"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Volba - 4. část

23. února 2010 v 18:13 | Akka |  Volba

"Poslyš, Bello, nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Co se stalo, stalo se a ty už s tím teď nic nenaděláš." Podobně věci jsem jí opakovala posledních dvacet minut v jednom kuse. Seděly jsme v obýváku u stolu a Bella před sebou měla misku se salátem, ale jenom se v ní přehrabovala vidličkou a odmítala vzít do pusy jediné sousto. "A už vůbec to nevyřešíš tím, že nebudeš jíst. Sněz alespoň půlku té misky, jinak mi Edward vyčte, že jsem se o tebe špatně starala." Hned jak jsem to řekla, věděla jsem, že jsem udělala chybu.

"Nevím, proč by ho to mělo zajímat. První co bude, až přijedeme, že si v tvojí mysli přečte, jak jsem se bavila a všechno ho rázem přejde. Uvidíš," odpověděla mdle a dál se nimrala v jídle.
"A dost," řekla jsem rázně. "Za prvé: co si to o mně myslíš? S Edwardem žiju už dost dlouho na to, abych si byla schopná v jeho přítomnosti dávat pozor na svoje myšlenky! A za druhé: Edward tě miluje. Víc než svůj život, nebo co to vlastně my vedeme. Měla by sis toho alespoň trochu vážit. Nejenom, že je láska slepá, ale také umí odpouštět. Edward s tebou možná nějakou chvíli nebude mluvit, ale uvidíš, že si dřív nebo později uvědomí, že jsi to neudělala naschvál nebo natruc. Určitě to tak bude, něco o tom vím." Nemohla jsem uvěřit, že to říkám. Vždyť to, co chtěla Bella udělat, byl můj prvořadý cíl, když jsme vyrážely na tuhle výpravu!
"Ne Rose. To nejde. I kdyby mi Edward nakrásně odpustil, já si nedokážu neodpustit nikdy. Proto musím odejít. Vrátím se k mámě do Jacksonvillu, příští rok si znovu podám přihlášku na vysokou a budu žít normální život, tak jak on vždycky chtěl, abych žila. Budu mít děti, vnoučata, manžela, budu žít…" Její hlas pomalu odumíral, až utichl úplně.
Na očích jsem jí viděla, jak ji ta myšlenka děsí. Jak ji bolí. Bylo to, jako kdyby se už nikdy neměla usmát. A můj bratr by se také už nikdy neusmál. To nemohu dopustit. Jako tenkrát, když Bella zachránila Edwarda ve Volteře, to byla moje vina. Mou vinou by se rodina znovu rozpadla, tentokrát nenávratně. Bella už by nepomohla zachránit to pouto, kdysi tak pevné, teď křehké a závisející jenom na té malé osůbce sedící naproti mně, které drželo pohromadě všechno, co jsem kdy ve svém upířím životě měla ráda. Zaplavil mě pocit déjà vu.
Nesmím dopustit, aby se to stalo znovu.
"Nebudeš žít, Bello, a ty to dobře víš. Budeš jako tělo bez duše, budeš vypadat přesně tak, jak jsi vypadala, když tě on opustil. A Edward bude vypadat úplně stejně. Nenechám tě to udělat."
Chvíli jsme na sebe mlčky zíraly.
"Víš co je nejhorší, Rose?" řekla pak úplně změněným hlasem. Byl plný žalu a nekonečné bolesti. "Už jsem mu to jednou udělala. Tenkrát nedal nijak jasně najevo, že mu to vadilo, ale vím, že ho to zklamalo. Zařekla jsem se, že už mu nic takového nikdy neudělám. A vidíš, udělala jsem to znovu. Jak si můžu být jistá, že mu to neudělám potřetí? A počtvrté?" Udivilo mě to.
"Kdy to bylo poprvé?" zeptala jsem se. Nebyla to ta nejlepší otázka, kterou jsem v tu chvíli mohla položit, ale nemohla jsem si pomoct. Zvítězila nade mnou zvědavost. Povzdechla si. Chvíli jsem si myslela, že to přejde mlčením, ale nakonec promluvila.
