"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Důvěra ve zlomenou bytost

12. března 2010 v 15:31 | Akka |  Jednoráz.
Jedna krátká jednorázovka...

Důvěra ve zlomenou bytost

Co jsem?
Jsem upír.
Ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh, ale myslím, vás to stejně nebude zajímat. Bylo by to pochopitelné. Je jako každý jiný. Jako každý jiný upírský příběh. Prostě jsem někde byla, něco se stalo, někdo přišel a potom… Nic než bolest. Po tři dny mě spalovala zničující a nesnesitelná bolest. Ale, světe div se, pak to všechno přešlo. Najednou nebyla žádná bolest, žádné trápení, jenom žízeň. Ale zato ukrutná.
Otevřela jsem oči a sedla si. Byla jsem v malém, ale útulném tmavém pokojíku. Přestože žaluzie byly velmi pečlivě zatažené, krajem se dovnitř dral nesmělý paprsek jasného slunce. Rozhlédla jsem se kolem sebe a můj pohled se setkal se dvěma zmučenýma zlatýma očima. Jejich majitel se ani nepohnul. Jenom tam seděl a smutně mě pozoroval. Po chvilce vstal, ale jenom proto, aby zatáhl žaluzie lépe. Nemohla jsem si nevšimnout, že když se jeho ruka dostala do dosahu slunečního paprsku, k čemuž nevyhnutelně došlo, i přes jeho snahu, aby se tomu tak nestalo, mírně se zatřpytila. Rychle ucukl. Ani jsem nestačila postřehnout, jak žaluzii zatáhl, ale udělal to, tím jsem si byla naprosto jistá. V pokoji byla najednou o moc větší tma, žádné slunce sem už nepronikalo.
Potom mi všechno vysvětlil. Náhodou byl ve stejnou špatnou chvíli a na stejném špatném místě jako já. Při jeho vyprávění se mi najednou vybavila záplava rudých vlasů a ďábelský smích. Potom už jsem si vzpomínala jenom na tmu. A na oheň. Na palčivý oheň, který spálil snad každou částečku mého těla a udělal z něj to, co udělal.
Seděl v koutě pokoje, co nejdál ode mě, ale přesto si hlídal, aby stále byl mezi mnou a dveřmi. Když mluvil, nespouštěl oči z malého květovaného koberečku na podlaze. Jeho hlas byl monotónní, neživý.
Nejdřív jsem mu nevěřila, ale spalující žízeň, která mi svírala útroby, byla všeho důkazem. Bylo to tak, jak říkal, stal se ze mě noční predátor, kterých jsem se jako malá tak moc bála. Byla jsem přinucená mu uvěřit, jiná možnost tu nebyla. On byl teď mým jediným společníkem a moje důvěra tu byla klíčová…
"Je mi to tak líto, nikdo by neměl skončit jako my…" zakončil to mdle, přešel k oknu a opatrně rozhrnul kousek žaluzií, aby se mohl podívat ven. Se skrytou nadějí jsem pozorovala jeho kůži, když se dostala ze stínu žaluzie, ale marně. Slunce asi zašlo za mrak, protože jeho se ruka ani na chvíli nepostavila do cesty ani tomu nejmenšímu paprsku. Potom ta božská bytost sklopila hlavu a povzdychla si.
"Já tě z ničeho neobviňuji, nemůžeš za to," zašeptala jsem. Nedokázala jsem snést pohled na to, jak se takové andělské stvoření utápělo v sebeobviňování. Byl tak nádherný… "Mimochodem, jmenuji se Nicolette, ale říkej mi prosím Niky. Vážně se mi nelíbí tak honosné jméno, je to jako ze středověku, ale co nadělám, rodiče jsou rodiče…" pokusila jsem se zavtipkovat, abych vyhnala chmury z jeho nádherného obličeje. Nepovedlo se.
"Já jsem Edward," odpověděl, krátce se na mě podíval a pak hned vrátil zrak k dění za oknem. Je tak nádherný… Prudce se otočil a zamračil se ještě víc.
"Co se děje?" zeptala jsem se zmateně. Zaváhal.
"Víš… já mám určitou zvláštní schopnost, nadání, nebo možná spíš prokletí… Totiž, čtu myšlenky," vymáčkl ze sebe s frustrovaným výrazem. "Někdy je to krajně nepříjemné…" Mně to naopak připadalo naprosto úžasné. "Vážně, je to otrava." Nevěřila jsem tomu, a on to věděl, ale co se dá dělat. Prostě je to tak a my s tím už nic nenaděláme.
