"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 5. část

31. března 2010 v 18:05 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

5. Schopnosti

EDWARD CULLEN
Nemohl jsem mezi nimi být déle.

Opravdu jsem se snažil, ale nešlo to. To, jak se na mě všichni dívají, jejich lítost, jejich myšlenky… To všechno mě ničilo. Jediná Alice byla schopná nemyslet na ni. Ale věděl jsem, že ji to stojí opravdu hodně námahy. V mé přítomnosti se zabývala spoustou věcí. Například recitováním rozsáhlých pasáží z různých módních přehlídek nebo katalogů a překládala je to všech možných jazyků. Za jiných okolností bych se tomu dlouho smál. Teď jsem se ale nedokázal ani usmát. Po týdnu jsem je musel opustit. Nemohl jsem si dívat na jejich smutné obličeje… Nechtěl jsem Jasperovi způsobovat více problémů. Stačilo, že se mnou nikdy nevydržel déle než hodinu v jednom domě. Vymýšlel si různé výmluvy, jako kdyby to pomohlo… Stejně jsem znal pravdu, dokážu přece číst myšlenky!
Najel jsem na dálnici a zamířil na jihovýchod. Carlisle a Esme teď žili v Denali, kousek od místa, kde žila Tanya s rodinou. Rosalie s Emmettem chodili na Dartmouth a Alice s Jasperem se zrovna vrátili z výletu do Evropy a chystali se na univerzitu v New Yorku. Teď ale všichni trávili prázdniny na Aljašce.
Co kdybych se cestou stavil ve Forks? Jen abych se podíval, zkontroloval, jestli je v pořádku… Ne, tam nemůžeš! Už bys odtamtud nikdy neodešel! Ať tě to ani nenapadne! To mi neustále připomínal tichý, neodbytný hlásek někde vzadu v hlavě. A měl pravdu. Nebyl bych schopný od ní odejít… Tak rád bych stál pod jejím oknem a prosil za odpuštění, na kolenou bych ji prosil, aby mě vzala zpátky… Ale ona už si pravděpodobně našla někoho jiného. Zmocnil se mě vztek při pouhém pomyšlení, že by zrovna teď mohla být třeba někde v kině třeba s Mikem Newtonem… Nebo s Tylerem Yorkiem… Ještě hůř.
Musel jsem zastavit na krajnici, abych se uklidnil…
BELLA SWANOVÁ
Seděla jsem ve svém pokoji a utápěla se v sebelítosti, když někdo zaklepal. Nereagovala jsem.
"Isabello, Aro by s tebou chtěl mluvit," slyšela jsem něčí hlas. Neodpověděla jsem. Co bych asi tak mohla říct? Stejně bych nikam nešla. Nechtěla jsem s nikým mluvit…
Myslím, že to byly dva dny, co mě Aro zavolal po "jídle" do trůnního sálu, aby zjistil, co všechno dokážu. Musela jsem stát uprostřed pokoje a soustředit se, aby se nikomu nic nepovedlo. Aro pak za mnou posílal postupně i najednou několik desítek upírů, z nichž každý měl trochu jinou schopnost. Jestli mi přišlo zvláštní, že mezi Cullenovými byli tři upíři, kteří dokážou něco zvláštního, teď jsem nevycházela z údivu. Bylo jich tolik! A každý uměl něco jiného. Jeden dovedl vytvářet iluze, další měnit svůj vzhled, jiný se dokázal stát neviditelným… A já jsem stála uprostřed a soustředila se, zatímco mnou zmítaly protichůdné pocity. A najednou jsem necítila vůbec nic. Obklopila mě tma.
Když jsem otevřela oči, ležela jsem pořád v trůnním sále a nade mnou se nakláněl cizí upír. Jenom se na mě pokřiveně usmál a pomohl mi zvednout se do sedu. Trochu mi připomněl toho, na kterého jsem se už skoro rok snažila zapomenout. Ne, že
by mu byl podobný v obličeji, ale podobně se usmíval. Bodlo mě u srdce. U mého
mrtvého srdce. Měl dlouhé černé vlasy svázané do uzlu. Vypadal trochu jako indián - další bodnutí -, což bylo trochu zvláštní, vzhledem k tomu, jak byl bledý, a oči měl jasně červen. Jak jinak. Cítila jsem slabou závrať, ale za chvíli to přešlo. Zmateně jsem se rozhlédla.
"Jsi v pořádku, Isabello?" zeptal se Aro ze svého vyvýšeného místa.
"Ano," odpověděla jsem slabě. Aro se usmál.