"Bylo to ten den, kdy jste bojovali proti Victoriiným novorozeným. Jacob s námi zůstal přes noc, byla zima a on mě vlastním tělem hřál, jinak bych asi zmrzla. No a potom… Prostě k tomu došlo, políbila jsem ho. Nelituju toho, ale jak jsem říkala, Edwarda to zklamalo. Řekla jsem si, že už ho nikdy takhle nezklamu." Chvíli jsme nic neříkaly. Potom, si Bella znovu povzdechla. "Víš, kdybych mohla, tohle je přesně ten typ problému, se kterým bych šla za Jakem. Vždycky mě chápal, až později, když ležel na posteli celý v obvazech, jsem pochopila, jak moc jsem mu tím ubližovala. Nedal to na sobě znát, ale mučilo ho, že jsem za ním chodila se svými problémy ve vztahu s Edwardem. Kdybych byla teď ve Forks a kdybych měla tu možnost, sedla bych do auta a vyrazila do La Push. Ale já tam nejsem. Jenže i kdybych opravdu byla ve Forks a měla před domem svůj náklaďáček s plnou nádrží, nemohla bych za ním jet…" Nevím, proč to říkala. Nechápala jsem ji.
"Jak to?" zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas zněl tak, aby pochopila, že jsem ochotná jí naslouchat a dokonce se jí pokusit pomoct. Neměla jsem v tom praxi, nebyla jsem na to zvyklá, ostatní se mi nikdy nesvěřovali se svými problémy. Na to tu vždycky byla Esme… Bella ještě chvíli mlčela, hledala ta správná slova.
"Vlastně jsme se pohádali. A nemyslím si, že se v nejbližší době usmíříme. Vlastně si myslím, že se neusmíříme už nikdy." Odmlčela se. Pak se zhluboka nadechla a pokračovala: "Nelíbilo se mu, že jedu na celý týden pryč s upírkou." Bylo vidět, jak se přemáhá, aby to slovo ze sebe vůbec dostala. Nedivila jsem se jí. Já sama jsem s tím mívala problémy. "Od té doby, co se vrátil, není s ním k vydržení. Chápu, že ho to stálo hodně odhodlání, aby se vůbec dokázal vrátit, ale stejně… Nemusí mi tak moc dávat najevo, jak nesouhlasí s mou volbou. Ano, říká, že každému ze svých bratrů, který by se mi pokusil ublížit, osobně vynadá, i kdyby to prý mělo být to poslední, co udělá. Říká to. Ale tím, co dělá, tomu odporuje."
Na to jsem neměla co říct. Marně jsem přemýšlela, čím bych jí všechno ulehčila. Naprosto nic mě nenapadalo.
"Ale to je teď jedno. Do Forks se už nevrátím. A kdyby ano tak jen proto, abych si tam zabalila věci."
Už zase.
"Poslyš, Bello, musíš přestat vést takovéhle řeči!"
Zvedla hlavu, kterou během svého vyprávění sklonila a až doteď zaujatě pozorovala zelený salát před sebou.
"Ty to nechápeš! Já se tam vrátit nemůžu!" vykřikla. Prudce vstala, praštila vidličkou o stůl a rozběhla se směrem k sobě do pokoje. Jenže to by to nebyla Bella, kdyby cestou nezakopla, nejspíš o vlastní nohy. Natáhla se jak široká tak dlouhá asi metr od dveří. Chvíli jen tak ležela, pak se stulila do klubíčka a beznadějně se rozvzlykala. Opatrně jsem vstala a klekla si vedle ní. Jak jsem ji tam viděla, tak bezbrannou a zranitelnou, rozhodla jsem se, že jí všechno řeknu. Zvedla jsem ji a znovu ji začala kolíbat v náručí.
