"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Samota - 8. část

23. března 2010 v 17:18 | Akka |  Samota
Během jeho řeči se mi podařilo vyškrábat se na nohy.

Udělala jsem pár kroků k němu, ale vždycky o krok ustoupil, abych na něj nedosáhla. Teď, když očekával, že mu potřesu napřaženou pravicí, využila jsem své šance a přitáhla se k němu. Chytila jsem ho kolem krku a přitiskla se k němu co nejblíže. I ten nejmenší prostor, i ta nejdrobnější skulinka, která by se mezi námi mohla objevit, byla v tu chvíli víc, než bych mohla snést.
"Nemohl jsi vědět, co se stane, Edwarde!" šeptala jsem plačky do jeho hrudi. Váhavě mě objal a nejistě mi přejížděl rukama po zádech.
"Chceš tedy, abych odešel a už se nevrátil?" Zvedla jsem hlavu, abych mu pořádně vynadala, ale slova mi zamrzla v krku, když jsem se mu podívala do očí. Nedokázala jsem ten výraz zařadit, ale bylo to něco, co bych už v jeho tváři nikdy nechtěla vidět.
"Edwarde, už jsem ti řekla, že v mém životě nikdy nikdo jiný než ty nebyl a také nikdy nebude!" Zaváhala jsem. "Já jen že… Totiž…" najednou jsem své obavy nemohla vyslovit nahlas. Jak je možné, že to ještě nepochopil? Vždyť to bylo tak zřejmé! Jemu bude navěky sedmnáct a mě, i kdyby mě na místě kousnul, už je skoro jednadvacet!
"Takže je pravda, že jsem přišel moc pozdě? Protože jestli ano, mohu…" začal znovu. Položila jsem mu prst na rty, abych ho umlčela. Nemohla jsem to poslouchat.
Zahanbeně jsem sklopila oči. Už jsem se na něj nemohla koukat. Nemohla jsem se dál dívat do těch jeho zmučených očí… Rvalo mi srdce, když mi došlo, že svým váháním mu místo ujištění dávám další a další příležitosti k tomu, aby o sobě pochyboval. A co hůř, aby pochyboval o mé lásce k němu. O něčem, o čem naprosto pochybovat nelze, alespoň z mého pohledu je to něco tak stálého, že to ani konec světa nemůže vyvézt z rovnováhy.
On, který neudělal vůbec nic špatného, tak na sebe bral vinu i za věci, se kterými neměl naprosto nic do činění.
"Nejde o tebe, vůbec ne," zašeptala jsem a snažila se ho tak alespoň trochu uklidnit, což se mi ale přes všechnu snahu stejně nepodařilo. Když jsem se mu znovu podívala do očí, viděla jsem, jak přes veškeré moje ujišťování usilovně přemýšlí, kde udělal chybu. "Nesnaž se prosím ve všem hledat svou vinu, moc tě prosím, nemůžu se na to dívat," přiznala jsem.
Vykroutila jsem se z jeho sevření a začala přecházet kolem; dodávalo mi to jistotu. A když už ne tu, tak alespoň klid. Relativní. Jeho neurčitý výraz na chvíli nahradila zvědavost. Pozoroval mě, jak chodím sem a tam, a já si nemohla nevšimnout neskonalého smutku, hluboko vepsaného v jeho dokonalé andělské tváři. Věděla jsem, že to není dílo okamžiku. Tenhle smutek je něco mnohem trvalejšího, než prchavý záblesk toho čerstvého, který se mu tam objevil před chvílí. Tenhle smutek ho musí sžírat už pěkně dlouho…
"Vždyť mi za měsíc bude dvacet jedna!" vykřikla jsem a okamžitě toho litovala. Na chvíli se tvářil tak smutně a bolestně, že bych v tu chvíli udělala naprosto cokoliv, abych ho alespoň na malou chviličku rozveselila. Ale rychle se vzpamatoval. Až později mi došlo, že se bál něčeho mnohem horšího.
"Ale Bello, vždyť to není vůbec žádný problém!" namítl s úlevou, natáhl se, aby mě znovu chytil za ruku, a stáhl mě na zem. Posadil si mě na klín a začal mě hladit ve vlasech. "Jestli je to to jediné, co tě tíží," dodal. Němě jsem přikývla. Chvíli si mě pátravě prohlížel, a když v mém obličeji nic jiného nenašel, ulehčeně si oddychl.
"S tím se vůbec nemusíš trápit, víš? Copak si nepamatuješ nic z toho, co jsem ti kdy řekl?" zeptal se a zopakoval tak otázku, kterou vyslovil po našem návratu z Volterry, když se mě snažil přesvědčit, že mě vždycky miloval a že se nechtěl nechat zabít jenom z pouhého pocitu viny.
