"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Stregoni Benefici - 3. část

27. února 2010 v 17:14 | Akka |  Překlad povídky Stregoni Benefici

Vydrž

Your days; you say they're way too long
And your nights; you can't sleep at all
Hold on
And you're not sure what you're waiting for
but you don't want to no more
And you're not sure what you're looking for
but you don't want to no more

Tvé dny: říkáš, že jsou moc dlouhé
A tvé noci: vůbec nemůžeš stát
Vydrž
A nejsi si jistá, na co čekáš
Ale už víc čekat nechceš
Nejsi si jistá, co hledáš
Ale už víc hledat necheš
-Good Charlotte
Nová skupina upírů je na cestě sem," oznámil mi suše Demetri.
"Jak to víš?" zeptala jsem se a otočila jsem se na posteli čelem k němu. Ležel na zádech na své posteli, ruce za hlavou a nohama se opíral na straně o zem. Jeho pozice, tak podobná té Edwardově, mě přinutila na chvíli pevně stisknout oči. Po chvíli jsem je znovu otevřela a zvědavě se na něj usmála.
"Aro dává na tuhle oblast pozor. Je velmi opatrný, když se něco týká jeho strigoni benefici," odpověděl s úsměvem. Protočila jsem oči a přemýšlela jsem, jak na mě mohl dávat pozor, když jsem byla na úplně jiném kontinentu.
Pak jsem potřásla hlavou a zvedla se k odchodu. "Kam jdeš?" zeptal se okamžitě. Znovu jsem protočila oči; je tolik podobný… jemu; nedokázala jsem se přinutit říct jeho jméno.
"Teď je ta doba v měsíci. Jdu na lov," řekla jsem, jako kdyby to byla úplně samozřejmá věc. Jeho tvář se rozzářila, zatímco seskočil z postele, aby mě následoval.
"Jupí," řekl dětinsky a připomněl mi tím Emmetta. "Mám hlad."
"Žízeň," opravila jsem ho polohlasně. Rozesmál se. Zamkla jsem za námi dveře a pak jsme oba nastoupili do mého auta. Po mé přeměně jsem trvala na pořízení nového. Můj náklaďáček prostě byl na mé vylepšené smysly příliš pomalý. A přestože mi Cullenovi tolikrát nabízeli, že mi koupí nové auto, teď už jsem neměla přístup k jejich neomezenému bankovnímu účtu, a proto jsem se spokojila s novým modelem Eclipse Spyder. Byl pro mě sice pořád trochu drahý, ale ne tolik jako půlka Cullenovic aut. A fakt, že jsem skoro nepotřebovala spát, mi hodně pomáhal splácet; byla jsem schopná pracovat mnohem déle než by dokázal normální student vysoké školy.
Jeli jsme po dálnici a v autě bylo ticho. Demetri mě znal dost dobře na to, aby v mé přítomnosti nepouštěl rádio. Neposlouchala jsem muziku. Nikdy mě nenutil, abych mu řekla proč, ale věděla jsem, že ho to hodně zajímá. Poprvé, když jsme jeli spolu v autě, zapnul rádio a mě se zmocnila taková panika, že jsem sjela ze silnice.
"Tak jsme tady," řekla jsem a zaparkovala vedle silnice, hned u kraje lesa.
Do lesa jsme šli každý zvlášť. Demetri měl rád losy, zatímco já jsem většinou vyhledávala vlky. Vzpomínám si, že mě to nejdřív šokovalo, že mám nejradši vlky. Původně jsem byla sama sebou zhnusená; Jacob byl přece vlkodlak! Ale když si člověk normálního vlka prohlédne zblízka, vypadá vlastně úplně jinak.
"Tak co, nějaký vlk, dneska?" zeptal se zvědavě Demetri, když jsme se vrátili do pokoje.
Zamračila jsem se. "Ne. Na žádného jsem nenarazila. Musela jsem se spokojit s medvědem."
Protočil oči. "Já bych si takového medvěda docela užil."
