"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Volba - 2. část

21. února 2010 v 18:06 | Akka |  Volba
"Doufám, Rose, že už je to konečně všechno," podotkla poněkud jízlivě Alice, když, sedíc na schodech před hlavním vchodem, pozorovala, jak nesu ke svému BMW už několikátou napěchovanou tašku. Bezradně jsem se zastavila před beznadějně plným kufrem auta, chvíli jsem přemýšlela, jestli se tam ta taška opravdu nevejde, ale nakonec jsem to vzdala a nacpala ji do mezery za přední sedadla, kde už trůnila Bellina malá taštička.

"Ano, Alice, mám všechno," odpověděla jsem kousavě. "Kde vůbec je Bella?" zeptala jsem se, abych odvedla pozornost od mých zavazadel.
"Už jsem ti říkala nejmíň pětkrát, že když jsem tam byla pro její věci, ani jeden z nich tam nebyl," odpověděla mrzutě. Měla pravdu. Bylo domluvené, že Edward tuhle noc - jako ostatně každou - stráví s Bellou a ráno se tam Alice zastaví pro její věci. Edward ji chtěl přinést sám o půl hodiny později. Jenže po necelých dvou hodinách mi bylo jasné, že buď budu muset jet sama, nebo mi nezbude nic jiného, než je jít najít a Bellu přinést sama. Což se mi samozřejmě nechtělo, proč bych se namáhala ji nosit na zádech, když ji může přinést Edward a navíc jsem celou tuhle výpravu vlastně dělala jenom kvůli tomu, aby už se s ní nikdo z naší rodiny nemusel zahazovat!
"A nevidělas třeba, kde by mohli být?"
"Ne, a na tuhle otázku už jsem ti také několikrát odpovídala, ne? Nemyslíš, že bychom jim měly dát trochu času, aby se rozloučili? Vždyť se neuvidí déle jak týden! Představ si, co bys ty dělala týden bez Emmetta!" V duchu jsem se ušklíbla. To ještě ani jeden z nich neví, že až se vrátíme, Bella si pravděpodobně svatbu honem rychle rozmyslí. Nahlas jsem ovšem neřekla nic, to dá rozum. "Byla bys bezradná, chodila bys nepřítomně domem a veškerý svůj čas bys věnovala módním časopisům."
"Ne. Kdyby byl Emmett pryč, užívala bych si klid. Užívala bych si týden bez zničených skříní, bez rozbitých talířů - mimochodem vůbec nechápu, proč tu musíme mít talíře! Vždyť jsou nám nanic!"
"Musíme tu mít talíře, protože musíme mít něco, čím bychom mohli pohostit Bellu a čím bychom mohli dokázat, že jsme opravdu lidé, copak ti to není jasné?" rozesmála se. Nemohla jsem dělat nic jiného, než se rozesmát s ní. "A navíc, to, co říkáš, jsou naprosté výmysly. Vsadím se, že bys vážně nevěděla, co dělat." Usmála jsem se.
"Asi máš pravdu."
Došla jsem ke vchodu a posadila se vedle ní na schod. Samozřejmě jsem ho předtím pečlivě očistila, přece si nechci ušpinit svůj nový model! Měla jsem na sobě vínové tričko bez rukávů a velkým véčkovým výstřihem ze zvláštního lesknoucího se materiálu. Dokonce jsem odněkud ze dna vyhrabala i úplně kraťounké kalhoty. Ještě, že mi nikdy nemůže být zima…
Ještě asi tři čtvrtě hodiny jsme s Alicí seděly na schodech a probíraly Bellinu svatbu - Alice probírala, já jsem jenom přikyvovala tam, kde to bylo třeba, a občas jsem pronesla nějakou vhodně zvolenou poznámku. Musím ale říct, že jsem se celkem dobře bavila. Jenom jsem si musela pořád opakovat, že to není svatba, která by byla někde vysoko na mém žebříčku žádaných společenských událostí. A hlavně, že se pravděpodobně vůbec nebude konat.
Po necelé hodině sezení a tlachání vlastně o ničem konečně přiběhl Edward s Bellou na zádech. Křečovitě se ho držela a schovávala obličej do jeho zad.