"Pamatuju si všechno," odpověděla jsem mu stejnou větou, jakou jsem mu odpověděla tehdy. Připadalo mi to tak dávno, jako v jiném životě… Usmál se.
"Tak jak to, že sis nevzpomněla, že Esme je vlastně fyzicky vzato o tři roky starší než Carlisle?" opáčil pobaveně.
Sklopila jsem hlavu. "Jenže ty jsi na střední škole, jak by ses vůbec mohl ukázat mezi lidmi s holkou, která má za sebou dva roky vysoké!" namítla jsem plaše. "A navíc, já už jsem skoro o čtyři roky starší než ty," dodala jsem, když jsem si všimla, že ho můj argument o škole moc nepřesvědčil.
"Bello, myslím, že zapomínáš, že já už jsem vysokou několikrát prošel," opáčil a bylo vidět, že skrývá smích. To mě popudilo. Když viděl, že se mě svou poznámkou dotkl, pokračoval. "Vážně, zamysli se nad tím, vždyť to není žádná překážka! A navíc, kdyby ti to vadilo, já milerád obětuji školu a můžeme třeba cestovat, poznat spoustu nových věcí, prostě si jen tak užívat jeden druhého," řekl a vypadal, že by mu to opravdu nevadilo. Možná, že bych to opravdu měla promyslet, třeba to vážně nebyl takový problém, jak se mi zdálo…
Edward viděl, že začínám váhat, a spokojeně se usmál. Jeho úsměv nepatrně vyhladil smutné vrásky, které se mu usadily na čele, a já pocítila nával uspokojení. Ani jsem se nemusela sama sebe ptát, jestli pro mě kritické pohledy ostatních lidí znamenají víc než jeho štěstí, věděla jsem, že by to byla nesmyslná otázka. Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi a už poněkolikáté za den jsem cítila takové štěstí, jako už dlouho ne.
"Edwarde?" zeptala jsem se po dlouhé době, když jsem konečně zvedla hlavu. Můj pohyb se mu nelíbil, byla jsem si jistá, že by stejně jako já chtěl takhle zůstat napořád.
"Ano?"
"Zavoláš Alici?" Udiveně se na mě podíval. "Myslím, že by mohla chtít vědět, že bude muset začít znovu chystat svatbu, tak aby se obrnila trpělivostí, víš přece, jak ji připravovat různé večírky k smrti nudí," odpověděla jsem na jeho tázavý výraz. "Tedy jestli sis to nerozmyslel," dodala jsem honem, aby moje žádost nevyzněla moc troufale. Ale myslím, že jsem se toho nemusela bát, což mi došlo až po pohledu, kterým mě obdařil. Potom jsme se oba rozesmáli.
Když jsme se uklidnili, vytáhl z kapsy mobil, ale než vytočil číslo, zarazil se. "Ale jak to, že už mi nevolala?" ozval se zamyšleně. "Jak ji znám, touhle dobou už by měla všechno zařízené a jenom by mi zavolala, aby nám sdělila datum svatby!" Chvíli jsme oba mlčeli, ale pak se mu na tváři usadil výraz plný škodolibého uspokojení.
"Co?" zeptala jsem se.
"Alice mi ještě nevolala, protože nic neviděla!" odpověděl vítězoslavně. "Tvou budoucnost nebyla schopná sledovat od té doby, co ses rozhodla odejít z letiště do rezervace, zkřížila jsi cestu s vlkodlaky…" Nemohla jsem přehlédnout, jak sebou cukl, když zmínil můj útěk z letiště. Nazýval to 'rozhodnutí odejít', ale byl to útěk v tom nejhorším slova smyslu. Nenazval to pravým jménem, zřejmě, aby mi zbytečně nepřidával výčitky svědomí, ale oba jsme věděli, jak to ve skutečnosti bylo.
"Od té doby jsi s nimi byla pravidelně ve styku, viď? Vždycky jsi věděla, že se s ním za nějakou dobu setkáš, že?" ujistil se. Když jsem přikývla, pokračoval. Za jeho řeči mi všechno začalo docházet. Chudák Alice… Usmála jsem se. Muselo jí to dost vadit.
"No a když jsem se já rozhodl se sem vrátit, sice to věděla, ale jsem si na sto procent jistý, že neviděla žádné podrobnosti. Takže nemohla vidět ani tebe!" Jeho úsměv se rozšířil. Zaradovala jsem se, když jsem viděla, že jeho obličej teď úplně září štěstím. "Podaří se nám překvapit Alici!" zvolal a oba jsme se rozesmáli jako dva blázni.
