"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Samota - 5. část

20. března 2010 v 20:44 | Akka |  Samota
Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nerada jsem na to vzpomínala. Nebyly to ty nejšťastnější okamžiky mého života.

Ale došla jsem k závěru, že někdo tak skvělý, jako byli Cullenovi, si zaslouží, aby na ně alespoň někdo vzpomínal. Bolelo mě to, ale už jsem se snažila na ně nemyslet až moc dlouho. Nebylo to zdravé.
Ani tohle vzpomínání pro mě nebylo zdravé, ale jednou se přes to musím přenést. Tak proč ne teď?
Držela jsem oči pevně zavřené, aby z nich slzy nevytryskly volným proudem.
***
Dopotácela jsem se k náklaďáčku a s jistými obtížemi, které způsobily mimo jiné zamlžené oči, jsem se vyškrábala dovnitř. Opřela jsem si čelo o volant a párkrát se zhluboka nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila.
Když se mi to povedlo, nastartovala jsem a vyrazila směrem k silnici, která vedla k naší louce.
Došla jsem tam právě včas. Byla jsem na pokraji zhroucení a byla jsem ráda, že to bylo tady, na tomhle místě, které tak důvěrně znám a kterému věřím, že to nebylo někde na cestě, uprostřed lesa.
***
Tohle bylo poprvé a doteď naposledy, co jsem tam od té doby byla. Jednoduše bych dřív nesnesla pohled na ty známé stromy, na ten potůček, na trávu, na všechno. Neříkám, že jsem teď byla připravená, slzy deroucí se zpod mých řas to dokazují, ale bylo to už moc dlouho. Přála bych si, aby mě tu někdo mohl najít, tak jako mě tu tehdy našel Jacob. Přestože jsem ho tu v tu chvíli neviděla ráda, nemohu popřít, že mi pomohl, protože to by byla naprostá lež, bylo by to rouhání.
***
"Před chvílí jsem se to dozvěděl," zašeptal, když mě jemně rozbalil z klubíčka, do kterého jsem se znovu stočil, a mou hlavu si položil na klín. "Je mi to tak líto…"
"Není," odporovala jsem mu mezi vzlyky. "Není ti to líto a nikdy nebylo. Pro tebe jsou to jenom hnusné pijavice, nikdy nedokážeš pochopit, že jsou to také osoby, které někdo měl rád, které někdo miloval…" Chtěla jsem říct ještě něco, ale zlomil se mi hlas a já se propadla do dalšího záchvatu hysterického breku…
***
Jacob tam se mnou dlouho seděl a kolíbal mě v klíně. Pořád se nezdálo, že bych se mohla kdy uklidnit. Nebylo to, jako když mě Edward opustil tehdy po mých osmnáctých narozeninách. Bylo to něco úplně jiného, ale přesto to bylo v něčem to samé.
Nevím, co bych dělala, kdyby tam Jacob nebyl. Jediné, čím jsem si byla naprosto jistá, byl fakt, že mě Jacob znovu zachránil. Znovu se stal mým sluncem, mým bezpečným přístavem…
Postupně jsem se vzpamatovávala a začala se o sebe starat sama. Dokonce jsem i přemýšlela o vysoké. I když přemýšlela není vlastně to správné slovo. Měla jsem v tom jasno, půjdu na Dartmouth. Edward chtěl, abych tam šla. To bylo všechno, co jsem ke svému rozhodnutí potřebovala.
Nevím, kolik peněz dal za to, aby mi poslali ten cár papíru, kde stálo, že očekávají, že nastoupím, ale udělal to a chtěl, abych tam šla, takže jsem neplánovala jeho snahu promarnit.
Přestože se mi to zdálo jako věčnost, od té doby, co mi přišla obálka s tím jejich papírem, bylo to ve skutečnosti jenom něco přes dva týdny, takže jsem měla hromadu času si to všechno promyslet. Ne že bych to ale potřebovala.
Charlie byl naměkko, když jsem mu řekla, že jdu na Dartmouth, o Renée nemluvě.
Myšlenka na rodiče mě přivádí na jinou, praktičtější. Neřekla jsem jim o spáleném domě kus od města. Dozvěděli se to tak jako tak, když Carlisle dlouho nepřišel do práce, když dlouho nikdo neviděl Alici ve městě v nějakém obchodě… Rázem to vědělo celé okolí. Nic jsem nemusela vysvětlovat, všechno se vysvětlilo samo. A to, že jsem chvíli potom odjela na vysokou, mě uchránilo od soucitných pohledů a od nepříjemných otázek.
Našla jsem si pokoj na koleji a nevycházela ven jindy než na přednášky. Dělala jsem úkoly, zúčastnila se dobrovolných aktivit, zkrátka dělala jsem všechno pro to, aby mě nevyhodili a abych vyplnila Edwardovo tak říkajíc poslední přání. Jako zázrakem jsem prošla prvním semestrem. A další zázrak byl, že jsem byla jedna z nejlepších. I když, řekněte mi, kdo se dá dobrovolně na studium anglické literatury? Jedině takový blázen, jako jsem já. Bylo nás tam takových bláznů víc, ale většina ostatních stejně zvolila tenhle předmět jenom jako záminku, jak co nejsnadněji proplout vysokou. Jestli to pro ně byla právě ta nejmoudřejší volba, to ovšem nevím.
