"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Stregoni Benefici - 5. část

1. března 2010 v 14:52 | Akka |  Překlad povídky Stregoni Benefici

Aspirant na otce

Matně jsem si byla vědomá svého okolí. Všechno se topilo v mlze. Jediné, o čem jsem si byla jistá, že je pravdivé, byla studená ruka v mé. Někdo na mě mluvil.
"Neboj se, Isabello, miláčku. Budeš v pořádku. Slibuju. Budeš v pořádku," mumlal.

"Dostala jsem je?" zeptala jsem se slabým hlasem.
"Ano, miláčku, dostala jsi je. Všichni zlí upíři v Olympii jsou mrtví. Vedla sis výborně," řekl jemně. Jeho slova mě uklidňovala.
Tahle chvíle mi připadala povědomá. Můj zrak se rychle ztrácel. Na povrch vyplula vzpomínka, jak mě Edward, Carlisle a Alice našli po Jamesově útoku. Tenhle případ byl úplně stejný, jenom tu nebyl můj anděl.
***
"Pořád nechápu, jak je tohle možné." Ano, tady je můj anděl. "Upíři nemohou být v bezvědomí. A ona by navíc měla být o moc silnější, ne?"
"Vážně, Cullene" - tohle musel být Demetri - "ty to vážně vůbec nechápeš? Stregoni benefici je napůl člověk. Ano, je nesmrtelná, ale může být zabita úplně stejně jako každý jiný člověk. Její kůže není tak tvrdá a její orgány pořád fungují."
"Demetri, nemohu uvěřit, že jsi vůbec dopustil, aby se jí něco takového stalo." Sakra, to byl Arův hlas. "Říkal jsem ti, abys na ni dával pozor."
Povzdechla jsem si. "Aro, co tu děláš?"
"Jsi v nemocnici, Bello, kde jinde bych měl být?" Otevřela jsem oči a uviděla, že můj pokoj je plný návštěvníků. Edward seděl na židli vedle mé postele a ve svých rukou svíral moji. Což samozřejmě přineslo bolestivé vzpomínky a já zasténala.
"Co se děje?" zeptal se horečně Demetri. "Mám zavolat Carlislea?" Nespouštěla jsem oči z Edwarda a Demetri mi porozuměl. "Nedotýkej se jí, Cullene," vyprskl. Edward překvapeně pustil mou ruku. Protáhla jsem si prsty a potom zaťala ruku v pěst. Zkusila jsem to samé udělat i s tou druhou, ale nešlo to. Nejdřív jsem se lekla, ale když jsem se na ni podívala, zjistila jsem, že je stále ještě v sádře.
"Co se stalo, Demetri?" zeptala jsem se.
"Nathan. Ale dostali jsme všechny novorozené. Přísahám, že jsem nevěděl, že Nathan je ve městě. Příště, až toho parchanta uvidím, vážně ho zabiju," zavrčel.
"Jak se sakra dozvěděl, že jsem v Olympii? To mě tam vystopoval, nebo co?"
Demetri si pohrdavě odfrkl. "Sledoval bude lepší výraz, amore." Zřetelně jsem slyšela Edwarda zavrčet. Amore byla přezdívka, kterou mě Demetri oslovoval, znamená to italsky lásko. "Vždyť víš, jak je tebou absolutně posedlý."
"Ach ano," vzpomněla jsem si. "Jeho dramatická vyznání lásky."
"Velmi ho rozrušilo, když ses mu vysmála," odpověděl Demetri.
"Ano, myslím že to je důvod, proč mě tolik chce zabít. Tak moc mě miluje, že mě chce zabít." Otřásla jsem se. "Myslím, že to dává smysl, v určitém pokrouceném směru."
Edward si odkašlal. Podívali jsme se na něj. "Kdo je Nathan?" zeptal se.
"Jeden opravdu otravný upír, který je do Isabelly bláznivě zamilovaný," odpověděl Demetri a ušklíbl se. "Vypadá to, že je opravdu přitahuje, že?" řekl. Edward ztuhl. Demetri se otočil zpátky na mě. "Nathan je číslo kolik… pět? Šest?"
"Technicky vzato je číslo dvě, ale je jeden ze sedmi," opravila jsem ho nepřítomně. Koutkem oka jsem viděla, jak na mě Edward šokovaně zírá. "Byl to Felix, Nathan, Jeremy, ten člen gardy, Ryan, Cameron a potom Charles."
"A co Mason?" provokoval Demetri.