Po chvíli neutěšitelného smíchu si Edward vzpomněl na telefon ve své ruce. Rychle vytočil číslo a mě ani nenapadlo ho upozorňovat, aby hovor pustil do reproduktoru a aby mluvil pomalu, tak, abych mu bez problémů rozuměla a abych všechno slyšela. Sám si na to vzpomněl a mě to jenom potěšilo.
"Edwarde? Kde jsi?" ozval se z telefonu Alicin nervózní hlas. "Stalo se něco?" zeptala se, bylo jasně slyšet, že se o svého bratra bála.
"Vlastně ano," odpověděl vesele Edward. Alice začala koktat plno otázek a já jsem se málem neudržela a prozradila se moc brzy. Nikdy jsem nezažila, že by Alice byla takhle nejistá, dokonce ani když se Cullenovi spojili s vlkodlaky proti armádě novorozených. Naštěstí jsem se ale nerozesmála, i když jsem k tomu měla velmi blízko. Tak silný to byl zážitek, nejistá Alice.
"Počkej, pomalu. Někoho ti dám k telefonu, ano? Chce s tebou mluvit," mrkl na mě a já potlačila další výbuch smíchu. Dala bych nevím co za to, abych mohla vidět, jak se teď Alice bude tvářit.
"Se mnou? Kdo?" zeptala se zmateně. Přisunula jsem se blíž k telefonu.
"Ahoj Alice, máš ještě schované svoje šaty? Nemám družičku," oznámila jsem jí. "Doufám, že ještě moc nevyšly z módy…" dodala jsem a snažila se, aby mi v hlase zazněla dostatečná starost, i když mi to popravdě bylo srdečně jedno.
"Bello?" zeptala se nejistě. "Bello, jsi to ty?" ujišťovala se, v hlase jí zaznívala obrovská radost.
"Ano, Alice. Tak máš ty…" Přerušilo mě hlasité zapištění následované mnohohlasným jásotem. Bezpečně jsem rozeznala Emmettův nadšený hlas stejně jako Esmeiny vzlyky.
"Ano, Bello, samozřejmě, že mám ty šaty, budou sice potřebovat malou úpravu, ale myslím, že se úžasně hodí," vychrlila ze sebe. "Kdy?"
"Co nejdřív, samozřejmě," odpověděl za mě Edward. "Nechceme, aby se nám do cesty připletlo další nedorozumění," dodal a podíval se mi do očí tak intenzivně, že jsem se v těch jeho beznadějně ztratila. A on zřejmě v těch mých také, i když nechápu, jak je to možné. Natáhl ruku a něžně mě pohladil po tváři, přičemž se mí stále díval do očí.
"Edwarde? Bello? EDWARDE!" vyrušil nás Alicin podrážděný hlas. Potřásla jsem hlavou a snažila se posbírat zatoulané myšlenky. Edward měl zřejmě stejný problém, ale během chvíli stihl Alici mírně roztěkaně odpovědět. Museli jsme tu sedět a zírat jeden druhému do očí pěkně dlouho…
"Kdy přijedete?" zajímala se. Zamyslela jsem se.
"A jak to vysvětlíme Charliemu?" zeptala jsem se nejistě, když mě žádné datum nenapadlo. "Myslím, tím jako to, že jsme naživu… Všichni vás považují za mrtvé," zašeptala jsem na vysvětlenou a otřásla se. Stejně jako ještě před chvílí já…
"To nech na mě," odpověděla Alice. "Zavolám mu. Vy se koukejte urychleně dostat do Seattlu na letiště, letadlo vám letí během tří hodin, tak abyste to stihli!" uzavřela to velitelským tónem a zavěsila. Edward se na mě pobaveně podíval.
"Slyšelas velitelku, musíme si pospíšit na letiště," řekl tiše. Usmála jsem se a on nás opatrně zvedl. Chytil mě pevně do náručí a rozběhl se směrem k místu, kde jsem zaparkovala svůj náklaďáček.
Chtěla jsem něco namítnout, nemůže přece jenom tak odjet a nikomu nic neříct! Musím se rozloučit s Charliem, musím jít říct Jakovi, že…
Pak mi došlo, že Jake to asi už ví. Nebo že si to alespoň domyslel po setkání a rozhovoru s Edwardem. A s Charliem budu ještě určitě mluvit, nenechám Edwarda, aby přinutil Emmetta vydávat se za kněze. Bude to klasická svatba, taková, jaká to měla být. A Charlie mě povede k oltáři. Až potom se s ním budu muset rozloučit, protože potom přijde ta nejdůležitější změna v mém životě. Tedy pokud…
"Edwarde?" oslovila jsem ho a opatrně zvedla hlavu, aby se mi neudělalo špatně z obrovské rychlosti, kterou jsme se pohybovali. Ale můj zvyk byl zřejmě hluboko zakořeněný, takže můj žaludek ani v nejmenším neprotestoval. Edward na chvíli odpoutal svou pozornost od ubíhajících stromů kolem nás a podíval se na mě.
