"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Volba - 1. část

20. února 2010 v 16:58 | Akka |  Volba
Tak tohle je původně jednorázovka (ale tady ji rozdělím přibližně do čtyř částí), kterou jsem kdysi dávno psala do jedné soutěže. Je to fanfiction, jak jinak než Stmívání. Odehrává se před Bellinou přeměnou a je celá z pohledu Rosalie. Snad se bude líbit




Já to nechápu. Jak to může vůbec chtít? Jak se může chtít stát jednou z nás? Jednou z věčně zatracených? Lidská láska s časem skomírá, všichni to víme! Všichni, kromě Edwarda. A Belly. Všichni, kromě těch, kterých se to týká nejvíc. Ano, Edward může nakrásně souhlasit s její proměnou, ale jednoho krásného dne, dřív nebo později, si Bella uvědomí, že udělala velkou chybu. Ale to už bude pozdě. Moc pozdě.
Tím, čeho se tak tvrdohlavě snaží docílit, aniž by zvažovala následky, toho přece tolik ztratí! A láska, kterou cítí k Edwardovi a kterou své počínaní tak omlouvá a odůvodňuje, jí ani omylem nenahradí všechny ty věci, které může mít… O kterých potají sní každá alespoň trochu rozumná žena…
Vždyť přijde o možnost mít děti! O tu neocenitelnou možnost přivést na svět ten malý zázrak, který v sobě skrývá tajemství nového života… Přijde o možnost sednout si večer do vyhřátého křesla u krbu, posadit si na klín malou vnučku, která se k ní blaženě přitulí, a vyprávět jí pohádky na dobrou noc, dokud by v teplé místnosti plné rodinné lásky pokojně neusnula. Spící holčičku by pak její dědeček odnesl do postýlky a vrátil by se zpátky do pokoje, ze kterého by na dálku sálala rodinná pohoda. Sedli by si vedle sebe, drželi by se za ruce a společně by vzpomínali na všechno dobré, co jim kdy život dal. Vzpomínali by na to, jak zamlada procestovali spoustu cizích zemí, jak jim celý svět ležel u nohou… Vzpomínali by, jak si zařizovali svůj první dům a jak se potom hned stěhovali, když jim osud nadělil děťátko, kterého bylo najednou všude plno, a dům jim začal být poněkud malý… Navzájem by se doplňovali, když by třeba jednomu z nich vypověděla paměť…
Což se nám ovšem nikdy nemůže stát, naše paměť totiž neselhává…
Oběma by se už klížily oči. On by jí potom dal pusu na čelo, ona by při jeho dotyku spokojeně zavřela oči. Zvedli by se a ruku v ruce by odcházeli do ložnice spát…
Copak si to neuvědomuje?! Nedochází jí, že tímhle rozhodnutím neztratí jenom možnost osvobozujícího spánku? Nebo možnosti zplodit roztomilé potomky? I kdyby byla ochotná vzdát se těchto privilegií, i kdyby opravdu v hloubi srdce nad tímhle netruchlila, copak nechápe, že ztratí něco mnohem důležitějšího? Že ta nejdůležitější věc, o kterou přijde, že ta největší oběť, kterou učiní, že to, co mu položí k nohám z té své takzvané lásky, že to je její vlastní lidskost? Copak tomu nerozumí? To nechápe?
Musím s tím něco udělat! Měla bych jí pomoct zjistit, že dělá velkou chybu, měla bych se alespoň pokusit jí vysvětlit, že toho bude hořce litovat…
Posadila jsem se.
"Co se děje, miláčku?" zeptal se zmateně Emmett. Leželi jsme spolu v naší ložnici, která nám stejně byla na nic, když jsme ani jeden nemohli spát. Na nic… No, tak úplně ne. Ložnice našla využití, většinou jsme v ní trávili celé noci, ale ne spánkem. To ne. Vším, jen ne spánkem…
"Nic, lásko, jen mě tak něco napadlo, víš," odpověděla jsem a políbila ho. Potom jsem se zvedla a jala se uskutečňovat svůj plán…
Posbírala jsem jednotlivé kousky svého oblečení, které leželo rozházené na různých místech pokoje, a oblékla jsem se.
