"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Samota - 1. část

16. března 2010 v 20:32 | Akka |  Samota
Tak. Další fanfiction, opět nečekaně na Stmívání, ale tentokrát se odehrává po skončení Zatmění...

Ležím na naší louce ve Forks a vzpomínám. Vzpomínám a přemýšlím, co by mohlo být, jak by to bývalo mohlo všechno dopadnout. Je to vlastně poprvé, co jsem se odvážila sem přijít. Ne, podruhé, opravila jsem se v duchu. Podruhé od té doby, co jsem viděla Edwarda naposledy. A vůbec kohokoliv z Cullenovic rodiny. Zavřela jsem oči a pokusila se představit si jeho dokonalou tvář. Nepovedlo se mi to. Vzpomínka na něho v mých očích pomalu, ale jistě umírala. V mých očích, v mé představivosti ano - už jsem si nedokázala vybavit si přesně rysy jeho dokonalého obličeje. Ale v mém srdci pořád zůstával. Po celé ty dva roky tu byl se mnou, chránil mě, povzbuzoval, pomáhal mi.
Proč to jenom nevyšlo? Proč nic nešlo podle plánu? Proč? Po chvilce zaváhání jsem se poddala vzpomínkám, které se už tak dlouho snažily dostat na povrch.
***
"Tati?" zavolala jsem směrem do obýváku. Věděla jsem, že tam bude, zcela určitě se zaujatě díval na jeden z těch "důležitých" zápasů baseballové ligy. "Tati, jsi tady?" Nakoukla jsem dovnitř, ale nebyl tam. "Tati?" Držela jsem Edwarda křečovitě za ruku a táhla ho za sebou do kuchyně.
"Tady jsem, holčičko, jdu dolů," uslyšela jsem ho konečně.
"Tos mi nemohl říct, kde je?" zasyčela jsem na Edwarda naoko naštvaně. Jenom se poťouchle usmál. Ale když jsem uslyšela Charlieho těžké kroky na schodech, veškera nálada na vtipkování a pošťuchování Edwarda mě přešla. Místo toho se mi rozklepala kolena a radši jsem přitiskla hlavu na Edwardovu hruď, do bezpečí.
"No tak, Bello, bude to v pořádku, uvidíš," zašeptal mi do vlasů a jemně se ode mě odtáhl. To už Charlie vcházel o kuchyně.
"Ahoj Bells," pozdravil mě. "Edwarde," kývl Edwardovým směrem a pokračoval rovnou do obýváku před zapnutou televizi.
"Bello, co kdybychom ho vzali na večeři? Můžeme mu to říct tam, co ty na to?" zeptal se mě Edward tak potichu, že jsem mu sotva rozuměl, takže Charlie neměl sebemenší šanci cokoliv zaslechnout. Pomalu jsem přikývla. To by mohl být dobrý nápad. Kdybychom Charlieho obměkčili nějakým dobrým steakem… To by šlo.
"Ehm… tati?" odkašlala jsem si ve dveřích do obýváku. Charlie se otočil od televize a pátravě se na mě zadíval.
"Děje se něco, Bells? Vypadáš nervózně," řekl a na chvíli se dokonce přestal věnovat zápasu v televizi.
"Ne, tati, nic se neděje," odpověděla jsem nejistě. Kolem pasu jsem cítila Edwardovu ledově studenou ruku. "Vlastně jsme chtěli s Edwardem jít na večeři a napadlo nás, jestli bys nechtěl jít s námi?" Vychrlila jsem ze sebe skoro upíří rychlostí, až jsem se divila, že mi Charlie rozuměl. Chvíli na nás vyjeveně zíral.
"Mysleli jsme, že bychom šli do Large? Je to vaše oblíbená restaurace, že ano?" přidal se Edward. Charlieho pohled se stočil na něho a mně se trochu ulevilo. Alespoň už se veškerá pozornost nesoustředila jenom na mě. Nakonec se Charlie vzpamatoval a přikývl.
"Výborně," ozval se Edward, aby přerušil nepříjemné ticho, které v pokoji zavládlo a které občas přerušily výkřiky moderátorů, když se nadhazovači povedl dobrý hod nebo se pálkař správně trefil či co. "Pojedeme v mém autě?" Charliemu chvíli trvalo, než pochopil, na co se vlastně Edward ptá.
"Totiž… Nevadilo by vám, kdybychom jeli džípem?" vyrazil ze sebe. Připadalo mi to jako dobrý nápad. Sice jsem Edwardovi věřila, ale přeci jenom by nemusel odolat své přirozenosti, a kdyby třeba jenom o jednu míli překročil povolenou rychlost, Charlie by to dokázal uhrát tak, že by ho zavřel minimálně na dva roky. Tedy ne že by to pro Edwarda byl nějaký nepřekonatelný problém, ale dozorčím by mohlo být divné, že by ráno našli v tlusté betonové zdi nebo bytelných kovových dveřích díru ve tvaru člověka. Nebo spíš upíra.
