"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 3. část

29. března 2010 v 19:31 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

3. Isabella Volturiová

BELLA SWANOVÁ
Seděla jsem ve svém temném pokoji a čekala, až se setmí, abych se mohla vydat na lov. Na lov…

Tenhle "život" se mi začíná docela líbit… Jenom to čekání na tmu bývalo docela dlouhé. Samozřejmě, mohla jsem vycházet i ve dne, ale to potom nebylo ono. Prvních pár dnů jsem dost trpěla výčitkami svědomí, ale to rychle přešlo. Po prvních pár zabitých lidech mi počet mrtvých začal splývat, až mi to začalo být úplně jedno. Opřela jsem se zády o zeď a přitáhla si kolena k bradě. Pomalu jsem zapomínala na to, jak jsem žila předtím. Nenáviděla jsem ty vzpomínky. Už pro mě nebyly tak bolestivé, jako předtím, ale stejně jsem je nenáviděla. Byla jsem tak slabá, křehká… byla jsem prostě člověk. Takhle to bylo mnohem lepší.
Vzpomněla jsem si, jak jsem se poprvé uviděla v zrcadle. Od té doby jsem to už neudělala. Byl to příšerný pohled. Vypadala jsem úplně stejně jako dřív, jenom s tím rozdílem, že moje bledá kůže byla teď mnohem bledší. Nemyslela jsem si, že by to vůbec šlo. Ale čeho jsem se opravdu lekla, to byly moje oči. Zářili totiž krvavě červenou barvou. V tu chvíli jsem zapomněla na svoji upíří sílu a praštila do zrcadla. To se roztříštilo po celé koupelně. Od té doby jsem si nové nekoupila. Nechtěla jsem se víckrát vidět. Ten pohled mi připomněl to, na co jsem se tolik snažila zapomenout. Připomněl mi jeho zlaté oči. Úžasně zlaté oči, které ztmavly, když byl žíznivý, nebo když byl naštvaný. Naposledy, kdy jsem tyto milované oči viděla, byly chladné a odtažité. Zahnala jsem ty vzpomínky. Pořád jsem ho beznadějně milovala. Milovala, ale nenáviděla zároveň.
Venku se už setmělo. Čas vyrazit.
Zvedla jsem se ze země a rozhlédla jsem se po svém pokoji. Byl naprosto prázdný. Když jsem sem přijela, první, co jsem udělala, bylo, že jsem zničila a vyhodila všechen nábytek, který tu zbyl po bývalém majiteli. Po studentovi, kterého nikdo nebude postrádat. Ani jeho kamarády. Já nepotřebuji nábytek. Nepotřebuji vůbec nic. Od své přeměny mám na sobě stále stejné šaty. Vycházím jen v noci, na co by mi bylo drahé oblečení?
Vyšla jsem před dům. Ještě asi před týdnem by mi tyhle podmínky připadal naprosto neskutečné. Bylo to jako z nějakého filmu. Žila jsem přesně na takovém místě, kde obvykle řádily různé pouliční gangy. Právě proto to pro mě bylo úplně ideální místo. Až na to, že barabizna, kde byl můj byt, vypadala, že se každou chvíli rozpadne. Budu se asi muset přestěhovat. Beztak mě to v takhle malém městě už nebaví. Radši bych zkusila něco většího, Seattle, například. A později bych se mohla podívat i do Phoenixu. Mám na to přece celou věčnost!
Přešla jsem ulici a prošla rozpadající se chodbou na dvůr protějšího domu. Tam jsem se posadila a čekala. Dřív nebo později tudy někdo musí jít a já ho ucítím. A až ho ucítím, nic mu už nepomůže. Při čekání jsem se bavila vymýšlením, kde všude budu jednou bydlet, kde všude se před mnou budou lidé třást. A pak jsem to ucítila. Nebyla to vůně člověka. Byla taková nasládlá, upíří. A bylo jich víc. Vzhlédla jsem a podívala se směrem k průchodu na ulici. Stáli tam. Tři. Byli zahalení v dlouhých černých pláštích s kápěmi, takže jediné, co jsem z nich viděla, byly jejich rudé oči, které se čas od času zaleskly ve tmě.