"Přijdu hned," reagovala jsem na Emmettův tázavý pohled a vyšla z našeho pokoje. Tolik jsem pospíchala uskutečnit svou vizi, že jsem se dokonce ani nestihla namalovat. Emmettovi to zjevně přišlo divné, ale toho jsem si teď nevšímala. Přešla jsem chodbu a zaklepala na Edwardův pokoj. Zhluboka jsem se nadechla, uspořádala si myšlenky, a když se ozvalo jeho tiché "dále", bez zaváhání jsem vstoupila.
Nebyl překvapený, že mě vidí. Edwarda, stejně jako Alici, bylo jen velmi těžké někdy překvapit. Ale udivený byl, to ano. A já také. Nepočítala jsem s tím, že tu bude. V noci býval většinou u Belly, vůbec ho bylo těžké zastihnout poslední dobou doma. Od té doby, co oznámili Charliemu, že se budou brát, tvořili v jeho očích oficiální pár. Charlie kupodivu reagoval na oznámení, že se jeho osmnáctiletá dcera bude vdávat, docela dobře. Dokonce jim popřál štěstí a vyslovil potěšení z toho, že bude moci vést Bellu k oltáři!
"Rosalie? Co potřebuješ?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Seděl na své černé pohovce a v ruce měl fotoalbum, které Bella dostala od Renée ke svým osmnáctým narozeninám.
"Nechci tě rušit," začala jsem tiše, ale když odmítavě zakroutil hlavou, nečekala jsem na další pobídnutí a rovnou spustila. "Víš, před vaší svatbou budeš muset jít lovit, aby, kdyby se náhodou něco nemilého stalo, to nemělo fatální následky. A na to, co hodláš udělat potom, potřebuješ mít naprostou jistotu, že se nic nestane." Přikývl. "Bude to muset být hodně dlouhý lov," pokračovala jsem a on znovu přikývl. Jsem si jistá, že nechceš, aby se tu Bella sama nudila, že? Pomyslela jsem si, abych své řeči dodala na důvěryhodnosti.
"Bude tu mít Alici," namítl.
"Alice má plné ruce práce s přípravou svatby," kontrovala jsem.
"Tak může ten čas strávit v La Push, Jacob Black by z toho jistě byl nadšený," viděla jsem, jak potlačil úšklebek.
"Sám nechceš, aby tam trávila tolik času. Když už o tom mluvíme, jak to, že u ní nejsi teď?" Střílela jsem od boku a oba jsme to věděli, ale kupodivu jsem se trefila. To jsem poznala z jeho výrazu. "Je u něj, že?"
"Mají nějaký táborák, nebo co. Je tam i Charlie a prý tam budou dlouho do noci, nedivil bych se, kdyby tam zůstali do rána. Od té doby, co se vrátil, je u něj čím dál tím častěji," odpověděl klidně, ale bylo vidět, že jeho klid je pouze strojený. Nelíbilo se mu, že tráví tolik času s tím vlkodlakem. A bylo jasné, že i kdyby to za nic na světě nepřiznal, žárlí. Teď přišla moje chvíle.
"No, napadlo mě, že až odjedeš, mohla bych ji vzít na nějaký menší výlet," nakousla jsem to.
"Vážně?" Nevěřil mi. To bylo logické.
"Totiž," pokračovala jsem v předení sítě, "s Bellou jsme si nikdy moc nerozuměly, napadlo mě, že kdybychom spolu strávily nějaký čas samy, možná by to našemu vztahu trochu napomohlo…" Byla jsem připravený mluvit dál, ale jak jsem to říkala, bylo vidět, jak se mu rozsvěcí oči. Můj nápad se mu líbil, to bylo jasné.
"Rose! To je výborný nápad, myslím, že by se to Belle také mohlo líbit," skočil mi do řeči. No nevím. Bella sice poslední dobou projevila snahu se se mnou bavit, ale přece jenom, nedělala to třeba jenom kvůli Edwardovi? Ne že by mi to vadilo, nikdy jsem ji neměla moc ráda, ale nějak jsem si zvykla na její neustálou přítomnost. Myslím, že kdybychom měly víc času, možná bychom mohly dokonce najít společnou řeč.
