"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Samota - 2. část

17. března 2010 v 17:35 | Akka |  Samota
"Máte moje požehnání."

Tahle věta mi zněla v uších ještě dlouho potom, co ji Charlie vyslovil. V tu chvíli jsem byla tak dokonale šťastná, ale zároveň jsem cítila i zklamání. Na jednu stranu jsem byla ráda, že mám šanci stát se paní Cullenovou, a brzy potom i pravou součástí Cullenovic rodiny, ale přesto jsem myslela, že Charlie bude klást o něco větší odpor, že něco předvede. Ne že by bouračka nebyla dost, ale stejně, čekala jsem tehdy něco trochu jiného. Charlie měl ovšem jednu podmínku, a když nám ji sděloval, tvářil se na můj vkus až moc potměšile. Bude v tom nějaký pořádný háček, říkala jsem si tehdy. A byl.
Nesmím to Renée říct po telefonu, musí se to dozvědět osobně. Charlie řekl, že to tak být musí, že mě do Jacksonvillu dostane, i kdyby mi měl zaplatit letenku, na což Edward samozřejmě reagoval až přehnaně gentlemansky, když prohlásil, že to nepřichází v úvahu, že chce své nastávající odteď kupovat všechno sám. Nakonec se dohodli tak, že Charlie zaplatí jednu letenku a Edward druhou a že poletíme oba. Jako já a Edward, ne já a Charlie. No a tak jsme skončili ne letišti v Seattlu, kde jsme čekali na letadlo do Jacksonvillu a kde všechno také nabralo špatný směr, kde se to všechno úplně zvrtlo.
***
Seděli jsme na sedačkách v odletové hale a Edward mě držel za ruku. Byl až příliš spokojený s tím, jak naše oznámení prošlo přes Charlieho, že za žádnou cenu nechtěl pochopit, že s Renée to bude mnohem složitější. U nás v rodině to byla vždycky ona, kdo mi odmalička vštěpoval, abych se nevdávala tak brzy jako ona, abych si počkala, až dostuduju a až budu mít pořádnou práci, abych s nějakým tím zakládáním rodiny počkala, než mi bude alespoň třicet. O čemž ovšem Edward neměl ani tušení. Ne že bych mu to neřekla, ale s Renée se setkal jenom dvakrát a ani v jednom případě na manželství nepřišla řeč, takže na něj podle mě ani nemyslela. Alespoň ne na své bývalé nebo na moje případné.
"Myslím, že z toho máš zbytečný strach," zopakoval mi Edward svou poslední dobou velmi oblíbenou větu. "Nemůže to být tak hrozné." Byl si tím tak jistý… Natáhl ke mně i druhou ruku a posadil si mě na klín, jako kdybych byla peříčko. I když pro něj jsem vlastně asi nebyla o nic těžší. "Uvidíš, že to bude v pořádku," zašeptal, zvedl si jednu mou ruku ke rtům a políbil mě do dlaně.
Když rozhlasem prošlo první upozornění, aby se pasažéři našeho letu dostavili k odbavovací bráně, Edward se na mě omluvně otočil. "Myslím, že půjdu zkontrolovat naše zavazadla. Počkáš na mě tady?" Nepřítomně jsem přikývla. Vždyť na něco takového se mě vůbec nemusel ptát!
Zvedl se, chvíli mě držel ve vzduchu a tiskl mě k sobě a pak mě posadil na sedačku, na které jsme dosud seděli oba.
***
V tu chvíli jsem ještě neměla ani tušení, že až přijde, tak už tam nebudu. Neměla jsem ani tušení, že budu schopná udělat to, co jsem pak udělala. Ach, tolik bych si přála, abych ho tehdy nenechala odejít… Všechno mohlo být úplně jinak…
***
"Přijdu hned," rozloučil se, krátce mě políbil na tvář a odešel.
Jako kdyby věděl, že jsem zrovna sama, zavibroval mi v kapse telefon. Ano, mám teď mobil, Edward trval na tom, že mi ho dá, aby se mnou mohl být v kontaktu, kdykoliv potřeboval. Podívala jsem se na displej a zalapala jsem po dechu. Tak tenhle hovor by mi Edward na sto procent nedovolil vzít.