"Kdo jste? Jak se opovažujete mě tu rušit?" zeptala jsem se prudce. Věděla jsem, že když budu chtít, dokážu jim utéct. Jakob mi vždycky říkal, že jako vlk je rychlejší než upír, ale já jsem jim přece utekla! A to, i když jsem nesla člověka!
"Takhle s námi mluvit nebudeš! Řekni nám své jméno a my ti teprve potom možná řekneme svá," zasyčel ten uprostřed. Viděla jsem, že asi nemám na výběr. Sklopila jsem hlavu. Pořád ještě mám šanci, že jim budu moct utéct.
"Omlouvám se. Jmenuji se Isabella Swanová," řekla jsem tak potichu, že to mohli slyšet jenom oni.
"Tak je to lepší. Já jsem Aro Volturi. A toto jsou Demetri a Jane," odpověděl znovu ten uprostřed. Aro Volturi. To jméno mi něco říkalo… No jasně! Volturiovi, upíří "královská" rodina! Ti, kteří udržují naši existenci v tajnosti! Ale co tady sakra…? "Nyní bychom byli velice rádi, kdybys nás následovala."
"A když nepůjdu?" zeptala jsem se výbojně.
"Obávám se, že potom tě budeme muset odvléci násilím. A to bych opravdu nerad. Takže jestli tě mohu poprosit…" Ale tón jeho hlasu nepřipouštěl jinou odpověď než kladnou. Neochotně jsem se pomalým krokem vydala přes dvůr za nimi. "Už jsem se připravovala k tomu, že jim uteču, ale potom mě něco napadlo. Co kdybych se k ni přidala? Podle toho, co o nich vím, žili v Itálii a měli dokonce své vlastní město! Třeba bych u nich mohla zůstat! V Itálii jsem ještě nebyla!
"Jane?" uslyšela jsem, jak Aro zašeptal směrem k nejmenší postavě napravo od něho. Ta zvedla hlavu a probodla mě nenávistným pohledem. Potom hlavu zase sklonila a zavrtěla s ní.
"Úžasné, tak je to pravda," vydechl Aro. "Hmm. Zajímalo by mě, jestli…" nedokončil větu a natáhl se, aby se mě dotkl. Ucukla jsem pod jeho studeným dotykem. "Ničeho se neobávej, Isabello. Vlastně jsme ti nepřišli ublížit," řekl zamyšleně a dotkl se mě znovu. "Hmm. Zajímavé… Opravdu zajímavé…" Otočil se ke třetí osobě, která stále stála ve stínu se sklopenou hlavou. "To by vysvětlovalo, proč jsi ji nemohl najít, Demetri," řekl a oslovený prudce zvedl hlavu.
"Myslíš, že nám opravdu bude tak užitečná? Nebylo by jistější se jí hned zbavit?" Jeho hlas přetékal nenávistí. Zajímalo by mě, co jsem jim provedla…
"Ano, Demetri, opravdu si to myslím. Ale přesvědčit se můžeme až doma. Prozatím," pronesl autoritativním hlasem, "prozatím ji necháme naživu. Jestli víte, jak to myslím." Jane se temně zachechtala. "Jdeme," dodal Aro. Demetri s Jane mě chytili každý za jednu ruku a vedli mě za Arem, který mezitím zmizel ve tmě.
Došli jsme pomalým tempem - myslím na upíry - na kraj města, kde čekala černá limuzína se zatmavenými skly. Nepříjemně mi připomněla Carlisleův Mercedes. Otřásla jsem se. Při pohledu na ni by mi jistě naskákala husí kůže, kdybych byla ještě člověk. Aro si toho zřejmě všiml.