Což ovšem bylo to, co jsem doufala, že se nestane. Pokud můj plán vyjde, a není důvod, aby nevyšel, Bella se rychle rozloučí a zruší zasnoubení.
Tak dost! Nesmím na to myslet, okřikla jsem se duchu. Jedna špatná myšlenka mohla ohrozit všechno! Edward si toho ale naštěstí nevšiml. Položil fotoalbum na pohovku, vstal a začal přecházet sem a tam po pokoji.
"A kam bys s ní chtěla jet?" zeptal se najednou, zastavil se a zkoumavě si mě prohlížel.
"No, vlastně jsem myslela, že bychom mohly navštívit Tanyu a její rodinu v Denali," odpověděla jsem. "A potom bychom mohly zaletět třeba do Philadelphie nebo do nějakého jiného většího města. Vsadím se, že se Belle musí stýskat po životě ve velkoměstě," vynesla jsem další trumf.
"To by šlo," usmál se. "Dobře. Až pojedu pro Bellu, zkusím jí to navrhnout. Ty, Rose, podívala ses vůbec do zrcadla? Myslím, že by ses neměla takhle moc promenádovat po domě, jestli tě uvidí Alice, do konce své existence se nezbavíš jejích jízlivých poznámek," dodal. Má pravdu, došlo mi. Vyrazila jsem z pokoje tak rychle, že jsem se ani nestihla namalovat! Vyběhla jsem z jeho pokoje, nikde se nezastavovala a rovnou zapadla do své šatny.
Přehrabávala jsem se jednou ze svých skříní, ale nemohla jsem najít nic, co bych měla chuť si vzít na sebe. Budu muset jet brzy nakupovat, uvědomila jsem si. Vždycky jsem se snažila si každý den obléknout nějakou trochu jinou kombinaci než kdykoliv předtím, ale poslední dobou mi docházela inspirace. Nebo možná oblečení. Tím to bude. A navíc, s Alicí jsme byly naposledy nakupovat někdy před dvěma týdny. Od té doby, co ji Bella nedobrovolně pověřila přípravou své svatby, nemá na mě naše vědma skoro vůbec čas. A když si ho udělá a konečně spolu jedeme do nějakého většího města prolézt pár pořádných obchodů, musíme především projít všechny svatební salony v okolí. Ne že bych podobná místa neměla ráda, ve skutečnosti jsem je bezmezně zbožňovala, ale jenom když jsem tam chodila za účelem přípravy svatby Alice nebo Esme. Za účelem přípravy svatby někoho z rodiny. Bellu jsem za svou rodinu nepovařovala. A unavovat se chozením po svatebních salonech díky svatbě, která se s největší pravděpodobností stejně nebude konat, to mi přišlo naprosto zbytečné.
Konečně jsem úplně vzadu vyhrabala tmavou džínovou mini a bez váhání si ji natáhla. V mysli mi okamžitě vytanul přesný kus oblečení, který se k ní bude perfektně hodit. Prohrabala jsem pár šuplíků a konečně jsem narazila na to, co jsem hledala. Tmavě modrý top, zavazovací vzadu za krkem. První model jednoho začínajícího návrháře, druhý takový nikde nedostanete. Také mě stál pěkné peníze. Oblékla jsem si ho a postavila se před zrcadlo. Byla to dokonalá kombinace. Tak dokonalá, že dokonce ještě zvýrazňovala mou přirozenou krásu. Nemohla jsem se vynadívat na svá krásně rovná odhalená záda, pohled na kontrast mezi mou bledou pokožkou a tmavou barvou topu byl bezkonkurenční.
Natočila jsem se k zrcadlu čelem, abych si mohla vybrat ty pravé šperky. Vzpomněla jsem si na granátový náhrdelník, který jsem nedávno viděla v jednom internetovém obchodě. Ten by neměl chybu. Nerozhodně jsem postávala před zrcadlem a litovala, že jsem si ho neobjednala, abych se nakonec rozhodla pro obyčejný černý řetízek s vybroušeným křišťálovým přívěskem ve tvaru srdce.