"Platí pořád naše dohoda?" zeptala jsem se, hlas plný nejistoty.
Najednou jsem ve vlasech necítila žádný vítr. Napadlo mě, že už jsme u auta, ale když jsem se rozhlédla, viděla jsem kolem sebe jenom hluboký les. Tak proč jsme zastavili?
Podívala jsem se zpět na Edwarda, který měl v očích stejnou nejistotu, jakou jsem cítila, že tam mám i já.
"Jestli chceš," pokrčil najednou rameny a znovu se rozběhl. Zaraženě jsem pozorovala jeho tvář, jedinou věc v okolí, která kvůli naší vysoké rychlosti nebyla rozmazaná. Nenašla jsem v ní ani stopy po odporu. Žádné známky po nejistotě. Jenom to, že už se rozhodl.
Natáhla jsem krk, abych ho políbila na tvář.
"Díky," zašeptala jsem. On se jenom vesele usmál, spustil zrak z okolí a zadíval se mi do očí. Teď v nich nebyl žádný smutek, najednou zmizel i ten starý, hluboký. Byla tam jenom láska.
Jenom láska. Spolu s neskonalým štěstím. A já jsem věděla, že pokud k tomu budu mít co říct a pokud s tím budu moci něco udělat, tak už tam zůstane - v jeho očích, i v těch mých -, až dokonce věčnosti.
Blížili jsme se k mému autu a já jsem v tu chvíli věděla, že už je všechno v pořádku. Ať už to s Charliem, se svatbou, s Jacobem a se spoustou dalších nových povinností, které teď mám, včetně přetrpění tří bolestivých dnů a učení se odolat vábení lidské krve, dopadne jakkoliv, věděla jsem, že dokud budu mít po boku svého Edwarda, bude všechno tak, jak to má být. A navíc, tím jednoduchým pokrčením ramen jsem nezískala jenom to špatné, to vůbec ne. Nedosáhla jsem tím jenom bolesti a nepříjemných povinností, dostala jsem to, co jsem vždycky chtěla, tedy alespoň od té doby, co jsem poznala Edwarda a jeho rodinu.
Dostala jsem tím poukázku na hodně dlouhý život po boku svého vyvoleného. A nesmím zapomenout na spoustu dalších věci, které ale byly jenom příjemným bonusem, v porovnání s vyhlídkou na věčnost s Edwardem. Získala jsem tím bezmezně milující rodinu, což bylo něco, co by si každý člověk mohl přát. Získala jsem tím přátele, kteří by byli ochotní pro mě bez váhání riskovat život, což jsem si už stihla několikrát ověřit.
Najednou mi bylo jedno, že jsem váhala se souhlasem, najednou mi můj věk připadal něco jako naprosto bezvýznamného. Vždyť co jsou čtyři roky proti nekonečnu!
Spokojeně jsem se přitiskla k Edwardově hrudi a blaženě zavřela oči. Poslouchala jsem ticho, které vládlo tam, kde měl srdce, a přesně vnímala každý jeho nepotřebný nádech.
Cítila jsem, jak mě k sobě přivinul pevněji, věděla jsem, že udělá všechno pro to, aby mě už nikdy nemusel pustit z dohledu. A také jsem věděla, že mu to už nikdy nebudu ztěžovat. Na mé cestě za štěstím už mě nic nemůže zastavit, už takhle byla dlouhá až dost.
Cítila jsem chlad jeho ledových paží, jak mě k sobě tisknou, a věděla jsem, že už to takhle bude napořád. Že už nám nic nezkazí naše dokonalé štěstí, že už je všechno v pořádku…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anne Anne | E-mail | 21. ledna 2014 v 12:15 | Reagovat

jedna z nejhezčích povídek, co jsem dosud četla. jsi dobrý literát, umíš navázat na atmosféru i styl psaní předlohy, podle které píšeš a zároveň dáváš prostor své fantazii.
prostě jen chválím. nedá se ti vytknout ani uspořádání textu - většinou, když se píše v ich-formě střídající se u více osob, je to nepřehledné - tady ne prostě.. umíš ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."