"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Samota - 3. část

18. března 2010 v 17:45 | Akka |  Samota
Trvalo dlouho, než mi to všechno vysvětlili a ještě déle, než jsem to dokázala skousnout.

Nemohla jsem to pochopit. A co bylo nejhorší, nerozuměla jsem tomu, jak se mohl Jake jen tak sebrat a utéct, stejně jako jsem nedokázala přijít na jediný důvod, který Edward mohl mít, že poslal Jacobovi naše svatební oznámení, přestože jsem mu říkala, že nechci, aby to dělal. Nechtěla jsem, aby to pro Jaka bylo ještě horší!
***
Ale pak mi ukázali ten dopis. Dopis, který Edward k oznámení přidal. Potom jsem to všechno pochopila. Najednou jsem chápala, proč to udělal a byla jsem schopná mu to odpustit. Bylo mi jasné, že chtěl udělat a udělal jenom to, co považoval za správné. Jediné, co jsem nemohla přejít, bylo to, že se o tom se mnou neporadil. Že mi to vůbec neřekl. Umínila jsem si, že mu za to pěkně vynadám. Pokud toho ovšem budu schopná. Bylo pro mě jednoduché být na něho naštvaná, když jsem neviděla ty jeho nádherné oči, rozcuchané vlasy, když jsem necítila dotyky jeho ledové kůže … Rozhodla jsem se, že za to, že se mi o tom ani nezmínil, ho potrestám. Ještě jsem sice nevěděla jak, ale v tu chvíli jsem v tom měla jasno. Až ho uvidím, dočká se spravedlnosti. Možná.
***
Kéž bych se tehdy tak nerozhodla! Možná to byl ten důvod, proč jsem Edwarda od té doby neviděla. Ano, je to tak, jakkoliv kruté se mi to zdá. Ale všechno pěkně popořádku. Protože Jake byl pořád v pohybu, nemělo smysl se za ním hnát. Billy rozhodně odmítl, když jsem navrhla, že přijedu znovu ráno, nebo že mi zavolá, kdyby potřebovali moji pomoc. Zřejmě si myslel, že bych se nevrátila, a tak mi ustlal v Jacobově pokoji. O pár dní později, během kterých jsem byla doslova vězněná v La Push s přísným zákazem komukoliv telefonovat, takže pokud Edward nebyl za Charliem, tak ten si pořád myslel, že jsem u Renée, přišel Sam s tím, že se Jake zastavil.
***
"Doteď se pořád pohyboval, takže nebylo snadné zjistit, kde je, ale zrovna dneska ráno míjel ceduli s názvem města, Loveland. I když se všemožně snaží nedat nám vědět, kde je, tentokrát se mu to nepovedlo. Je v Coloradu. Našel si místo v nějaké jeskyni v rezervaci Estes Park, poblíž Denveru. Také si moc nehlídal myšlenky, takže dokonce víme, co chce dělat. Hodlá se tam nějakou dobu zdržet, chce si všechno srovnat v hlavě, ale přitom se nechce proměnit zpátky. Naštěstí pro nás zrovna… nedává pozor, co se děje kolem něho, takže s největší pravděpodobností neví, že já něco vím," oznámil nám spokojeně, sotva vešel do dveří.
Do té doby jsem jenom nepřítomně zírala na televizi, ale vlastně jsem neměla ani tušení, co za pořád právě běží, takže jsem Samův příchod uvítala. Nejenom jako zprávu, že se konečně něco děje, že se konečně vydáme Jaka opravdu hledat, ale také jako vytržení z letargie, do které jsem tady v La Push upadla. Těch posledních pár dní mi bylo všechno jedno. To, že jsem měla zakázáno telefonovat - a Billy dokonce telefon odpojil -, takže jsem byla naprosto odříznutá od své rodiny, vedlo k tomu, že jsem se pomalu, ale jistě propadala do stavu, ve kterém jsem byla těch několik měsíců po Edwardově odchodu. Od telefonátu s Alicí jsem měla jenom jednu šanci si zavolat, a to jsem samozřejmě nepromarnila na to, abych zavolala Charliemu. Byla jsem přesvědčená, že o to už se Billy postaral. A určitě si také vymyslel i dobrou výmluvu, pro nejsem v Jacksonvillu u Renée, proč jsem místo toho tady v rezervaci, kde mě drží v podstatě jako rukojmí.
