"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Není začátku bez konce

10. dubna 2010 v 19:54 | Akka |  Jednoráz.
Tahle jednorázovka mě nedávno napadla, když jsem se snažila učit češtinu a poslouchala přitom písničky. Původně měla přesně takhle zůstat, ale moje bláznivá mysl si nedá pokoj a pořád přemýšlí, co by se z toho všechno dalo udělat. Takže to sem dám prozatím v téhle podobě, ale kdyby náhodou byl zájem - to znamená kdyby se tu nějakým zázrakem objevily komentáře - tak by se s tím možná dalo něco dělat. Třeba bych se mohla pokusit vyšetřit si trochu času a vymyslet pokračování... Je to jen na vás, případní čtenáři

Jak už jsem říkala, k napsání mě inspirovala písnička - konkrétně písnička Mother Earth od Within Temptation. Tady je:


A text najdete tady


Není začátku bez konce

Na trávě v zámecké zahradě seděla holčička. Mohlo jí být tam sedm - osm let. Měla na sobě široké, nabírané antracitové šaty - barva, které se k jejímu věku vůbec nehodila. I jinak byla podivně ustrojená. Blonďaté vlasy měla pevně spletené do přísného drdolu a na hlavě měla usazený klobouk stejné barvy jako šaty tak, aby jí nebylo vidět do očí.

Seděla na zemi a pletla věneček z květin, které jako kdyby byly rozsypané všude kolem ní. Chvíli jenom mlčky soustředěně pletla, když se zpoza zídky, kterou byla zahrada obehnaná, ozval hlas jejího otce.

"Pospěš si, Olivie, všichni na tebe už čekají!"

Děvčátko prudce vzhlédlo, až se pod jeho kloboukem zaleskly dvě smutné pomněnkově modré oči.

"Ano, otče, hned přijdu," zavolala tenkým, uctivým hláskem zpátky a dál soustředěně pletla věneček. Dobře věděla, že na ni nikdo kromě její matky nečeká. Dokonce ani její adoptivní otec. Chápala, že to řekl jenom proto, aby se konečně pohnula - seděla tu takhle už od rána. Už od rána hledala ten správný kousíček louky, na který by si sedla, aby mamince upletla na rozloučenou věneček.

Šikovně zapletla do řetízku z květů poslední kytičku a pomocí jejího stonku ho spojila v pravidelný věneček. Potom opatrně natáhla ruce, aby si své dílo prohlédla z dálky. Byla spokojená. Věděla, že by se mamince líbil. Bude to dobré rozloučení, pomyslela si a opatrně vstala.

Pomalým krokem se vydala k druhému konci zahrady, kde už netrpělivě přešlapoval její otec, a přitom dávala bedlivý pozor, aby si nezničila ani šaty, ani věneček. Slabě se usmála, když k němu došla, ale smutek z jejích očí nezmizel. Stále tam bude.

Věděla, že ji v životě nečeká nic dobrého. Navzdory svému nízkému věku naprosto přesně chápala, v jakém postavení se nachází.

Vzal ji za ruku.

Neodtáhla se. Byla ráda, že se jí dotkl; dodávalo jí to jistotu. Uměla na sobě nedat znát emoce, ale přece jenom byla ještě malé dítě, potřebovala se čas od času opřít o ruku někoho dospělého.
Ruku v ruce, krok za krokem, ukrajovali muž s děvčátkem po malých kousíčkách kamenitou cestičku vedoucí ke kostelu, na hřbitov. Děvčátko cítilo, jak jistě a rozhodně muž jde, a muž zase prostřednictvím drobné ručky svírající tu jeho viděl, jak je pro malou postavičku vedle něj každý krok těžší a těžší.

Maličko jí stiskl prstíky, chtěl jí dát najevo, že stojí za ní, že tu je pro ni. Ona však byla ještě moc malá, a přes všechny ty složité věci, kterým rozuměla, jeho jednoduché gesto nepochopila. Její smutné oči ještě více zesmutněly, ale slzet nezačaly. Se sklopenou hlavou šla dál a silou své vůle se snažila donutit pokračovat v chůzi.

Vzhlédla, až když došli ke zdi hřbitova. Byl tam. Viděla ho, byl tam. Musel tam být. Její pravý otec. Král. Jejich pohledy se krátce střetly. Pohled zavržené dcery, která vše chápala, a pohled vznešeného otce, který marně hledal důvod, proč.

A ona stále neplakala.

Postavila se na své místo vedle svého otčíma, a podívala se do hluboké jámy. V ruce, kterou se nedržela svého otce - protože v její mysli to teď byl on, kdo byl jejím skutečným otcem, ne ten, co nosí korunu a co stojí jenom pár kroků od ní - stále svírala věneček pro maminku.

Slyšela, jak se kněz nadechl.

"Sešli jsme se zde v tento smutný den, abychom uctili památku zesnulé Sophie Anny," začal odříkávat svou řeč a malá Olivie ho přestala poslouchat. Jenom zamyšleně stála nad hrobem, upřeně pozorovala maminčinu rakev a čekala, až přijde ta správná chvíle a ona se bude moci rozloučit.

Byl to opravdu smutný den. Pochmurný. Jako kdyby země a nebe věděly, že má dnes její maminka pohřeb. Jako kdyby se s ní také chtěly rozloučit. Slunce zůstalo schované a také tak projevilo svou úctu ke králově milence.