"Omlouvám se za zpoždění, Rose. V noci za Bellou přišel Jacob Black, odešla s ním do La Push, aby si spolu něco vyříkali. Vrátila se až před chvíli, sotva přišla na hranici, hned jsem ji vzal sem. Opravdu se omlouvám," vychrlil ze sebe potichu, ještě než zastavil, asi aby Bella neměla šanci poznat, že nám vůbec něco říkal. Ale myslím, že byla moc rozrušená na to, aby si něčeho všimla. Když ji Edward sundal, vrávoravě se postavila a já jsem viděla, že má úplně zarudlé oči. Hysterka jedna…
"Bello? Jsi v pořádku?" zeptala se Alice, jako vždycky plná starostí o toho křehkého člověka. Ještě že tu teď není Esme, ta by se zbláznila… Edward na Alici vrhl vyčítavý pohled.
"To nic, Alice, jenom… vlastně to je už dobré," odpověděla roztřeseně a povzdechla si. Potom se otočila na mě. "Můžeme jet, Rosalie? Nechtěla bych, aby se jenom kvůli mně měnil celý program." To máš štěstí, prolétlo mi hlavou, ale pak jsem zachytila Edwardův varovný pohled a radši jsem si od té chvíle hlídala myšlenky. Naplnila jsem si hlavu obrázky z katalogu jednoho obchodního domu, kde jsem chtěla cestou zastavit. Belle se to určitě bude líbit. Snažila jsem se, aby moje myšlenky zněly upřímně.
"Samozřejmě, Bello. Tak nastup," usmála jsem se a pokynula k místu spolujezdce. Dalo mi to opravdu práci, ale povedlo se mi opravdu vypadat vesele. Alespoň jsem v to doufala.
Bella se už chystala posadit, ale Edward ji zastavil a přitáhl k sobě. Objala ho kolem krku. Potlačila jsem znechucený povzdech.
"Nic si z toho nedělej, Bello, ono se to spraví. Teď se hlavně soustřeď na to, aby ses mi vrátila v pořádku, ano?" šeptal jí do ucha trochu moc nahlas pro upíří uši, ale pro ty lidské akorát. Mě to znělo, jako kdyby křičel. Krajně nepříjemné. Bella beze slova přikývla a přitiskla se k němu ještě víc. Když si všiml mých poněkud netrpělivých myšlenek, dal jí pusu na čelo a odtáhl ji od sebe. "Měla bys jít, abyste nechytli někde zácpu," připomněl jí jemně. Znovu přikývla, pohladila ho po tváři a konečně nastoupila. Konečně. Mávnutím ruky jsem se rozloučila se svými sourozenci, nastoupila jsem na místo řidiče, nastartovala a prudce přidala plyn. Můj miláček hlasitě zaprotestoval, ale poslušně se rozjel po naší dlouhé příjezdové cestě.
Nemluvily jsme. Neměly jsme proč a Bella navíc za chvíli usnula. Byla asi hodně unavená. Naštěstí. Myslím, že bych to nevydržela, kdybych se musela snažit udržovat s ní nějakou, byť jenom takovou tu zdvořilou konverzaci.
Konečně jsem mohla svobodně myslet na to, na co jsem myslet chtěla, a hlavně, mohla jsem si pořádně promyslet svůj plán.
Nechtěla jsem Bellu násilně přesvědčovat, aby si Edwarda nebrala, první, co by udělala, by bylo, že by běžela za ním a všechno mu vyklopila. A navíc by to pravděpodobně Alice hned viděla. Ne. Chtěla jsem jí jenom pěkně pomaloučku dostávat do hlavy fakt, že jakožto člověk k nám do rodiny nepatří. A také neopomenutelnou skutečnost, že svou přeměnou úplně ztratí svou současnou rodinu. Nebude schopná se s nimi vůbec stýkat, bude to pro ně, jako kdyby zemřela! Vlastně, ona tím, že se nechá kousnout, opravdu zemře. A který blázen by na sebe dobrovolně vztáhl ruku? Jenom z lásky?
Pohnula se, ale neprobudila se. Jenom sebou zavrtěla.