Ne. Ten hovor jsem samozřejmě využila k tomu, abych se pokusila spojit s Edwardem. Pokusila je tu klíčové slovo. Nedovolala jsem se mu. Asi byl zrovna na lovu, nevím, ale nevzal to. Musela jsem mu nechat vzkaz. Vím, že jsem do telefonu dlouho koktala, dokonce jsem se ani nedostala k tomu, abych mu vynadala za to, že poslal Jacobovi to oznámení. Nakonec jsem ze sebe vymáčkla hlavní důvod svého telefonátu.
"Víš, Edwarde, obávám se, že se tu budu muset ještě nějakou dobu zdržet, nevím, kdy budu moct přijet. Je to komplikované, ale doufám, že tu na mě počkáš. Miluji tě. Ahoj," rozloučila jsem se. Věděla jsem, že moje vysvětlení je naprosto nedostatečné, že se s ním nespokojí, ale prozatím mu to bude muset stačit. Také jsem mu nevysvětlila moc dobře současnou Jacobovu situaci, prostě jsem mu řekla, že utekl a že chci pomoct ho najít. Byla to pravda, chtěla jsem jim pomoct. Ale také bych možná byla uvítala trochu té svobody… A možná by se mi i hodilo smět se alespoň na pár minut setkat se svým vlastním snoubencem!
Od té doby, co jsme se vrátili z Itálie, mě od sebe nikdy nepustil na víc než na dva tři dny. Jednoduše se ode mě nechtěl na delší dobu vzdálit, a já mu za to byla vděčná. Oba jsme trpěli, když jsme od sebe byli dál, než je vzdálenost mezi jeho a mým domem, nebo školou a jeho domem, v případě že svítilo slunce. Teď už jsme byli daleko za rekordem. Věděla jsem, že pokud to velmi rychle neskončí, už pro mě nebude návratu. Teď víc než kdy jindy nabývala smysl ta slova z Větrné hůrky, která jsem Edwardovi citovala den po svém návratu od Jacoba, den po svém rozhodnutí. Věděla jsem, že když Edwarda v brzké době znovu neuvidím, ani on už mě nedokáže vrátit zpátky. A to jsem nechtěla. Takže jsem si v duchu umínila, že Jacoba musíme najít co nejdřív a také ho musíme co nejdřív přesvědčit, aby se vrátil domů. Nemohla jsem dopustit, aby se ze mě zase stala chodící mrtvola jako tenkrát. Jak by to někomu potom pomohlo? Ano, bylo by tak pro mě mnohem jednodušší se vším se vyrovnat, ale pochybuji, že bych jim pak byla při hledání a přesvědčování co platná. Proto jsem byla tak neskonale vděčná, že konečně Sam přišel s nějakou lepší zprávou.
Vstala jsem a šla mu vstříc.
"Takže kdy vyrážíme?" zeptala jsem se a snažila se, aby můj hlas nezněl moc mrtvě. Věděla jsem, že se mi to nepodařilo, ale Samovi i Billymu to bylo v tu chvíli srdečně jedno. Konečně jsme došli nějakého pokroku, takže se naštěstí pro mě o nic jiného nezajímali. Ostatně pochybuji, že by je nějak extra zaujalo mé chování, i kdyby si ho všimli. Pro ne jsem byla prostě blázen, který si nedá říct a paktuje se se zlými stvořeními, dokonce si jedno z nich chystá vzít.