***
Kéž bych ho byla opravdu nezvedla, nemusela bych tu teď takhle ležet a vzpomínat, nemusela bych tu teď takhle fňukat…
***
"Ano?" ohlásila jsem se a napůl čekala ten příjemný hlas, i když jsem věděla, že to Jacob být nemůže. Ne potom, co jsem mu tak ublížila, tehdy, když ležel vážně zraněný u sebe v pokoji a já jsem za ním šla jenom proto, abych mu řekla, že ho opustím.
"Bello? Tady je Billy," ozval se ze sluchátka naštvaný hlas.
"Billy? Děje se něco?" zeptala jsem se poplašeně. "Stalo se něco Jakovi?" Už jenom ta myšlenka mě děsila.
"Vlastně ano, jinak bych ti přece nevolal. Ta tvoje bezohledná pijavice ho úplně zničila!" rozkřikl se na mě. Zarazila jsem se.
"Počkejte, Billy, to musí být nějaké nedorozumění, Edward by nikdy…" Nestihla jsem už říct, co by Edward nikdy, protože mě Billy přerušil.
"Ten tvůj nechutný parazit, kterého si chceš vzít, ho vyhnal z domova! Kvůli němu nás můj syn opustil!" Cože? Jak ho mohl Edward vyhnat! Přece by ho ani nenapadlo… Když jsem byla zticha, Billy pokračoval. "Nechci ti to vysvětlovat po telefonu, určitě tam někde je a poslouchá. Přijeď do rezervace a všechno ti vysvětlím," zavrčel.
"Billy, víte, to asi nepůjde," začala jsem nejistě.
"Musí to jít, dlužíš mu to! Dlužíš to Jacobovi!" Nikdy jsem v jeho hlase neslyšela tolik nenávisti a smutku zároveň. Billy není z těch, co dávají moc najevo, co cítí. Byla jsem zvyklá za každých okolností slýchat jeho hlas klidný, vyrovnaný. Od toho byl teď hodně daleko.
"Billy, já jsem v Seattlu, letíme za Renée do Jacksonvillu, oznámit jí… no prostě jedeme navštívit Renée," dodala jsem po jistém zaváhání, kterého si určitě musel všimnout. Slyšela jsem, jak těžce oddechuje do telefonu.
"Bello, Jacob utekl z domova," oznámil mi a v jeho hlase jsem cítila tolik utrpení, kolik jsem ho viděla tehdy v Jakově tváři a přesně tolik, kolik jsem ho cítila já sama, když jsem ten den jela domů.
Sama jsem v tu chvíli bojovala o svou kontrolu. Jake utekl z domova. Proč by to dělal? Vždyť měl milujícího otce, plno bratrů, se kterými se mohl podělit o všechno… Ale přesto… V tu chvíli jsem se rozhodla.
"Budu tam do večera," řekla jsem do telefonu a bez rozloučení jsem ho položila. Nevím, proč jsem to řekla, ale cítila jsem, že měl Billy pravdu. Dlužím mu to. Byli jsme si tak podobní, Jacob a já. Tak podobní a přesto tak rozdílní…
Rozhlédla jsem se. Edward nebyl nikde v dohledu. V tu chvíli mi došlo, co jsem tou jednoduchou větou všechno způsobila.
***
A co všechno tím ještě způsobím. Nemohla jsem tušit, co všechno bude následovat. Ale věděla jsem, co se stane v následujících pár vteřinách.
***
A v tu chvíli jsem také věděla, co musím udělat. Nemyslela jsem na to, jak tím Edwardovi ublížím. Nemyslela jsem na nic, jenom na Jacoba. Znovu jsem se rozhlédla. Edwarda jsem pořád nikde neviděla. Rozběhla jsem se k východu. Venku jsem mávla na taxi. V kapse jsem měla peněženku plnou peněz, které jsem si tam strčila, abych měla po ruce něco, čím bych si mohla alespoň pár věcí zaplatit sama. Nechtěla jsem, aby za mě Edward něco platil, přestože jsme byli zasnoubení. Síla zvyku…
"Forks," vyhrkla jsem, sotva jsem otevřela dveře, a snažila se alespoň trochu zklidnit svůj dech.
"Ale ale, nač ten spěch, snad před někým neutíkáte," rozesmál se řidič. To je přesně to, na co mám teď tak náladu. Řidič, který si myslí, kdovíjak není vtipný. Zhluboka jsem se nadechla a potlačila pádnou odpověď, která se mi už drala na jazyk.