"Víš, co mě přimělo k tomu, abych Edwardovi navrhla tenhle náš výlet?" zeptala jsem se jí na rovinu. Nereagovala, jenom se možná začala ještě více třást. "Musíš pochopit, že jsem nikdy nesouhlasila s Edwardovým rozhodnutím. Ať už ohledně tvé přeměny nebo toho, že se vůbec rozhodl zůstat s někým, kdo není tak říkajíc náš. A nikdy mi nešlo do hlavy, jak ty s tím můžeš dobrovolně souhlasit. Tak jsem se rozhodla, že ti musím otevřít oči." Přestala vzlykat a vzhlédla. Oči měla plné slz a zármutku, ale také zvědavosti. Pokračovala jsem. "Proto jsem s tebou chtěla vyrazit nakupovat. Ne proto, abychom si vylepšily náš vzájemný vztah. Doufala jsem, že když od něj z vlastní vůle budeš dostatečně dlouho pryč, nakonec si uvědomíš, že bez něj dokážeš žít. Že vlastně nechceš přijít o svůj lidský život… Ale teď jsem si uvědomila, že to vlastně nechci. Moc bych stála o to, aby ses stala součástí naší rodiny, aby ses stala mou sestrou, víš?" A byla to pravda. Ano, stále mi na ní hodně věcí vadilo, stále bych nemohla říct, že ji mám ráda, ale učinils jsem jistý pokrok. Pochopila jsem ji. Alespoň v rámci svých možností.
"Tak myslíš, že bych si to ještě měla rozmyslet?" zeptala se pochybovačně.
"Přesně to si myslím. Nemusíš spěchat se svou přeměnou, v tomhle směru Edward určitě počká, ale každopádně by ses k němu měla vrátit, nemůžeš ho opustit jen tak pro nic za nic, ne-ne, nepřerušuj mě. Vím, že si nemyslíš, že to nic nebylo, ale věř mi, Edward se to nemusí dozvědět. A když se to dozví, stejně z toho nebude dělat aféru. Takový on není, copak ho neznáš?"
"Pojedeme domů?" zeptala se po chvíli mlčení.
"Jestli chceš," pokrčila jsem rameny.
"Ano, chci." Zněla dost jistě. Podívala se mi do očí. "Díky," vydechla. "Moc jsi mi pomohla."
To jsem nečekala. Myslela jsem, že na mě bude naštvaná a že se bude hned dožadovat mobilu, aby pro ni Edward přijel a ona se mnou nemusela trávit celou dlouhou cestu v jednom autě. Se mnou, která jsem ji chtěla odloučit od její životní lásky tak sprostým podvodem.
A navíc, vždyť mi ještě před chvílí nadávala za to, že jsem ji do DNA Lougne vůbec brala! A přitom vypadala, že si to tam docela užívá.
Kdyby to bylo nezašlo tak daleko, byla by teď nadšená.
Přesně tak. Její jediný problém byl v tom, že nedokázala poznat, kdy přestat. A to se časem naučí.
***
Bella se nakonec rozhodla pro návrat. Naši plánovanou cestu dál na jih, do Los Angeles, jsme se rozhodly odložit. Možná se tam jednou podíváme, až budeme mít obě stejné podmínky. Třeba si svatbu nakonec nerozmyslí a budeme mít tu šanci…
Přistihla jsem se, jak doufám, že se tak stane. Poslední dobou jsem vážně nějaká divná. Kdybych věděla, že to není možné, řekla bych, že jsem nemocná. Ale bylo to tak, vážně jsem chtěla, aby ji Edward udělal jednou z nás…
A krom toho mělo být v LA slunečno, takže bychom stejně nemohly chodit venku bez spousty omezení, alespoň tedy já.
Dokonce se mi povedlo ji přimět, aby do sebe dostala i pár soust salátu. Věděla jsem, že nemá cenu po ní chtít, aby toho snědla víc, měla by se s tím srovnat sama. A když ne, Edward to z ní vytluče. A když už jsme u jídla, myslím, že už jsem stejně zapomněla, jak často lidé musí jíst. Ne že by mi to můj dokonalý bratříček před odjezdem stokrát nezopakoval…
"Víš, jak bych chtěla, aby se jmenovaly moje děti, kdybych je mohla mít?" zeptala jsem se najednou a otočila se na Bellu sedící na sedadle spolujezdce, zatímco jsem odbočovala směrem na Redding. Už poněkolikáté za poslední dobu musím bohužel říct, že to ze mě vyletělo ani nevím jak. V krátkém čase se mi to v přítomnosti Belly stalo už několikrát. Prostě mi najednou spustila pusa a já to nemohla zastavit.
