"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Samota - 7. část

22. března 2010 v 18:32 | Akka |  Samota
"Co to děláš? Pojď zpátky," zavolala jsem na něho. "Prosím," dodala jsem nešťastně. Ale on zůstal stát na místě.

"Promiň, neměl jsem… Neměl jsem sem takhle vtrhnout, měl jsem přijít jindy. Jsi rozrušená, měl bych tě asi nechat samotnou," koktal zadýchaně. Byl to paradox, vždyť přece nepotřeboval dýchat… A navíc koktal. Edward, který si byl vždycky tolik jistý sám sebou, koktal. Netušila jsem, co svou řečí myslí, ale když se otočil a chystal se odejít, všechno se mi vyjasnilo.
"Ne, počkej!" vykřikla jsem trochu moc nahlas a začala se hrabat na nohy. Jenže ty byly pořád poněkud měkké, takže jsem - jsem to přece já, to by v tom byl čert, aby se mi to nestalo - asi po dvou krocích zakopla. Už jsem se připravovala na tvrdý pád na zem, což se mi v uplynulých dvou letech stávalo docela často, takže jsem si na pohotovosti na východním pobřeží udělala spoustu nových známých, když jsem ucítil dvě známé studené ruce, jak mě drží jenom pár centimetrů nad zemí.
Ale když si uvědomil, jak blízko se k sobě znovu ocitly naše rty, rychle mě položil a chystal se znovu vzdálit. Jenže tentokrát jsem na to byl připravená. Sice nevím, jak se mi to povedlo, myslím jako při jeho rychlosti, ale na poslední chvíli jsem ho stihla chytnout za ruku. Přitáhla jsem ho k sobě a přinutila ho, aby se posadil vedle mě.
"Dlužím ti vysvětlení," zašeptala jsem a snažila se nedělat prudké pohyby, abych ho nevyplašila. Bylo to pošetilé, ale bylo to na místě. Nemohla jsem dopustit, aby zase odešel. Ne bez pořádné omluvy z mé strany. Nakonec se posadil celkem klidně a nevypadal, že by se snažil dál omlouvat, i když nevím, za co by se mi měl omlouvat, když ne za ty dva roky, po které jsem si myslela, že je mrtvý. Natáhla jsem ruku, abych se dotkla té jeho, ale potom jsem zaváhala a nakonec jsem obě ruce složila do klína.
"Vím, že to ode mě nebylo fér, takhle utéct. Neměla jsem to dělat, ale když mi Billy zavolal… Připadalo mi, že nemám jinou možnost. Byla to moje vina, že utekl, a musela jsem to napravit. Vím, že jsem ti to měla říct, domluvit se s tebou, A je mi to tak moc líto…"
Nenechal mě domluvit. Místo toho mi položil prst na rty, aby mě umlčel.
"Ššš. Já vím. Já ti také dlužím vysvětlení. Bylo neomluvitelné, že jsem tu na tebe nepočkal, přesto, že jsi mi dala jasně najevo, že si to tak přeješ. Ale Alice už nedokázala vysledovat ani tu nejmenší událost ve tvém životě, nevěděl jsem… Myslel jsem…" Povzdechl si. "Myslel jsem, že sis nakonec vybrala jeho," vymáčkl ze sebe - bylo vidět, že mu to dalo hodně práce - a nešťastně se na mě podíval. Asi nechtěl, abych ten výraz viděla, abych poznala, jak mu to ve skutečnosti ubližuje.
"Tak proč jsi tady?" zeptala jsem se zmateně. "Když sis myslel…"
"Stěhujeme se do Evropy," skočil mi do řeči. "Chtěl jsem se naposledy před naším odletem podívat sem," řekl smutně. "A chtěl jsem se ujistit, že jsi šťastná…" Znovu si povzdechl. "Ale naneštěstí - nebo možná naštěstí - pro mě jsem cestou narazil na Jacoba. Nebo spíš on narazil na mou stopu a potom i na mě. Chvíli jsme si docela zajímavě popovídali, musím říct, že mě dost ohromilo, jakým způsobem teď žije. Ani v jedné z těch jejich legend, na které jsou tak pyšní, jsem neslyšel, že je možné, aby se vlkodlak otiskl do vlčice…
To on mi řekl, že vlastně tak moc šťastná nejsi. Alespoň že jsi nebyla, když s tebou mluvil naposledy. Což bylo před rokem, řekl. Když jsi na Vánoce nepřijela, došel k závěru, že jsi buď nemocná, nebo že sis našla někoho jiného, za kým bys jela nebo s kým bys strávila svátky." Na chvíli se odmlčel. "Když jsem přišel sem a viděl tě tu, nešťastnou, nevěděl jsem, čemu mám věřit. A došlo mi, že to vlastně musím vědět, víš… Musím vědět, než odjedu do Evropy, jestli opravdu někdo takový je. Jestli máš někoho, ke komu se, až pojedeš odsud, vrátíš. Musím vědět…"
"Ne," přerušila jsem ho. Chvíli na mě nechápavě zíral. "Ne, nikdo takový není. Na Vánoce jsem nepřijela, protože jsem nechtěla, aby mi Charlie pořád předhazoval… Nechtěla jsem, aby mi pořád mluvil do života." Víc jsem toho neřekla, nechtěla jsem, aby se cítil provinile, že odešel. Znovu.
