"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Samota - 6. část

21. března 2010 v 16:43 | Akka |  Samota
"Nezapomeň zavolat, až tam dorazíš," připomněl mi už asi posté Charlie.

Jako kdyby nebyl připravený mi znovu začít pravidelně jednou za dva dny volat. Řekla jsem mu, že jsem velká holka a že se o sebe dokážu postarat sama, takže se mi povedlo zredukovat počet telefonátů na jeden týdně. Ne že bych nechtěla slyšet, co se děje doma, ale měla jsem dost práce i bez toho, aby mě Charlie dopodrobna zasvěcoval do situace, v jaké se nachází statistika kriminality ve Forks.
"Neboj, tati, nezapomenu. A i kdybych zapomněla, myslím, že to nebude dlouho trvat a telefon začne zvonit. Mám pravdu?" usmála jsem se.
"Přece si můžu občas dělat starosti o svou malou holčičku, ne?" mrkl na mě.
"Neměl bys. Zvládnu se o sebe postarat," odpověděla jsem a cukla sebou, když jsem si vzpomněla, jak jsem se o sebe dokázala postarat, než jsem odjela do školy. Tehdy jsem vážně neměla daleko k sebevraždě. Moc často jsem tou dobou vzpomínala na Edwardova slova, vlastně i na jeho činy, které jenom dokazovaly, že to myslel vážně.
"Nemohl bych existovat ve světě, ve kterém bys ty nebyla…"
***
Tentokrát moje víčka záplavu slz neudržela. Bylo toho až příliš. Věděla jsem, že svou politováníhodnou úrovní sociálního života ubližuji všem kolem sebe, ale byl to můj způsob, jak se se vším vyrovnat. Možná, ale jenom možná, že někdy ve vzdálené budoucnosti budu zase schopná nějakému muži říct, že ho miluji. Ale nikdy to nebude taková pravda, jaká to byla, když jsem to říkala Edwardovi. Není možné, abych kdy mohla někoho milovat tolik jako jeho.
Zvedla jsem ruku, abych si otřela oči, ale zarazila jsem se, když jsem si vzpomněla, jak Charlie hned při mé další návštěvě, což bylo v létě po mém úspěšném ukončení prvního ročníku, dokázal, že jeho obavy jsou oprávněné. Jak přišel na to, že se kromě studia nezajímám o nic jiného. Jak přišel na to, že je to se mnou čím dál tím horší. A jak mě nakonec přinutil navštívit odborníka. Ke kterému jsem samozřejmě nešla. Jak by mi také mohl někdo pomoct? Jak by mohl?
***
"Poslyš, Bello, vím, že je to pro tebe asi těžké, ale nemůžu se dívat na to, jak se trápíš," řekl, když jsem se večer po svém příjezdu rýpala ve špagetách, které mi připravil na přivítanou k večeři. "Od té doby, co jsi před rokem objevila… Prost jsem tě neviděl pořádně se usmát. Rve mi to srdce, víš… Podruhé se trápíš z toho samého důvodu a já netuším, jak bych ti mohl pomoct…"
"Já to zvládnu sama, Charlie, jen mi musíš dát trochu času…"
***
To jsem mu tehdy odpověděla. Zbytek léta jsem se mu pokud možno vyhýbala. Sice to moc nešlo, když vezmu v úvahu to, že jsem s ním bydlela ve stejném domě, ale alespoň jsem se snažila. Trávila jsem co nejvíc času s Jacobem a jeho třemi vlčaty, která už mimochodem nebyla až tak úplně malá - musela zdědit nějaké ty vlkodlačí geny, že -, dělala jsem jim něco jako paní na hlídání, když si jejich matka chtěla odpočinout. Nebyli už nejmenší, ale pořád byli mladí, a Jacob bral jejich výchovu hrozně vážně. Jednou jsem se ho zeptala, jestli si myslí, že přeměna ve vlkodlaka je možná i opačně, jako původně z vlka na člověka. Řekl, že si myslí, že by to nemělo být možné, rozhodně by to svým dětem nepřál, ale řekl, že prý nevidí důvod, proč by se to nesmělo stát. Když mají potřebné geny…
Děkovala jsem Bohu za to, že poblíž nejsou žádní upíři, kteří by jejich přeměnu spustili. Vím, jak by to Jakovi bylo líto.
Charlie si nic nedělal z toho, že jsem se mu vyhýbala, a skoro každý večer se mě snažil přesvědčit, že pro mě není zdravé být tak daleko od rodiny, nebo že bych se neměla takhle ubíjet žalem, že bych si měla najít nějakého přítele a dokonce že bych se neměla tolik učit, neprospívá to prý mému sociálnímu vyžití.