"Během pěti minut. Nemůžeme běžet, protože by si toho Jacob nutně musel všimnout, dokonce i ve stavu, v jakém teď je. Budeme muset jet autem, což nám ale zabere mnohem víc času. Také bychom mohli letět letadlem, ale pochybuji, že na to někdo z nás má peníze. Ze smečky pojedu já, Seth, Quil a Embry. Billy, vím, že byste nás rád doprovázel, ale obávám se, že to teď budete muset nechat na nás. Bello, s tebou samozřejmě počítáme," otočil se na mě. Nemohla jsem si nevšimnout odporu, který se v jeho hlase skrýval, ať se sebevíc snažil ho nedat najevo. Povzdechla jsem si. Bude to dlouhá cesta, zvlášť když tam nebude Billy, který svou autoritou coby nejmenovaný vůdce kmene mírnil neotřelé způsoby vlčí smečky, namířené povětšinou proti mé osobě nebo proti někomu z mých blízkých.
"Co si mám vzít s sebou?" zeptala jsem se tiše, když ze mě Sam delší dobu nespouštěl oči.
"Vezmi si to, co máš na sobě, víc toho potřebovat nebudeš," odsekl a znovu se podíval na Billyho. "Stavíme se pro ni za chvíli, jedu vyzvednout ostatní," oznámil mu a vypochodoval ze dveří.
Zůstala jsem bez pohnutí stát uprostřed pokoje a znovu jsem zadoufala, že to všechno bude rychle pryč. Pomalu, ale přesto neodvratně se ke mně začal vracet přízrak díry v hrudi, a já netušila, jak bych ho mohla zahnat. Přesto jsem věděla, že jestli se mi to nepodaří, nezvládnu ani přivést Jacoba zpátky. A jestli nezvládnu přivést Jakoba zpátky, pravděpodobně to mnohem oddálí moje setkání s Edwardem. A jestli se prodlouží doba, po kterou Edwarda neuvidím, je také dost dobře možné, že až ho znovu uvidím, bude pozdě.
***
V tom jsem se mýlila. Věděla jsem, že kdybych Edwarda potkala teď, po nějakém čase by všechno mohlo být jako dřív. Tedy kdyby Edward byl jako dřív. O čemž pochybuji. Teď mi nezbývá než doufat, že se tam, kde teď je, cítí šťastnější, než byl tady se mnou. Že mu je tam dobře, tak dobře, jak mu bylo, než mě potkal. Mě, která jsem mu tak ublížila, tím jednoduchým odchodem z letiště.
Povzdechla jsem si a otřásla se, byla mi zima. Otevřela jsem oči a posadila se. Byla jsem si jistá, že když jsem sem přišla a položila se na tu nádhernou trávu, tak mi bylo teplo. Dokonce i svítilo sluníčko! Teď to vypadalo, že něco takového je tu naprosto nemožné. Celou oblohu, kam až jsem dohlédla, pokrývala hustá šedá mračna. Věděla jsem, že nebude pršet, na to znám místní proměny počasí až moc dobře, ale přesto jsem se třásla zimou, a to nešlo ignorovat.
Vstala jsem, abych louku párkrát obešla, chtěla jsem se alespoň trochu zahřát. Ale po druhém kolečku jsem začala cítit slabost v kolenou. Znovu jsem se posadila, ale tentokrát jsem si nelehla. Potom moc snadno propadám do vzpomínek… Radši jsem pozorovala dvě veverky, které se honily kus ode mě. Kupodivu se mě nebály. Bylo to legrační. Jedna měla v ruce oříšek, utíkala, přeskakovala z jedné větve na druhou, ale pořád se držela na těch nižších. Druhá pobíhala po zemi a chvílemi nastavovala přední tlapičky, asi aby do nich mohla oříšek případně chytit, kdyby náhodou její společnici vypadl.
Najednou se obě zastavily a začaly se ostražitě rozhlížet. Pak se přestaly hýbat úplně, viděla jsem jenom, jak větří, jak se jim ty jejich malé čumáčky krabatí. A potom byly pryč. Jediné, co po nich zůstalo, byl jejich oříšek.