Udiveně si mě prohlížela. Zjevně byla také zmatená.
"A-ano, teda jen jestli mi to chceš říct," odpověděla rozpačitě. Chvíli jsem se rozmýšlela. Co mě to zase napadlo? Před chvílí jsem Bellu pracně přemluvila, aby se se mnou vrátila, a teď se jí zase snažím odradit řečmi o dětech?!
Usmála jsem se. Jak to věděla?
Nemohla jsem si pomoci, neposlušná myšlenka přinesla zpět vzpomínky. Věci, na které bych ze všeho nejradši úplně zapomněla. Jakkoliv jsem Royce Kinga II. nenáviděla, a věděla jsem, že ho nikdy nenávidět nepřestanu, kdykoliv jsem si představovala podobu svých dětí, vždycky jsem nevyhnutelně skončila u toho, že ta nebohá stvoření měla jeho oči. Ano, měly moje nádherné blonďaté vlasy, ale zdědily jeho oči. Tak dokonalé a přitom tak kruté… Prostě to jinak nešlo. Byla to moje minulost a patřila ke mně, jako k řece patří břeh. A i když jsem teď s Emmettem, nejsem schopná tu představu vypudit z hlavy.
Ano, ne Royce, ale Emmett je moje životní láska. Ano, miluji Emmetta víc, než cokoliv jiného na světě. A ano, dokonce, i kdybych nějakým způsobem dokázala vrátit čas k té osudné noci, kdybych tehdy mohla požádat otce, aby mě doprovodil domů… I tak bych si radši vybrala čas nevracet, nevyužít té jedinečné možnosti. Teď už vím, z nadhledu svého stáří, že bych si bez dlouhého rozhodování radši vybrala tohle "živoření" s Emmettem než život a vychovávání dětí s tou napodobeninou člověka, kterou Royce bezpochyby byl.
"Vlastně ani ne," řekla jsem nakonec. Ale potom mi došlo, že to moc dobře neznělo. "Víš, asi na to ještě nejsem připravená," dodala jsem po chvíli, abych dojem, který jsem na ni udělala, alespoň trochu vylepšila. "Ale možná ti to časem povím." Znovu jsem se na ni podívala. Sledovala krajinu kolem nás, oči se jí míhaly ze strany na stranu. Vrátila jsem zrak na silnici, přestože to nebylo nutné. Nemá cenu ji děsit víc, než je to nutné. Vím, že Edward s Alicí to rádi dělají, tak proč jim kazit nevinnou zábavu tím, že ji naučím, aby si na to zvykla.
"Nemusíš se vymlouvat, Rose, naprosto tě chápu. Jak jsi říkala, musela jsi to mít opravdu přesně promyšlené. Rozumím, že se o tom nechceš bavit, zvlášť se mnou a zrovna teď…" Ohlédla jsem se. Byla otočená obličejem ven z okna, ale v jejím odrazu od skla jsem viděla, že má oči znovu plné slz.
Rozhodla jsem se, že ji tentokrát nechám na pokoji. Musí se s tím vyrovnat sama, aby byla schopná něco takového před Edwardem utajit. Bude s tím mít problém i tak.
Ale slzy za další dvě hodiny nepřetekly pevně stanovenou hranici jejích víček. Vypadala zamyšleně. Mohla jsem se jen dohadovat, co se jí asi tak může honit hlavou.
"Poslyš, myslím, že by ses měla trochu vyspat, co říkáš?" zeptala jsem se jí, když jsme byly nedaleko Springfieldu. "Co kdybychom zastavily v nejbližším hotelu?" Věděla jsem přesně, jaký hotel mám na mysli. Malý, útulný tříhvězdičkový hotýlek na Kruse Way 969, jenom za 150$ za noc. Nebyl to hotel jako ostatní, ve kterých jsme na naší cestě bydlely, ale byl čistý a našemu účelu naprosto vyhovoval.