Proto jsem mu hned o dalších Vánocích řekla, že nemohu přijet, a když se ptal proč, svedla jsem to na zkoušky, které jsem měla skládat hned po svátcích a na které jsem se nutně potřebovala učit. To jsem mu alespoň řekla. Radši jsem zůstala sama trčet ve svém temném bytě, než abych poslouchala jeho starosti a jeho rady, jak si poradit s životem. Poslala jsem mu přání, to ano, ale nepřijela jsem.
A proto jsem se také cítila dvakrát tak provinile, když mi došlo, jak jsem mu tím musela ublížit. Když jsem viděla jeho radost, jakmile mě našel na letišti, došlo mi, že jsem se chovala sobecky. Myslela jsem jenom na sebe a na svůj smutek a ani mě nenapadlo, že se někdo může cítit stejně jako já, jenom kvůli tomu, že nejsem šťastná. Jako kdybych někdy mohla mýt. Ale to jsem mu nikdy říct nechtěla. Byla jsem rozhodnutá předstírat štěstí, alespoň aby Charlie mohl v klidu dožít svůj klidný život.
A tak se stalo, že jsem skončila sama tady, na naší louce, kde mou jedinou společností byly mé vzpomínky. Ty veselé a šťastné, ale bohužel i ty smutné. Chtěla jsem konečně udělat ten poslední krok a úplně zapomenout na svou minulost. Oprostit se od ní, aby mi nebránila v předstírání.
Znovu jsem zvedla ruku, abych si otřela vytrvalé slzy, a tentokrát jsem ten pohyb dokončila. Potom jsem se pomalu posadila, aby se mi nezamotala hlava, a vytáhla z kapsy kapesník. Utřela jsem si oči a smutně se usmála, když jsem si všimla, že znovu vyšlo sluníčko. Všechno teď vypadalo mnohem lépe, tepleji.
Rozhlédla jsem se, jestli znovu někde neuvidím skotačící veverky, ale nikde jsem je nemohla najít. Napadlo mě, jestli se mi to nakonec jenom nezdálo. Zvedla jsem se, abych se šla podívat na místo, kde jedna z nich upustila oříšek, původce jejich honičky.
Došla jsem ke kraji louky, k místu, kde jsem myslela, že by mohl být, a opravdu, po chvilce hledání jsem ho našla. Ohnula jsem se, abych ho zvedla a prohlédla si ho zblízka. Byl to obyčejný lískový oříšek, nebylo na něm nic zajímavého. Vztekle jsem ho zahodila a přešla zpátky doprostřed louky, tam, kde byla tráva nejměkčí a nejpohodlnější. Na to samé místo, kde mi Edward poprvé dovolil prohlédnout si jeho blyštící se kůži.
Plačky jsem se svezla na kolena. Chtěla jsem se znovu oddat vzpomínkám, tentokrát těm veselejším, ale cosi upoutalo mou pozornost. Zamrkala jsem, abych zahnala vlezlé slzy, které mi bránily v tom, abych si mohla jasně prohlédnout to, co mě tak vylekalo.
Přesně na hranici světla a stínu stála na kraji louky temná postava a opírala se bokem o strom. Vyděšeně jsem ji pozorovala - o téhle louce neměl nikdo kromě Jacoba, který teď byl někde se svou vlčí rodinou, ani tušení, a nepočítala jsem s tím, že by se mě sem vydal hledat třeba Sam nebo někdo jiný ze smečky, takže důvod ke zděšení tu určitě byl - a strach mě zaplavil v plné síle, když postava napřáhla ruku tak, že se dostala do slunečního světla, a ta se zatřpytila. Cizinec si svou chybu hned uvědomil a stáhl ruku zpátky, ale už bylo pozdě.
Rozklepaly se mi ruce a v hrůze jsem si vzpomněla na slib Volturiových, že po čase přijdou zkontrolovat, jestli Cullenovi opravdu splnili svůj slib a přeměnili mě. Co když za mnou přišli zrovna teď? Byly to už dva roky, od naší návštěvy Itálie, možná si na mě konečně vzpomněli…
Nemohla jsem se ani pohnout. Edward dříve tolikrát řekl, že bych se v jeho přítomnosti neměla cítit tak uvolněně, jak jsem měla ve zvyku. Říkával, že nedokážu rozsoudit, co je pro mě opravdu nebezpečné, a co je snesitelné. A já jsem mu na to vždycky odpovídala něco v tom smyslu, že mi jeho upíří rodina nepřipadá jako nějaké velké nebezpečí. Vlastně jsem se nikdy upírů nebála víc než normálních lidí. Kromě těch ve Volteře.
Ještě jsem nevěděla jistě, že to je někdo, koho poslali Volturiovi, ale byla jsem přimražená na místo. Nemohla jsem se ani pohnout.