"Edwarde…" vydechla. Protočila jsem oči. Ono se jí o něm dokonce i zdá! A mluví o něm ze spaní! No to už je opravdu vrchol! A když už jsme u toho, není snění další věc, o kterou přijde?
Opravdu s tím musím něco dělat, takhle to přece nejde! Ne že by mi tolik ležel v žaludku její život, ale… Vždyť nemůže Edwardovi přivodit výčitky svědomí do konce jeho existence! Nebudu se do konce věčnosti dívat, jak bloumá po okolí, až ho opustí!
A to se dozajista stane. Buď ji po chvíli přestane bavit být stále s jedním mužem, což je docela dobře možné, anebo, což je pravděpodobnější, bude hořce litovat svého rozhodnutí a požádá ho o smrt. Tak jako tak o ni přijde, tak proč o ni tolik bojuje, proč o ni tolik stojí?! Vážně mu nerozumím.
Když se Bella znovu pohnula, a tentokrát se i probudila, už jsme byly ve Vancouveru. Motala jsem se spletí uliček, ale kupodivu jsem si ještě pamatovala, jak jimi obratně projet, aniž bych úplně zabloudila.
"Kde to jsme?" zeptala se rozespalá Bella.
"Ve Vancouveru," odpověděla jsem tónem, který dával jasně najevo, která z nás dvou je tu chytřejší. "Jestli se chceš upravit, v kaslíku před tebou je zrcátko, hřeben a možná i nějaké šminky. Během půl hodiny budeme v Portlandu, chtěla jsem se tam podívat do jednoho obchodu, na internetu psali, že tam mají obrovské slevy. Tedy, jestli ti to nebude vadit." Rozhodla jsem se, že toho víc pořídím, když se k ní budu chovat mile. Pak mi spíš uvěří.
"Samozřejmě že nebude, a díky" ozvala se ještě vděčně, když našla mé nástroje na zkrášlování a pořádně zívla.
Rychle si pročesala vlasy a udělala culík. Potom si pořádně zblízka prohlédla oči, pod kterými se jí objevily dobře viditelné váčky. Neměla brečet, no.
"Myslím, že v té taštičce, kde jsou šminky, najdeš něco, co by ti mohlo pomoct," napověděla jsem jí, když už jsem nemohla vydržet, jak se pořád prohlížela. A jak kulila oči, aby to vypadalo, že pod nimi nemá ty temné kruhy. Buď milá, připomněla jsem si. Nezapomeň být milá. "Občas to také potřebujeme, dokonce i kluci. Vždyť víš, když máme žízeň…"
"Děkuju, Rose," odpověděla znovu. No jen se, holka, samou vděčností nerozplyň! "Můžu ti tak říkat, že jo?" ujistila se ještě.
"Určitě, bez problémů." Bože můj, ta je natvrdlá! Ještě že tu není Edward, ten by mi dal… Usmála jsem se. Bella v mém určitě nepozná tu trochu pohrdání, kterou jsem do něho vložila - nemohla jsem odolat - bude si myslet, že mám radost z její přitroublé otázky a vůbec z její přítomnosti… Těsně vedle, Bellinko!
Snažila jsem se nespouštět oči ze silnice před sebou, ale občas jsem si nemohla pomoct a musela jsem se na ni po očku podívat. Není divu, že chodila pořád jako trhan, vždyť ona se neumí ani namalovat za jízdy!
"Mám zastavit?" zeptala jsem se, stále jsem měla na paměti, jaké důsledky by mohla mít jediná chybička. Kdybych na ni třeba jen sebeméně zvýšila hlas, mohla by to pochopit jako skryté nepřátelství. I když, nebudeme přeceňovat lidskou rasu. Lidé jsou slepí, hluší a někteří, což byl pravděpodobně případ i mé společnice, maličko nechápající.
"Ne," odpověděla, zatímco si tužkou málem vypíchla oko. "Já to zvládnu." To určitě. Ale nezastavila jsem. Bella za chvíli vzdala pokusy s tužkou a radši použila jenom řasenku. Potom si neuměle uhladila džíny a triko, které měla na sobě. To už jsme vjížděly do Portlandu. Projela jsem až na Stark Street, kde jsem zaparkovala přímo před Artemisia Boutique. Nebyl to obchod vyloženě podle mého gusta - bylo tu celkem levno - ale zato se v tom malém obchůdku daly najít hotové skvosty. Byl totiž specializovaný na oblečení od španělských návrhářů.