"Dostal jsi losa?" zeptala jsem se jízlivě. Přikývl. "Tak mlč."
"Tady se někdo chová jako podivín," okomentoval můj výraz.
"Tady je někdo naštvaný," odpověděla jsem.
Naposledy jsem se na něj podívala, otočila se na záda a zírala na strop. Člověk si nedokáže představit, jak jsou noci dlouhé, když jeden nemůže spát. Nudila jsem se, všechny úkoly už jsem měla hotové, takže jsem neměla co dělat. Vyskočila jsem.
"Jdu si zařídit praxi v nemocnici," oznámila jsem. Věděla jsem, že to potřebuji, vypadalo to dobře ve výsledcích. Ještě jsme neměli povinné hodiny, ale později budou.
" na to nemám dostatečnou sebekontrolu," zamračil se Demetri.
"Já nejsem ty," připomněla jsem mu. "Vždyť víš, že mi lidská krev nevoní. Vůbec."
Přesto mě doprovázel na parkoviště. "Myslela jsem, že nejdeš."
"To jsem neřekl," odpověděl a sedl si za volant.
"Promiň, ale tohle je moje auto. A proč vůbec jdeš se mnou, když se nedokážeš ovládat?"
Ani se nepohnul, pořád seděl za volantem. "Budu na tebe čekat venku a ty za mnou budeš chodit, když budeš mít pauzu," nedočkavě se usmál.
"Chceš tréninky navíc," řekla jsem. Nebyla to otázka, bylo to konstatování.
"Ano," vydechl. "Hrozně se nudím. A navíc sem míří nová skupina upírů, takže potřebuješ cvičit."
Přikývla jsem a zaparkovala před nemocnicí. "Dobře." Ukázala jsem na park vpravo od budovy nemocnice. "Jdi támhle. Přijdu za tebou, až budu mít pauzu." Vystoupila jsem z auta předtím, než stihl cokoliv říct a vešla do nemocnice.
"Dobrý večer," pozdravila jsem ženu za pultem. "Jmenuji se Isabella Swanová a jsem studentka medicíny na místní univerzitě. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo možné, abych tu dnes v noci pracovala."
Žena si mě kriticky prohlédla. Musím přiznat, že jsem vypadala divně. Moje kdysi dlouhé hnědé vlasy byly teď krátké a rozježené, sotva mi dosahovaly na krk, a barvou byly mnohem blíž k černé než k hnědé. Měla jsem na sobě zavazovací top, který dost jasně odkrýval provazce mých svalů, a černé kalhoty s všelijakými řetězy a podobnými serepetičkami. Demetrimu se to moc líbilo. "je mi líto, ale většinou nepřijímáme studenty touhle dobou. Měla byste přijít znovu v nějakou vhodnější hodinu." Vůbec nevypadala, že by jí to bylo líto.
"No, víte, mám trochu zvláštní rozvrh a tohle je jediná doba, kdy mám volno. Spím většinou odpoledne, takže mám v noci čas."
Kolem prošel nějaký mladý doktor a zřejmě vyslechl větší část našeho rozhovoru. "Ale no tak, nebuďte taková, Susan, když tu chce dobrovolně pracovat, přece ji nebudeme odrazovat, jak bychom vypadali?" Pokynul mi, abych ho následovala. "Pojďte, budete mě sledovat."
Vděčně jsem se na něj usmála a pospíchala za ním. Mrzutou ženu za pultem jsem ignorovala.
"Jmenuji se doktor Chase," představil se mi. "Jsem vedoucí diagnostického oddělení." Překvapilo mě to, vypadal dost mladě. "Já vím, na co myslíte. Byl jsem nejlepší ze třídy, ukončil jsem školu o rok dřív, a když jsem nastoupil, šéf diagnostického šel do důchodu. Řekli, že jsem při tu práci nejlepší," pokrčil rameny. "Překvapilo mě, že jsem dostal tak zodpovědnou práci hned po škole. A teď mi řekněte něco o sobě."
"Ehm, jmenuji se Isabella Swanová a prvním rokem studuji medicínu. V přípravce jsem byla nejlepší."