"Ne. Ale máte pravdu, vážně pospíchám. Takže prosím nastartujte, ať už můžeme jet," řekla jsem jenom o trochu ostřejším hlasem, než bych použila za normálních okolností.
"Dobře, dobře, už jedu," zabručel a rozjel se. Musím uznat, že opravdu pospíchal, ve Forks jsme byli v rekordním čase. Ne tak rychle jako bych se tam dostala s Edwardem, ale toho bych pravděpodobně nepřemluvila, aby mě sem zavezl, takže tahle rychlost byla v rámci možností tím nejlepším řešením.
Navigovala jsem ho směrem k La Push a řekla mu, ať zastaví kus od prvních domů. Letištním taxíkem bych tu asi vzbudila nechtěnou pozornost, takže jsem byla pevně rozhodnutá zbytek cesty doběhnout. Hodila jsem mu peníze a ani jsem nečekala na to, až mi vrátí drobné. Rozběhla jsem se směrem k domu Blackových, samozřejmě jsem se nevyhnula občasnému - častému - zakopnutí, což nevyhnutelně vedlo ke značnému množství pádů na tvrdou zem. Ale mně to nevadilo.
Byla jsem asi v půlce cesty, když jsem si vzpomněla na Edwarda. Začalo mě hryzat svědomí. Co si o mě musí myslet? Že se bojím vlastní matky, a proto že jsem utekla? Nebo už stihl vyhlásit státní pátrání? Nebo alespoň zburcovat letištní ochranku? Vytáhla jsem z kapsy mobil. Displej byl černý. Zmáčkla jsem pár kláves ve snaze probudit ho k životu, ale veškeré mé pokusy byly marné. Pravděpodobně jsem na něj někde cestou spadla. Ano. Tak to muselo být. S mým štěstím to bylo jediné možné vysvětlení. Do očí se mi začaly drát slzy. Jak teď dám Edwardovi vědět, že jsem v pořádku?
Racionálněji myslící část mého já mi na to dala jasnou odpověď: zavolám mu od Billyho. To by mělo stačit, budu tam přece každou chvíli.
Znovu jsem se rozběhla.
"Je otevřeno!" ozval se zevnitř Billyho mdlý hlas, když jsem zaklepala. Opatrně jsem vešla. Byli v obýváku. Billy seděl na svém kolečkovém křesle a nervózně přejížděl po pokoji. U okna stál Embry a do dveří právě vcházel Sam.
"Každou chvíli by tu měli být ostatní. Dostali příkaz nepřeměňovat se, Jake chce být teď sám," povzdechl si. Potom si všiml mě, nerozhodně stojící v koutku. "Co ta tady dělá?" zeptal se a z celé jeho postavy v tu chvíli čišelo spravedlivé rozhořčení spolu s méně spravedlivým opovržením.
"Je tady, protože jsem jí zavolal," odpověděl Billy. "Jsem si jistý, že najdeme způsob, jak by nám mohla pomoct."
"Nechápu, jak bychom mohli, ona je přece ten hlavní důvod, proč se tohle všechno děje!" vykřikl Sam a jeho obvykle klidné pohyby najednou byly trhané, jak se mu rozklepaly ruce. Ale on se párkrát zhluboka nadechl a uklidnil se.
"Promiňte," ozvala jsem se a přerušila tak jejich malou hádku. Otočili se na mě, jako kdyby mě viděli poprvé v životě. "Můžu si zavolat? Jenom abych dala někomu vědět, že jsem tady," dodala jsem na vysvětlenou. Chvíli na mě nepřítomně zírali a potom Billy ukázal směrem do kuchyně, kde jsem věděla, že mají telefon. Došla jsem tam, zvedla sluchátko a vytočila Edwardovo číslo. Chvíli to zvonilo, ale nikdo to nezvedl. Zkusila jsem to znovu. A ještě jednou. A ještě. Nikdo to nebral.
Zkusila jsem Alici. Tak to zvedla ještě během prvního zazvonění.
"Bello! Kde jsi?" Znělo to vyděšeně. "Edward mi před hodinou volal, nemohl tě nikde najít a nemůže se ti dovolat! A tvoje budoucnost najednou zmizela! A já jsem se ti také nemohla dovolat! Co se stalo?" vychrlila na mě jedním dechem.
