"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Volba - 3. část

22. února 2010 v 18:00 | Akka |  Volba
"Rose?" ozvala se Bella ze dveří mého pokoje. Otočila jsem se od svého toaletního stolku, kde jsem zrovna zkoušela, jestli mi tekuté oční stíny Mary Kay dokážou alespoň z poloviny nahradit Helenu Rubinstein. A opravdu, když zaschly, vytvořily na mém víčku hedvábně jemný povlak a proměnily se ve vážně nádherný barevný tón. Možná bych mohla přejít na tuhle značku… Vzpomněla jsem si na Bellu, stále stojící na prahu.

"Ano, Bello?" Máš štěstí, že jsem dobře naladěná. Vybrala sis dobrou chvíli, jsem nalíčená, upravená, prostě svá.
"Víš, chtěla bych se ti omluvit za to, jak jsem se včera chovala. Zkazila jsem ti celý den…" vymáčkla ze sebe.
"Nic jsi nezkazila," odpověděla jsem konejšivě. Kde se ve mně zase vzala ta laskavost?! "Zkusíš si ty džíny? Kdyby ti náhodou nebyly, musíme je ještě dneska vrátit, večer pokračujeme v cestě," poprosila jsem ji. Když se zatvářila udiveně, dodala jsem: "To by se nám všichni vysmáli, kdybychom se vrátily po dvou dnech s tím, že jsme se nedostaly dál než do Portlandu." Bella se na mě smutně podívala, přešla pokoj a sedla si na moji postel.
"Totiž, myslela jsem, že po včerejšku se budeš chtít vrátit…"
"Nesmysl," přerušila jsem ji. Asi moc prudce, což mi ale došlo moc pozdě.
"Já… vlastně bych se chtěla vrátit, víš." Zaujatě studovala vzory na nedotčeném potahu na mojí posteli.
"Chtěla? Proč? Snad se ti nestýská?" Nedokázala jsem potlačit posměšný tón ve svém hlasu. Nevím, jak se tam dostal, byl to reflex. Vůbec jsem se jí nechtěla posmívat.
"Stýská," hlesla. "A moc."
"Bello, takhle to nejde. Jestli chceš, můžeš mu zavolat, ale osobně si myslím, že bys ho neměla rušit. Musí se teď soustředit na něco jiného než na tvoje problémy, vzpomínáš?"
"Já vím," odpověděla a vypadala, že začne každou chvíli brečet. "Nechci mu volat. Nemůžu ho rozptylovat. Musí se soustředit. Ale…" umlkla v půlce věty.
"Já tě naprosto chápu. Rozumím ti." A rozuměla jsem. Dokonale. Přešla jsem pokoj a udělala jsem něco, o čem jsem si myslela, že v životě neudělám. Objala jsem ji.
Položila si hlavu na moje rameno a zhluboka dýchala. Musím jí přiznat, že se opravdu snažila nebrečet.
"Víš co? Vyzkoušej si ty kalhoty. Potom si dojdeme na snídani a vyrazíme, abychom do dalšího města dorazily včas. Bude to San Francisko," odpověděla jsem, když zvedla hlavu z mého ramene a tázavě se na mě podívala. "Znám tam jeden perfektní noční klub, uvidíš, že se ti rázem stýskat přestane," řekla jsem povzbudivě. Ještě chvíli jsem ji držela a zároveň zadržovala dech - věřila jsem si, ale co kdyby, stát se může všechno - ale potom se mi prudce vytrhla a začala se překotně omlouvat.
"To nic," odbyla jsem ji. Sama jsem se divila svému chování, je jasné, že ona musela být úplně mimo. "Jdi si vyzkoušet ty kalhoty."
Seděly jí dokonale. Přesně obepínaly tvar její postavy, kde bylo třeba, tam opticky ubraly, jinde zase trochu přidaly, prostě paráda. Vzala si k nim hnědé tílko a přes něj bílou, poloprůhlednou košili, další z věcí, které jsme koupily předevčírem.