***
"Nechám ti přinést něco k večeři, ano?" zeptala jsem se Belly, když konečně vylezla ze sprchy. Seděla jsem na úžasné kožené pohovce v nejdražším apartmá Ace Hotel. Když přikývla, natáhla jsem se pro telefon, abych zavolala do recepce.
"Dobrý večer, moje společnice se dnes necítí dobře, chtěla bych vás poprosit, abyste nám večeři poslali do pokoje. Výběr nechám na vás," oznámila jsem suše slečně, která to zvedla. Ani jsem se nenamáhala říct, na jaké číslo mají jídlo přinést, přece se jim to musí objevit na telefonu. A jestli ne, nemá cenu tu dál zůstávat. Bella odešla do svého pokoje, aby se oblékla.
"Vezmi si na sebe to nové oblečení," zavolala jsem na ni, dost nahlas, aby to slyšela.
"Dobře," odpověděla ochotně. Myslím, že za dnešek jsem dokázala to, co by se Alici nikdy nepodařilo. Dokázala jsem přinutit Bellu, aby si bez přemlouvání nechala koupit všechno, co se jí jen trochu zalíbilo. Takže naše malá výprava za slevami do Artemisia Boutique, sousedícího s hotelem, kde jsme měli rezervované právě tohle apartmá, se protáhla na pořádnou túru po obchodech. Dokonce jsem ji dostala i k Jessice McClintock! Společně jsme zkritizovaly všechny svatební šaty, které jsme tam dokázaly vyhrabat, a těsně před odchodem Bella nesměle prohlásila, že na to, abychom spolu uzavřely registrované partnerství, jí stačí tepláková souprava. Byla to snad první vtipná věc, kterou jsem od ní kdy slyšela. A navíc, řekla to tak nahlas, aby to všichni přítomní slyšeli, a ani trochu se nezačervenala.
Na konci dne, když jsme se obtěžkány taškami chystaly vrátit, mě ještě poprosila, jestli bychom se nemohly stavit v Portland State Bookstore. Prošla se mezi policemi s knihami a se slovy, že nic, co by stálo za řeč, nenašla, vykráčela se zdviženou hlavou ven. Musím říct, že mě ten den opravdu překvapila a do večera jsem se dokonce zbavila i toho nepříjemného pocitu povinnosti chovat se mile. Prostě jsem se k ní tak chovala normálně.
To, že jsem změnila názor na její charakter, ovšem neznamená, že ji Edwardovi schvaluji! Už proto, že kvůli tomu, aby ji přeměnil, by ji musel kousnout. A to nemohu dovolit.
Našla jsem si další výmluvu. Edward by tím přece porušil svou dietu!
Bella mě vyrušila z přemýšlení, když v nových pantoflích na vysokém podpatku připajdala až ke mně. Ale slušelo jí to. Koupila jsem jí khaki kraťasy, sahaly jí přesně ke kolenům, a k tomu si vybrala černé triko s nějakým bílým potiskem.
"Tak, co tomu říkáš?" zeptala se a otočila se kolem dokola, přičemž málem spadla. Rozesmála se a plácla sebou vedle mě. Nemohla jsem nic než se také smát. Jak je možné, že jsem si nikdy nevšimla, jak je tenhle človíček zábavný?
"Myslím, že by ses nejdřív měla v těch botách naučit chodit," podotkla jsem. Bella se na mě vážně podívala a přikývla.
"Máš pravdu. Ani dlouhodobý vliv Alice mi v chození na podpatcích nepomohl," přiznala naoko tragicky a znovu se rozesmála. Musím ještě dodat, že tyhle boty našla sama a že já jsem je původně vůbec nechtěla koupit. Ale když si je obula, okamžitě mi bylo jasné, že je jí je musíme pořídit.
Jak jsem říkala, podařilo se mi to, co by Alice nikdy nedokázala.
Později, když už Bella šla spát, mi zavibroval mobil. Zvedla jsem ho.
"Ano, Alice?"