Díky svým studijním výsledkům jsem se ani nemusela starat o peníze na školné. Dostala jsem pár nezanedbatelných stipendií, takže můj bankovní účet ani tak moc netrpěl. Dokonce jsem i měla peníze na občasný výlet letadlem domů.
Poprvé jsem se do Forks vrátila na Vánoce.
***
"Ahoj tati," pozdravila jsem vesele - alespoň jsem se o to tedy snažila - Charlieho, který můj návrat už netrpělivě očekával, a začala nakládat své věci do kufru jeho blýskavého služebního auta. Od té doby, co po naší havárii dostal tohle nové, pravidelně ho leští - vím to z jeho takzvaných kontrolních telefonátů, jak jsem jim začala říkat, když se po mém odjezdu stalo pravidlem, že mi jednou za dva dny vždycky přesně v sedm večer washingtonského času - o tři hodiny víc u mé - volá.
Za dobu mé nepřítomnosti už si naštěstí všichni stačili zvyknout na absenci jednoho skvělého lékaře, jeho milé ženy a jejich adoptivních dětí. Bylo to malé město, dalo by se čekat, že se tu taková "novinka" udrží o něco déle, ale kupodivu už se o tom vůbec nemluvilo, když mě taxík vysadil na druhé straně města, než jsem mu řekla, a odjel. Nezbylo mi tak nic jiného, než zavolat Charliemu, aby pro mě přijel. Což také s nesmírnou radostí hned udělal.
"Ahoj holčičko, jaký byl let?" zeptal se. Odpověděla jsem, že to šlo a očekávala hned příval otázek, jaké to na vysoké je. Žádného jsem se nedočkala. Možná mu stačil můj neohrabaný popis vysokoškolského života po telefonu - i když, kdo jsem byla já, že jsem se snažila popisovat vysokoškolský život, když jsem se ho ani v nejmenším nezúčastnila, tedy kromě přednášek -, takže ho už nepotřeboval naživo. O čemž pochybuji. Byl to jiný důvod.
"Na Štědrý večer jsme pozvaní na večeři k Uleyovým, Sam a Emily pozvali snad celou rezervaci. Jacob přijde, všichni se na něj už těšíme," řekl, když už jsme byli skoro doma. Jacob přijde? Všichni se na něj už těšíme? Co se děje? Charlie musel vycítit mou nejistotu, protože na moje myšlenky hned odpověděl. Svým způsobem. "Myslím, že by ti to měl vysvětlit on sám, já tomu moc nerozumím. Jediné, co vím jistě je, že už nežije u Billyho."
Chtěla jsem se ho ještě na něco zeptat, ale to už jsme byli doma, takže mi nezbylo nic jiného, než ještě počkat.
***
Nakonec jsem to pochopila, i to, proč tomu Charlie nerozuměl. Bylo to docela jednoduché, ale jenom proto, že jsem patřila k zasvěceným a Charlie ne. Ostatní mu nechtěli lhát do očí, a tak mu řekli jen půl pravdy. Proto to tak úplně nepochopil.
***
Večeře byla vynikající, Emily se v kuchyni překonala a všichni ke mně byli ohromně milí. Včetně vlkodlačí smečky. Jacob seděl vedle Billyho a moc nemluvil. Zjistila jsem, že to je u něho teď celkem normální.
Po jídle jsme jenom seděli kolem ohně a poslouchali vyprávění starších kmene, opravdu zajímavé vyprávění, ale kvůli Charlieho přítomnosti poněkud okleštěné. Opřela jsem si hlavu o Charlieho rameno a zaujatě poslouchala quileutské legendy.
"Bello?" zašeptal mi někdo do ucha. Trhla jsem sebou, ale pak jsem poznala Jacobův hlas. Narovnala jsem se a otočila se k němu. "Můžu s tebou mluvit?"
"Jasně," odpověděla jsem zmateně.
"V soukromí?" kývl významně na stín pod stromy na konci Samovy zahrady. Neohrabaně jsem vstala a zavrávorala, naštěstí mě ale Jake bez problémů chytil a podepřel. Podvědomě jsem se k němu přitulila, ale hned jsem se zase odtáhla a podívala se mu do očí, jestli mu to nevadilo. Nevypadalo to. Jeho teplá ruka našla moji a naše prsty se propletly.
Odvedl mě kousek stranou a předtím, než začal mluvit, ujistil se, že nikdo není v doslechu.
"Nevím, kolik ti toho Charlie řekl, ale rozhodně to nemohla být pravda," zašeptal, nervózně se rozhlédl a táhl mě za sebou ještě dál do lesa.
"Co nemohla být pravda? Co mi měl Charlie říct?" zeptala jsem se zmateně.
"Jako o tom, že jsem se odstěhoval," odpověděl poněkud nejistě.