"Fajn," odpověděla nepřítomně a dál sledovala krajinu za oknem.
"Bello?"
"No?" otočila se na mě.
"Chceš, abych mu to neříkala, viď?" zeptala jsem se nejistě.
"Popravdě, dost jsem o tom přemýšlela. Myslím, že má právo to vědět, aby se mohl rozhodnout sám a…"
"Ale on se nebude rozhodovat, na tomhle mu přece nezáleží!" přerušila jsem ji.
"Bude se rozhodovat a ty to dobře víš! Přece mu musí záležet na tom, že jsem ho podvedla!" Zarazila se. Bylo to poprvé, co tohle slovo mezi námi padlo nahlas. Ano, bylo to správné pojmenování toho, k čemu došlo, ale přece jenom… Bylo to trochu tvrdé.
"Ano, ale nemusíš sama přispívat k tomu, aby se rozhodl špatně!" opáčila jsem. "Nesmíš být otrávená, vidím ti na očích, že ho stejně neopustíš, takže nepřilívej benzín do ohně, plameny ještě mají z čeho hořet!"
Zastavila jsem před hotelem, kde na nás tentokrát nečekal žádný poslíček, který by zaparkoval auto a vzal nám nahoru zavazadla, takže jsem rovnou zajela na hotelové parkoviště, vzala do jedné ruky jednu ze svých tašek a do druhé Belliny věci. Potom jsme společně došly do recepce.
"Musím vás zklamat, dámy, ale žádné apartmá bohužel nemáme volné. Je tu akorát jeden volný dvoulůžkový pokoj, který nám zrovna odřekli. Opravdu, posledních pár měsíců nemáme jediné volné místo," oznámila nám ošklivá tlustá recepční, na kterou neplatil ani můj úsměv, natož rulička bankovek, kterou jsem se jí pokusila nenápadně podstrčit.
"Co se dá dělat," povzdechla jsem si odevzdaně. Ve skutečnosti mi to vlastně vůbec nevadilo. Byla jsem sice zvyklá na o něco větší luxus a také na to, že se mnou všichni jednali v rukavičkách, ale zastavily jsme tu přece jenom pouze proto, že se Bella potřebuje vyspat.
***
Usnula hned, jakmile se stihla převléknout do volného trička a šortek. Musela být opravdu unavená, bylo toho na ni už vážně až moc.
Hmm. Možná bych mu to měla říct já. Jak znám Belu, určitě se tak zamotá do vlastní sítě lží, že zčervená, a Edward se to dozví tím nejhorším způsobem, jaký je za daných okolností vůbec možný. Ale kdybych mu to řekla já a vysvětlila mu, jak je z toho Bella zničená… Mohla bych se také zmínit, že vlastně byla opilá, že nebyla sama sebou. Ale tím bych samozřejmě veškerý jeho hněv strhla na sebe.
I když, proč ne? Jeho vztek na mě v souvislosti s Bellou jsem už jednou přežila, nebylo by to tudíž nic nového… A navíc, kdyby se mi podařilo říct mu to tak, aby se o tom Bella nedozvěděla, všechny bych tím osvobodila od tíhy nesouladu, který by v rodině mohl vzniknout.
Ano. Udělám to.
***
"Poslyš, Edwarde, mohla bych s tebou mluvit?" zeptala jsem se, potom, co jsem se konečně rozhodla zaklepat na jeho dveře.
"Nemůže to počkat, Rose? Jedu pro Bellu. Když už jsme u toho, nechápu, proč jsi ji nepřivezla rovnou k nám, takhle pro ni musím zbytečně jezdit a jenom tak ztrácíme čas." Přesně takovou odpověď jsem očekávala. Nebo alespoň podobnou. Takže jsem byla připravená.
"Totiž, vlastně jsem doufala, že bychom si mohli promluvit ještě předtím, než pro ni pojedeš. Je to důležité," dodala jsem, když se zatvářil vyhýbavě.
"Fajn, tak tedy mluv," odpověděl otráveně, ale očividně jenom proto, že se mu nepodařilo vymyslet žádnou mně vyhovující výmluvu. "A radši by to mělo stát za to."