"Ten se nepočítá," řekla jsem. "Byl to člověk. Myslela jsem, že mluvíme jenom o upírech. Kdybychom chtěli počítat i lidi, vždycky můžeme říct la tua cantante."
Jeho oči ztemněly. "Zachránila jsi mu život jenom tím, že jsi mě od něho držela dál, a on to věděl. Ten se nepočítá. Nemyslím, že byl do tebe zamilovaný, byl jenom vděčný."
Přikývla jsem a zamyšleně se na něj podívala. "Jestli ti to ulehčí spaní," řekla jsem. Ale když jsem se nad tím zamyslela, dodala jsem: "Víš jak to myslím." Rozhlédla jsem se po pokoji. "Kdy můžu odejít?" zeptala jsem se.
"Neodejdeš, dokud ti to Carlisle nedovolí," řekl Aro přísně.
"Ano, tati," zamumlala jsem temně a způsobila tím, že se všichni kolem rozesmáli. A jako na zavolanou se otevřely dveře a v nich stál Carlisle. Prosebně jsem se na něj podívala. "Prosím, řekni tady tomu pánovi, který by tak moc chtěl být mým otcem, že můžu jít domů."
"Můžeš jít zítra," odpověděl a jeho tón nepřipouštěl žádné námitky.
Povzdechla jsem si. "Ale už jsem spala dost dlouho. Nebudu mít co dělat!"
"Myslím, že Nathan by na pár věcí přišel," napověděl mi Demetri.
"Nezapomněl jsi náhodou, že Nathan je ten hlavní důvod, proč jsem vůbec tady?" odsekla jsem. Demetri jenom pokrčil rameny. "Demetri, já tě miluju," řekla jsem a znělo to, jako kdybych byla malé dítě. A znovu jsem slyšela Edwarda zavrčet. Co má sakra za problém?
Demetri se jenom zasmál. "Co chceš, Isabello?"
"Přinesl bys mi prosím, prosím můj laptop?" zeptala jsem se. Přikývl a otočil se k odchodu. "A řekni Angele, že jsem tady," dodala jsem. Znovu přikývl a odešel.
Podívala jsem se na stolek vedle mé postele a natáhla se pro telefon, který na něm ležel. Carlisle ani Edward nic neříkali. Rychle jsem vytočila Jacobovo číslo.
"Billy," řekla jsem rychle. "Dobře, neopovaž se mi teď zavěsit. Musím mluvit s Jacobem… nebo se Samem. Potřebuji mluvit s jedním z nich," vysvětlila jsem.
"Je mi líto, Bello," řekl Billy, přestože jsem věděla, že mu to líto rozhodně není. "Jake teď nemůže."
"Je mi docela jedno, že Jake nemůže. Život mého otce je v nebezpečí a smečka s tím něco udělá."
"Charlie?" opakoval Billy vyděšeně. "Co je?"
"V Olympii mě napadl jeden upír. Ví o mě všechno a mě se nelíbí, že je ve stejném státu jako Charlie. Cullenovi nejsou ve Forks, takže se vykašlete na smlouvu. Chci, aby někdo chránil Charlieho."
"Řeknu to Jakobovi," řekl Billy vážně. "Charliemu se nic nestane, o to se postaráme."
"Děkuji, Billy," odpověděla jsem a odložila telefon. Rozhlédla jsem se a viděla, že Carlisle někam zmizel a nechal nás tu s Edwardem o samotě. Podívala jsem se na něj, nespouštěl ze mě oči.
"Je mi to líto," vydechla jsem a podívala se stranou.
Edward
Byl jsem v šoku. je to líto? Co by jí proboha mělo být líto? "Co?" zeptal jsem se zmateně. Zíral jsem na ni a v duchu ji prosil, aby se na mě podívala, ale neudělala to. Její oči byly stále přilepené k podlaze.
"Neměla bych tu být. Promiň. Vím, že ses ode mě chtěl dostat pryč," řekla a několikrát se jí při tom zlomil hlas. Ale ne, ona pořád věřila… Podívala se na mě. "Ale musíš vědět," řekla prosebně, "že jsem neměla ani tušení, kde jste, Edwarde. Já… já jsem vás nesledovala, přísahám."
Otevřel jsem pusu, abych něco řekl, ale ona pokračovala. "Až se Aro vrátí, promluvím si s ním o přeložení. Mohla bych jít na univerzitu ve Farfieldu."