"Co budeme dělat?" zeptala jsem se. "Mám žízeň!" dodala jsem s úsměvem, stále se snažíc alespoň trochu ho rozveselit. Bylo to zvláštní, říkat místo hlad žízeň. Bylo zvláštní nespat. Bylo zvláštní nemuset dýchat. Bylo zvláštní… Všechno bylo zvláštní, jiné… Upíří…
"Musíme počkat, až bude tma a na ulici nebudou lidi. Jak jsem říkal, já lidi nelovím. Je mi to odporné. Ale jestli mě nebudeš chtít následovat a jít si po svých, nebude mi to vadit. Věř mi. Uvítám to. Ale chápu, že ze začátku nebudeš chtít být sama. Většina novorozených to nechce. Pochopil bych, kdybys odešla, ale na druhou stranu bych rozuměl tomu, kdyby ses se mnou rozhodla zůstat, i když nejsem zrovna vhodný společník.
Každopádně jako novorozená jsi daleko žíznivější než já, takže musíme být mnohem opatrnější. Počkáme do noci a pak vyrazíme za město. Sem se už nemusíme vracet. Ovšem jestli nechceš lovit zvířata, a já bych to pochopil, odejdi hned a nech mě tu samotného. Chci přemýšlet. Rozhodni se rychle."
"Jdu s tebou," vyhrkla jsem. Přece ho tu nenechám samotného! Jenom by se zase a pořád dokola obviňoval z toho, že nepřišel včas, aby mě zachránil.
Vrhl po mně vzteklý pohled. "Ty nevíš, z čeho já se obviňuji. Nemůžeš to vědět! Nechci, abys se mnou zůstávala ze soucitu. Jdi si po svých a nech mně konečně na pokoji!" vyjel na mě.
"Promiň," hlesla jsem. Co to s ním je?
"Nic se mnou není. Nezvládneš alespoň na malou chviličku zavřít pusu? A pokusit se zjednodušit svoje myšlenky?"
***
"Nedýchej," poručil mi těsně před tím, než otevřel dveře do chodby. Vzal mě za ruku a táhl mě za sebou. Poslušně jsem zadržela dech a následovala ho.
Loudali jsme se ruku v ruce ulicemi města, o kterém jsem mimochodem nevěděla vůbec nic. Nevěděla jsem ani, jak jsem se sem dostala, natož jak se vůbec jmenuje. Když jsme byli dost daleko od možných svědků, Edward se rozběhl. Mou ruku nepustil, takže jsem za ním chvíli vlála jako hadrová panenka. Můj bratr mě jednou vzal na projížďku ve svém Porsche Cayman S, které si den předtím koupil, ale nic, co jsem kdy zažila, se nevyrovnalo rychlosti našeho běhu. Za chvíli jsem si na jeho tempo trochu zvykla, přestože to pro mě stále bylo malinko nepřirozené.
Jak je možné, že jsme tak rychlí? Ano, Edward mi říkal o nelidské síle a obrovské rychlosti, kterou jsme schopni ze sebe dostat při běhu, ale o tomhle se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech!
Zastavil se na kraji hlubokého lesa a pustil mě. Chvíli bez sebemenšího pohnutí stál, jenom krčil nos.
"Můžeš se nadechnout," oznámil mi a poodstoupil tři kroky ode mě. Zhluboka jsem do svých plic vtáhla nepotřebný vzduch a v tu chvíli jsem to ucítila. Byla to nádherná vůně. Něco tak úžasného jsem nikdy necítila. Rozběhla jsem se za tím neodolatelným lákadlem a přestala jsem myslet na všechno kolem.
Běžela jsem obrovskou rychlostí a ani jednou jsem nezaváhala. A navíc, už mi to vůbec nepřipadalo divné. Omamná vůně se stále přibližovala. Už musím být blízko…
Cítila jsem, jak se moje nohy najednou obě odrazily naráz, a byla jsem ve vzduchu. Potom jsem přistála na něčem teplém a chlupatém. Pomalu jsem ani nevěděla, co dělám, když se moje rty podvědomě přitiskly na místo, kde mělo zvíře krční tepnu.
A pak jsem si to uvědomila. Tohle byl můj nový způsob, jak nezemřít hlady. Když už v něm nebyla ani kapka, poodstoupila jsem, abych se podívala, co vlastně bylo zač. Nikdy mi nešla biologie, ale tahle kočička musí být pro lidi pěkně nebezpečná. Vypadala jako tygr, tedy alespoň tvarem a stavbou těla, barvou se spíš podobala slonovi. Nevím, kde jsem na tohle přišla…
***
Edward za mnou přišel chvíli potom, co jsem zabila další šelmu. Šel pomalu, se sklopenou hlavou a svěšenými rameny. Jemu se stalo něco víc než to, že mě nezachránil před tou upírkou.