"Odkud jste?"
"Vlastně původně z Phoenixu, ale potom jsem se přestěhovala k tátovi do Forks ve Washingtonu."
"Kolik vám je let?"
"Dvacet dva," odpověděla jsem. Byla to pravda, moje tělo sice od osmnácti let nestárlo, ale existovala jsem už dvacet dva let. "Takže, vy jste tu velký šéf?" zeptala jsem se a potlačila úsměv.
"No, jsem vedoucí svého oddělení, ale zdaleka tu nejsem nejlepší doktor."
"Aha?" řekla jsem, překvapená, že to takhle přiznal. "A kdo tedy je?"
"Doktor Cullen," odpověděl. Cože? Ne. Tohle nemohla být pravda. "Snadno mě předčí. A je to skvělý člověk."
"Carlisle," vypravila jsem ze sebe. "Carlisle Cullen?"
"Ano," odpověděl, mírně v šoku. "Znáte ho?"
Rychle jsem zavrtěla hlavou. "Ne, ne, slyšela jsem o něm. Máte pravdu, je to výborný doktor."
"Pojďte, mám se teď s pár doktory sejít ve své kanceláři. Můžete nás pozorovat při diagnózách."
Usmála jsem se. "To by bylo skvělé, díky."
Došli jsme do jeho kanceláře, kde už na nás ostatní doktoři čekali. "Tohle je Isabella Swanová," představil mě. "Chvíli bude pozorovat naši práci. Studuje medicínu. Isabello, tohle jsou doktorky Brennanová a Meyerová a doktor Blair." Rozhlédl se. "Zatraceně, kde je Halseová?"
"Má tenhle týden atestaci," odpověděl Blair.
"Aha. Ano, měl jsem to vědět," řekl Chase spíš pro sebe. "Tak, do práce."
Seděla jsem tam asi půl hodiny a poslouchala, jak nabízejí různé nápady a pak je postupně probírají. Dokonce jsem i párkrát něco navrhla sama. Zrovna jsme skončili, když se otevřely dveře.
"Doktorka Halseová, jdete pozdě," řekl Chase.
"To by bylo pravděpodobné, kdybych byl doktorka Halseová," ozval se klidný hlas vesele. Ale ne. To není on. Je to jen sen. Opřela jsem si hlavu do dlaní.
"Doktor Cullen! To je příjemné překvapení. Co potřebujete?" zeptal se Chase.
"Vlastně mám dnes trochu moc práce, nemáte někoho, koho můžete postrádat?"
"Je mi líto, ale bohužel nemám. Halseová má atestaci. Ale kdybyste vysvětlil…" Věděla jsem, kam tím míří. Škubla jsem sebou, když se ke mně otočil. Obezřetně jsem se na něj podívala. "Isabello, myslím, že byste chvíli mohla sledovat doktora Cullena."
"Sledovat?" zeptal se Carlisle zvědavě.
"Ano, doktore. Chtěl bach vám představit Isabellu Swanovou. Studuje medicínu a teď pomáhala mě, ale je chytrá a jsem si jistý, že by vám mohla pomoct."
"Swanová? Bella Swanová?" zakoktal se Carlisle.
Odtáhla jsem ruce z očí, vstala a napřáhla k němu ruku. "Doktore Cullene," řekla jsem formálně. "Jsem Isabella Swanová. Tolik jsem o vás slyšela, je mi velkou ctí." Omámeně natáhl svou ruku a potřásl si s mojí.
"To by bylo skvělé, doktore Chasi. Děkuji vám. Pojďte, slečno Swanová." Cukla jsem sebou a následovala ho. Dokázala jsem si představit, jak se mu v hlavě točí kolečka a snaží se zapadnout na své místo. Zastavili jsme v opuštěné chodbě a on se otočil, aby se na mě mohl podívta. Musím přiznat, že jsem asi vypadala trochu děsivě. "Co se ti stalo, Bello?" zašeptal.
Ignorovala jsem jeho otázku. "Opovaž se mu to říct, Carlisle," řekla jsem. Vypadal šokovaně.