Olivie znala své postavení. Jako dcera královy milenky věděla, kde je její místo. Takových dětí, jako byla ona, jejích sourozenců, byla na zámku spousta. A Olivie chápala, že ona je na tom dokonce i mezi nimi velmi špatně. Chlapci měli šanci stát se královými vojáky, dokonce měli zvýšené šance i na důležité hodnosti. Starší dívky už většinou měly vybrané muže, některé byly už zasnoubené či dokonce vdané. Mladším dívkám vybírala jejich budoucí manžely většinou jejich matka společně s králem, byly to přece jeho dcery.

Ale Olivie věděla, že ona takové štěstí mít nebude. Věděla, že není dostatečně hezká, aby si ji nějaký šlechtic vybral jako budoucí manželku pro svého syna. A také věděla, že když je teď její matka po smrti, už nebude nikdo, kdo by za ni bojoval a kdo by se snažil krále přesvědčit, aby pro ni také vyhledal manžela.

Hlavou se jí honily pochmurné myšlenky, ale slzy jí z očí netekly.

Byla se svým osudem smířená. Když její matka před pár měsíci porodila králi další dítě, měla nejdřív radost. Jenže potom maminku pár dní neviděla. Když ji konečně spatřila, bylo to škvírou mezi dveřmi, než je stihla služebná zavřít, skoro ji nepoznala.

Sophie Anna byla smrtelně bledá, na první pohled bylo vidět, že není zdravá a že se už neuzdraví. Olivie to brzy pochopila. Podařilo se jí přesvědčit služebnou, aby jí dovolila matku navštěvovat. Chodila za ní, když už všichni ostatní spali. Věděla, že je jenom otázkou času, než maminčino tělo boj s nemocí vzdá a než ji maminka opustí.

Hodně si o tom spolu povídaly. Maminka si dala záležet na tom, aby Olivie věděla, co ji čeká a co všechno se jí může stát. Dbala na to, aby byla její dcera připravená.

Potom si pro Olivii přijel on. Její otčím, který chtěl, aby mu říkala otče. Maminka jí vysvětlila, že potom bude bydlet u něj. Se vším se má svěřovat jemu, všechno, co ji bude trápit, má říct jemu, nemá se bát se ho na cokoliv zeptat. Je to milý muž.

Od té doby spolu trávili vždy celý den. Jezdila se svým novým otcem na projížďky kočárem a vedla s ním vážné rozhovory. Dozvěděla se, že bude jeho jediné dítě a že nebude mít novou maminku, jenom chůvu, která ji bude hlídat a možná i učit, tak jako to bylo tady na zámku.

Jednou ji zavezl i k sobě domů a ukázal jí, kde bude bydlet. Dokonce se jí zeptal, jestli jí pokoj, který pro ni vybral, vyhovuje. Nejistě kývla, nebyla zvyklá, že by se k ní někdo choval jako k dospělé, ale přesto se na něho vždy snažila udělat dojem.

Často se spolu procházeli zámeckými zahradami. Někdy se k nim dokonce připojil i král. Záleželo mu na tom, aby splnil poslední přání své oficielní milenky. Nebyl ženatý, jeho královna zemřela už dávno, a od té doby se u něho vystřídalo mnoho žen. S některými udržoval poměr, s jinými ne, ale všechny se měly dobře.

Sophie Anna byla zatím poslední. Onemocněla a zemřela v důsledku porodu jeho nejmladšího syna. Olivie věděla, že by bylo logické, aby k tomu kloučkovi cítila nenávist nebo přinejmenším výčitky, ale nemohla se k tomu přimět. Viděla ho jenom jednou, ale i to stačilo k tomu, aby si ho zamilovala. Měl maminčiny oči.

"… Amen," dokončil kněz své dlouhé povídání a Olivie se probrala z transu. Podívala se na něho a spatřila, jak se na ni smutně usmívá. Udělala tedy dva kroky dopředu.

"Sbohem, maminko," zašeptala do větru, který se kolem ní v tu chvíli zvedl, vzala věneček do obou rukou a opatrně ho pustila dolů. "Budeš mi chybět."

A stále neplakala. Věděla, že to muselo přijít. Chápala to.

Věděla, že tím, že maminka umřela, pro ni začíná nový život. Nic už nebude tak jako dřív a ona, když bude mít ždibeček štěstí, do svého života možná bude mít i něco málo co říct. Rozuměla složitosti svého postavení, ale nevzdávala se naděje. Kdo ví, jak to všechno dopadne.

A v jejích očích se konečně objevily slzy. Slzy naděje.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Jehane Jehane | E-mail | Web | 11. září 2011 v 21:29 | Reagovat

Zajímavá povídka! Sice docela depresivní, ale líbí se mi, že končí nadějí. Takové příběhy mám moc ráda, myslím, že lidi dneska příliš často píšou o špatných koncích, a proto se mi moc líbí, že ty ve svých příbězích píšeš o naději a nových začátcích :-) Jen tak dál!

2 Teryii Teryii | Web | 16. července 2012 v 16:16 | Reagovat

Niečo neuveriteľné! Fakt vynikajúco napísané :-) Veľmi sa mi to páčilo :-) Máš talent ;-) Opisy boli veľmi dobré, ja som to nikdy nevedela :-D Aspoň podľa mňa.. :-?
No a dej bol zaujímavý...
Na konci som sa skoro rozplakala :-) (Som síce aj citlivý človek, ale vieš, prežívam krušné obdobie zvané menštruácia, takže moje citové bunky sa dosť prejavili ;-) :-D)
Mimochodom, keby si chcela, navštív môj blog :-) Mám tam moju tvorbu, možno by sa ti tiež páčila :-)
A veľmi rada by som poznala názor od talentovanej spisovateľky :-)
Ďakujem veľmi pekne :-)
Teryii

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."