Nasnídaly jsme se - Bella se nasnídala - dole v jídelně. Nebyla to typická hotelová jídelna. Byla to luxusní restaurace. Touhle dobou tu ještě nikdo z bohatých hostů nebyl. Nedivila jsem se. Můj upíří sluch zachytil včera pozdě večer skoro ve všech pokojích zapnuté televize nebo dokonce různé oslavy. Vsadila bych se, že tam nechyběly pochoutky jako drahý kaviár, uzený losos, přeplácané šlehačkové dezerty… Až se mi udělalo mdlo.
Přemýšlení o jídle mi něco připomnělo. Budu muset cestou někde zastavit a nasytit se. Moje oči už začínají tmavnout…
Vyrovnala jsem na recepci účet, ani jsem se nenamáhala podívat na cenu. Před hotelem nám poslíček předal moje auto. Vyzývavě jsem na něho mrkla a rozesmála se, když jsem viděla jeho rozpaky. Bavilo mě tohle lidem dělat. Byli tak unesení mou krásou, že se z nich okamžitě stávaly nesmysly blábolící trosky, sotva jsem na ně jen trochu mile promluvila. Bella se se mnou nesmála. Stále byla ponořená v zamyšlení. Nemluvila, nevšímala si, dokonce jsem do ní párkrát musela strčit, aby do někoho nevrazila. Možná to byl její způsob, jak se vypořádat se steskem, nevím. Můj byl na každý pád lepší. Při myšlence na večer v klubu jakoby moje mrtvé srdce znovu začalo bít.
"Bello?" oslovila jsem ji asi po hodině jízdy a podívala jsem se na ni.
"Potřebuješ lovit," uhodla hned můj záměr.
"Jaks na to přišla?" zeptala jsem se zaraženě. Přece jsem jí to neřekla, to bych si pamatovala!
"Jsem zvyklá si na to dávat pozor," pokrčila rameny. "Dělám to automaticky." Ta holka dovede vážně překvapit.
Po další půlhodině jsem zastavila na jednom odpočívadle.
"Protáhni si nohy," poradila jsem Belle. "Budu spěchat."
Vrátila jsem se během deseti minut. Na jazyku jsem stále cítila příjemnou slanou chuť krve. Chytla jsem jenom srnu s kolouchem, nic zvláštního. Ale stejně jako dokáže jídlo vyhladovělému člověku pozvednout mysl, i na nás strava působí povzbudivě.
Čerstvě nasycená jsem sedla za volant a ještě než jsem se rozjela, podala jsem Belle ze zadního sedadla malou černou tašku.
"Přenosný DVD přehrávač," řekla jsem na vysvětlenou. "V kaslíku před sebou máš nějaká DVD, vyber si, které chceš. Ale pust si to prosím do sluchátek."
"Díky," vyrazila ze sebe překvapeně. Chvíli se přehrabovala v DVD, nakonec si jedno z nich vybrala a byl pokoj. Jako malé dítě. Dejte mu novou hračku a máte na nějakou dobu klid. Dokud ho nová hračka neomrzí. Potom stačí vyhrabat jinou, tu původní schovat a dát mu ji, až se zase bude nudit.
Vážně nevím, kde jsem takováhle moudra vzala. Malé dítě? Jak můžu vědět, jak se chová malé dítě, když jsem nikdy žádné neměla?! Roztřásly se mi ruce a já prudce trhla volantem. Zachránily nás jen mé rychlé reflexy. Jinak by nás rozdrtil protijedoucí kamion…
"Promiň," omluvila jsem se své vyjevené spolujezdkyni. "Zamyslela jsem se. Neboj, už se to nestane." Ne. Nesmí se to stát. Zakázala jsem si myslet na děti a na všechno s nimi spojené. Teď se musím soustředit na jízdu a na to, abych Bellu omylem nezabila. V duchu jsem se usmála. Edward by mi utrhl hlavu.
Nejenom hlavu. Postupně by mi odtrhával jednotlivé části těla, až by ze mě vůbec nic nezbylo.
Projeli jsme Medfordem a pokračovaly směrem na Redding, kde jsme musely zastavit. Zapomněla jsem, jak nepraktické je cestovat s člověkem. Bella samozřejmě měla své potřeby a ty se neomezovaly pouze na jídlo… Společnými silami jsme nasadily mému autíčku střechu, protože se nebezpečně zatáhlo a já samozřejmě nemohla dovolit, aby mi drahé kožené potahy zničil déšť.