"Proč ne?"
Odvrátila jsem pohled ve snaze skrýt své utrpení. "Nechtěl by to vědět," řekla jsem s bolestí v hlase. "Jenom by ho to naštvalo. Pro všechny bude lepší, když nebude vědět, že tu jsem." Carlisle neodpověděl.
Cítila jsem, jak mi v kapse zavibroval telefon. Vytáhla jsem ho.
"Ano, Demetri," řekla jsem do něj.
"Jsi tam už celou věčnost!" prohlásil. "Kdy si se mnou přijdeš hrát?"
Když jsem odpovídala, ztišila jsem hlas, přestože jsem věděla, že mě Carlisle pořád uslyší. "Zaprvé, jsem tady teprve necelou hodinu. Přijdu později. Nemůžu si brát pauzu, kdy se mi zachce, jenom abych tě mohla jít ven bavit. Jdi si na chvíli najít někoho jiného na hraní." Na chvíli jsem se zamyslela. "Vlastně ne. Musíš si vystačit sám. Uvidíme se později." Položila jsem mu to dřív než se stihl rozloučit.
Podívala jsem se na Carlislea. Nikdy jsem ho takhle neviděla, nikdy jsem ho neviděla… naštvaného. "Tohle je důvod, proč nechceš, abych o tobě řekl Edwardovi?" zeptal se a bylo vidět, že se snaží udržet hlas klidný.
Chvíli jsem vůbec nevěděla, o čem to mluví. Ale po pár vteřinám mi to všechno došlo. "Děláš si legraci?" zasyčela jsem nevěřícně. "Ne! A i kdyby ano, takhle to přece Edward chtěl. Nemá právo mě soudit, ani ty ho nemáš. Snažím se žít dál. Je mi líto, že ho nemůžu přestat milovat tak jednoduše, jako on mě."
Potom už jsme nemluvili. Tedy kromě pár vět, kterými okomentoval některé pacienty na pohotovosti. Z nějakého důvodu ho moje slova zmátla.
Po pár hodinách na pohotovosti jsem došla k rozhodnutí, že bude nejlepší jít na chvíli ven a strávit chvíli bavením Demetriho. "Carlisle," oslovila jsem ho a on vzhlédl. "Potřebuji se s někým teď setkat. Budu zpátky asi tak za čtvrt hodiny, jo?"
Přikývl. "Dobře, Bello."
Rychlým krokem jsem vyšla postranním vchodem ven z nemocnice. Ve chvíli, kdy jsem vyšla ze dveří, na mě někdo skočil a přišpendlil mě k zemi. Vzhlédla jsem a podívala se do nadšených očí Demetriho. "A co kdybych to nebyl já?"
"Cítila jsem tě," odpověděla jsem a ani se nepohnula. Potom jsem strčila do jeho ramen a on přistál pár metrů ode mě. Vyskočil na nohy a přikrčil se do útočného postoje. Napodobila jsem ho.
"Víš, tohle je vážně hloupé," řekla jsem a uhnula jeho ráně. "Někdo by nás tu mohl chytit."
Pokrčil rameny a začali jsme kolem sebe kroužit. Napřáhla jsem se, abych ho praštila, ale on se přikrčil, chytil mě za paži a přehodil mě přes sebe. Zavrávorala jsem, když mě odstrčil, a vyskočila, abych se vyhnula jeho kopnutí. Znovu jsem se napřáhla, ale on na poslední chvíli uskočil. Nestihla jsem se zarazit a moje pěst plnou silou trefila zeď. Slyšela jsem praskot kloubů.
"Sakra!" zaklela jsem. Demetri ke mně přiběhl a opatrně si prohlédl mou ruku.
"Zlomila sis ji," řekl a zasmál se.
"Bolí to," stěžovala jsem si a zasténala. Bylo to divné, obvykle jsem bolest snášela mnohem lépe. Položil ruku kolem mého ramene a otevřel dveře.
"Tak to je dobře, že jsme v nemocnici."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."