"Po cestě nám budeš muset vyprávět svůj příběh, Isabello, umírám zvědavostí. Tolik bych se chtěl dozvědět, co tě vedlo k tomu, usadit se v takovéhle díře."
"Co asi," vyprskla jsem, zatímco jsem nastupovala. Limuzína byla uvnitř velmi prostorná. Jane s Demetrim si mě posadili mezi sebe na jedno sedadlo a Aro si sedl naproti nám. "Možná žízeň? Možná to, že tady můžu lovit relativně bezpečně a bez rizika prozrazení?"
"To není tak úplně pravda, Isabello. Úplnou náhodou jsme zjistili, že se na tebe chystala smečka vlkodlaků, víš? Chtěli se tě zbavit." Asi očekával, že o vlkodlacích vědět nebudu.
"To by se jim stejně nepovedlo," odsekla jsem. "Jacob by jim to nikdy nedovolil."
"Isabello! Ty mě čím dál tím více překvapuješ! Jak příjemné, po tak dlouhém nudném životě! Teď nám opravdu musíš svůj příběh prozradit! Páni! Ale musíme počkat, aby si ho mohli poslechnout i moji drazí přátelé, Marcus a Caius!"
Nikdo už potom nic neřekl. Limuzínou jsme dojeli na malé soukromé letiště, kde na nás čekalo tryskové letadlo, evidentně jejich.
"Je ti asi jasné, Isabello, že bychom cestu normálním spojem asi těžko zvládli bez zabití spousty pasažérů…"
"Nechápu, co by na tom bylo špatného, jsou to přece jenom lidé!" skočila jsem mu do řeči.
"Ano, jsou to sice jenom lidé, ale ty se musíš naučit pravidlům. Nebyl by problém je všechny zabít, problém by nastal teprve potom. Kdybychom je zabili, někdo by si toho všiml a nutně by pak následovalo vyšetřování, které by mohlo vést k prozrazení našeho druhu. A to mi nesmíme dopustit, viď?" Zavrtěla jsem hlavou a následovala ho dovnitř. Sedla jsem si na jedno ze sedadel a podívala se z okna. Tak vlkodlaci se mě chtěli zbavit? Ale Jacob by přece… Ne. Jacob by mi to teď klidně mohl udělat. Klidně by mě teď zabil. Jsem jeho úhlavní nepřítel! Ta myšlenka bolí. Hodně. Ale zavinila jsem si to sama. Kdybych ho byla schopná milovat, kdybych byla schopná mu dát to, co potřebuje… Nikdy by to takhle neskončilo.
Zahnala jsem nepříjemné myšlenky a po zbytek cesty jsem jenom pozorovala mraky za oknem.
Když jsme přistáli ve Volteře - tak se totiž to "jejich" město jmenuje - bylo pozdě večer. Myslím, že to byl záměr. Byli jsme přece v Itálii, a tady svítilo sluníčko velmi často… Takhle jsme alespoň byli nenápadní. Nastoupili jsme do další limuzíny. Po chvíli jsme vystoupili a pokračovali dál pěšky. Podruhé bych cestu asi nenašla. Dlouho jsme bloudili úzkými uličkami a nakonec mě strčili do nějaké díry v zemi a naše bloudění pokračovalo pod zemí. Nakonec mě dovedli do něčeho, čemu by se dalo říkat trůnní sál. Byla to obrovská místnost obehnaná sloupy. V jejím čele stála tři křesla. Na dvou z nich už seděli upíři, předpokládám, že asi Marcus s Caiem. Na třetí, prostřední a také největší se posadil Aro.
"Tak, Isabello, můžeš začít vyprávět," řekl zdvořilým, nicméně námitky a odpor nepřipouštějícím, hlasem. A já začala. Řekla jsem jim úplně všechno, včetně detailního popisu mého minulého života. I toho, jak jsem potkala Cullenovi, jak jsem se s nimi sblížila a nevynechala jsem ani to, jak mě opustili. Snažila jsem se tomu ve svém vyprávění nepřikládat velkou váhu, ale asi mi to nevzali.