Vypadalo to, že postava ve stínu váhá, což bylo divné. Proč by upír váhal před setkáním s člověkem? Že by se mě bál? Málem jsem se rozesmála. Ale nebyl by to normální veselý smích, byl by to ten hysterický. Panický. Takový, jakým se smějí šílení vědci nebo uprchlí trestanci ve sci-fi filmech nebo v různých thrillerech.
Cítila jsem, jak mi na tváři usychají slzy. Věděla jsem, že mám oči rudé a nateklé, napadlo mě, že když tu nebudu dostatečně dlouho, abych se vzpamatovala, Charlie mi bude zase klást nepříjemné otázky. Což bylo ovšem směšné, věděla jsem, že se odsud stejně nedostanu. A kdyby ano, nebude to dřív než za tři dny a potom mě už opravdu nebude zajímat, na co se mě Charlie ptá. Jediné, co mě potom na něm bude zajímat, bude jeho krev.
Potom se rozhodl. Ten, kdo čekal tam ve stínu, myslím. Rozhodl se a udělal krok do světla, kde se okamžitě začal třpytit tak, že mě na chvíli úplně oslnil. A když jsem se vzpamatovala, rychle jsem si přála, abych se už konečně probudila.
"Edwarde…" hlesla jsem, když jsem ho poznala. "To… to není možné, vždyť ty jsi mrtvý…" Znovu mě začaly pálit oči a cítila jsem, jak už poněkolikáté toho dne přetékají. Edward přišel blíž a váhavě mi položil ruku na tvář.
"Bello," zašeptal. Odtáhla jsem se. Zatvářil se nechápavě a já jsem se zamračila. Potom mě chytil za ruku. Jeho dotyk byl tak opravdový…
Rozhodla jsem se protentokrát věřit, že tu opravdu je. Ne jako minule, když mu tak dlouho trvalo, než mi dokázal, že nejsem mrtvá a že ani nesním. Nebo že nemám noční můru, jak tomu říkal. Tentokrát jsem toho chtěla maximálně využít. Až příliš jsem si byla vědomá, že se nikdy nebudu moct vrátit k normálnímu životu, ani po takovém úsilí, které jsem věnovala pokusům o zapomnění. Takže co mi to udělá, pro jednou věřit, že tu opravdu je a že není mrtvý. Že nějakým zázrakem unikl z hořícího domu nebo že ho vlkodlaci neroztrhali.
To je totiž to, co mi Jacob řekl, že se stalo. Když utekl, dávali to jeho bratři za vinu Cullenovým. Čemuž se ale není co divit, když vezmeme v úvahu fakt, že kvůli jednomu z Cullenových jsem mu zlomila srdce, což byl samozřejmě v první řadě důvod, proč utekl.
Každopádně se celá vlkodlačí smečka sebrala a vydala se zničit Jacobovu zhoubu. Jenom chvíli potom, co jsme odjeli ho zachránit, takže jim v tom Sam nemohl zabránit. A Billy, který jediný nad nimi měl takovou moc, že je mohl zastavit, se o tom samozřejmě vůbec nezajímal, vždyť oni byli důvod, proč jeho syn utekl z domova a proč se těsně před samotným útěkem choval tak asociálně, mírně řečeno.
"Jak je to možné?" zeptala jsem se zmateně. Po tváři mu přeběhl stín pochybností, když si všiml, že se slzy, stále neúnavně tekoucí po mé tváři, navzdory mé upřímné snaze - ač netuším, jestli byla tak upřímná, aby byla vidět - nechtějí zastavit. Ale potom pochopil. Nebo se alespoň zdálo, že pochopil.
"Co jak je možné?" zajímal se. Tak nepochopil. "Nerozumím ti," pokračoval. "Co se děje?"
"Ty nejsi mrtvý?" zeptala jsem se na něco, o čem jsem věděla, že je pravda, i když jsem se posledních pár okamžiků tolik snažila sebe samu přesvědčit o opaku.
"Co to povídáš? Proč bych měl být mrtvý?" Pobavilo mě, jak mu to nedocházelo. Vždyť by tu vlastně vůbec neměl být, co tu vlastně dělá? Přišel se mi vysmívat ze záhrobí? Ano, to by odpovídalo mému současnému stavu mysli, že mě něco takového napadlo.
Chvíli mě bez dalšího slova zkoumavě pozoroval a potom udělal něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Popadl mě za obě ruce - za jednu mě už držel, takže technicky vzato jenom za tu druhou - a prudce mě zvedl na nohy. Potom mě objal tak silně, až jsem se bála, že se udusím, což mu za chvíli došlo, takže svůj stisk trochu uvolnil, ale pořád mě držel tak silně, že jsem jenom těžko mohla pochybovat o tom, že tu vůbec je.