Pokračovaly jsme v jízdě. Naštěstí film Bellu zabavil na dost dlouho.
Minuly jsme městečka Red Bluff a Willows a konečně vjely do sanfranciské megalopole.
Bella fascinovaně zírala skrz okno. Sice dřív žila ve Phoenexu, takže byla na velká města zvyklá, ale nepřekonatelné panorama San Franciska s dominantním mostem Golden Gate vyrazí dech snad každému. Světoznámý most bývá za dobrého počasí nádherně vidět z mostu mezi samotným San Franciskem a Oaklandem, což ovšem nebyl náš případ. Do města jsme přijely za hustého lijáku. Mně to samozřejmě nevadilo. Nebyly jsme tu proto, abychom si prohlédly pamětihodnosti, ale proto, abychom si užily pocit svobody.
Zastavila jsem na rušné 3rd Street, přímo u čísla 125, před hotelem The St. Regis. Byl to snad nejdražší hotel ve městě, za jednu noc tam chtěli 390$. Ale když s penězi nemáme problém, proč si nedopřát to nejlepší?
Bella zůstala na impozantní budovu vystupující z mraků koukat s otevřenou pusou. Nad vchodem se zlatě lesklo pět velkých hvězd.
Vystoupily jsme z auta a já podala klíčky prvnímu uniformovanému poskokovi, který se přimotal dost blízko. Každá jsme popadla svou kabelku a následovány nosičem zavazadel jsme vešly dovnitř. Nejdřív jsem si dělala starosti kvůli tomu, že jsme neměly zamluvené apartmá, ale sotva mladík v recepci viděl mou zlatou kartu a můj úsměv, bez řečí nám přidělil první volné, samozřejmě luxusní, na které v databázi narazil.
Za chvíli jsme s Bellou byly vybalené. Sedly jsme si v obýváku a jaly se probírat, co si večer vezmeme na sebe. Klub, do kterého jsme měly namířeno, se jmenoval DNA Lougne.
Vyhrabala jsem z jedné ze svých tašek černé potrhané tílko s červenobílým potiskem a dole s červenou krajkou, které by Belle mohlo padnout. Vzala si k nim svoje nové džíny a ještě jsem jí k tomu přidala bílý pásek a červenou čelenku, aby si s ní svázala vlasy. Půjčila jsem jí i svoje nové stíny, aby k něčemu vypadala.
Sama jsem si vybrala rovněž černé tílko, ale jednobarevné, s hodně, hodně velkým výstřihem. A stejně jako Bella jsem si vzala úzké džíny. Můj pásek byl černý. Pečlivě jsem se namalovala a použila zvlášť výrazný odstín rtěnky.
V půl deváté večer jsme byly připravené a vyrazily jsme směrem na 11th Street, číslo 375. Jednou z výhod tohoto klubu bylo parkoviště v garáži, takže se mému úzkostlivě udržovanému BMW nemohlo nic stát. Vystoupily jsme a vydaly se vstříc hlasité hudbě o pár pater nad námi.
Když jsme vešly, na obrovské ploše plné do rytmu se hýbajících těl skoro nebylo k hnutí.
"Jdeme na to!" mrkla jsem na Bellu, odchytla prvního k něčemu vypadajícího tanečníka mužského pohlaví a ponořila se do hudby. Když jsem se po chvíli otočila, Bella pořád stála na stejném místě a vyjeveně na mě koukala. Na chvíli bych přísahala, že jsem v jejím výrazu zahlédla stopu pohoršení. To asi když jsem se ke svému tanečníkovi přivinula trochu moc blízko. Omluvně jsem se na něj podívala a prodrala se taneční plochou k Belle.
"Co je?" zakřičela jsem jí do ucha.
"No já nevím, nepřijde ti to trochu nefér vůči Emmettovi?" zeptala se s nakrčeným nosem. Aha, tak proto!