Nepodívala jsem se na něj. Zaujatě jsem pozorovala svoje ruce, jak mi s propletenými prsty odpočívají v klíně. To bylo bezpečné. Takhle jsem nemohla vidět jeho smutek. Ale ani jeho radost, když mu došlo, co jsem zrovna řekla.
Tu jsem viděla, když mě chytil za bradu a přinutil mě zvednout hlavu a podívat se na něj. Nikdy bych si nemyslela, že je schopný za tak krátký okamžik vystřídat tolik emocí…
Teď mu oči svítily čirým štěstím a mě zahřálo u srdce, když jsem si vzpomněla, že to já jsem řekla to, co mu to štěstí na tvář přivedlo.
"Edwarde?" oslovila jsem ho a konečně se odhodlala vyslovit otázku, která mě už pěkně dlouho tížila na jazyku.
"Ano?"
"Kde jsi vůbec byl?"
Jeho radost najednou zmizela. Začala jsem se cítit provinile, že jsem to vůbec připomněla, vypadal tak šťastně… Chvíli jsme oba mlčeli a já už se pomalu loučila s jeho odpovědí, ale potom promluvil.
"Byl jsem v Denali. Když jsem se vrátil k sedačkám, kde jsi na mě měla čekat, nejdřív jsem si myslel, že sis třeba jenom odskočila a že hned přijdeš. Posadil jsem se a čekal. Dost dlouho. Jenže pak mi došlo, že kdybys šla na záchod, byla bys už zpátky. Začal jsem se rozhlížet kolem, dokonce jsem párkrát prošel celý odbavovací prostor, tou dobou už několikrát upozorňovali, že letadlo během chvíle odlétá. Letenky jsem měl u sebe já, takže jsem věděl, že v něm nejsi. Zkoušel jsem ti volat, ale měla jsi vypnutý mobil. Nakonec jsem zavolal Alici." Odmlčel se. Otočila jsem hlavu směrem od něho.
"Rozbil se mi cestou do La Push." Přiznala jsem neochotně.
"Je mi to tak líto, Edwarde…" vydechla jsem. Nic na to neřekl. Po chvíli jsem ho poprosila, aby pokračoval.
"Alice mi řekla, že se jí tvá budoucnost ztratila. Věděl jsem, že jediné místo, kde bys tedy mohla být, nebo kam míříš, musí být zároveň místo, kde se setkáš s nějakým vlkodlakem. Vím, že mi to Alice nechtěla říct, ale nevím, jestli jí nedošlo, že jsem schopný si pospojovat fakta stejně tak, jako ona.
Ale to je jedno. Když jsem přijel domů, nedokázala si dost dobře uhlídat myšlenky a nechtěně mi prozradila, že s tebou mluvila. Během hodiny jsme odjeli. Bylo mi jasné, že se domů hned tak nedostaneš, a Carlisle stejně jel s ostatními navštívit Tanyu, takže jsme se k nim s Alicí a Jasperem jednoduše připojili.
Zůstali jsme tam asi čtyři nebo pět dní. Dostal jsem tvůj vzkaz, ale protože jsme velkou většinu času trávili buď lovem, nebo hraním baseballu, nakonec jsem se rozhodl, že pár dní nám nic neudělají. Nevěděl jsem ani, jak bych ti měl dát vědět, že souhlasím a že na tebe samozřejmě počkám, bylo to tak frustrující…
Jenže když jsme se vrátili…"
"Našli jste dům zničený. Tou dobou jsem byla ještě pryč. Nevím, jak dlouho nám to trvalo, zvlášť nevím, kolik času nám zabrala cesta zpátky, strávila jsem ji totiž zavřená v kufru," řekla jsem kysele. Potom jsem si všimla jeho zhrozeného výrazu a rychle dodala: "Byla jsem ze všech nejmenší, dobrovolně jsem jela v kufru. Nikdo jiný by se tam nevešel." Ale nepřesvědčila jsem ho. Po chvíli pokračoval a já jsem věděla, že tohle je ta nejbolestnější část.
"Carlisle došel k závěru, že vzhledem k tomu, že všude kolem byl pach těch psů - promiň," omluvil se, když jsem sebou cukla.