"Bello! Bello, přestaň," přerušil jsem ji. Ničilo mě poslouchat, jak se pořád obviňuje. Natáhl jsem se a chytil ji za ruce. "Lhal jsem, víš? Lhal jsem! Tolik mě mrzí, že jsem tě opustil. Myslel jsem -" hlas se mi zlomil. "Myslel jsem, že ti beze mě bude líp. Byl to hotový nesmysl, když jsem ti řekl, že tě nemiluju. Byla to lež. Chtěl jsem, abys na mě zapomněla." Čekal jsem, že se zatváří nedůvěřivě.
Mlčení trvalo víc než čtyři hodiny, ani jeden z nás neřekl jediné slovo. Seděli jsme v nepříjemném tichu, dokud jsme na chodbě neslyšeli zvýšené hlasy. Potom se rozlétly dveře a v nich stál Charlie v patách s jacobem a Carlislem. Jacob se na Bellu omluvně podíval.
Nedokážu uvěřit, že má vůbec nervy na to se tu objevit. Charlie mě provrtával pohledem.
"Bello, mohla bys mi prosím tě vysvětlit, proč jsi cítila tu potřebu požádat hochy z La Push, aby mě hlídali?"
"Někdo po mě jde, tati. Prostě jsem nechtěla, abys byl v nebezpečí," odpověděla jednoduše a nespouštěla oči z Jacoba.
Charlie jí zamával rukou před obličejem, aby se na něj podívala. "Jsem policejní šéf a ty se o mě bojíš?"
"Um… Ano." Charlie otevřel pusu, aby protestoval, ale ona pokračovala. "A než to řekneš, já jsem v naprostém bezpečí tam, kde jsem. Mám Demetriho."
Ano, to je pravda. Demetri. Mám ho rád. Bolelo mě, že Charlieho okamžitě uklidnilo, že je tu Demetri. Ale co tu dělá on? Na chvíli mě to zmátlo. Ale potom jsem zjistil, že myslí na mě.
"Co tu dělá?" zeptal se Charlie.
Bella se hned začala bránit. "Nevěděla jsem, že tu je, tati, přísahám. Dělala jsem v nemocnici, když jsem narazila na Carlislea. Nehledala jsem je tu."
"To ale pořád nevysvětluje, proč je tady," zavrčel Charlie. Nebo alespoň do té míry, jak může člověk zavrčet.
"Vážně nevím, proč tu je, tati," povzdechla si Bella. "Proč se ho nezeptáš?"
Podíval jsem se na ni. Věděla, jak moc mě Charlie nenávidí. Ten mě vyčkávavě pozoroval.
"Carlislemu uklouzlo, že je v nemocnici. Chtěl jsem se jen ujistit, že je v pořádku."
"Proč se vůbec staráš?" vyprskl Charlie vztekle. Alespoň že je zraněná jenom fyzicky. A potom jeho mysl naplnily vzpomínky.
"Mám ji!" volal Sam Uley, zatímco nesl Bellu lesem. Její tvář byla sinalá. Pod jejíma očima byly temné kruhy a byla celá promočená. Byla tak bledá… víc než já.
"Je zraněná? Co se stalo?" ptal se Mike.
"Ne, myslím, že není zraněná," odpověděl Sam. "Jenom pořád opakuje 'Je pryč'."
"Bello, holčičko, nestalo se ti nic?"
V očích se jí zablesklo poznání. "Charlie?" Její hlas byl slabý, téměř neslyšitelný.
"Jsem u tebe, děťátko."
Sam ji podal Charliemu.
"Když jsi se nevrátila, volal jsem ke Cullenovým, ale nikdo to nebral," řekl Charlie. "Tak jsem zavolal do nemocnice a doktor Gerandy mi řekl, že Carlisle odjel."
"Kam jeli?" zamumlala Bella nešťastně.
Charlie na ni chvíli šokovaně zíral. "Edward ti to neřekl?"
Bylo bolestivé sledovat, jak sebou cukla při zvuku mého jména. Dýchala rychle a mělce.
"Carlisle vzal místo v jedné velké nemocnici v Los Angeles. Myslím, že mu nabídli pěknou sumu."
Podle Bellina výrazu jsem poznal, že mu nevěřila ani slovo. Nikdy bychom nejeli do slunného LA.
"Chtěl bych vědět, jestli tě Edward nechal samotnou tam v lesích," řekl Charlie, jeho hlas napjatý, jak se snažil kontrolovat zlost na mě.
Bella rychle zavrtěla hlavou. Znovu sebou škubla, když slyšela mé jméno. "Byla to moje chyba. Nechal mě na dohled od domu, hned na pěšině… Ale já jsem chtěla jít za ním."