"Carlisle, můj drahý přítel, už jsem o něm dlouho neslyšel!" zvolal radostně Aro, když jsem poprvé zmínila jeho jméno. "A říkáš, že pořád pracuje jako doktor? Obdivuhodné… A jak se má jeho žena, Esme? A Edward?" Zalapala jsem po dechu.
"Popravdě, nevím. Vlastně v rodině už jich je sedm. K původním třem přibyl ještě Emmett s Rosalií a Alice s Jasperem. Alice dokáže vidět budoucnost a Jasper manipulovat s emocemi okolo sebe. A o Edwardově talentu předpokládám, že víte." Přinutila jsem se říct jeho jméno nahlas.
Když jsem skončila s vyprávěním, bylo chvíli ticho, které prolomil samozřejmě kdo jiný, než Aro.
"Takže ty říkáš, že jsi s Edwardem chodila?" zeptal se s neskrývanou zvědavostí. Přinutila jsem se přikývnout a nezhroutit se přitom. Bylo nesmírně těžké zůstat stát zpříma a odpovídat na jeho zvědavé otázky, když bych se ze všeho nejraději stočila na zemi do klubíčka a nechala bolestné myšlenky, aby mě naplnily. "Opravdu neuvěřitelné. A říkáš, že mu tvá krev voněla velmi lahodně?" Další přikývnutí, další hrozba, že moje tenká zeď, vybudovaná s takovou námahou kolem nebezpečných myšlenek, povolí a že už nebude nikdo, kdo by mě z té propasti vytáhnul. "To je vážně zajímavé. Jak to jenom dokázal vydržet? Budu se muset Carlislea zeptat, až se příště zastaví…" mumlal si pro sebe. "Ale pro tebe jsou to asi velmi bolestné vzpomínky, viď, Isabello," obrátil se znovu na mě. Zmohla jsem se jenom na další přikývnutí. Ale bolest v mých očích musela být dost zřetelná. "Dobře, přesuneme se k jinému tématu. Vlkodlaci. Další nesmírně zajímavá věc. Opravdu jsi s nimi trávila naprostou většinu času?" Přisvědčila jsem. "A to je bezpečné?" Zhluboka jsem se nadechla.
"Jacob Black byl můj nejlepší kamarád ještě předtím, než se z něj stal vlko…"
"Takže ty jsi s ním byla i krátce potom, co se změnil?" přerušil mě Aro opět s neskrývaným zájmem.
"Ne, nejdřív ne, Sam mu zakázal se ke mně přibližovat. Ale Jacob to dokázal obejít a já jsem uhodla, čím se vlastně stal. Později mu to už Sam ani nezakazoval. Byli jsme si čím dál tím bližší. Jenže potom…" zadrhla jsem se. Znovu jsem se nadechla. "Odpusťte, nemůžu o tom mluvit. Je to pro mě příliš bolestivé…"
"To je v pořádku, drahá, nemusíš…" řekl Aro uklidňujícím tónem. Asi by ještě pokračoval, kdyby do místnosti nepřiběhla Jane ruku v ruce ještě s jedním chlapcem. "Jane, Alecu, jaké milé překvapení!" zvolal Aro nadšeně. Alec se k němu přiblížil a natáhl pravou ruku. Aro se jí dotkl. V tom okamžiku prudce zvedl hlavu a probodl mě zvědavým pohledem. "Úžasné! Isabello, drahá, mohla bys prosím pomalu přejít na druhý konec sálu? Buď tak hodná…" zašeptal vzrušeně a nepouštěl Alecovu ruku. Přála jsem si, aby mu to nevyšlo. Ať už zkouší cokoliv, nesmí mu to vyjít… Pomalu jsem se vydala na druhý konec sálu. Byla jsem asi uprostřed, když jsem pocítila náhlou slabost a zavrávorala. Naštěstí už jsem nebyla ta stará Bella, kdyby ano, asi bych nejspíš skončila na zemi. Takhle jsem jenom na chvíli zpomalila. Ušla jsem ještě asi dva metry, když se mi podlomila kolena. Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se vstát, ale ruce mě nechtěly unést. Znovu jsem se nadechla a soustředila se jenom na to, abych se zvedla a došla až ke zdi.
