"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 2. část

27. března 2010 v 17:17 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

2. Přeměna

BELLA SWANOVÁ
V té chvíli jsem nemyslela na nic jiného, než aby to bylo rychle za mnou. Nenapadlo mě, co tím malým pohybem způsobím Charliemu nebo Renée. Chtěla jsem jenom, aby ta bolest přestala. Myslím tím tu psychickou bolest. Jenže to mi asi nebylo souzeno.

Propadala jsem se do blaženého bezvědomí, když jsem zase uslyšela ten šílený smích.
"Ale ale ale, kohopak to tady máme? Není to ta malá Cullenovic hračka? A podřezala si žíly!" Slyšela jsem ženský hlas plný hysterie. Victoria. "Snad tě tu nenechali samotnou?" zeptala se kousavě. A pak jsem ucítila prudký oheň na svém zápěstí. Tam, kam jsem se řízla.
Oheň se pomalu šířil od mé ruky do ramene, do krku, do druhé ruky, potom do obou nohou… Svíjela jsem se bolestí. Bylo to horší, než cokoliv jiného, co jsem v životě zažila. Dokonce horší, než když mě kousnul James.
"Víš, že mám neskutečné štěstí?" uslyšela jsem skrz hučení v uších znovu její hlas. "Byla bych tě nikdy nenašla, a kdyby, tak by mě ti tvoji pejsánci jistě odehnali, ale ty jsi mi vlastně moc pomohla! Nebýt toho, že ses pořezala, hledala bych tě ještě roky!" rozesmála se.
Připadalo mi to jako věčnost. Vždycky, když už to vypadalo, že je konec, rozšířil se z mého zápěstí nový plamen. A jestli to bylo vůbec možné, každý další mě spaloval s mnohem větší intenzitou, než ten předchozí. Victoria každou chvíli prohodila nějakou rádoby vtipnou poznámku, jen proto, aby moji přeměnu udělala ještě horší.
"No, myslím, že je na čase, abych tě tu zanechala samotnou. Za chvíli bude tvoje přeměna dokončená, myslím, že se sebou mohu být spokojená, nechala jsem tě trpět celých šest dní! Ale blíží se vlkodlaci. Opravdu je mi to líto, ale musím tě opustit. Užij si to," usmála se. Ne, ne, ne. Jacob mě nesmí takhle vidět! I když vlastně, co je mu teď po tom, čím jsem… Teď, když má někoho kdo… Náhlá vlna bolesti mě přinutila vykřiknout. Tentokrát nepocházela ze zápěstí, ale ze srdce. Jenže neměla co dělat s tím, na co jsem teď myslela. Byla to fyzická bolest, ne psychická, jaká to byla doteď, kdykoliv jsem pomyslela na… Vlastně, proč to teď neříct, na Edwarda. Jed se už musel rozšířit až do mého srdce, proto to tolik bolí. Znovu jsem vykřikla.
"Bello!" uslyšela jsem mužský hlas. Vzápětí jsem ucítila dvě horké ruce, jak se mě snaží zvednout. S posledním zbytkem síly jsem je odstrčila. Ať se mě nedotýkají! Nechte mě na pokoji! Nechte mě se v klidu proměnit v tvora odsouzeného k věčnému zatracení! chtěla jsem křičet ale nedokázala jsem ze sebe dostat nic jiného, než jenom výkřiky čiré bolesti.
"Mění se v jednu z nich, Jaku, jdi od ní dál!" Tak tenhle hlas jsem poznala, byl to Sam. A mluvil na Jaka. Ale co ten tady dělá? Neměl by být zrovna teď na rande s tou svojí holčičkou?
"Ne, to není možné, vždyť jsme ji tak dlouho dokázali ochránit! Jak to?" Jakův hlas byl plný bolesti. Znovu jsem vykřikla. Ucítila jsem další dotyk jeho horkých rukou. Ucukla jsem. Jeho ruce mě tak pálily! Vždycky byly horké, ale teď to bylo nesnesitelné!
A pak bolest najednou přestala. Stejně náhle, jako přišla, byla pryč. Zhluboka jsem se nadechla a přinutila se uvolnit své ztuhlé tělo.