"Myslím, že si tě tu necháme…" Tázavě jsem se na něho podívala. "Pravděpodobně můžeš blokovat cizí dary, žádný na tebe nefungoval, až teď, když jsi omdlela, což mimochodem nevím, jak je možné, na tebe fungoval talent tady Thomase. Náš drahý Thomas totiž umí léčit, víš," odpověděl na moji nevyslovenou otázku. "Naše pokusy tě zřejmě natolik oslabily, že jsi ve svém podvědomí shodila svou obrannou hradbu, takže se k tobě Thomas mohl dostat. To je opravdu fascinující…"
Znovu se ozvalo zaklepání.
"Isabello, jsi v pořádku?" Od té zkoušky jsem nevylezla ze svého pokoje. Po Arově vysvětlení dál testovali mé hranice s tím, že už jsem věděla, co se děje a na co se mám soustředit, takže jsem vydržela mnohem déle. Ale také jsem byla mnohem více vyčerpaná. To znamená, že pomalu, ale jistě padala i moje další obranná hradba. Ta proti vzpomínkám. Když mě konečně propustili, nikomu jsem neřekla ani slovo, zavřela se v pokoji a snažila si ji znovu vybudovat. Jenže teď už to nabylo tak jednoduché… skončila jsem tím, že jsem se snažila vymyslet nějakou prkotinu, jenom abych nemusela myslet ani na jednoho z nich. "Můžu dovnitř?" Návštěvník ani nečekal na odpověď a vešel. Byl to Thomas. "Chceš si promluvit?" zeptal se tiše, když mě uviděl sedět na podlaze s hlavou v dlaních. Podlaha zaskřípala a cítila jsem jeho dotek na svém rameni.
"Nedotýkej se mě," zasyčela jsem a ucukla. Nesnesla jsem na svém těle teď dotyk kohokoliv…
"Promiň," zašeptal, "ale někdy pomáhá, když se někomu svěříš, víš," pokračoval. "Víš, to, jak léčím, funguje spíš jako iluze. Vsugeruju člověku - no, spíš upírovi - že mu vlastně nic není a jeho tělo se s tím nějak vypořádá. Jenže když jsem se ti snažil dodat energii, tam dole, cítil jsem v tobě hluboké nezahojené jizvy a ani moje schopnost na ně nestačila… Kdyby sis třeba chtěla promluvit, svěřit se někomu, rád ti pomůžu, víš… Ne všichni z nás jsou takoví, jak se na první pohled zdá…" Zvedla jsem hlavu. Thomas se na mě usmál. Ten úsměv mi připomněl, jak se usmíval Jake. Unikl mi povzdech. Nesnáším, když někdo vidí moji slabost! Rychle jsem se vzpamatovala.
"To je v pořádku, nic nepotřebuji," odpověděla jsem mu chladně. Změna v mém chování ho asi šokovala, protože jenom pokrčil rameny a zvedl se k odchodu. Ve dveřích se ještě otočil.
"Měla bys zajít za Arem. A taky do jídelny." A s těmi slovy odešel. Pocítila jsem iracionální lítost, že jsem se k němu chovala tak odtažitě. Jenom se snažil být milý! Povzdechla jsem si a znovu schovala hlavu do dlaní.
Jenže tak asi po pěti minutách jsem si vzpomněla, proč za mnou Thomas přišel. Vrávoravě jsem se zvedla a šla do jídelny. Občas tam někdo přivedl pár lidí i mimo stanovený čas, třeba budu mít štěstí… A když ne, plánuji vyžádat si od Ara specielní povolení, které je nutné k lovu ve městě, případně k delšímu výletu za městské hradby. Thomas měl pravdu, opravdu potřebuji jít na lov…
V jídelně nikdo nebyl, dokonce ani to nejmenší mimino, které by se dalo vysát… Otočila jsem se a ve dveřích vrazila do Thomase.