"Máš pravdu," zavrčel a na žalem stažené tváři se mu usadil výraz 'konečně na to přišla, že to ale trvalo…'. Začala jsem v duchu počítat. Rychle jsem se naučila, že to je nejlepší způsob, jak si hlídat v jeho přítomnosti myšlenky a všechno mu tak ještě více neztěžovat.
Společně jsme uklidili těla zvířat, která jsem spořádala, a vydali jsme se zpět do města. Tentokrát jsem dávala pozor, jak se jmenuje, abych měla alespoň nějakou představu, kde to vlastně jsme. Port Isabel. To jméno jsem v životě neslyšela. Vyrostla jsem v Oklahoma City a nikdy v životě jsem neopustila stát Oklahoma.
Zavětřila jsem. Zdálo se mi, že je ve vzduchu až moc soli. Je možné, že bychom byli u moře? Nikdy jsem u moře nebyla, nevím, jak voní, ale kdybych si to měla představit, bylo by to přibližně takhle.
"Jsme v jižním cípu Texasu," zašeptal svým smutným hlasem. "Zadrž dech." A dál si mě nevšímal. Napadalo mě tolik otázek, ale on dělal, že moje myšlenky už neslyší.
Chtěla jsem vědět, jak jsem se sem dostala, jak se vůbec přihodilo, že byl na tom samém místě, jako já, jak je možné, že se vůbec obtěžoval zachraňovat mě zpod rukou té krvelačné zrůdy. Nebýt jeho, měla bych teď klid, nemusela bych bojovat se žízní, zadržovat dech a vůbec bych neměla žádné podobné upíří problémy.
"Nebýt mě, byla bys teď mrtvá!" rozkřikl se a očima černýma vzteky mi propaloval hlubokou díru až do nitra mé duše. Potom se znovu otočil a vyrazil o hodně rychleji směrem do centra. Měla jsem menší problémy, abych běžela dost rychle na jeho tempo, ale nakonec jsem to zvládla a k polorozpadlé barabizně na pobřeží jsme doběhli skoro současně. Když jsme odsud odcházeli, ani jsem si nevšimla, že je moře takhle blízko! Edward mi ukázal, kudy se dostanu do pokoje, kde jsem se po přeměně probrala, a odešel. Po chvilce se tam objevil znovu a hodil mi na zem nějaké knihy.
"Kdyby ses nudila," řekl na vysvětlenou a vytratil se.
***
To ráno jsem nevěděla, kam šel, když opustil můj pokoj. Byla jsem ve svém živlu. Mezi knihami, které mi přistály na podlaze, jsem objevila Villette od Charlotte Brontëové. Ve chvíli, kdy jsem ji poprvé otevřela, se stala mojí drogou, místem, kam jsem od té doby utíkala, když jsem potřebovala chvíli v klidu a o samotě. Byl to můj bezpečný přístav, kam se žádná bouře neměla šanci dostat.
Dny běžely všechny stejně, po čase jsem je přestala počítat. V noci jsme chodili lovit, ale lovila jsem vlastně většinou jenom já. Edward spíš sedával na kraji lesa a čekal na mě. Byly dny, kdy nepromluvil ani slovo. Jindy na mě bezdůvodně křičel nebo se bezdůvodně složil uprostřed věty, schoulil se na zemi do klubíčka a otřásal se bezútěšnými vzlyky. Nerozuměla jsem jeho chování, ale po nějaké době jsem to přestala vnímat. Ráno mi většinou do pokoje hodil štos knih nebo DVD a ty potom tvořily mou veškerou denní náplň.
Párkrát mě vzal do města, aby zjistil, jestli jsem schopná vydržet, aniž bych pozabíjela veškeré lidi v dohledu. Nikdy mě ale nespustil z očí a byl připravený kdykoliv zasáhnout, to jsem poznala z jeho kamenného postoje.
Až jednou, když jsme se vrátili z lovu, za mnou nepřišel, aby mi přinesl zábavu na další den v úkrytu. Marně jsem na něj čekala. Krátila jsem si čas už asi stým pročítáním Villette, ale problém v tom, že jsem byla upír, byl celkem jasný. Měla jsem dokonalou paměť, takže opětovné čtení poněkud postrádalo smysl.
