"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Samota - 4. část

19. března 2010 v 19:11 | Akka |  Samota
Byla to dlouhá cesta.

Hodně dlouhá a nepříjemná. Vždyť jsme jeli přes půlku Spojených států! A navíc s autem plným přerostlých vlkodlaků, kteří si o sobě myslí, že nejsou kdovíjak vtipní. Jediný, kdo ji byť jen trochu zpříjemňoval, byl Seth. Byl nejmladší, ale chováním z jejich skupiny jednoznačně vynikal. Byl jediný, kdo se se mnou cestou bavil, nebo spíš jediný, kdo vůbec dával najevo moji přítomnost. Přesto, to ale byla to hodně, hodně dlouhá cesta.
Ovšem stálo to za to. Estes Park je opravdu malebné místo. Myslím, že kdybychom tu byli na delší dobu, nebo kdyby naše poslání tolik nespěchalo, určitě bych tu chtěla strávit delší dobu. Což ale samozřejmě nebyl náš případ.
Podle Samových instrukcí jsme bez problémů našli jeskyni, ve které se Jacob schovával, dokonce jsme i měli to štěstí, že zrovna byl uvnitř.
"Bello, myslím, že by bylo nejlepší, kdybys to zkusila jako první ty, co myslíš," zeptal se mě Sam a poprvé za celou cestu tak dal najevo, že já jsem vlastně nejdůležitější článek naší malé záchranné výpravy. Pokrčila jsem rameny.
"Jak myslíš," odpověděla jsem. "Ale když se mi to nepovede…"
"Musí se ti to povést. To je ti doufám jasné," přerušil mě netrpělivě. "Prostě musí." Znělo to definitivně. Povzdechla jsem si a začala šplhat ke vchodu.
"Nezapomeňte, že často padám. Budete mě muset chytat," řekla jsem přes rameno. Cestou jsem je na to sice připravovala, ale jeden nikdy neví, zvlášť s partou divokých vlkodlaků.
Nicméně se mi nějakým zázrakem podařilo vyšplhat se těch pár metrů bez jediného zaváhání. Prostě jsem se chytala tam, kde mi to připadalo dost pevné a stoupala tam, kde to bylo dost velké, nebo jsem poslouchala rady ostatních, kteří na mě tiše pokřikovali zezdola. Do té doby jsem nevěděla, jak je možné pokřikovat tiše, ale oni to evidentně zvládali dobře.
Jacob na tom podle Sama nebyl moc dobře, a nevypadalo to, že by se měl nějak brzy vzpamatovat, takže by nás teoreticky vzato neměl slyšet, ale jistota je jistota.
Pomalu jsem se vyškrábala na plošinku před vchodem, naposledy se podívala dolů a udělala krok dovnitř.
Málem jsem o něj zakopla. Ležel těsně vedle vchodu, hlavu položenou na předních tlapách, oči otevřené. Lekla jsem se, že si mě všiml, ale to nebyl ten případ. Když jsem se podívala pozorněji, všimla jsem si, že jeho velké moudré oči jsou zamlžené smutkem. Bodlo mě u srdce, když mi došlo, že ten smutek je pravděpodobně moje dílo.
Posadila jsem se vedle něho a pohladila ho po hlavě. Ani si mě nevšiml. Hladila jsem ho dál a přitom šeptala věty jako "To bude dobré, neboj." nebo "Všechno bude v pořádku, uvidíš.", které většinou moc nepomůžou, ale snažila jsem se, aby beznaděj, kterou jsem cítila, alespoň nebyla znát v mém hlase. Nicméně nejdřív se nezdálo, že by mě slyšel. Nevypadal ani, že si uvědomuje moji přítomnost. Jenom zíral nevidoucíma očima ven.
Nervózně jsem se rozhlédla, jako kdybych mohla ve tmě kolem sebe najít inspiraci. Nebyla to vlastně ani jeskyně v pravém slova smyslu, byl to jen výklenek. Ale zato pohodlný. Dokázala jsem pochopit, proč se usadil tady a ne někde jinde.
Cítila jsem, jak se pohnul. Hlava pod mou rukou se zvedla a otočila. Podívala jsem se mu do očí. Už nebyly zamlžené a plné smutku. Teď v nich byla zvědavost. Smutek nezmizel, vystřídalo ho zklamání a bolest. Naklonil hlavu na stranu a já ho podrbala za uchem. Pokusila jsem se o úsměv. Pomalu přiblížil svůj velký studený čumák k mé tváři, chvíli zaváhal a potom mi ho k ní jemně přitiskl. Usoudila jsem, že to je jeho způsob pozdravu.