"Rose, dávej prosím na Bellu opravdu dobrý pozor, ano? Kdyby se jí něco stalo, ztratili bychom Edwarda navždy," zašeptala.
"Alice! Jak tě napadlo, že bych na ni nedávala pozor? Vím, co by to rodině udělalo, kdybych ji nepřivezla zpátky! Neboj!"
"Nerozčiluj se hned, Rose, já jenom… No, měla jsem jistou vizi. Pořád se to mění, teď dokonce převažuje možnost, že se nemá vůbec nic zvláštního stát, ale přesto…"
"Co přesně jsi viděla, Alice?" zeptala jsem se podezřívavě.
"Vlastně nic konkrétního, jenom když se dívám do její budoucnosti, někdy vůbec nevidím jejich svatbu, jenom prázdno. Někdy vidím, jak Bella Edwardovi říká, že si ho nemůže vzít, ale nikdy se nedozvím proč, někdy…"
"Řeklas mu to?" přerušila jsem ji.
"Ne! Zbláznila ses? Kdybych mu to řekla, okamžitě pojede za vámi a odveze si ji zpátky, aby si ji mohl vzít hned! Ne, neřekla jsem mu to a ani to nemám v plánu." Uf. "Jenom na ni proboha dávej pozor!"
"Vážně, Alice, nejsem blbá. Dám na ni pozor. Ty se hlavně snaž, aby se Edward nedozvěděl o tvých vizích. Pro něho je teď nejdůležitější soustředit se, aby se co nejvíc nasytil."
"Díky, Rose. Užijte si to." Rozloučily jsme se a mně až potom, co zavěsila, došlo, že jsem se jí nepochlubila se svým úspěchem. Uložila jsem si do paměti poznámku, že to hned při našem dalším rozhovoru musím udělat. Bude mi to vážně závidět. V hlavě se mi začal rodit plán na zítřejší den, na zítřejší spoustu nákupů a spoustu nového oblečení. Dnes jsem si toho moc nekoupila, ale na zítřek jsem naplánovala návštěvu Say Say Boutique, kde ceny oblečení nejdou pod čtyřicet dolarů za jednoduché triko. Ale zato tam mají úžasně levné šperky. Vsadím se, že tam najdeme přesné kopie šperků, jaké nosí slavné filmové hvězdy. Ostatně nepochybuji o tom, že většina z nich své ozdoby kupuje právě v takovýchto obchodech.
Odhodila jsem telefon zpátky na stůl a natáhla se pro televizní ovladač. Možná budou dávat nějaký zajímavý film…
***
"Dobré ráno, Rose," pozdravila mě Bella a zívla, když se přes obývací pokoj šourala do koupelny.
"Ahoj," odpověděla jsem a dál se věnovala své manikúře. Na stole už na Bellu čekala bohatá snídaně a ona neváhala a hladově se pustila do jídla. Pozorovala jsem ji a to mě přinutilo znovu se zamyslet nad smyslem naší výpravy. Tak Alice už to viděla. To mi trochu přidalo sebevědomí, znamenalo to, že jsem měla určitou naději uspět. Všechno záleželo na tom, jak to provedu.
Měla jsem v plánu cestou do Say Say zahnout do známé portlandské Růžové zahrady. Na rozdíl od Japonské zahrady je tam vstup zdarma, což bylo dobré, protože tam touhle dobou - byla sobota - bude hodně maminek s kočárky. Navíc bylo relativně teplo, ale nepařilo sluníčko, takže jsem se tam bez obav mohla procházet i já.
Oblékly jsme se a Bella se dokonce ode mě nechala namalovat. Potom jsme se vydaly vstříc dni plnému nenápadného přemlouvání…
Seděly jsme na lavičce a pozorovaly růžové záhony. Bella hltala hotdog, který jsem jí koupila u nedalekého stánku. Chtěla ho zaplatit sama, ale podařilo se mi ji přesvědčit, že když nekupuji jídlo pro sebe, pár dolarů na to pro ni mě nezabije. Znovu mě udivila tím, že se mnou souhlasila a bez dalších dohadů si nechala všechno poslušně zaplatit.