"To stačí, Isabello, pojď zpátky," řekl Aro, sotva jsem se zvedla. "Co bys řekla tomu, kdybych ti nabídl místo v naší gardě?" zeptal se mě, když jsem došla až k jeho trůnu.
"Myslím, že bych to byla ochotná přijmout," odpověděla jsem nejistě. A jak to bude s "jídlem"? Lovit mě tolik bavilo… Aro mi moje otázky zřejmě viděl na očích, protože hned odpověděl.
"Výborně. A co se týče stravy," usmál se při vyslovení toho slova, "Heidi nám většinou jednou denně přivede zájezd lidí, takže se nemusíš bát, že bys umřela hlady," rozesmál se. "Musíš ale dodržovat naše pravidla a poslouchat naše příkazy," dodal o něco přísněji. "Kdybys náhodou neuposlechla, čeká tě bezpodmínečně smrt, a to bych opravdu nerad…"
"Aro! Nechtěl by ses s námi nejdřív poradit, než někoho takhle přijmeš?" zeptal se mírně popuzeně Marcus. "Myslím, že do toho máme co mluvit."
"Ale Marcusi, přece bys ji nenechal odejít, takový potenciál, může nám být velmi užitečná, jen co zjistíme plný rozsah její síly…" zašeptal přesvědčivě Aro směrem k Marcusovi a Caiovi, ale přitom ze mě nespouštěl pohled. Trochu mě to znervózňovalo. Rozsah mojí síly? O čem to sakra mluví? "Felixi?" otočil se na upíra stojícího ve stínu za trůny, kterého jsem si ho doteď nevšimla. "Byl bych rád, kdybys Isabelle ukázal její pokoj. Potom jí vysvětli, jak se tu má chovat. A také ji vezmi do jídelní místnosti a vysvětli jí náš jídelní řád, aby nedošlo k omylům." Opět to pronesl docela zdvořile, ale stejně to vyznělo jako rozkaz. Felix přisvědčil, uklonil se a pokynul mi, abych ho následovala.
Šli jsme dlouhou chodbou, na jejímž konci byla velká kruhová místnost. Z té vedly každé asi tři metry masivní kovové dveře. Felix mě zavedl k jedněm z nich.
"Tahle chodba vede do východního křídla hradu," otočil se na mě Felix. Jeho hlas byl monotónní, jako kdyby byl robot a ne upír. Otřásla jsem se a vzala za kliku. Prošli jsme ještě spoustou dveří a různých komnat, než Felix konečně zastavil před dřevěnými rozpadajícími se dveřmi.
"Tady budeš bydlet," ušklíbl se. Konečně změna v jeho monotónnosti. Podal mi klíč, který by asi stejně nebyl potřeba, protože zámek se pod mým dotykem málem ulomil. Otevřela jsem a vešla do nejhoršího pokoje, který jsem za svých devatenáct let života viděla. Byl úplně prázdný, což by mi tak nevadilo, stejně bych nábytek dřív nebo později vyházela, ale co mě fascinovalo, to byla tlustá vrstva prachu usazeného na každé volné ploše. Jediné okno, malé a nezasklené, bylo neuměle zatlučené ztrouchnivělými prkny, která vypadala, že každou chvíli spadnou. Pokoj jako stvořený pro upíra jako já.
"Felixi, to je naprosto ideální pokoj!" zvolala jsem.
"Ten, co tady bydlel před tebou, před sto padesáti lety neuposlechl Arův příkaz. Druhý den ho Aro nechal zabít. Od té doby tu nikdy nebydlel. Měj na paměti, že můžeš skončit úplně stejně." Jeho hlas přetékal nenávistí. Myslím, že se mi tady bude líbit…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."