Charlie stál u okna a pozoroval Bellu, která seděla ve svém náklaďáčku. Chvíli se vůbec nehýbala, jenom netečně zírala ven. Najednou se její hlava prudce otočila k palubní desce. Potom za něco vztekle zatáhla a za chvíli vylezla z auta, práskla za sebou dveřmi a vběhla do domu.
Potom se vrátila ven do toho prudkého deště s krabicí v rukou. Potom vzala šroubovák a kladivo a začala do něčeho mlátit.
Společně s Charliem jsem sebou cukl, když vytáhla ven téměř zničené rádio; to, které jí tam Emmett v den jejích narozenin.

Charlie a Renée byli v Bellině pokoji, měli venku kufry a házeli do nich oblečení. Bylo slyšet, jak se dole zabouchly dveře a potom Belliny kroky na schodech. Dveře do jejího pokoje se otevřely a ona v šoku zírala na své rodiče.
"Mami? Co tu děláš?" Její hlas byl ponurý, byla tam jenom malá stopa zvědavosti. "Moment, co to děláte?"
"Vracíš se se svou matkou na Floridu, Bello," řekl Charlie. Bella začala křičet. Potom popadla kufr, který do té doby držela její matka a vysypala všechno oblečení, které v něm bylo, na podlahu.
"Já nikam nepojedu!" křičela.
"Bello, holčičko, potřebuješ pomoc. Tohle není zdravé. Potřebuješ doktora!" argumentoval Charlie.
"Já nikam nejedu!" křičela. "Nikam!"

Charlieho pěst dopadla na stůl, Bella se lekla. "Bello, oba víme, co se tu opravdu děje, a není to dobré." Charlie se odmlčel a zhluboka se nadechl. "Už jsou to měsíce. Žádný telefonát, žádný dopis, žádný kontakt. Nemůžeš na něho pořád čekat."
Belliny oči ztemněly, když se na něj podívala. "Já na nic nečekám. Nic neočekávám," odpověděla monotónně.

"Ne, prosím, ne!" slyšel jsem Bellu křičet. Charlie se rychle zvedl z postele a běžel k jejímu pokoji. Tiše otevřel dveře a viděl, že Bella leží ve své posteli a spí. Ale nespala klidně. Házela sebou a pořád se převalovala. "Edwarde, prosím. Neodcházej… Ne." Její hlas se změnil ve vzlyky. Charlie smutně zavřel dveře a vrátil se do obýváku.
"Cullene!" zvýšil Charlie hlas a zamával mi rukou před obličejem. Vytrhl jsem se z přemýšlení a rychle jsem se na něho podíval.
"Zajímá mě to, Charlie," řekl jsem tiše. "Víc než si dokážete představit. To, že jsem odešel, byla ta největší chyba, kterou jsem kdy udělal."
Zní to tak… upřímně. Věděl jsem, že upřímnost v mém hlase téměř nenechávala prostor k pochybám. Ale jako vždycky, Jacob Black dokázal, že se mýlím.
Jasně, to říká teď, když je Bella silná. Najednou je pro něho dost dobrá, když je upír. No, něco jako upír. Dřív za to nestála; nechtěl ji, když byla člověk. Já jsem ji chtěl.
Ohlédl jsem se na něho. Když zjistil, že poslouchám jeho myšlenky, vzpomněl si, jak za ním Bella přišla s motorkami.
Stála mezi dveřmi a nutila se do úsměvu. Její oči byly prázdné. Vypadala hrozně.
"Bello!" řekl nadšeně, přestože ho, když ji viděl, zachvátily obavy. Sakra, vypadá tak nešťastně, pomyslel si.
Přikrčil jsem se a Jacob se zasmál. "To je zvláštní," řekl suše. "Tebe to opravdu zajímá, viď?"
"Nemáš ani ponětí," odpověděl jsem.
Co tu dělá? Otočil jsem se a ve dveřích jsem uviděl Angelu, Bena a Mika.
"Carlisle," ozvala se Bella. "Můžu prosím vylézt z postele?"
Zamyslel se. "Neměla bys… ale myslím, že to bude v pořádku."
Podívala se na mě. "Můžeme si promluvit?"
Přikývl jsem a postavil se, abych mohl jít za ní ven.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."