Kolem nás jezdily maminky s kočárky nebo chodili pyšní tatínkové, kterých se za ruce držely malé dětičky, pobíhaly tudy předškolní děti a hrály všemožné hry…
Bodl mě osten závisti. Najednou mi bylo opravdu smutno. Jak tak kolem nás defilovaly ty krásné rodiny, měla jsem čím dál tím pochmurnější náladu. Tohle já nikdy mít nebudu… Bella si mého rozpoložení všimla.
"Rose?" oslovila mě, když vyhodila papír od hotdogu do odpadkového koše stojícího vedle lavičky. "Děje se něco?" Chvíli jsem neodpověděla. Uvědomila jsem si, že do "léčky", kterou jsem měla tak pečlivě připravenou a vymyšlenou pro Bellu, jsem se nakonec chytla sama. Tyhle pocity by měla mít ona, ne já! Bella se už dál na nic neptala, ale bylo na ní vidět, že má o mě upřímnou starost. Dívala jsem se přímo před sebe a snažila se nevnímat kolemjdoucí.
Najednou jsem se otočila k Belle čelem.
"Váš Bello, nechápu tě." Přesně tak jsem to řekla. Rovnou, bez obalu. Nevím proč. Prostě to ze mě vypadlo.
Zvědavě se na mě podívala.
"Nechápu, jak se můžeš dobrovolně chtít stát jednou z nás. Jak můžeš?"
Byla jsem rozhořčená. Najednou to všechno vyplavalo na povrch. Všechny ty emoce, které jsem přede všemi skrývala a které vlastně byly podnětem k našemu výletu. Bylo jasné, že kdybych si mohla tehdy na ulici, když jsem tam tak umírala, vybrat, nechtěla bych se stát tím, čím jsem. To nechtěl nikdo. Kromě Belly.
Nakonec, tenhle život-neživot nebyl tak strašný, jak jsem si ho malovala. Bez přeměny bych neměla Emmetta, lásku svého života, ale zároveň bych mohla mít rodinu, mohla bych mít děti, vnoučata, pravnoučata, mohla bych žít!
Ale Bella tohle všechno má. Má Edwarda - zatím, má život, má možnosti, má všechno! A co se týče důvodu, proč to chce všechno hodit za hlavu, já bych nic takového nikdy neudělala. V tom se lišíme. Ji stejně k Edwardovi neváže tak silné pouto, jako mě k Emmettovi. Vždyť ani nemůže, je člověk. A láska, které jsme schopni my, upíři, se od té lidské liší stejně tak, jako se liší noc ode dne, nebe od ráje, jako život od neživota.
"Miluju Edwarda z celého srdce. Co je na tom nepochopitelné?" Bella si povzdechla. Z celého srdce. Problém je v tom, že upíři srdce nemají. Čím bude milovat potom?
"Nechápu, jak se můžeš vzdát všech těch nádherných věcí, které tě v životě čekají? Jak můžeš dobrovolně obětovat…" zarazila jsem se uprostřed věty. Bellin obličej dostal vzteklý výraz. A potom bolestný.
"Dovedeš mě k hotelu?" zeptala se roztřeseně. "Není mi dobře, myslím, že bych dnes nákupy nezvládla."
Moje antipatie vůči ní se vrátila. Konečně jsem se zase cítila ve své kůži. Svou řečí jakoby urazila poslední krůčky k hranici, která nás dělila od návratu k nepřátelství. Znovu se z ní stal křehký člověk všemi členy naší rodiny milovaný, mnou nenáviděný. A to pro ten prostý fakt, že byla právě člověk. Že měla to, co já jsem nikdy nemohla mít. Že byla člověk.
"Jasně." Zvedla jsem se a zamířila k východu.
***
Našla jsem ji schoulenou na posteli. Ležela stočená do klubíčka a spala. Ani se neobtěžovala převléknout. Vždyť takhle si to nové oblečení úplně zničí! Ona vážně nemyslí.
Když jsem si ji prohlédla zblízka, všimla jsem si, že má zarudlé oči. Zase. Ta holka opravdu nic nevydrží. Hodila jsem vedle ní na postel igelitovou tašku s úzkými džíny Replay, o nichž jsem doufala, že jí padnou, a odešla jsem do svého pokoje, abych mohla nerušeně zavolat Emmettovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."