"Taky tě ráda vidím, Jaku," odpověděla jsem mu tiše po svém. "Dole je pár lidí, kteří by tě rádi viděli," dodala jsem a podala mu balíček oblečení, který jsem měla při šplhání přivázaný kolem pasu a na kterém jsem doteď seděla, abych ho neztratila z dohledu.
"Můžeš si tohle obléct, nebo jim můžu říct, že se můžou přeměnit. Nechtěli to udělat, víš. Od té doby, co… prostě se snažili, seč mohli, aby tě… nerušili. Myslím, že se jim to docela i dařilo. Paul je na sebe rozhodně dost pyšný," usmála jsem se. Snažila jsem se odlehčit atmosféru.
Jeho velká hlava se zakývala nahoru dolů a já se přesunula k východu, kde jsem vítězně kývla na kluky. Chvíli jsem tam stála a jenom se na ně přihlouple usmívala. Tohle znamená jediné. Jacob se domluví s ostatními a já se budu moct vrátit domů k Edwardovi!
"Ehm… Bello?" ozval se za mnou Jakův hlas, chraplavý od dlouhého mlčení. Otočila jsem se.
"Jaku," zašeptala jsem a vrátila se do stínu jeskyně. Byla dost vysoká na to, aby se tam mohl pohodlně postavit, i se svou obří výškou.
"Co tu děláš?" zeptal se, když jsem byla ve stínu. Chvíli jsem mlčela a přemýšlela, co bych mu mohla říct. Nakonec jsem se rozhodla pro pravdu. Řekla jsem mu, jak mi Billy zavolal, když jsem byla na letišti a jak mě v podstatě přinutil, abych přijela do La Push místo toho, abych jela za svou vlastní matkou oznámit jí, že se budu vdávat. Věděla jsem, že mu to zrovna teď asi opravdu nepomůže, ale nechtěla jsem, aby mezi námi bylo něco nejasného. Nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem kvůli němu opustila Edwarda. To bylo nemožné a bylo v mém nejlepším zájmu, aby Jake při tomhle vědomí zůstal.
Vyprávěla jsem mu, jak mě drželi v La Push bez možnosti zavolat rodině, jak jsem celé dny neměla co dělat a jaké mám výčitky svědomí. Řekla jsem mu všechno o tom, jak mě mrzí, že jsem Edwardovi svým útěkem z letiště tak ublížila, a o tom, jak bych teď mnohem radši než v téhle zaprášené jeskyni byla ve slunném Jacksonvillu se svým snoubencem.
Bylo mi jasné, že teď bych mu zrovna měla říkat jenom věci jako "Vrať se se mnou." nebo "Pojď, pojedeme domů.", ale nebyla to pravda. Nechtěla jsem, aby se vrátil se mnou. Chtěla jsem, aby se vrátil, ale aby se vrátil sám se sebou. Aby se vyrovnal se svým žalem jinak než tak, jak se snažil doteď.
"Bello," přerušil mě, když už jsem se potřetí dostala k větě "Když mě se po něm tak stýská…". Zmlkla jsem a jenom se na něj dívala. Stál dva kroky ode mě, schovaný v tom nejhlubším stínu, a opíral se o zeď.
Po chvíli se narovnal, udělal jeden dlouhý krok a objal mě. Jeho horká kůže mě příjemně pálila a já si vedle něj jako už tolikrát připadala jako malá holčička. Položila jsem hlavu na jeho zvedající se hruď.
"Jsem rád, že jsi přišla," řekl tiše. "Ze všech lidí na světě, jsem rád, že jsi to ty, kdo za mnou přišel. Ani nevíš jak moc."
Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. "Díky," hlesla jsem a opatrně se od něho odtáhla. Potom jsem si odkašlala. "Možná bys měl jít za ostatními, určitě s tebou chtějí mluvit," řekla jsem. Chytil mě za ruku a vyšel se mnou na sluneční světlo. Všimla jsem si, že jeho tvář už není tak bezstarostná, jako bývala. Vypadalo to, že vrásky na čele se mu tam usadily už natrvalo. Ale když viděl, že se ho pozoruji, usmál se a vrásky jako zázrakem zmizely.
"Polezeš první ty, nebo mám já?" zeptal se a já jsem si všimla, že jeho oči svítí přesně tak, jako vždycky svítily. Možná se pořád ještě trochu leskly, ale v tu chvíli jsem byla přesvědčená, že je jenom otázka času, kdy ten smutný lesk úplně zmizí a nahradí ho bývalá bezstarostnost.