"Alice," zkusila jsem ji zastavit, když se nadechovala. Tedy, ne že by to potřebovala.
"Dokážeš si vůbec představit, jaké jsi měla štěstí, že Edward nezburcoval FBI, aby tě našli? A také že není nikde blízko, takže…"
"Alice!"
"…zatím neví, že jsi s ním!" V tu chvíli se Alice zarazila. A já také. Na pár vteřin zavládlo ticho, než ho Alice znovu přerušila. "Nemysli si, že nevím, kde jsi, nemysli si, že jsem si to nespojila, když jsem ztratila tvou budoucnost?" Teď byla zklamaná. "Myslela jsem, že jsi říkala, že už jsi všechno vyřídila, že už za ním nikdy nepojedeš!" V jejím hlase zazněla jemná výčitka.
"Alice. Nech mě to vysvětlit, prosím," snažila jsem se. Ale neposlouchala mě.
"Měla jsi mu to alespoň říct, Edwardovi myslím. Má právo vědět, kde je jeho snoubenka, nemyslíš?" řekla kousavě. To zabolelo.
"Alice!" zvýšila jsem hlas. Konečně ztichla. "Když jsme byli na letišti, zavolal mi Billy Black. Ne, nepřerušuj mě," napomenula jsem ji, když jsem ji slyšela se nadechnout. "Zavolal mi Billy Black a řekl mi, že Jacob utekl z domova. Prosil mě, abych jim přišla pomoct."
"Takže jsi prostě utekla z letiště?" zeptala se Alice pochybovačně.
"Nevěděla jsem, co jiného mám dělat…"
"Třeba se domluvit se svým snoubencem," napověděla mi.
"Edward šel zkontrolovat naše zavazadla, nebyl tam, když mi Billy zavolal. Vlastně jsem ani nepřemýšlela o tom, co dělám! Uvědomila jsem si to, až když jsem byla v La Push, a tam jsem zjistila, že můj telefon je rozbitý. Cestou jsem hodně padala, takže jsem si na něj musela sednout…"
"To je teď jedno, Bello," přerušila mě znovu. "Edward je na cestě domů, bude tu během pár minut. Myslím, že s tebou ani teď nebude chtít mluvit. Nebo alespoň potom, co zjistí, kde jsi. A on to dřív nebo později zjistit musí, nemůžeš po mně chtít, abych mu v takovémhle případě nic neřekla. A navíc, nevím, jestli se mi chce hlídat si myšlenky. Budeš se s tím muset vypořádat sama. Kdy se vůbec hodláš vrátit?" zeptala se. Nedokázala jsem jí na to odpovědět. A ani jsem neměla čas, protože na mě zavolal Billy. Už jsem byla u telefonu moc dlouho.
"Musím už jít, Alice," řekla jsem jemně. "Řekni Edwardovi, že ho miluju a že je mi to líto, prosím," zašeptala jsem. "Až ho najdeme, sejdu se s ním u vás, platí?" Najednou na mě padl neskutečný smutek. Nebolelo to, ale věděla jsem, že bude, že se tomu nevyhnu. Ubližovala jsem Edwardovi. A ubližovala jsem mu tím víc, když jsem hned, jak mi Alice zavolala, neběžela zpátky. Nemohla jsem. Vzpomněla jsem si na slib, který jsem si dala, když jsem tehdy jela od Jacoba. Na ten slib, který jsem po pár minutách hned porušila a který teď porušuji znovu. Ne sice přímo, ale stejně.
"Jestli to tak chceš," odpověděla Alice. Dokázala jsem si ji představit, jak krčí těmi svými drobnými ramínky.
"Ano, Alice. Chci to tak." Stálo mě hodně odhodlání jí takhle odpovědět. Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila a aby můj hlas nezněl tak roztřeseně. "Řekni mu prosím, že je mi to moc líto a že se vynasnažím tam být co nejdřív, dobře?"
"Dobře. Ahoj, Bello. Opatruj se," řekla a zavěsila. Beznadějně jsem si povzdechla. Co jsem to jenom provedla? Zhluboka jsem se nadechla a došla jsem do obýváku za ostatními.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."