"To je dobře, že jdeš, Aro začíná být netrpělivý," pronesl odměřeně. Pocítila jsem osten lítosti, že jsem se k němu chovala tak, jak jsem se chovala. Ale nebyla jsem připravená sdílet s kýmkoliv své vzpomínky, ani kdyby byl sebechápavější… Prostě nebyla. Šla jsem za ním temnými chodbami do opačného konce hradu, než byl můj pokoj. To dá rozum, že Aro nebude bydlet v takovém kumbále jako já, vždyť je to přece člen "vládnoucí třídy"! Bohatě zdobenou chodbou jsme došli před dřevěné dveře, které samozřejmě vypadaly úplně jinak, než ty ke mně. Byly složitě vyřezávané do různých tvarů, daly se na nich najít všechny možné motivy, od přírodních po obrazy měst, aut a podobných věcí. Myslím, že se dost dobře hodily k Arově osobnosti. Thomas zaklepal. Otevřel nám urostlý tmavovlasý upír v červeném stejnokroji, který nosili sluhové ve starých filmech. Svým vzhledem mi trochu připomněl Emmetta. Preventivně jsem si ovinula ruce kolem hrudi. Thomas na mě vrhl zvědavý pohled, ale pokračoval dovnitř. Vstoupili jsme do takového předpokoje, kdybych byla ještě člověk, určitě bych si dovedla vybavit nejméně dvacet knížek, ze kterých jsem podobné pokoje znala. Ale spolu se svým lidským já jsem ztratila i zálibu v knížkách, zvlášť v těch klasických… Je sice pravda, že upíří vzpomínky se neztrácejí, ale já jsem zrovna tyhle dokázala vytěsnit z paměti docela úspěšně…
"Následujte mě do přijímacího salonu, prosím," pokračoval sluha a otevřel nám bílé dvoukřídlé dveře na druhé straně místnosti. Pokračovali jsme dál. Arův pokoj byl jako z pohádky. Až na malé historické "nesrovnalosti", stejně jako na vstupních dveřích.
"Ááá, Isabello, rád tě vidím," uslyšela jsem z druhého konce pokoje. Stál a díval se z okna. "Doufám, že jsme tě moc neunavili, jsi v pořádku?" A další.
"Ne. A nechci, aby se o mě všichni pořád tak starali," odsekla jsem. Otočil se směrem ke mně.
"Já tě plně chápu, Isabello, ale ty také musíš něco pochopit. Jako člen gardy musíš být plně způsobilá vykonávat všechny rozkazy, i ty nepříjemné. A to budeš jenom tehdy, když se oprostíš ode všeho ostatního. Jestli chceš, necháme tě nějaký čas v klidu. Ale potom očekávám, že za určitou dobu se vrátíš a nebude žádné riziko, že bys znovu ztratila kontrolu nebo se úplně zhroutila." Jeho pohled se vrátil zpět k bloudění po hradbách. "Jestli chceš, můžeš si teď zajít na lov, ale počkej s tím, až budeš nejméně dvacet mil za městem."
"Děkuji," odpověděla jsem slabě.
"Můžeš jít," propustil mě Aro se zrakem stále upřeným na něco venku. "Thomasi ty tu ještě prosím zůstaň, chtěl bych s tebou mluvit. O samotě," dodal směrem ke sluhovi, který mě potom vyprovodil ven. Nezdržovala jsem se ani převlékáním, stejně bych neměla do čeho, a pokračovala rovnou k hlavní bráně. Byla noc, dokonalá doba pro lovícího upíra…
Vyběhla jsem z města tak rychle, aby mě žádný člověk nemohl vidět. Nedýchala jsem. Věděla jsem, řa kdybych se nadechla, nedokázala bych se udržet a okamžitě bych porušila Arův příkaz. A to jsem nechtěla. Smrt by byla bývala vítaným společníkem ještě pře necelým měsícem, ale teď jsem se konečně přes to dostala. Ne, že bych našla důvod žít, to ne, řekněme, že jsem si našla zábavu, která by mě vytrhla z letargie. Měla jsem něco, čím mohu vyplnit prázdnotu dní a nocí. Lov… A kdyby mě to přestalo bavit, vždycky mám tu možnost provést něco, co se Arovi nebude líbit. Potom, jak už mě ujistil Felix, bude konec rychlý. Taková vyhlídka mě potěšila.
Zastavila jsem se v lese dost daleko od města a zhluboka se nadechla. Moje smysly v tom okamžiku zaplavila lahodná vůně mladé krve, která okamžitě převzala kontrolu nad mým rozumem. Cítila jsem na tváři vítr a věděla jsem, že mě nohy bezpečně donesou za mou kořistí. Oči mi obestřela rudá mlha. A potom jsem cítila, jak se moje ostré jedovaté zuby ponořily do krční tepny drobného těla.
Když mlha ustoupila, rozhlédla jsem se. Všude kolem mě ležela těla mladých táborníků. Na chvíli jsem pocítila slabé bodnutí svědomí. Nikdo nemohl být starší než dvanáct let… Rychle jsem to zahnala. Každý se živí tak, jak umí, nemá cenu o tom přemýšlet. Jsem, co jsem a to už se nedá změnit. Usmála jsem se. Byla jsem na sebe pyšná, v lovu se opravdu začínám zdokonalovat. Pečlivě jsem mýtinu uklidila, aby tu nezůstalo jediné známky po mé večeři.
Naposledy jsem se rozhlédla, usmála se a s pocitem dobře vykonané práce jsem se vydala lidskou rychlostí zpátky do města.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."