Potom jsem si sedla ke svému toaletnímu stolku, abych své dílo dokončila vhodným nalíčením. Zamyslela jsem se. Hmm. Mohla bych použít tu novou modrou řasenku v kombinaci s tmavě modrými očními stíny. Sáhla jsem na poličku a opatrně sundala křehkou krabičku s mými starými tmavě modrými
stíny od Heleny Rubinstein. Byla jsem na ně opravdu pyšná, používala jsem je skoro stejně často jako hřeben. Jediná chyba byla, že krabička nebyla bezedná. Budu muset někde sehnat značku, která by mi vyhovovala stejně jako stará dobrá Helena. Co třeba objednat si něco z Francie? Paříž je přece pověstná svou kosmetikou…
Opatrně jsem nabrala trochu tmavě modrého prášku a zkušeně nanesla na horní víčka. Velmi opatrně jsem svůj poklad znovu uklidila a potom z přihrádky vedle vyhrabala černou tužku. Jemně jsem obtáhla dolní víčko a trochu přidala na vnější kraje, abych od sebe oči opticky oddálila. Nakonec jsem vyndala tu novou řasenku. Ještě jsem vybrala tmavý odstín rtěnky a doplnila to všechno o něco tmavší konturou. Poněkud jsem se odtáhla od zrcadla, abych se mohla prohlédnout z větší dálky. Ještě trochu make-upu a je hotovo.
"Ehm-ehm," odkašlal si Emmett ode dveří. Měl přísný zákaz vstupovat ke mně do šatny a až přehnaně přesně ho dodržoval. Nikdy ani palečkem od nohy nepřekročil práh mého království. Ale hodně často stával opřený o rám dveří a pozoroval, jak se oblékám.
"Co je?" otočila jsem se na židli.
"No, Edward ti vzkazuje, že mu volala Bella, aby pro ni přijel," odpověděl zmateně. "Vážně nevím, proč chtěl, abych ti to řekl. Jak kdyby tě to mělo zajímat…" mumlal si pro sebe.
"To nic," smetla jsem to ze stolu a zvedla se. "Co kdyby sis šel hrát s Jasperem?" navrhla jsem mu. Přikývl a nadšeně vyběhl ven. Já jsem došla do obýváku, kde Alice zaujatě sledovala přenos evropské módní přehlídky. Posadila jsem se vedle ní a zadívala se také.
Nechápu, co ji na těch ošklivých modelkách zajímalo. Některé byly obtloustlé, jiné až moc vyhublé. Ani jedna z nich nevyhovovala mým představám, jak by měl vypadat ideál ženské postavy. Pohled mi sklouzl na moje dokonalá stehna, která akorát odhalovala krátká sukně. Tohle byla dokonalá postava. Ne to, co běhalo na obrazovce, ty napodobeniny ženských křivek…
Ale to oblečení, co měly na sobě, bylo úžasné. Možná bych si něco z toho mohla objednat…
"A kam by sis to vzala?" zeptala se najednou Alice a obrátila svou pozornost na mě. Zřejmě viděla, jak sedím u počítače a objednávám, nebo něco takového.
"No, třeba na nějaký ples, nebo slavnost," odpověděla jsem nevinně. Alice si podtónu v hlase všimla.
"Myslíš na tu, o které nemá Emmett ani tušení? Na tu v Portlandu?" zeptala se po chvilkovém zamyšlení. Trochu zlomyslně jsem se usmála.
"Ano, přesně na tu." Před očima se mi vybavil výraz, jaký stoprocentně bude mít ve tváři Emmett, až se dozví, kam jedeme. Nehodlám mu říkat předem, že někam pojedeme, v žádném případě. Dozví se to, až se mě zeptá, proč jsem se tak vyparádila. Rozesmála jsem se. Alice na mě chvíli jen tak koukala, pak na chvíli zavřela oči a najednou se také otřásala smíchy. A přesně tuhle chvíli si vybral Edward, aby otevřel dveře a přivedl dovnitř Bellu. Tvářila se poněkud pohřebně a vypadala, že každou chvíli usne vestoje. Když viděla, jak se s Alicí dobře bavíme, zčervenala.