"Vůbec ne, jak si přejete," odpověděl Edward zdvořile.
"Ehm… Fajn. Dejte mi pár minut, hodím na sebe něco vhodnějšího, než jsou vytahané domácí tepláky." Zvedl se, vypnul televizi a odkráčel nahoru.
"Tak vidíš, nebude to tak hrozné," zašeptal Edward a přitáhl si mě k sobě. Znovu jsem zabořila hlavu do jeho hrudi a hlubokými doušky vdechovala jeho nádhernou vůni. "Dokonce už mi tak nenadává, jako dřív," uchechtl se. Zvedla jsem hlavu a zvědavě se na něho podívala. "V myšlenkách," doplnil, políbil mě do vlasů a zhluboka se nadechl. Asi nejsem jediná, kdo z nás dvou je závislý na vůni toho druhého, pomyslela jsem si. Vlastně se není čemu divit, když moje vůně byla to hlavní, co ho ke mně přitáhlo. Usmála jsem se a položila mu ruce kolem krku. A jako obvykle jsem si přála, aby tenhle moment trval celou věčnost. Čemuž jsem teď byla zarážejícím způsobem blízko.
Když jsme znovu uslyšeli Charlieho kroky na schodech, nebo spíš když jsem je uslyšela já, protože Edward přirozeně díky svým upírským smyslům věděl o každém jeho pohybu, opustila jsem svůj bezpečný úkryt a tak říkajíc vyšla vstříc svému osudu. Který se ovšem v mém případě omezil na pouhou cestu do restaurace a zpátky, což nebylo mnoho, a když ještě k tomu přihlédneme k faktu, že jsme jeli Charlieho policejním vozem a že já jsem byla nucená jet vzadu, protože Edward měl pocit, který hbitě vsugeroval i Charliemu, že když pojedou spolu vepřed, mohou se trochu sblížit a že to naší věci jenom prospěje. Samozřejmě to takhle neřekl, byl stále ještě bláhově přesvědčený, že všechno půjde tak, jak jsme to naplánovali a že se na sto procent do konce léta vezmeme. Brr. Pořád jsem si na to nemohla zvyknout. Tedy na to, že se budeme brát.
Takže abych to zkrátila, byla skoro až vražedná cesta. Doslova.
Cestou tam jsme si jen tak nezávazně povídali. Edward sice později řekl, že jsem se mohla trochu víc snažit udržovat konverzaci a nenechávat to všechno na něm, ale… Nemohla jsem si pomoct a musela jsem myslet na to, co mě čeká.
Když jsme později seděli proti sobě u stolu, Edward mi co chvíli pod stolem jemně šťouchl do nohy a opakovaně se snažil zavést řeč na budoucnost, na srpen, na nákup oblečení a podobných věcí, ze kterých by každému muselo dojít, o co vlastně jde. Jenže Charlie evidentně nebyl každý. Naštěstí pro mě, protože já ze sebe nemohla dostat jediné slovo. Tedy kromě vět jako "Podáš mi prosím sůl, tati?" na Charlieho nebo "Dala bych si ještě jedno pití, prosím." na servírku.
Když jsme si objednávali moučník, zachytila jsem Edwardův významný pohled. Musím mu přiznat, že se mi opravdu snažil pomoct, ale vždycky, když mi dokonale nahrál, já jsem ztratila řeč. Většinou jsem se ještě k tomu nutně potřebovala napít nebo mi zaskočil kus masa, takže jsem jenom přikyvovala a Edwardových pohledů si nevšímala. Tedy, vlastně všímala, ale jenom těch, kterých jsem si všimnout chtěla.
Stalo se to cestou domů. Edward už měl mého kličkování zcela zjevně dost, takže se na mě otočil, venkovní stranou, aby to Charlie náhodou nezpozoroval, i když ten vlastně vůbec - na rozdíl od jiné nejmenované osoby - nespouští při řízení oči ze silnice, stiskl mi ruku a přísně se na mě podíval. Němě jsem přikývla. Zhluboka jsem se nadechla. Teď nebo nikdy, řekla jsem si v duchu a prudce jsem vydechla.
"Tati, Edward a já se budeme brát." Tak. Řekla jsem to. Edward se na mě povzbudivě usmál a otočil hlavu zase dopředu. A v tu chvíli se to stalo.