***
Jak jsem se tehdy mýlila…
Na cestu domů nerada vzpomínám. Je to taková ta nudná vzpomínka, kterou byste nejradši úplně vymazali, přestože víte, že to nejde. Není to, jako když chcete zapomenout na něco spatného, co jste někdy zažili. Je to prostě neutrální vzpomínka, která vůbec není důležitá a vlastně jenom zabírá místo ve vaší paměti.
***
Protože v autě bylo vlastně jenom pět míst, musela jsem já jakožto nejmenší člen výpravy jet v kufru. To by ještě nebylo tak hrozné, kdyby ten kufr nebyl uzavřený a cesta nebyla tak dlouhá. Sice jsme občas zastavovali, abych se mohla protáhnout a nadýchat poněkud čerstvějšího vzduchu, ale stejně to bylo nesnesitelné. Proto jsem byla neskutečně vděčná, když konečně otevřeli dveře mého vězení a vypustili mě ven, kde na mě dýchl svěží mořský vzduch indiánské rezervace.
"Tak, jsme tady," oznámil poněkud zbytečně Sam, když jsme zastavili před jeho domem, a protáhl si nohy. "Chceš někam hodit, Bello?" zeptal se a kupodivu vypadal, že to dokonce i myslí vážně.
"To je dobrý, Same, já ji odvezu," nabídl se okamžitě Jacob, když se konečně vyhrabal ze zadního sedadla Samova auta. Chtěla jsem začít protestovat, ale Sam mě předběhl.
"Ty ji nikam nepovezeš, celý kmen včetně tvého otce už na tebe čeká, zapomněl jsi, že to už je pár dlouhých dnů, co jsi byl pryč?"
"To je fajn, myslím, že někomu zavolám, aby mě tu vyzvedl… Nebo ne přímo tady, kousek se projdu," dodala jsem, když po mě Sam vrhl přísný pohled. Stejně jsem neměla v úmyslu volat tomu někomu. Ten by pro mě pravděpodobně nepřijel. I když jsem věděla, že takový není, jako aby se teď rozhodl se mnou nemluvit, ale nechtěla jsem ho vystavovat tomu dilematu…
"Dobře. Můžeš si zavolat od nás," řekl a pokynul mi, abych šla za ním dovnitř. Ukázal mi, kde mají telefon a rychle se rozloučil. Bylo mi trochu divné, jak mi najednou věří, ale v tu chvíli jsem to přisuzovala svým zásluhám v naší misi.
***
Tehdy mi nedošlo, že pro svou náhlou náklonnost má jiný důvod. To jsem ale měla zjistit jenom o pár hodin později.
***
Původně jsem chtěla zavolat Alici, jestli by pro mě nepřijela. Ale když jsem začala vytáčet její číslo, došlo mi, že to asi nebude ten nejlepší nápad. Protože pokud je Edward s ní, bude se cítit dotčený, že jsem nezavolala jemu. A pokud s ní není, bude se ona ptát, proč jsem nezavolala jemu. Ne že by se jinak neptala, ale…
Nakonec jsem se rozhodla zavolat Charliemu, jenže jsem se mu nedovolala. A navíc, Charlie měl ještě pořád nohu v sádře, tedy pokud nebyl vlkodlak nebo neměl přístup ke kouzelné hůlce nebo ke Kostirostu. Povzdechla jsem si a položila sluchátko do vidlice. Chvíli jsem tam jen tak stála, než se mi rozsvítilo. Charlie musí být také v la Push, vždyť Billy byl jeho nejbližší přítel a Jacob byl Billyho syn!
Zvedla jsem se ze židle u telefonu a vydala se ho hledat. Odvoz jsem potřebovala, přeci jenom to do Forks byla docela dlouhá cesta. Rozběhla jsem se směrem k domu Blackových a snažila se cestou moc nezakopávat, což se mi samozřejmě moc nedařilo, ale v rámci možností se mi povedlo udržovat tu největší rychlost. Srdce se mi rozbušilo, když jsem si uvědomila, že za chvíli uvidím Edwarda, a ani jsem k tomu nepotřebovala ten menší sprint k Jacobovi domů.
Byli tam všichni a já jsem si s potěšením všimla Charlieho nového služebního auta. Ale jestli je tu Charlieho služební auto, musí tu být i někdo, kdo by ho řídil. Nejistě jsem prošla na Billyho pozemek a snažila se být pokud možno nenápadná. Když jsem procházela kolem Charlieho policejního auta, všimla jsem si, že v něm někdo sedí. Někdo v policejní uniformě. Charlie si to uměl dobře zařídit…
Došla jsem k autu a muž sedící za volantem stáhl okénko.