"Ach, on by se s tím vypořádal," odpověděla jsem povzneseně. Nemohla jsem si pomoci, ale sotva jsem se ocitla v barevném blikajícím světle a uši mi naplnila taneční hudba, musela jsem tančit. V tu chvíli mi vždycky bylo jedno, s kým a kde tancuju, prostě jsem si to užívala.
Usmála se na mě, jako kdyby mi něco nesmírně důležitého unikalo, a bez dalšího slova došla k jednomu ze zrovna uprázdněných křesílek a svezla se do něj. Rozhlédla jsem se po parketu. Muž, se kterým jsem před chvílí tancovala, si už našel jinou tanečnici. Měla tlustá stehna a z bokových kalhot se jí valily špeky. No bezva. Tanečníka mi vyfoukne takováhle osoba. Přejížděla jsem pohledem po tancujících lidech a nakonec jsem se s povzdechem přidala do jednoho malého kroužku.
Za nějakou dobu mě přestalo bavit nijak se kroutit s partou nezkušených mladých lidí a vrátila jsem se ke křesílku, kam se Bella před chvílí posadila. Už tam nebyla. Otočila jsem se a očima prohledávala prostory klubu. Nakonec jsem ji objevila u baru. Seděla na jedné z vysokých židlí, držela v ruce poloprázdnou skleničku a povídala si s mým tanečníkem. Došla jsem k nim.
"Ahoj," pozdravil mě. Měl na sobě džíny a přes ně bílou košili s rozepnutými horními knoflíky a nedbale vyhrnutými rukávy. Na obnažené svalnaté hrudi se mu leskly kapičky potu, ale čelo a obličej, do kterého mu padaly delší hnědé vlasy, měl úplně suché. "Jsem Dean, a ty…?"
"Rosalie," odpověděla jsem poněkud upjatě. "Bello?"
"Co je? Nevypadalas, že si mě všímáš!"
"Fajn, já si tě totiž všímat vůbec nemusím!" odsekla jsem. Naštvalo mě, jak se na mě podívala. Otočila jsem se a s mírně zdviženou hlavou jsem odkráčela.
Měla jsem ale za Bellu zodpovědnost, a tak jsem se na ni čas od času podívala, abych se ujistila, že se jí nic nestane. Přece jenom, je to magnet na potíže.
Dlouho u baru nezůstali. I přes svůj počáteční odpor k tanci se Bella brzy odhodlala a se svým pohledným spojencem se vrhla na parket. Nevím, co a kolik toho vypila, ale kupodivu jí to pomohlo od její obvyklé nešikovnosti. Neviděla jsem ji ani jednou upadnout. Ani zakopnout. A nejvíc ze všeho mě udivilo, že opravdu uměla tancovat. Po nějaké době se vrátili k baru a já si jich přestala všímat. Znovu jsem se ponořila do hudby a zapomněla na všechno kolem.
Když jsem je chtěla znovu zkontrolovat, a bylo to po dost dlouhé době, nemohla jsem je najít. Přestala jsem tancovat a postavila se na špičky, abych mohla lépe přehlédnout pohybující se parket. A když jsem je konečně uviděla, v tu ránu jsem si přála, abych je bývala nenašla.
Bella seděla Deanovi na klíně, zády ke mně, a vášnivě ho líbala. On jí lačně přejížděl rukama po zádech a občas jedna z nich zabloudila i o něco níž. Nebylo to nic divného, v jejich okolí podobně věci dělala spousta párů, ale… Nemohla jsem uvěřit svým očím. Jak to mohla udělat? Jak to vůbec mohla dovolit?! Sice jsem nebyla zastáncem příliš tvrdé morálky, ale přece jenom jsem Emmetta nikdy takhle nepodvedla! A nikdy bych to neudělala, ani kdybych měla možnost! Zaflirtovat si, to ano, ale takhle na veřejnosti se…? A to o sobě prohlašuje, jak Edwarda bezmezně miluje a jak by kvůli němu všechno hodila za hlavu.
Chtěla jsem jít za nimi a odtrhnout je od sebe, ale jako na potvoru se taneční plocha najednou úplně zaplnila vlnícími se těly a sotva by šlo projít skrz. A oni museli být přesně na druhé straně než já.