Charlie snad poprvé za tu dobu, co má řidičák, odtrhl oči od asfaltu před sebou a otočil se na mě. Skoro jsem se ho lekla. Vypadal, jako kdyby ho měl každou chvíli skolit infarkt, byl úplně rudý, dokonce i krk a uši měly barvu přezrálých ředkviček, a já se o něj na prchavý okamžik strašně moc bála. Ale potom se jeho výraz změnil. Jeho obličej nejdřív úplně zbledl, takže nebezpečí infarktu se mi zdálo zažehnáno a já si neprozřetelně oddechla. Ale moje úleva netrvala dlouho. Když se barva jeho tváře změnila z bledě zelené na tmavě fialovou, znovu mě zachvátil strach, ale tentokrát ne o jeho zdraví, nýbrž o mé a Edwardovo. Spíš to Edwardovo, i když později mi to připadalo naprosto iracionální, když uvážíme, co by Charlie mohl Edwardovi udělat…
To všechno se odehrálo během necelé vteřiny. Nevím, co v tu chvíli dělal Edward, protože jsem byla příliš zaujatá duhou, která se střídala v obličeji mého otce, vím jenom to, že někde mezi tmavě modrou a bledě fialovou se ozvala strašlivá rána a najednou jsme stáli. Na tváři jsem cítila dotek hrubé látky, ze které jsou ušité potahy na přední sedadla. Kupodivu mě ale nic nebolelo, což nevím, jestli je dobře nebo špatně. Potom jsem cítila dvě silné studené ruce, jak mě vytahují z auta a z dálky jsem slyšela kvílející pneumatiky rychle jedoucího auta, které prudce zastavilo.
"Bello, lásko, co je s tebou? Bello!" šeptal něčí hlas přímo nade mnou a ten někdo, komu patřil, mě pak, když jsem zasténala a trochu se pohnula, políbil na čelo. "Díkybohu," vydechl Edward a přitiskl mě k sobě, jako kdyby mě už nikdy neměl v úmyslu pustit.
"Ona je v pořádku, Edwarde, postarej se o Charlieho!" vykřikl někdo. Studené ruce mě jemně položily do trávy u silnice a zmizely. Zasténala jsem.
"Edwarde! Charlie! Jdi za Charliem!" uslyšela jsem znovu ten hlas, tak cizí a zároveň tak známý. Potom jsem ucítila další pár studených rukou, ale tyhle byly drobounké, jakoby patřily nějaké panence.
"Bello? Bello! Prober se!" Cítila jsem na tváři dotek jedné z těch drobných studených rukou. Druhá mi podpírala hlavu a snažila se mě posadit. Pomalu jsem otevřela oči.
"Alice?" zeptala jsem se zmateně, když jsem poznala osobu před sebou.
"Viděla jsem vás havarovat, přijela jsem, jak nejrychleji to šlo, ale bohužel jsem to nestihla včas…"
"Charlie! Je v pořádku? A Edward?" zarazila jsem ji.
"Musí hned do nemocnice, ale bude v pořádku, tím si můžeš být jistá. Carlisle má zrovna službu, Charlie bude v nejlepších rukou, nemusíš se ničeho bát," odpověděla sebejistě a já jsem jí věřila. Jestli to říká ona, tak to musí být pravda. "A co se týče mého bratra, podívej se sama," usmála se. Podívala jsem se stranou.
Viděla jsem Charlieho policejní auto stát v příkopě, přední kola zahrabaná hluboko v bahně. Nejdřív jsem neviděla nic neobvyklého, ale potom jsem si všimla stromu, do kterého jsme vrazili. Musela to být pořádná rána, řekla jsem si. Potom jsem uviděla Edwarda, jak opatrně vyndává Charlieho zpoza volantu. Neměl na sobě ani škrábnutí, alespoň z toho, co jsem ze svého špatného pozorovacího místa viděla. Za to Charlie nevypadal moc dobře. Obličej měl celý poškrábaný a samou modřinu a na čele měl obrovskou bouli. Neochotně jsem odtrhla zrak od jeho tváře a pohled mi sklouzl na nohu, kterou měl zkroucenou ve velmi nepřirozeném úhlu, i já jsem mohla říct, že je zlomená.
Edward se ani neohlédl a nesl ho rovnou do Alicina auta. Napadlo mě, jak se všichni vejdeme do jejího malého Porsche, ale když Edward nakládal Charlieho na zadní sedadlo, dávaje přitom pozor, aby se jeho zraněná noha ničeho nedotkla, všimla jsem si, že to auto je stříbrné. Alice si všimla mého údivu.
