"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 4. část

30. března 2010 v 17:46 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

4. Pravda

JACOB BLACK
Vraždy přestaly.

Myslím, že bych měl být rád, že se o to ten Aro Volturi postaral, ale čím déle to bylo, tím více jsem o tom musel přemýšlet. Co s ní udělali? Přece ji nemohli zabít, mohla se ještě naučit žít tak, jako žily ty hnusné pijavice, se kterými se tolik bratřila. Mohla se naučit lovit zvířata, mohli jsme zůstat kamarádi! Vždyť jsem jí tolikrát opakoval ten slib, který jsem jí tehdy dal… Říkal jsem jí, že i když teď mám Terri, na mém vztahu k ní to nic nemění!
Seděl jsem na vyplaveném kmeni na pláži, hlavu v dlaních, a pozoroval západ slunce. Asi by pro ni bylo lepší, kdyby opravdu zemřela tam na té louce. Kdo ví, co ji potkalo tam v Olympii. Kdybych tam byl mohl jít za ní… Mohl bych jí ještě pomoct!
Nemohl bys! Vzpomeň si na ty noviny! Psali tam dvacet sedm mrtvých! Dvacet sedm za necelý týden! To už vážně nebyla Bella! Nejspíš by tě taky zabila…
Slunce už zapadlo. Zvedl jsem se a chtěl jít domů, když přede mnou na silnici zastavilo Samovo auto.
"Jaku, co kdybys přišel na večeři?" zeptal se tónem, který měl asi být uklidňující. "Terri tam bude taky a Emily udělala ty svoje báječný koláčky!" dodal vesele.
"Jasně," odpověděl jsem bezbarvým hlasem a nasedl k němu. Za chvíli jsme byli u nich doma.Před vchodem jsem se zarazil. "Víš co, Same? Myslím, že dovnitř nepůjdu. Zajedu za Charliem." Sam chápavě přikývl.
"Něco ti schováme, přijď pozdějc, kdybys měl náladu, jo? A Jaku? Přestaň se trápit, všechno je v pohodě, splnili jsme náš úkol a ochránili lidi, tak co," dodal. Jen jsem se ušklíbl. To jistě.
Došel jsem pěšky domů. Billy tam nebyl, asi šel také k Samovi. Vzal jsem si klíčky od Rabbita a vyrazil.
Zaklepal jsem a vešel.
"Charlie? Jsi tu?" Nemluvil jsem s ním od pohřbu. Renée tu byla také, říkala, že se o něho postará. Jenže včera musela odjet za Philem, svým manželem, na Floridu.
"Tady, v obýváku, Jacobe," slyšel jsem chraplavý hlas. Chudák Charlie, měl ji tolik rád… Seděl před vypnutou televizí a díval se do prázdna. Sedl jsem si vedle něho a položil mu ruku kolem ramen.
Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale venku se už úplně setmělo, když zazvonil telefon. Podíval jsem sena Charlieho. "Mám to zvednout?" zeptal jsem se nejistě, když nejevil snahu se zvednout a jít tam.
"Ne, já to zvednu," odpověděl tiše. Vstal a šel šouravým krokem do kuchyně. Skoro jsem se bál, že spadne, tak jsem se také zvedl a opřel se o rám dveří. Pult v kuchyni byl plný špinavého nádobí a krabic od instantního jídla. "Haló?" Když se volající představil, Charlie trochu oživl. Ale ne v dobrém slova smyslu. Oči se mu rozsvítily nenávistí. "Alice Cullenová?" Tak to je špatné. Přiblížil jsem se, abych slyšel, co říká.
"Ano, dobrý večer, Charlie, omlouvám se, že volám takhle pozdě, ale mohla bych mluvit s Bellou? Prosím?" Jak se opovažuje? Jestli opravdu vidí budoucnost, tak jak je možné, že o tom neví? Charlie zbledl.
"Obávám se, že to nebude možné," odpověděl tiše.
"Smím vědět proč?" ptala se dál ta pijavice.
"Ona… Před týdnem si podřezala žíly. Předevčírem měla pohřeb." Charlieho hlas byl mdlý, bez života.
"Pane bože. Jste v pořádku, Charlie? Mohu vám nějak pomoci? To není možné, to by přece Bella neudělala…" To je neskutečné, jak dokáže předstírat lítost. Opravdu neskutečné. Charlie mlčel a poslouchal její blábolení. Vzal jsem mu telefon ze ztuhlé ruky.
"Alice Cullenová? Tady Jacob Black. Charlie na tom teď není zrovna dobře, byl bych rád, kdybys už nevolala. Nikdo z vás. Už jste nadělali dost škody." A zavěsil jsem. "Charlie, co kdybys jel teď se mnou k nám a nějakou dobu u nás zůstal?" navrhl jsem mu, Nějaký čas s Billym mu prospěje. Můžou chodit na ryby a společně sledovat zápasy v televizi… Neprotestoval.
ALICE CULLENOVÁ
Nevěřícně jsem zírala na svůj telefon. Spáchala sebevraždu? A kvůli nám? To není možné! Doteď jsem mohla alespoň doufat, že to nebyla pravda… nebo že jí třeba někdo zachránil… Vešla jsem zpátky do domu.
"Tak je to pravda, Alice? Opravdu je to pravda?" Přikývla jsem.
"Ano, Carlisle, je to tak. Bohužel." V pokoji seděla shromážděná celá naše rodina. Celá, až na jednoho člena. Edward se zdržel neobvykle dlouho, odjel teprve před dvěma hodinami. Tentokrát někam do jižní Afriky. Co tam bude dělat, to netuším. Každopádně první možnost, kdy jsem mohla své rodině prozradit, co jsem viděla, nastala právě před chvílí. "Předevčírem měla pohřeb." Jasper mě pevně objal. Kéž bych tak mohla brečet… Cítila jsem vlnu klidu, ale dlouho nevydržela. Jasper sám měl potíže udržet svůj smutek v rozumné míře…
"Nesmíme mu to nikdy říct, přišli bychom i o něho," vzlykala Esme. Všichni jsme věděli, koho tím myslí. A všichni jsme také věděli, co by udělal, kdyby se o tom dozvěděl. Zbývalo jenom doufat, že budeme všichni schopní uhlídat si svoje myšlenky…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."