"Copak se to tu děje, dámy?" zeptal se a potlačil úšklebek, když jsem znovu pomyslela na Emmettovu tvář.
"Ale, jenom jsme si tak povídaly," odpověděla Alice.
Co tak brzy? pomyslela jsem si, když jsem se trochu uklidnila.
"Nějak se s Jacobem nepohodli," odpověděl tak rychle a tiše, že by to obyčejný člověk stěží zachytil. Ale Bella, zvyklá pohybovat se mezi rychle mluvícími a vlastně i rychle myslícími upíry, neomylně poznala, že tu proběhla krátká konverzace. A neváhala se na to Edwarda zeptat.
"To nic," odpověděl vyhýbavě, vzal Bellu no náručí a vyběhl do svého pokoje. Vážně nechápu, co tam spolu dělali. Vždyť přece nemohli dělat nic nemravného, Edward by tak nikdy neriskoval zdraví nebo dokonce život své takzvané lásky.
Ještě další dvě hodiny jsme s Alicí sledovaly tu módní přehlídku. Po jejím skončení se Alice omluvila, že musí na schůzku s nějakou svatební agentkou. Proč jí pořád tak leží v hlavě ta svatba?!
Listovala jsem nějakým starým výtiskem Runwaye. Svatební speciál. Kde to jenom Alice vyhrabala? Znechuceně jsem časopis odhodila na stůl. V tu chvíli se odněkud zvenku ozvala rána, jako kdyby kov narazil na jiný kov. Ani jsem se nestihla zamyslet nad tím, kdo ten rámus mohl způsobit, když se sami jeho původci rozhodli poctít dům svou ctěnou přítomností. Emmett s Jasperem vběhli dovnitř hlavním vchodem a pokračovali rovnou dál. Ven, zdí přímo naproti vchodu.
"EMMETTE, JASPERE, OKAMŽITĚ POJĎTE SEM!"
Esme vůbec nemusela zvyšovat hlas, celý dům by ji slyšel i tak, ale musím uznat, že takhle to vyvolalo mnohem působivější dojem. O pár minut a o jedno kvalitní kázání později vešli oba hříšníci se sklopenou hlavou dovnitř, jeden s rukama plnýma různých desek a prkýnek, druhý v jedné ruce krabici s nářadím a v druhé kýbl s barvou a štětec. Škodolibě jsem se usmála.
Nahoře se ozvalo zívnutí a za chvíli přinesl Edward dolů rozespalou Bellu.
"Bello, drahoušku, moc se omlouvám, že jsme tě probudili," vyhrkla Esme a zatímco si utírala ruce, zpražila Emmetta s Jasperem vzteklým pohledem. Esme byla milující matka, skoro všechno nám prominula, ale když někdo i jenom náhodou zničil kus nábytku nebo případně jiné důležité vybavení domu, například zeď nebo okno, na to byla opravdu háklivá. "Dala by sis něco k snídani?"
"Ano, prosím," odpověděla Bella a zrudla. Ta holka snad nevydrží pár minut bez toho, aby se neproměnila v rajče. Esme odběhla a za chvíli se už z kuchyně ozývalo zvonění nádobí a příborů.
Když se Bella najedla, všichni jsme se seskupili kolem velkého stolu, kde jsme před nedávnem hlasovali o její nesmrtelnosti. Teď se tu má nepřímo rozhodnout o tom, že zůstane člověkem. Že jeden lidský život bude ušetřen a že naše rodina bude zase normální. Když Bella odmítne Edwarda, přece by nemusel odcházet od nás, prostě najdeme jiné město, jinou školu, jiný domov. Všechno bude jako dřív, když nás bylo jenom sedm. Když se naše rodina skládala jenom z upírů. Když tu nebyl žádný lidský narušitel klidu.