Ale vlastně proč bych jí v tom měla bránit? Vždyť mi tím úplně usnadní práci! Sama se nakonec ze svatby vykroutí, bude mít špatné svědomí. Tak proč bych ji neměla nechat to udělat? Přece se říká, že když je člověk opilý, tak úplně ztratí zábrany a udělá to, co by ve skrytu duše udělat chtěl, ale brání mu v tom slupka slušnosti a zdrženlivosti. Tak proč ji tam nenechat?
Protože by to byla chyba! Chyba, která by mého bratra nadobro zničila. Bella se nesmí rozhodnout opustit ho kvůli nějakému úletu! Musí nakonec dojít k rozhodnutí, že Edward pro ni není ten pravý, ale musí to zjistit sama a hlavně při rozhodování musí být střízlivá!
V tu chvíli jsem se rozhodla. Začala jsem odstrkovat tančící páry a prodírala jsem se směrem tam, kde jsem je před chvílí viděla. Jenže když jsem se tam dostala, byli pryč.
Doufám, že Bella neudělá žádnou hloupou chybu! Rozhlédla jsem se kolem sebe a podvědomě nasála vzduch. Nikde jsem je necítila, ale přes zápach potu a kouř z cigaret jsem slabě ucítila i Bellinu vůni. Díkybohu za upíří čich!
Bellina stopa mě vedla do garáže. Procházela jsem se mezi auty, a čím víc jsem se přibližovala, tím byla její vůně intenzivnější. Po chvíli jsem je uviděla. Váleli se spolu na sedadle nádherného tmavě modrého Mercedesu Benz SL 500 AMG Paket a ani se nenamáhali zatáhnout nad sebou střechu. S nechutí jsem zaznamenala, že na sobě Bella má jenom podprsenku.
Pomalu jsem k nim došla - nejevili známky toho, že by si mě všimli. Až když jsem stála těsně vedle auta, odtrhl se Dean od jejích rtů a ruku ze zapínání jejích kalhot. Druhou ruku posunul tak, že ji majetnicky držel kolem pasu.
"Bello," pronesla jsem tak přísným tónem, na jaký jsem se zmohla. "Jdeme."
"Přece si od ní nenecháš poroučet, kotě!" rozhořčil se Dean. Kotě? Jak může Bellu nazvat kotětem?
"Správně. Nikam nejdu, Rose," vyhrkla rozhodně. Alespoň tak rozhodně, jak byla v tu chvíli schopná.
"Ale jdeš," nedala jsem se a natáhla ruku pro její. Ucukla.
"Řekla jsem, že nikam nejdu!" vykřikla. Znovu jsem se pro ni natáhla.
"Nech ji být, Rosalie," vložil se to toho Dean, stále ještě svírající Bellu kolem pasu. "Když tu chce zůstat, tak ať tu zůstane, ne?"
"To bohužel není tvoje věc," odsekla jsem a naposledy se natáhla pro Bellinu ruku. Tentokrát jsem se nenechala, a i když se snažila zase ucuknout, chytla jsem ji tak pevně, že se jí to nepovedlo. Do druhé ruky jsem vzala její tílko. "Jdeme," zopakovala jsem a vytáhla jsem ji z auta.
"Rose, já nikam nechci jít," prosila mě plačtivým hlasem.
"A víš, že je mi jedno, co ty chceš?" usadila jsem ji a táhla za sebou směrem k mému autu. Nekladla odpor, poslušně šla za mnou. Potácela se za mnou. Dovlekla jsem ji ke svému BMW a strčila ji na zadní sedadlo spolu se zbytkem jejího oblečení.
Obešla jsem auto, abych se posadila za volant. Mezitím se ke mně přiblížil Dean.
"Být tebou, tak si rozmyslím stavět se mi do cesty," oslovila jsem ho, když byl dostatečně blízko. Pak jsem si ho přestala všímat a nastartovala.
Bella usnula, než jsme dojely k hotelu. Já ji snad budu muset ještě nosit! Odevzdaně jsem si povzdechla a vzala ji do náruče. Zachrápala, ale neprobudila se. Ještě, že jako upír mám nadlidskou sílu.