"Ach Bello!" vydechl a roztočil mě tak prudce, že jsem si připadala, jako kdybych měla každou chvíli vzlétnout. Když mě konečně položil zpátky na zem a chytil mě kolem ramen, abych se nezřítila, naklonil hlavu na stranu a vypadal, že mu konečně všechno došlo. "Ty sis myslela, že když je náš dům… Že když je náš dům zničený, když ho pálili, že jsme byli uvnitř? Jak tě to mohlo napadnout?" Vypadal, že je upřímně zvědavý.
Otočila jsem hlavu stranou, abych se mu nemusela dívat do očí.
"Řekli mi to. Jacob mi řekl, že když jsme byli pryč, kluci ze smečky se rozhodli se vás zbavit. Asi nepovažoval za nutné zmínit se mi, že jste tam nebyli. Nebo byli?" zeptala jsem se podezřívavě a znovu se mu podívala do očí, které měly barvu světlých karamelek. Třeba to byl vážně jenom jeho duch, kdo se mnou teď mluvil…
"Ne, nebyli. Ale chápu, proč ti to Jacob řekl. On si to totiž myslel také." S těmi slovy mě k sobě znovu přitiskl. A nevypadal, že by mě chtěl v dohledné době pustit, v což jsem ostatně doufala a s čímž jsem všemi deseti souhlasila. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a hodlala tak zůstat po zbytek věčnosti. Ale potom mi došlo, co vlastně řekl.
"Ty jsi s ním mluvil?" zeptala jsem se a znovu hlavu zvedla, navzdory všem svým přáním, abych se mu mohla podívat do očí.
"Vlastně ano. Potkal jsem ho na cestě sem. Řekl mi toho víc, i když si asi něco chtěl nechat pro sebe. Musím mu přiznat, že se snažil nemyslet na to, když tě tady našel před dvěma roky," řekl a bolestně se ušklíbl. "Ne že by se mu to nějak zvlášť dařilo. Ale to je teď asi jedno. Důležité je, že jsem tě našel. A že tě konečně zase držím," řekl spokojeně. Potom si jednou rukou sáhl za krk, kde jsem se ho mermomocí chtěla udržet, což pro něj samozřejmě nebyla nějaká obrovská překážka, ale naštěstí se nepokusil vyprostit moje ruce ze svých vlasů. Jenom svými prsty našel ty na mojí levé ruce a hmatem se ujistil, že zásnubní prsten jeho matky je pořád na svém místě. Byl tam. Jako kdyby potřeboval ujištění. Nikdy jsem ho nesundávala. Jestli to bylo vůbec možné, jeho výraz byl teď ještě spokojenější a šťastnější, než předtím.
"Ach, Bello," zopakoval.
Natáhla jsem se na špičky, abych ho mohla políbit na tvář, ale on můj úmysl včas prohlédl. Na chvíli jsem se lekla, že si to všechno rozmyslel, ale on jenom otočil hlavu tak, abych se mu místo na tvář trefila přímo na rty.
Tenhle polibek nebyl jako žádný jiný z těch, které jsem si tak vzdáleně pamatovala. Bylo to něco úplně jiného, něco nového. Necítila jsem v něm obvyklou ostražitost, nedal vůbec najevo, že by tu měly být nějaké hranice. Odtáhl se až tehdy, když už jsem nedokázala vystačit s dechem, a potom mě začal líbat všude jinde. Na tváře, na čelo, na nos, na krk, na obě víčka a potom znovu na rty.
Začaly se pode mnou podlamovat kolena. Edward si toho včas všiml, nadzvedl mě a další, co jsem věděla, bylo, že jsme seděli, já na jeho klíně, a nepřestávali jsme se líbat. Vyprostila jsem své prsty z jeho vlasů a začala důkladně prozkoumávat jeho záda. Moje prsty zabloudily pod jeho tričko. Byla jsem si vědomá každého detailu jeho svalů. Na zádech, na břiše… Úplně jsem zapomněla na veškerou opatrnost. Bylo to tak dlouho…
On nezůstával pozadu, bylo na něm vidět, že jsem mu opravdu chyběla. Hodně.
Po pořádně dlouhé době jsem se s obrovským sebezapřením odtáhla. Nebo jsem se o tom alespoň pokusila, a to se počítá. Ale tentokrát to nebyla moje chyba, tentokrát to byl Edward, kdo nechtěl přestat. Znovu si mě přitáhl a líbal mě ještě hladověji než před chvílí.
"Ehm… Edwarde…" vydechla jsem, když mě mezi dvěma hlubokými polibky nechal nadechnout. Chvíli to trvalo, než mu došlo, že po něm něco chci. Potom se zarazil a konečně - ne že bych chtěla, ale přeci jenom mi toho ještě spoustu neobjasnil - své sevření povolil. Jenže to znovu nebylo to, co jsem chtěla, protože mě okamžitě pustil a za chvíli stál na tom nejvzdálenějším konci louky a tvářil se provinile.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."