"Jaku, jdi od ní dál!" uslyšela jsem znovu Samův hlas. Pomalu jsem otevřela oči. Pořád jsem ležela na louce, ale tentokrát nesvítilo slunce. Ale ani nepršelo, i když to vypadalo, že každou chvíli začne. A pak mě do nosu praštil ten nejstrašnější pach, jaký jsem kdy v životě cítila. Rozhlédla jsem se. Na druhém konci louky stál Sam spolu s Embrym a Quilem. A kousek ode mě Jacob. Pálilo mě hrdlo. Jako kdybych měla každou chvíli omdlít žízní. Což ovšem není možně, upíři neomdlívají. Jake udělal jeden opatrný krok směrem ke mně. Z hrudi se mi vydralo temné zavrčení. Zarazil se.
"Bello," zašeptal.
"Neříkej mi tak, už nejsem Bella!" zasyčela jsem. Nevím, kde se ve mně bralo tolik nenávisti k němu, vždyť jsme byli přátelé! A vlastně chvíli i něco víc. Najednou se mi zatmělo před očima. Skrz rudou mlhu jsem jenom viděla, že už nejsem na louce, že běžím lesem, za tou nejúžasnější vůní na světě.
"Musíme ji zastavit, než na někoho narazí!" slyšela jsem, jak Sam křičí na Jaka a ostatní. A za chvíli už běželi těsně za mnou čtyři obrovští vlci. Nevšímala jsem si jich. Jenom jsem se poddala svým instinktům a následovala tu nebeskou vůni… Neměli šanci mě dohonit…
A pak jsem je uviděla. Byli tam. Dva táborníci, jenom kousek ode mě. Zastavila jsem se. Jeden z nich zrovna asi vařil snídani. Ani nevzhlédl, nemohl o mně vědět, bylo mi jasné, že mě nemohl slyšet. Ten druhý se zrovna drápal ven ze stanu. Ten mě uviděl jako první.
"Dobré ráno," pozdravil rozespale. "Co tu děláte? Nezabloudila jste?" Co je to za hloupou otázku? ptala jsem se sama sebe. Ten u vařiče vzhlédl a konečně si mě také všiml. Neváhala jsem ani okamžik. Ve vteřině jsem byla u něj a ponořila své ostré upíří zuby do jeho krku. Tak nádherně voněl! Sotva jsem ale okusila jeho lahodnou krev, ucítila jsem, jak do mě cosi velkého vrazilo a srazilo mě to stranou. Cítila jsem ostré zuby, jak se mi zabodly do paže. Rychle jsem je setřásla a chtěla se vrátit ke své oběti. Ale on mi to nedovolil. Myslím, že to byl Sam. Nikdy mě neměl rád. Alespoň teď mi to tak připadalo. Znovu jsem ho setřásla, popadla cukající se tělo zraněného muže a běžela jsem pryč. Pud sebezáchovy zvítězil nad mým rozumem. Kličkovala jsem mezi stromy a každou chvíli jsem smočila rty v té životodárné tekutině, která stříkala muži z krku. Za chvíli jsem vlkům zase utekla. Nic se nevyrovná rychlosti nového upíra, zvlášť když právě okusil lidskou krev.
Odhodila jsem bezvládné a vycucané tělo mrtvého muže daleko od sebe a velkým obloukem, jsem se vrátila k místu, kde jsem je oba našla. Jenže tam mě čekal překvapení. Druhý muž tam sice ještě byl, ale okolo něho ve výhrůžné póze stáli čtyři vlci a vrčeli na mě. Potom jako na povel všichni najednou skočili směrem ke mně. Ještě, že mám bleskové upíří reflexy, problesklo mi hlavou, když jsem jim uhýbala. Rozběhla jsem se do lesa.
Jenže za chvíli mě začali dohánět. Ztrácela jsem síly. Nevím, jak dlouho to bylo od mé "svačinky", ale cítila jsem, že jim už dlouho nebudu moci utíkat. Snažila jsem se vymyslet nějaké řešení. Vzpomněla jsem si na to, co mi kdysi řekl Jake: "Utekla nám do vody, tam mají pijavice výhodu, neměli jsme šanci." Bylo to ten den, na který mi slíbil, že mě vezme skákat z útesu. Jenže cestou narazil na stopu Victorie a nechal mě na pláži čekat spolu s Emily, kterou poslal, aby mě "hlídala". Jako kdyby mi byla mohla pomoct, kdyby Victoria přišla moc blízko.