Někdy kolem poledne jsem vstala, protáhla si nohy, i když to nebylo nutné, a opatrně otevřela dveře od svého vězení. Sotva jsem tak udělala, uslyšela jsem odněkud seshora trhané vzlyky. Rozhlédla jsem se. Stála jsem v zatemněné chodbě, kde to páchlo zatuchlinou. Na jednom konci byly schody dolů a o kterých jsem věděla, že vedou ven. Na druhé straně bylo pečlivě zatažené okno a napůl rozpadlé dveře. Došla jsem k nim a dávala jsem velký pozor, aby pod mýma nohama nezavrzalo žádné z uvolněných prken, kterých tu muselo být požehnaně.
Byl to paradox. Na okně byly úplně nové žaluzie, které do poslední částečky zabraňovaly světlu dostat se dovnitř, ale naproti němu dveře sotva držely v pantech. Sáhla jsem na kliku a zvolna ji stiskla. Ale ať už jsem dveře otvírala sebepomaleji, stejně musely jako na potvoru zavrzat.
Vzlyky se stávaly hlasitějšími, blížila jsem se.
Za dveřmi jsem našla bytelně vypadající žebřík vedoucí k trouchnivému poklopu. Zhluboka jsem se nadechla a začala stoupat.
Otevřela jsem poklop a vystrčila hlavu. Chvíli to trvalo, než si moje oči zvykly na temnotu, která tu vládla. Do nosu mě udeřil ostrý zápach, jakým mohly být cítit jenom mršiny. Rychle jsem se vysoukala nahoru a zavřela za sebou. Kolem mě se rozhostila neproniknutelná tma. Nešťastné vzlyky teď byly slyšet docela jasně. Jejich původce, a teď už jsem byla docela pevně přesvědčená, že vím, o koho jde, musel být hodně blízko.
Pár vteřin jsem nerozhodně stála vedle poklopu, než jsem viděla tak jasně, že jsem si mohla být jistá, že nezakopnu o žádné z těl mrtvých krys, které se tu všude povalovaly. Živé jsem nikde neviděla.
A pak jsem ho spatřila. Seděl opřený o zeď v tom nejtemnějším koutě. Hlavu měl schovanou v dlaních a trochu se chvěl. Byl jako hromádka neštěstí. Bylo mi ho strašně líto. Někdo tak hezký by neměl být nešťastný… Vypadalo to, že si mé přítomnosti ani nevšiml. Vypadalo.
"Baví tě to hodně?" zavrčel.
"Promiň? Já… nevím o čem to mluvíš," odpověděla jsem šeptem. Vylekal mě.
"Jestli tě baví pozorovat trápení druhých!" odsekl a zvedl hlavu. Jeho oči byly černé jako uhel. V té tmě jsem nedokázala odhadnout, jestli je to vzteky nebo tím, že už velmi dlouho nelovil. Nakonec jsem usoudila, že na tom pravděpodobně má svůj podíl obojí.
"Já tě… Já jsem jenom…"
"Mně je jedno, co jsi ty jenom! Vypadni!" vykřikl a nekontrolovatelně se roztřásl. Chytil se za hlavu a pevně zavřel oči.
Nedbala jsem na jeho rozkaz, ani na vztek v jeho hlase a pomalu jsem se k němu přiblížila. Opatrně jsem se posadila vedle něho a položila mu ruku kolem ramen. Ztuhl a začal se ode mě odtahovat, ale nakonec to neudělal a plnou vahou se o mě opřel. Stiskla jsem mu rameno a volnou rukou ho pohladila po hlavě.
Pár minut jsme takhle seděli, ale potom se prudce zvedl a najednou stál na druhém konci půdy. Nerozhodně jsem vstala.
"Promiň, myslela jsem, že se ti něco stalo," hlesla jsem. Nic neříkal, jenom mě probodával naštvaným pohledem. "Nechám tě v klidu." Otočila jsem se k odchodu. Poslední, co jsem slyšela, než jsem za sebou zavřela poklop, bylo Edwardovo roztřesené vydechnutí.
***
Následující den, nebo možná spíš následující noc, za mnou Edward přišel, jako by se nic nestalo. Společně jsme šli do lesa, kde se on jako obvykle posadil ke stromu u kraje, zatímco já jsem se běžela nasytit. Tentokrát jsem na žádnou ze svých oblíbených divokých šelem nenarazila. Chytila jsem akorát pár králíků, kteří sotva stačili na to, abych cítila, že je má žízeň dostatečně ukojená. Co se dá dělat, povzdechla jsem si a vydala se zpátky za Edwardem.
Jenže když jsem doběhla na místo, kde na mě obvykle čekal, nenašla jsem ho tam. Alespoň ne jako vždycky ledabyle opřeného o strom. Tentokrát jsem ho objevila nahoře ve větvích, kde se s hlavou v dlaních choulil zády opřený o kmen.