Pronesla jsem ji recepcí, která byla v tuhle pozdní hodinu plná lidí - nevýhoda luxusních hotelů. Ožijí až po půlnoci.
Naštěstí si nás nikdo moc nevšímal. Vystoupila jsem z výtahu a s menší námahou jsem jednou rukou odemkla dveře. Položila jsem Bellu na její postel, zula jsem jí boty a přikryla ji. Přece se nebudu namáhat s jejím převlékáním! Sama jsem si sedla do obýváku a pustila si první romantickou komedii, na kterou jsem v hotelové filmotéce narazila.
Bella se probudila krátce před polednem. Nepřišla za mnou, ale to, že je vzhůru jsem poznala podle tlumených vzlyků, které bylo slyšet z jejího pokoje. Nevím, jestli si uvědomovala, co včera provedla, ale z toho, co si pamatuju ze svého lidského života, jsem věděla, že jí musí být pěkně špatně.
Seděla jsem na pohovce a snažila se nevnímat její srdceryvné nářky, ale po chvíli to už začalo být nesnesitelné. Zvedla jsem se, došla k jejím dveřím a zaklepala.
"Ano," zašeptala tak tiše, že by ji normální člověk neslyšel. Opatrně jsem otevřela dveře a vešla. Ležela schoulená na křesle u okna, dívala se ven a plačky se kývala dopředu a dozadu. Obličej měla celý zmáčený od slz. Najednou mi jí přišlo líto, byla z toho opravdu zničená. Přešla jsem k ní a postavila se mezi ni a okno, takže jsem jí zastínila výhled.
"Proč jsi mě to nechala udělat?" zeptala se mě vyčítavě a mžourala na mě nateklým očima. Nebudu se nijak vymlouvat, namíchlo mě to. Takže za to teď můžu já? Dala jsem si ruce v bok.
"Nebýt mě, tak by ses teď pravděpodobně neprobudila tady, ale někde na ulici, kde by tě ten tvůj Dean vyklopil z auta, až bys ho přestala bavit. Nebo možná v nějakém smradlavém kumbálu, kam by tě zatáhl první bezdomovec, co by tě našel a co by si s tebou chtěl užít." Řekla jsem to tvrdě, ale byla to čistá pravda a Bella to věděla. Viděla jsem jí to na očích. Začala znovu hystericky vzlykat.
"Já chci jet domů!" zakvílela.
"To nejde, copak ti to nedochází?" zeptala jsem se jí ostře. "Teď se nemůžeš vrátit, jestli nechceš, aby na to Edward přišel! Nejdřív se musíš uklidnit!"
Bella přikývla a schovala hlavu do dlaní. Dlouho jsem nad ní stála a čekala, až se trochu vzpamatuje, než konečně skloněnou hlavu znovu zvedla a nešťastně se na mě podívala.
"Omlouvám se, neměla jsem to říkat. Máš vlastně pravdu. Děkuju, že jsi mi pomohla." Potom znovu propukla v bezútěšný pláč. Byla sebou opravdu znechucená.
Posadila jsem se na opěradlo křesla, kde seděla, a přivinula ji k sobě. Stejně jako předtím, když jsem ji objala, ani teď jsem pro to neměla nějaký zvláštní důvod. Bella se ke mně nejdřív přitiskla, jako kdyby hledala oporu, ale potom se odtáhla.
"Promiň." Odvrátila hlavu.
"Za co se omlouváš? Už ses mi jednou omluvila a já tvou omluvu přijala, není žádný jiný důvod, proč se omlouvat," řekla jsem jemně. Podívala se mi do očí.
"Řekni mi, že to nebylo tak hrozné, že to, co si pamatuju, není pravda, prosím!" Povzdechla jsem si.
"Obávám se, že to pravda je, bohužel…" Znovu se ke mně přitiskla. Seděly jsme tak dost dlouho, beze slova. Houpala jsem ji ze strany na stranu a občas prohodila nějaké to uklidňující slovo.
Nechápala jsem sama sebe. Ta holka mě štvala, nikdy jsem ji neměla ráda. A teď, světe div se, tu sedím, ona mi brečí na rameni a já ji utěšuju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."