Nakonec jsme se dohodli, že vyrazíme hned ten pátek. To znamená, že Edward s Bellou budou mít ještě necelý týden na loučení. Odjedeme brzy ráno, tím se vyhneme dopravní špičce. Bylo rozhodnuto, že do Denali nepojedeme. Carlisleovi se nelíbil nápad, že bychom tam měli jet. Nebylo to z urážlivosti, natož pomstychtivosti, to ne. Carlisle takový nebyl. Jenom se mu nelíbila představa, že by se Bella mohla dostat do blízkosti těch, kteří nám odmítli pomoci s její záchranou. Na jednu stranu jsem ho chápala, ale mrzelo mě to. Těšila jsem se na Tanyu a na její spolubydlící. Dřív jsme často spolu podnikaly různé vyjížďky do okolních nákupních center, tak trochu jsem si myslela, že bychom daly Bellu "na hlídání" Eleazarovi a společně zase jednou vyrazily na nějaký ten pořádný nákup.
Nakonec jsme se dohodli, že naší první zastávkou bude již zmiňovaná Philadelphie. Tam strávíme v jednom luxusním hotelu asi tři dny, během nichž se rozhodneme, kam dál. O městech, která by přicházela v úvahu, jsme diskutovali až do večera, když se Belle začaly klížit oči. První si toho všimla Esme.
"Edwarde, měl bys Bellu odvézt domů, než nám tady znovu usne," naznačila jemně. Všichni automaticky otočily hlavy Belliným směrem. Okamžitě se z ní stala krásná zralá ředkvička. Edward se blaženě usmál, vzal ji i přes její chabé protesty do náruče a odnesl do svého Volva. Emmett s Jasperem po sobě začali nenápadně pokukovat, nebo se alespoň snažili být nenápadní, ale mě tím neoblafli. Věděla jsem, co se za tím skrývá. Radši jsem se rychle zvedla a odklidila se k počítači. Když se po sobě takhle dívají, je vždycky lepší být od nich co nejdál, pokud ovšem nechcete dostat knihovnou nebo křeslem přes hlavu. Ještě bych si ulámala nehty.
Sedla jsem si se svým laptopem na zem u sebe v šatně, kde jsem měla relativní jistotu, že mě tu nikdo nevyruší, a připojila se k internetu. Začala jsem kontrolou všech svých účtů, abych tam měla dost peněz. Potom jsem prošla spoustu stránek různých aerolinek, abych našla vyhovující let s vyhovující společností a hlavně s vyhovujícím volným místem v první třídě. Když už cestujeme, tak alespoň stylově, že? Jenže žádnou aerolinku, která by vyhovující služby nabízela, jsem nenašla. Nakonec jsem se rozhodla, že stejně pohodlně, možná pohodlněji, bychom mohly jet autem. Moje BMW je rychlé, bezpečné a tím, že nemusím cestou odpočívat, ušetříme spoustu času. A jako bonus nebudeme muset trpět vedle upocených bohatých podnikatelů, kteří nevědí nic lepšího, než si na víkend vyrazit do Philadelphie.
Potom už jsem se jen tak brouzdala po internetu a snažila se na nějakém obrázku najít modelku, která by se mi krásou dokázala alespoň vyrovnat, ale byl to nadlidský, téměř nemožný úkol. Našla jsem dokonce stránku s obrázky opravdu hezkých modelek, ale žádná z nich nedosahovala ani z poloviny mé dokonalosti. Potěšeně jsem vydechla. Z lidské strany mi žádné nebezpečí nehrozí.
A ještě to nějaký ten pátek potrvá, než se nějaká upírka rozhodne dělat kariéru jako modelka, a mnohem déle bude trvat, než se jí to opravdu podaří. Bude se muset nejdřív naučit vydržet s lidmi v jedné místnosti dost dlouho na to, aby ji mohli vyfotit, a nepomyslet na to, že by to byla dobrá svačinka. Bude se muset v sebekontrole zdokonalit natolik, že dokáže přetrpět cestu letadlem z jednoho konce světa na druhý, aniž by ho celé vyvraždila. Zkrátka, bude to trvat hodně, hodně dlouho. A pokud vím, ani jedna z upírek-vegetariánek, co znám, o takové práci nikdy ani na chvíli nepřemýšlela.
Ale kdybych dostala sebemenší zprávu o tom, že se o to některá z mých konkurentek pokouší, jsem připravená okamžitě nažhavit telefon a zavolat jednomu svému dobrému známému. Když už nikdo jiný, on mi na sto procent pomůže.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."