"To nic," zašeptala jsem. "Už mi to nevadí." Nebyla to až tak úplně pravda, kdyby tak nazval Jacoba, Setha, Quila, Embryho nebo Sama, to by mi vadilo. Bylo ale zřejmé, že tím názvem teď myslí ty ostatní, ty, kteří se vydali zničit dům. Je také pravda, že od našeho návratu jsem jim tak v duchu začala říkat také. Vlkodlaci se v mých očích rozdělili na dvě skupiny. Na tu hodnou, něco jako pejsci, které si chováte doma jako neocenitelné společníky, a na tu špatnou, jejíž zástupci spíš připomínali zdivočelé psy, kteří hned jak vidí popelnici, hned se k ní vrhnou, aby ji prohledali kvůli zbytkům jídla, a kteří bez rozmyslu napadají lidi už pro to, že lidé z jejich pohledu vlastně můžou za to, že jsou divocí, přičemž jim vůbec nedochází, že se stejně živí lidskými odpadky a že jenom kvůli lidem ještě neumřeli hlady.
"V rodině začala převládat myšlenka, že kdybychom tam bývali byli, skončili bychom úplně stejně jako dům. Esme byla nešťastná, dům ve Forks měla zatím ze všech našich domovů nejraději. Ale nezbylo nám nic jiného, než se odstěhovat. Nějaký čas jsme strávili u Tanyi a ostatních, ale po určité době nám to všem začalo lézt krkem. Bylo nás tam přeci jenom až moc. Tou dobou už jsme ale měli sjednaný pronájem domu nedaleko, takže to nebyl problém. Příští týden nám ale vyprší smlouva a majitel už ji nechce prodloužit, takže nám znovu nezbude nic než se odstěhovat." Povzdechl si.
"Jak jsem řekl, chtěl jsem se sem ještě jednou podívat…"
Přitáhl si mou hlavu na prsa a já cítila, jak mě hladí ve vlasech. Sklonil hlavu a já jsem věděla, že se snaží nadechnout se mé vůně v co nejkoncentrovanější formě.
"Bello?" zeptal se najednou. Nevím, jak to bylo dlouho, co jsme tam takhle seděli, jenom jsem si užívala jeho přítomnost. Teď mě ale zaplavil strach. Co když zase odejde? Zmínil se přeci, že se stěhuje i s rodinou do Evropy…
Zřejmě si mé hrůzy nevšiml, protože když jsem zvedla hlavu, abych se na něj znovu podívala a už asi posté se ujistila, že je opravdu tady, díval se nepřítomně někam za mě. Nestihla jsem se ale ani ohlédnout, abych se podívala, co je tam tak zajímavého, když se jeho pohled znovu zaostřil na mě a on pokračoval.
"Chtěl bych se tě zeptat ještě na jednu věc," začal nejistě. Pobídla jsem ho, aby pokračoval. "Není moc pozdě na to, abych zavolal Emmettovi, že by si měl rychle opatřit pořádné papíry, aby nás mohl oddat?" vychrlil ze sebe. Měla jsem co dělat, abych mu vůbec rozuměla, a přesto, že jsem zachytila každé slovo, stejně mi pěkně dlouho trvalo, než mi došlo, co po mně vlastně chce.
Znovu mě žádal o ruku! Nemohla jsem si pomoct, musela jsem se jeho způsobu usmát. Posledně bral všechno tak vážně, dokonce přede mnou poklekl, a teď mi sám nabízel, že nechá Emmetta, aby to všechno udělal? Vždyť tehdy pro něj byl pořádný obřad tak důležitý, variantu s Emmettem navrhl jenom proto, aby pro mě jeho žádost byla schůdnější!
Stejně jako posledně mě v tu chvíli napadlo hodně věcí. Některé byly zase až moc klišé, jiné vůbec nebyly hezké, ale smyslem se většinou shodovaly; v podstatě jsem mu chtěla vytknout, že se mě na to vůbec ptá. Chtěla jsem mu vynadat za to, že si myslí, že už ho nechci.
Mezi všemi možnými odpověďmi ale významem a hlavně intenzitou převažovala jedna jediná myšlenka. Nejsem pro něj už moc stará?! Musel mi něco z toho vidět na očích, protože mě rychle pustil a vstal.
"Promiň, neměl jsem se na takovou hloupost vůbec ptát; samozřejmě, že už je moc pozdě. Chápu, jestli si konečně došla k závěru, že se vlastně vůbec nechceš stát součástí mojí rodiny, ani jedním z možných způsobů. Myslím, že jsem věděl, že se to stane. Ale pochop, musel jsem se zeptat. Už tě nebudu otravovat, už nikdy víc. Dovol mi jenom, abych ti popřál štěstí…" A napřáhl ruku, abych mu ji stiskla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."