"Když jsem viděla vaši nehodu, byla jsem zrovna nedaleko vašeho domu, potřebovala jsem si zajít na malý lov, no a nejbližší auto, které bylo po ruce, bylo Edwardovo Volvo. Což se, jak vidíš, teď výborně hodí, protože do jiného auta bychom se nevešli, tedy kromě Carlisleova Mercedesu, který je ale teď zrovna na parkovišti před nemocnicí, protože Carlisle pracuje. Tak pojď," vychrlila ze sebe na jeden nádech a opatrně mě zvedla. Trochu se mi zamotala hlava, takže jsem se musela opřít o Alicino rameno, ale po chvilce jsem se vzpamatovala a k autu jsem zvládla dojít už sama.
Když jsem se naskládala na zadní sedadlo, opatrně, abych nestrčila do Charlieho, který byl naštěstí v bezvědomí, takže nevěděl o následující krkolomné jízdě. Bylo to o moc rychlejší než kterákoliv jízda, jakou jsem s některým z Cullenových kdy zažila a přestože jsem byla na jejich styl řízení relativně zvyklá, nemohla jsem si pomoct, abych necítila panický strach z té nelidské rychlosti. Zavřela jsem oči a čekala, až ta horská dráha skončí.
Když jsme dojeli do nemocnice, Carlisle už o nás věděl, Alice mu cestou údajně zavolala, i když já jsem si tím nebyla tak jistá, ale nemohla jsem se na své smysly docela spolehnout, byly během té krkolomné jízdy tak omámené, že jsem byla ráda, že udržím hlavu nahoře a že vůbec vím, kde to nahoře je.
"Opatrně ho polož na nosítka, Edwarde, a pozor na nohu," instruoval nás hned, jak jsme stihli vystoupit. "Tebe nic nebolí, Bello?" otočil se na mě, když byl Charlie bezpečně položený a sestry ho odvážely dovnitř.
"Ne, nic. Jenom jsem asi na chvíli omdlela," odpověděla jsem, když jsem se stihla vzpamatovat z prudkého zastavení.
"Fajn. Ale stejně bych tě rád prohlédl, ano?"
Povzdechla jsem si. "Jestli je to nutné…"
"Dobře. Pojďte dovnitř."
Carlisle se postaral o Charlieho nohu a potom, co i mě zběžně prohlédl, jsem mohla jít svého otce navštívit.
Ležel na bílé nemocniční posteli a zlomenou nohu měl pověšenou nahoře. Měl zavřené oči, ale když jsme s Edwardem vešli, hned je otevřel.
"Ahoj Bells," pozdravil mě ponuře. "Ty mi určitě řekneš, co se stalo, že jo? Totiž, doktor Cullen mi řekl, že jsme nabourali, ale nic dalšího jsem z něj nedostal," stěžoval si. Posadila jsem se vedle něho na postel, opatrně, abych mu nepohnula zlomenou nohou.
"Ano, nabourali jsme," řekla jsem a záměrně použila množné číslo. "Nabourali jsme do stromu. Byl na tvé straně auta, takže se mě ani Edwardovi nic nestalo, jenom ty sis asi nějak nešikovně zkroutil nohu mezi pedály," odpověděla jsem a snažila se povzbudivě usmát a udělat ze všeho jenom špatný vtip. Vlastně to nic jiného než špatný vtip nebylo, nic se nám nestalo, Charlie dostane nové služební auto, chvíli bude chodit o berlích a až se mu zahojí modřiny, patrně mu bude úplně jedno, že se naboural. Všechno bude v pořádku.
"Poslyš, Bello, mám takový divný pocit…"
"Ano, tati?" zeptala jsem se s obavou v hlase a snažila se ho tak povzbudit, aby pokračoval.
"Víš, myslím, že jsme se předtím, než se to stalo, bavili o něčem moc důležitém, jenže si zaboha nemohu vzpomenout, co to mohlo být…" jeho hlas se pomalu ztišoval, až ztichnul úplně. Bezradně jsem se podívala na Edwarda. Neměli jsme v tom všem shonu vůbec čas si promluvit o Charlieho reakci a hlavně, o jeho myšlenkách. Které musely být kladné, protože Edward se nadechl a spustil.
"Vlastně jsme vás pozvali na tu večeři proto, že jsem vás chtěl požádat o Bellinu ruku," začal, potom se na chvíli zarazil, jako kdyby něco soustředěně poslouchal, ale když Charlie nic neřekl nahlas, pokračoval. "Totiž, při večeři se na to nějak nedostala řeč, takže vám to Bella chtěla říct cestou. Jenže v tu chvíli se nám do cesty připletl ten strom…" Chvíli bylo ticho. Rušilo ho jenom otravné pípání přístrojů, na které byl Charlie napojený, a to se najednou prudce zrychlilo.
"Tati? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se zmateně, když nepřišel žádný záchvat vzteku, ani se neobjevila žádná duha jako v autě.
"A-ano," zašeptal a v očích se mu zatřpytily slzy. Potom se trochu vzpamatoval a dodal silnějším hlasem: "Máte moje požehnání."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."