"Edwarde?" oslovila jsem ho. Prudce vzhlédl a během setiny vteřiny stál na svém místě, opřený o strom, jako vždycky. "Nechtěl bys mi něco říct?" zeptala jsem se ho nejistě.
"Ani ne," odpověděl nenuceně. To uměl. Byl by z něho dobrý herec. Chvíli jsme na sebe jen tak zírali, když mu zavibroval mobil.
"Co?" vyprskl, když přijal hovor.
"No páni! Edward mi vzal telefon! Cítím se tak poctěná!" uslyšela jsem ze sluchátka ženský hlas.
"Nech mě na pokoji!" vykřikl a vztekle zaklapl telefon. Jenže ten za pár vteřin začal znovu otravně vibrovat. Edward ho znovu zvedl k uchu.
"Co chceš?"
"Alice je ve Forks." Nikdy bych neřekla, že takové jednoduché oznámení s ním dokáže tolik zamávat. Začal mluvit tak rychle, že i já jsem měla problém mu porozumět.
"Co tam dělá?! Myslel jsem, že jsem vám výslovně zakázal za ní jezdit! Už jsme napáchali dost škody, nesmíme …"
"Říkal jsi, že nesmíme do Forks za Bellou. Jenže Bella už tam není. Takže Alice technicky neporušila žádný z tvých zákazů…" Edward ji nenechal domluvit, ať už chtěla říct, co chtěla. Přerušil ji.
"Proč mi vlastně voláš, Rosalie? Fajn, tak se Bella odstěhovala. Třeba se vrátila k matce. To mě má zajímat?"
"Neřekla jsem, že se Bella odstěhovala!" vyhrkla dotčeně ta Rosalie.
"Tak co je, máš přesně pět vteřin, než zavěsím. A nepočítej s tím, že někomu z vás ještě kdy zvednu mobil," odpověděl úsečně.
"Bella skočila z útesu."
Neodpověděl. Jenom zíral do prázdna.
"Edwarde? Jsi tam? Haló?" dovolávala se ho.
"Ano, Rosalie, jsem tady. No tak Bella skočila z útesu. A co?" Snažil se, aby jeho hlas zněl klidně, ale jeho výraz ho prozradil. Za tu dobu, co ho znám, jsem jeho bezchybný obličej nikdy neviděla takhle stažený bolestí.
"Je mrtvá, Edwarde. Mrtvá!"
Roztřásly se mu ruce.
"Edwarde? Edwarde! Řekni něco!" bylo slyšet z telefonu. Ale on to nevnímal. V jeho očích bylo ještě méně života než kdy jindy. Ozvalo se prasknutí a jeho mobil se rozlétl na malé kousíčky. Podlomila se pod ním kolena a on se svezl na zem.
"Co se stalo?" zeptala jsem se ho a snažila se, aby to znělo zúčastněně.
Zhluboka se nadechl. "Isabella Swanová byla moje přítelkyně. Zemřela. Budeš se teď muset o sebe postarat sama. Jedu na letiště."
Pochopila jsem ho. Po mé přeměně mi vysvětlil všechno. Intuitivně jsem vycítila, kam asi bude mít jeho letadlo namířeno. Udělala jsem pár kroků směrem k němu.
"Nedělej to, určitě se to dá vyřešit jinak, nemusíš se kvůli její smrti hned nechávat zabít!"
"Opustil jsem ji kvůli její bezpečnosti. Nepomohl jsem jí. Za její smrt můžu jenom já. Nech mě jít, prosím…" zašeptal a v očích se mu jasně zračilo naprosté odhodlání společně s neutuchající bolestí. Pochopila jsem, že ani kdybych se sebevíc snažila, nikdy bych neměla tu moc udržet ho u sebe. A když ne u sebe, tak alespoň co nejdál od Volterry.
"Hodně štěstí," popřála jsem mu. Neodpověděl. Necítila jsem potřebu říkat cokoliv jiného, stejně nevypadal, že mě vnímal. Jenom tam stál se sklopenou hlavou. Otočila jsem se a dala se do běhu. Rázem mi došlo, proč si k místu svého pobytu vybral právě Port Isabel…
Rozběhla jsem se směrem, o kterém jsem věděla, že mě zavede hodně, hodně daleko od všech jeho problémů. Běžela jsem pryč od Edwarda a od ducha jeho mrtvé přítelkyně, kvůli které ztratil i ty poslední zbytky úsměvu, které se mu v té krásné tváři občas objevily. Běžela jsem za svým vlastním životem, za svým osudem…
A co že to vlastně jsem?
Však vy víte…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."