Už jsem neměla na co se dívat. Popravdě už mi to také přestávalo být příjemné. Už jsem věděla, proč jsem se tomuhle místu od určité doby vyhýbala. Jednoduše se tu drželo moc a moc vzpomínek. Těch dobrých, i těch špatných.
Jednou z těch dobrých byl můj úplně první pohled na třpytícího se Edwarda. Už jsem si nedokázala vybavit jeho obraz. Věděla jsem, jak vypadal, ale už jsem ho neviděla před sebou jako kdysi. Bylo to prostě už moc dlouho…
Další dobrá vzpomínka: cestou sem jsem poprvé zažila ten opojný pocit, když mě Edward nesl na zádech a běželi jsme tak rychle, jak si žádný člověk nikdy nemůže ani představit. Ano, nejdřív se mi to nelíbilo, ale jasně si pamatuji, že později jsem si to dokonce i užívala. Později… Pamatuji… Teď si nemohu ani vzpomenout, jak prudce mi vítr narážel do obličeje, jak mi nadzvedával vlasy, jak mi znemožňoval dýchat…
A co náš první polibek? To bylo také tady, tedy cestou odsud. Tehdy jsem přece omdlela, nebo ne? Ne, možná jsem na něj naopak zaútočila… Nemohu si vzpomenout.
Vím přesně, že se mě tady snažil přesvědčit, že moje láska k němu vlastně není ani láska, že je to přirozený běh věcí, že on jako nejdokonalejší predátor na světě má tolik možností, jak mě přilákat. Ano, většina lidí se jejich druhu bojí, ale já jsem se nikdy nebála. Nikdy jsem s křikem neutekla, i když se toho tolik bál. Ne. Utekla jsem, ale bylo to o moc víc zbabělé, než tak, jak si to on představoval.
Ano, vím, že se mě snažil přesvědčit, že mu nemohu utéct, že se z jeho sevření za žádných okolností nemohu vykroutit, že ho nikdy nemohu přeprat, což mi dokázal dokonce víckrát než jednou a jinde než tady… To vím. Nevím ale, jak přitom vypadal, jak se tvářil, nedovedu si představit, jak mu povlávaly vlasy, jak…
Povzdechla jsem si a znovu si lehla. Chvíli jsem netečně zírala do pohybujících se šedých mraků, ale nakonec jsem znovu bezútěšně zavřela oči. Na tuhle louku jsem měla i horší vzpomínky. A není to jenom ta, jak jsem ji tehdy sama našla, ani ta, jak mě tu potom napadl Laurent, jak jsem poprvé viděla Jacoba v jeho vlčí podobě, ale protože jsem nevěděla, že je to on, k smrti jsem se vyděsila… Ne. Je to jiná vzpomínka.
***
"Bello?" uslyšela jsem přes zavřené oči jeho hlas. Ano, to jsem mohla čekat, že za mnou přijde. Vždyť tohle místo znal, věděl o něm! Nemohl pochopit, že jsem chtěla být sama? Sama se svou dírou v hrudi… I když to jsem si asi měla najít přece jenom o trochu jiné místo… "Promiň, že tě ruším, vím, že asi chceš být sama…" Trefa. "Já jenom, že jsem také chtěl být sám, a vidíš, jak mi přítomnost někoho dalšího pomohla, díky tobě jsem zpátky tady, tys mi pomohla, byla to tvoje přítomnost, co mě přivedla zpátky!"
Neodpověděla jsem. Ano, byla to moje přítomnost. A to, že tu pořád byl, byl následek jednoho prostého faktu. Nebyl tu Edward. Prostě tu nebyl.
***
Ale to je jiná vzpomínka. Teď je důležitější ta, jak jsme našli Jacoba. Aby bylo všechno pěkně popořádku… Tedy ne že by na tom nějak extra záleželo. Jenom jsem chtěla mít ve svých vzpomínkách pořádek, abych se nezbláznila už úplně…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."