Neboj, to bude. "Myslím, že by ses na to měl radši posadit," poradila jsem mu. Bez dalších řečí se usadil na svou pohovku. Následovala jsem jeho příkladu a zaujala místo na jejím druhém konci. Čistě pro jistotu.
"Tak co tedy chceš?" zeptal se netrpělivě. "Chci už jet za Bellou!"
"Ano, to chápu." Zhluboka jsem se nadechla. "Víš, vlastně jsem s tebou chtěla mluvit o ní," začala jsem konečně po dalším chvilkovém zaváhání.
"Ano?" Jeho pozornost to nijak nepřitáhlo. Dál vypadal, že všude na světě by byl radši, než tady, v tomhle pokoji, se mnou.
"Totiž, abys rozuměl, strašně se jí stýskalo…"
"To mně také, a proto bych už co nejradši byl u ní!" přerušil mě.
"Fajn. Když mi nebudeš skákat do řeči, možná se tam dostaneš rychleji," odsekla jsem. Nic neříkal. "No, prostě jsem jí navrhla, jestli by nechtěla zajít do DNA…"
"Myslíš ten noční klub, do kterého jsi nás zatáhla, když Alice chtěla jet do San Franciska podívat se na Golden Gate, který jsme stejně neviděli, protože byla mlha, a Alice se nakonec rozhodla, že si to vynahradí nákupem? Neříkej mi, že tam s tebou chtěla jít!"
"Ano, chtěla tam se mnou jít. A ano, dávala jsem na ni pozor. Dokud…"
"Dokud co?" Konečně ho to alespoň trochu zajímalo!
"No, dokud jsme se nepohádaly. Nebyla to vlastně ani opravdová hádka," řekla jsem honem, když mi chtěl znovu skočit do řeči. "Prostě jsem šla na chvíli tancovat, a když jsem přišla, povídala si u baru s nějakým mladým mužem a byla dotčená, že jsem si jí nevšímala."
"A to tě naštvalo," povzdechl si. "Ještě něco? Tohle mi opravdu nestálo za to zdržení."
"Neboj. Bude ti to za něj stát."
"Dobře, tak pokračuj."
"Odešla jsem a bavila se po svém. Jenže když jsem ji chtěla zkontrolovat, ano, chtěla jsem ji zkontrolovat, aby se jí třeba něco nestalo!" On mě to snad nenechá doříct! Copak si neuvědomuje, jak je to pro mě nepříjemné?
"Dobře, dobře. Promiň."
"No, prostě jsem ji nemohla najít. Hledala jsem všude a našla jsem ji, jak… Vlastně…" Vybavila se mi vzpomínka na Bellu a Deana, jak se muchlají v jeho autě. Snažila jsem se, aby v ní Bella alespoň byla oblečená, ale nevím, jestli by to něco změnilo… Navíc myslím, že se mi to nepodařilo…
"Cože?" vykřikl a prudce se zvedl. Začal přecházet po místnosti, pravou rukou si mnul kořen nosu. Potom se zastavil, smutně se na mě podíval a zašeptal: "Opravdu se to stalo?"
"Ano. Ale než…"
"To je dobré, Rosalie, můžeš jít. Myslím, že pro ni ještě nepojedu," nenechal mě to doříct a otočil se k oknu.
"Ne, nikam nejdu. Chci ti to ještě vysvětlit!"
"Myslím, že tady není co vysvětlovat," řekl tiše a nespouštěl oči z lesa.
"Ale ano, je. Předně to, že jsem na ni nedávala pozor. Když jsem ji tam našla, měla potíže udržet se na nohou. Byla opilá! Nemůžeš ji za to obviňovat! A navíc, původně se ani nechtěla vracet! Chtěla po mně, abych jí zabalila věci a odvezla ji na letiště, kde chtěla chytit první let do Jacksonvillu!" Také jsem vstala a postavila se vedle něho k oknu. "Věděla, že by ti tím ublížila, nechtěla se vůbec vracet!"
"Díky, Rosalie, že jsi mi to řekla. Teď mě omluv." Jeho hlas zněl naprosto klidně. Jako kdybych mu zrovna neřekla, že ho jeho snoubenka podvedla. "Jedu za Bellou."