"Odstěhoval? Charlie mi nic takového neřekl, nevěděla jsem to! Ty ses odstěhoval z rezervace? Řekl mi jenom, že přijdeš na večeři a že už nežiješ u Billyho." Nechápala jsem, kam tím míří. Odstěhoval se od Billyho? Ale proč? Jediný důvod, který mě napadal, byl, že konečně našel někoho, s kým by si založil rodinu.
"Technicky vzato jsem se z rezervace neodstěhoval, jenom žiju někde trochu jinde. Podle oficiální verze jsem ale odešel, abych zkusil štěstí někde daleko odsud. Billy se Samem udržují zdání, že nikdo neví, kde přesně jsem, ale že jsou se mnou v neustálém kontaktu." Na chvíli se odmlčel. Možná čekal, že mu na to něco řeknu, ale já jsem netušila, co bych mohla.
"Jestli chceš, ukážu ti, kde teď bydlím," pokračoval. "Ale bude to od tebe vyžadovat jistou dávku trpělivosti a také opatrnosti." Nevěřícně jsem na něj zírala a pořád ještě se nezdálo, že bych v dohledné době měla najít ztracený hlas.
***
Tehdy jsem netušila, co odhodlání ho tohle stálo. Nikdy předtím to nikomu neukázal, dokonce ani svým bratrům ze smečky, kteří by bývali byli mnohem lepšími aspiranty než já, holka, která mu několikrát zlomila srdce, ale vždycky potom za ním přišla a prosila ho o pomoc. Možná to nebylo doslova, ale bylo to přesně to, co jsem vždycky dělala.
Tohle byla jediná hezká část mých vzpomínek. Cítila jsem, jak slzy pod mými víčky pomalu, ale jistě usychají.
Jen aby o chvíli později vytryskly s novou silou.
***
Byla jsem šťastná, když se kolem mě batolila tři malá vlčata. Ne za sebe, ale za Jaka. Že konečně našel to, co hledal.
Bylo to úžasné. Nejdřív jsem nevěřila, že to je vůbec možné, ale když mi to vysvětlil, pochopila jsem. I to, proč si tenhle život vybral.
Vysvětlil mi, že když se vrátil, znovu se začlenil do života smečky. Bylo mu sice nepříjemné, že ho z počátku v jednom kuse sledovali, ale rozuměl tomu. Jednoduše nechtěli, aby znovu zmizel. Přestože věděli z jeho nejtajnějších myšlenek, že už by to neudělal. Až příliš dobře mu bylo jasné, že tím hodně lidem ublížil.
Časem ho začali posílat na pravidelné hlídky, nejdřív s ním vždycky byl ještě někdo další, ale brzy je přesvědčil, že žádné postranní úmysly nemá, a tak ho konečně nechali běhat po lese samotného. A tehdy narazil na ni.
Byl to jeho první hlídka, na kterou ho pustili samotného. Zachytil nějakou nezvyklou stopu, a tak se po ní vydal. Zavedla ho někam daleko na jih, směrem k Hoquiamu, kde se rozhodl, že je to už dost daleko od rezervace, aby ho to přestalo zajímat. Zrovna když se otočil, že se vrátí, všiml si stínu mezi stromy.
"Nevěděla jsem, že je možné otisknout se do vlčice," namítla jsem, když mi to řekl.
"Já také ne. Ale stalo se to a já jsem spokojený, jak se věci vyvinuly. Lépe to pro mě dopadnout nemohlo. Jsem šťastný, Bello. Poprvé po dlouhé době cítím, že jsem šťastný," zašeptal s pohledem upřeným na vlčí mláďata, která mi střídavě lezla na klín. Potom zvedl oči a zadíval se na velkou šedou vlčici, která spokojeně odpočívala ani ne dva metry od nás, jedno oko stále v pohotovosti, kdybych udělala nějaký špatný pohyb, nebo kdybych náhodou dala nějakým způsobem najevo, že chci jejím maličkým třeba jen trochu ublížit.
Trvalo mu dlouho, než jí vysvětlil, že pro ně nejsem žádnou hrozbou. Byla na jeho lidskou podobu zvyklá, ale bylo v její přirozenosti vyhýbat se ostatním lidem. Jacobovi ne, ale ten přeci jenom nebyl obyčejný člověk.
***
Strávila jsem s nimi tehdy pěkný večer. Nikdy bych bývala neřekla, že jsou malá vlčata tak roztomilá. Jasně, jsou to vlastně psovité šelmy, takže jejich mláďata jsou v podstatě štěňata, ale kdo by to byl řekl, že jsou jim až takhle moc podobná.
K ohni jsme se vrátili dost pozdě, ale nezdálo se, že by si někdo naší přítomnosti všiml. Všichni byli až příliš ponoření do Billyho vyprávění.
Zbytek svého času ve Forks jsem rovnoměrně rozdělila mezi Charlieho, kterému jsem dlužila alespoň trochu svého času, a Jacobovu rodinu. Na spálený bílý dům jsem si do svého odjezdu nevzpomněla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."