Zahnula jsem na západ. Teď jsem dokázala pochopit, jak je možné, že všichni Cullenovi kdykoliv trefili kamkoliv, bylo to něco jako vestavěný kompas, nebo tak. Za chvíli jsem doběhla na pláž. Ani na chvíli jsem nezaváhala a tak, jak jsem byla, jsem vběhla upíří rychlostí do vody. Nebyla studená. Vlastně jsem ji ani necítila. Rychle jsem plavala pryč od břehu.
"Bello," zaslechla jsem volání. Ohlédla jsem se. Jacob stál na pláži. Nebyla jsem zase až tak blízko, člověk by ho už neviděl. Ale já ho viděla i slyšela docela dobře. "Musíme si promluvit," pokračoval.
"Nemáme o čem," zavolala jsem na něj dost nahlas, aby mě slyšel.
"No tak, přece nechceš, aby se z tebe stalo monstrum, ty taková nejsi! Pomysli na Charlieho!" snažil se mě přesvědčit. Já a monstrum? Ať se nejdřív podívá na sebe!
"Víš co? Myslet na Charlieho jsem měla ještě před tím, než jsem si podřezala žíly, když už o tom mluvíme!" Chvíli na mě beze slova zíral. "Proto mě Victoria našla! Cítila moji krev!" Dodala jsem, abych si byla jistá, že mě pochopil. Poodstoupil dva kroky. Vypadalo to, jako kdyby se zapotácel. Ale to přece není pravda, já už ho dávno nezajímám. Otočila jsem se a plavala dál.
JACOB BLACK
Nevěřil jsem svým uším. Ona si podřezala žíly? Vždyť se odjakživa bála krve! A navíc to vypadalo, že se z toho všeho už dostala! Chovala se docela normálně, mluvila, jedla, smála se… Přece je to už tak dlouho, co ji opustil!
A pak mi to došlo. Uhodilo mě to jako blesk z čistého nebe. Ona to udělal kvůli mně! Já jsem jí sice vyléčil její zlomené srdce, ale teď jsem jí ho sám znovu zlomil! To je jasné, že už to nemohla vydržet… i když mi tolikrát říkala, že to nevadí, že bych si měl najít někoho jiného… Nakonec, kolikrát může člověk lidské srdce roztrhnout a ještě předpokládat, že bude dál pracovat? Byla to moje chyba…
To samé jsem si říkal i na jejím pohřbu. Snažil jsem se, aby nebyly nejmenší pochyby, že to opravdu bylo tak, jak jsme to všem řekli. Našli jsme její tělo v lese, vykrvácela. Už ani nevím, jak to Sam zařídil, dokonce nevím, jestli v jejím hrobě vůbec nějaké tělo je! Stejně tak mě nezajímalo, co vůbec řekl tomu druhému muži, kterého Bella nechala žít… Chudák Charlie. Byl z její smrti úplně na dně. Jenom se divím, že z ní neviní mě. Měl by. Ne. Dává to za vinu té zrůdě, té pijavici, která ji opustila před rokem a půl. Pořád ještě.
"Jacobe, měl by ses konečně přestat obviňovat," zašeptala mi do ucha Terri. Objal jsem ji kolem pasu. Ruce se mi trochu třásly, ale nic nezvladatelného.
"Lásko, je to vážně moje vina, tys ji neznala, nevědělas, že je toho všeho schopná," odpověděl jsem jí potichu, abych nerušil faráře. Povzdechla si.
Později jsme stáli s Charliem nad jejím hrobem.
Isabella Swannová
1987 - 2006
Milovaná dcera
Milovaná přítelkyně
Trval jsem na tom. Trval jsem na tom, aby tam bylo napsáno přítelkyně. Vím, že se to asi normálně nedělá, ale chtěl jsem, aby to tak bylo. Možná to v budoucnu trochu ulehčí mému svědomí. Myslím, že by jí to nevadilo. Alespoň té staré Belle ne.