"Edwarde! Nesmíš na ni být moc tvrdý, bylo to pro ni moc těžké! Pochop to!"
"Ano, chápu to," odpověděl chladně a vyrazil ke dveřím. Už jsem ho nestihla zastavit. Za chvíli jsem uslyšela motor jeho Volva.
Došla jsem k sobě do pokoje a zavřela se do šatny, kde jsem si sedla zády ke zdi. Tady mě nikdo nebude rušit…
Udělala jsem dobře, když jsem mu to řekla? Nebo jsem jim nadobro zkazila ten nádherný vztah, který mezi sebou měli? Opřela jsem si hlavu do dlaní.
Uslyšela jsem zaklepání na dveře.
"Rose? Můžu dál?" Byla to Alice.
"Pojď," odpověděla jsem. Opatrně otevřela dveře a zase je za sebou tiše zavřela. Potom se posadila vedle mě. Nikdy bych si nepomyslela, že budu někdy potřebovat utěšovat jako malá holka, které někdo šlápl na panenku.
"Dobře to dopadne, uvidíš," zašeptala konejšivě. "Můžeš mi věřit." Zvedla jsem hlavu.
"Vážně?"
"Ano. Myslím, že jsi udělala opravdu dobře, když jsi mu to pověděla. Mohl se to také dozvědět přímo od ní, a to by bylo horší. Udělala jsi dobře," zopakovala.
"Díky, Alice. Moc ti děkuju."
***
Edward byl pryč celý večer. Přijeli někdy kolem půlnoci a vypadalo to, jako kdyby se mezi nimi nic nestalo. Na můj tázavý pohled Edward odpověděl vděčným úsměvem a odvedl Bellu do svého pokoje, aby se mohla na nadcházející velký den dobře vyspat. Alice se hned vrhla do dokončování příprav na svatbu a já jsem jí pomáhala. Moje pochybnosti ohledně konání se této ohromné akce, neboť protože ji připravovala Alice, opravdu byla ohromná, jakkoliv to Bella odmítala, se pomalu vytrácely. Opravdu jsem si to užila. Jak přípravy, tak svatbu. Bylo to dokonalé.
Po svatbě Edward s Bellou odjeli na "svatební cestu" do Denali, oficiálně do Evropy. Carlisle jel na "služební cestu" do LA, ale samozřejmě ve skutečnosti byl v letadle na Aljašku a Esme ho doprovázela. Alice se rozhodla navštívit Jaspera na univerzitě, shodou okolností se oba ale setkali v domě Tanyina klanu. No já s Emmettem, tou dobou stále na vysoké škole jsme nemohli jinak, než se k nim připojit.
Prozatím jsme se usadili v těsném sousedství aljašských upírů, v jednom nádherném starobylém domě. Carlisle usoudil, že když tam budeme všichni, Belle od Tanyi a její rodiny nehrozí žádné nebezpečí.
Večer, kdy jsme tam dorazili, měl být obrovským, doslova životním, zlomem v bytí jedné z nás. Ano. Jedné z nás. Nebylo to pošetilé rozhodnutí, teď už jsem to chápala. Nebyla to jen "takzvaná" láska. Byla to láska hluboká, vroucí… S jejím prvním výkřikem bolesti mi to všechno došlo. V tu chvíli jsem věděla, že nikdo nikdy nebude schopen takové lásky, jakou cítí Bella k Edwardovi. O které mu podala důkaz svou nesmírnou obětí, svou dobrovolnou ztrátou lidskosti. Teď už jsem ji chápala…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hanička... hanička... | 23. února 2010 v 20:38 | Reagovat

je to opravdu hezkéééé

2 Anne Anne | E-mail | 21. ledna 2014 v 9:49 | Reagovat

Jedna z nejlepších ff povídek, co jsem četla o stmívání... Líbí se mi, že jsi se zaměřila na Rosalii a její změnu ohledně Belly. Máš krásně vypsané myšlenkové procesy a já jenom miluju tvůj styl psaní :-P :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."