"Ahoj Bello," pozdravil mě. Netušila jsem, kdo to je, ale on evidentně znal mě a zjevně to byl Charlieho kamarád z práce.
"Ehm… Ahoj," odpověděla jsem mu. "Můžete pro mě něco udělat?" zeptala jsem se.
"Samozřejmě, co by to mělo být?"
"Mohl byste mě odvézt domů? Myslím, že Charlie tu bude ještě pěkně dlouho a já si potřebuju něco zařídit," přemlouvala jsem ho.
"Tak si nastup," řekl s úsměvem a mě zalila úleva, že jsem mu nemusela nic víc vysvětlovat.
Vyhodil mě kus od našeho domu se slovy, že u nás se nemůže otočit a že stejně musí jet rychle zpátky, kdyby Charlie chtěl také jet domů, přeci jenom jsme mu nic neřekli. I když pochybuju, že by hned tak chtěl jet domů, spíš tam zůstane pozdě do večera. Zaplavila mě úleva, když jsem ve vjezdu uviděla stát svůj drahý náklaďáček.
Vběhla jsem do domu, popadla klíčky a za chvíli jsem už tou největší možnou rychlostí, kterou můj ubohý povoz dovoloval, spěchala k té známé příjezdové cestě.
***
Kdybych tehdy věděla, co tam najdu, myslím, že bych se ani neobtěžovala tam jezdit. Ušetřilo by mi to tolik nepříjemností…
***
Zaradovala jsem se, když jsem mezi stromy uviděla prosvítat stěny toho známého a milovaného bílého domu.
Ale když jsem tam dojela, zjistila jsem, že to nebyly stěny. Byly to trosky. Málem jsem vyskočila z jedoucího auta, když jsem to viděla. Byly to prostě trosky. Žádné bílé stěny, žádná velká okna, prostě nic. Jenom hromada polámaného a napůl ohořelého dříví.
Cože? Ohořelého? Zastavila jsem a rozběhla se k místu, kde bývaly vstupní dveře. Dokonce jsem našla i kus jejich rámu. Poznala jsem ho bezpečně, přestože byl na konci černý jako uhel. Vždyť to byl uhel! A ten většinou černý bývá, ne?
Padla jsem na kolena a ani jsem nepřemýšlela nad tím, že budu celá šedá od popela a sazí. Tohle nemohla být pravda, tohle nemohlo být skutečné…
Ale popel u mých nohou byl až příliš opravdový. Stejně tak černo bílé kusy dřeva všude okolo mě. Bezútěšně jsem se rozvzlykala. Po tom všem, co jsme spolu prožili, to skončí takhle? Vždycky jsem si myslela, že pokud by se to opravdu mělo stát, pokud by někdo z nás měl zemřít, a většinou jsem mlčky předpokládala, že to budu já, budeme přitom alespoň spolu, budeme mít šanci se rozloučit.
Nerozloučila jsem se s ním. Poslední, co jsem mu řekla, bylo, že na něj počkám na sedačce na letišti v Seattlu, což mimochodem byla lež.
Ne, poslední, co jsem mu řekla, bylo, že se pravděpodobně zdržím o něco déle. A bylo to do telefonu. A navíc to pravděpodobně už neslyšel. Tyhle trosky vypadaly, že tu leží už pěkně dlouho.
Co bylo nejhorší, byl fakt, že jsem ho zklamala. Poslední, co jsem udělala, dokud byl naživu, bylo, že jsem ho zklamala. Stulila jsem se do klubíčka a napůl se zahrabala do popela. Doufala jsem, že jsem mu takhle alespoň o něco blíž.
Nevím, jak dlouho jsem ta, ležela a brečela, ale vím, že jsem byla tak vyčerpaná, že jsem tam usnula. Tam, na malé louce uprostřed lesa mezi popelem své rodiny.
Když jsem se probudila, svítilo slunce. Vzpomněla jsem si, že jsem měla hrozivou noční můru. Tak trochu jsem doufala, že ucítím na tváři dotyk studené ruky a že mi hedvábný hlas řekne, že všechno bude v pořádku. Nestalo se to.
Pomalu jsem vstala, dezorientovaná a vrávoravě se postavila na nohy. Nedůvěřivě jsem se rozhlédla. Až potom mi došlo, že moje noční můra vlastně noční můrou nebyla. Když jsem kolem sebe uviděla trosky ještě nedávno nepřekonatelně krásného domu, věděla jsem, že to všechno byla pravda. Carlisle… Esme… Rosalie… Jasper… Emmett… Alice… Edward…
Edward…
Všichni byli mrtví…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."