"Je mi to líto, Charlie," zašeptal jsem. "Měl jsem ji lépe ochraňovat…"
"Není to tvoje vina, Jacobe, vždycky jsi jí byl dobrým přítelem, nikdo tě nemůže vinit z toho, že tě nakonec unavilo mít ji pořád kolem sebe. Potom co… potom, co ji opustil, nebyla to už Bella. Možná vypadala, že se zlepšila, chovala se normálně, ale uvnitř pořád strádala. Věřím, že ať už je kdekoliv, bude jí tam mnohem lépe, než tady…." Jo. To určitě. Četls někdy poslední dobou noviny, Charlie? Vzpomněl jsem si na jeden článek. Byl v těch včerejších. Psali tam, že v Olympii řádí masový vrah. Svou oběť brutálně zavraždí, říkali, vždycky ji nechá vykrvácet a pak pečlivě umyje. Jediná stopa po vražedné zbrani je díra v krční tepně… Roztřásl jsem se. Teď nesmím ztratit kontrolu, teď ne! Nesmím Charliemu ublížit! Zhluboka jsem se nadechl. Třas pomalu odcházel a já se uklidňoval. Musíme s ní něco udělat, než vyvraždí celé město!
Shýbnul jsem se a pohladil náhrobní kámen. Promiň, Bello. Promiň mi to, co teď hodlám udělat. Otočil jsem se a zanechal Charlieho na hřbitově samotného. Před branou na mě čekala Terri v mém Rabbitu. Sedl jsem si na místo řidiče.
"Sam s tebou chtěl mluvit," řekla tiše. "O Olympii." Dodala. Přikývl jsem a nastartoval. Tohle bude těžké. Nemohu Samovi odporovat! A Sam po mně chce, abych ji zabil. To nemohu. Ale nic jiného mi evidentně nezbývá. Odevzdaně jsem zabočil na silnici do La Push. Vysadil jsem Terri u jejích rodičů doma a pokračoval k Emily. Ostatní už tam na mě čekali.
"Musíme se vydat do Olympie," začal Sam. "Já vím, že ti na ní záleží, Jaku, ale jinak to nejde. Je teď náš smrtelný nepřítel! Už to není Bella, je to vrah!" Roztřásl jsem se. Násilím jsem se přinutil ke klidnému uvažování. Sam má vlastně pravdu. Už to není Bella. Je to upír. Upír, který vraždí lidi. A my se musíme postarat, aby to skončilo. "Pojedeme zítra. Nezapomeňte si vzít dost oblečení a hlavně bot." Sam se významně podíval na Paula. Ten se jenom usmál.
"Žádnej problém, šéfe," odpověděl Paul a rozesmál se. Jak se může v takovéhle situaci bavit, to nechápu. Vždyť Bella byla i jeho kamarádka!
V tu chvíli zazvonil telefon. Emily ho zvedla a beze slova ho podala Samovi.
"Haló… ano…jak… jak to víte? … Aha… jasně… to jsem nevěděl… ano, v zájmu zachování míru… určitě… Ne, chtěli jsme tam zítra vyrazit… ne… ano… Je to v blízkosti našeho území, chtěli jsme… ano, jak si přejete… Nashle." A zavěsil. Zbytek smečky na něho zvědavě zíral.
"Věděli jste, že existuje upíří královská rodina?" Všichni ostatní se tvářili vyjeveně. Upíří královská rodina? To je vtip? "To byl nějaký Aro Volturi, že prý se o tu záležitost v Olympii postarají. V rámci míru máme prý držet jazyk za zuby a neplést se jim do toho. A kdyby nás napadlo, že se jich můžeme zbavit, tak na to prý máme zapomenout, protože mají silnou ochranku. A nezapomněl mi připomenout, že oni jsou ti, kdo drží jejich existenci pod pokličkou a tím i naši. Nebýt jich, spousta malých incidentů by přelezla v neskutečný masakr lidí. A tomu docela i věřím." Rozechvěle jsem se nadechl. Alespoň, že to nemusíme řešit my, asi bych to opravdu nezvládl…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."