"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Téma týdne: Moře

28. dubna 2010 v 18:37 | Akka |  Jednoráz.
Inspirace (a použitý text): báseň Soumrak u moře ze sbírky Devátá vlna od Viktora Dyka

Doporučuju přečíst alespoň celou tu báseň, pokud si najdete trochu času a trpělivosti. A když se vám bude chtít přečíst si i úseky z mé vlastní hlavy, budu hrozně moc ráda. A jestli můžu být tak troufalá, poprosila bych ještě o jednu věc: nechte komentáře!

Moře

Stojím na břehu moře a pozoruji, jak za vlnící se obzor pomalu klesá velká oranžová koule. Proč u moře vypadá slunce vždycky větší? napadá mě, když už je vidět jenom jeho polovina. A proč je západ slunce u moře vždycky tak depresivní?

Hlavou se mi honí smutné myšlenky a vzpomínky na minulá léta, která jsem tu strávila. Vzpomínám na tu osobu, co je tu trávila se mnou, a na tvářích se mi objeví první slzy. Dýchám zhluboka, nejprve se snažím ty projevy zoufalství a smutku zarazit, ale nejde to. Stále vidím před očima jeho tvář, mé srdce se stále rozechvívá, kdykoliv pomyslím na jeho úsměv.

A najednou jsou všechny mé myšlenky pryč. V hlavě mám úplně vymeteno - až na jeden hlas, který mi rytmicky předříkává slova nějaké básně…

Nalevo širé zřím moře,
napravo táhne se dýna.
Příboj, jenž tříští se o břeh,
mi cosi připomíná.

Po písku omytém vlnou
reptaje nejdu a klna.
Zamyšlen tiše si šeptám.
Říkám si: devátá vlna!

A bílá tříšť na písečné pláži mi opravdu něco připomíná. Připadá mi, jako by to bylo včera, co jsme tu spolu seděli a nechávali si omývat nohy slanou vodou. Jako by to bylo včera, co jsme tu seděli jeden druhému v objetí, povídali si anebo mlčeli - oba jsme vždycky dokázali s naprostou přesností odhadnout, na co má ten druhý náladu, co si myslí. Možná to bylo díky tomu, že jsme spolu prakticky vyrůstali. Naše rodiny si byly velmi blízké, a tak bylo logické a nevyhnutelné, že jsme se potkali a že se z nás stali nerozluční kamarádi, "parťáci v legraci".

A stejně tak bylo nevyhnutelné, že se časem naše kamarádství ještě více prohloubilo. Nejdřív jsme trávili společný čas jenom tím, že jsme vymýšleli, jak si z koho uděláme kdy legraci, z koho si vystřelíme, a jakým způsobem by bylo možné do jeho blízkosti nainstalovat skrytou kameru. Ale ze dvou kamarádů spojených pouze řetězcem dětských lumpáren - za které jsme pokaždé dostali náležitě vynadáno, což nám ovšem nebránilo to zkusit znovu, jenom jsme to lépe promysleli, aby podezření nepadlo na nás, což se většinou stejně stalo - se postupem času stali přátelé na život a na smrt.

Někdo říká, že přátelství mezi holkou a klukem není možné, nebo alespoň ne bez toho, aby jeden či druhý necítil nebo nechtěl něco víc. Takovým lidem bych vzkázala, že pokud si to myslí, potom vůbec nerozumí mezilidským vztahům.

My dva jsme byli čistě přátelé.

Vln osm potopí pouze,
vln osm přeskočí.
Vln osm vesele bije
do prsou, do očí.

Vln osm nemá zlé moci,
vln osm laškuje jen.
Vln osm nemůže zmoci,
devátá vezme tě v plen!

Devátá vlna smete,
s čím osm hrálo si,
devátá vlna nese,
však živé nenosí,

devátá vlna zavře
mdlá ústa na věky.
A upíráš své oči
na moře bezděky.

A pak se to stalo. Oba jsme končili střední - stejnou, jak jinak - a oba jsme se těšili, jak si užijeme naše poslední bezstarostné prázdniny. Věděli jsme, že když půjdeme každý na jinou vysokou školu, dokonce každý do jiného města, tak už na sebe nebudeme mít tolik času jako dosud. Uvědomovali jsme si, že pokud se vůbec ještě budeme vídat, rozhodně že to nebude každý den, jako teď, a pravděpodobně ani každý víkend.

Slíbili jsme si, že si tedy budeme alespoň psát, když už nic jiného, a že se budeme snažit všechno podřídit tomu, abychom mohli zůstat ve styku. Asi to bylo naivní, ale oba jsme byli spokojení, že jsme se alespoň nějak dohodli. Mělo nám být jasné, že to nemůže vyjít…

Když jsme se loučili - bylo to právě na tomhle místě, kde teď stojím - oba jsme si odpřisáhli, že když nikdy jindy, tak že se alespoň příští rok sejdeme tady; na společné dovolené obou našich rodin.

Ale to, že nám nakonec nevyšlo, nebyla moje chyba. jsem tu byla. Přijeli jsme s rodiči o dva dny dřív než jeho rodina. Nemohla jsem se dočkat, až ho znovu uvidím, protože - světe div se - přes rok jsme se ani jednou neviděli. Jediné co jsem o něm věděla - když nepočítám jeho sms, které mi chodily nejčastěji jednou za měsíc, a na které jsem okamžitě svědomitě odpovídala - bylo to, co jsem se dozvěděla od táty, když jsem ho náhodou přistihla, jak telefonuje s jeho otcem.

Když rodiče občas domluvili společnou večeři, nikdy nepřišel. Vždycky mi od něho přišla sms s omluvou, že má zrovna ve škole až moc práce nebo že už má naplánovaného něco jiného s někým jiným a že už to nemže odvolat.

A včera, když jeho rodiče konečně přijeli, napjatě jsem čekala, kdy z jejich auta vystoupí i on.

A čekala jsem marně.

Při večeři v hotelu jsem se dozvěděla, že se od rodiny odstěhoval skoro hned po tom, co nastoupil na vysokou, že si sám vydělává na nájem a že žije s nějakou modelkou, která se snaží s jeho pomocí vystudovat. Jeho rodiny o něm už také skoro neslyší - kromě rodinných oslav narozenin, kde se mihne, poblahopřeje a okamžitě mizí za "tou svou", ho nevídají.

A tak tu teď stojím na břehu moře, vzpomínám, jak jsme sem společně utíkali před společenskými hrami, které organizovali naši rodiče na hotelu, a hlavou mi zní báseň od Viktora Dyka, která jako by přesně vystihovala mou náladu.

Vlna se vzdouvá a týčí
prvá a druhá a třetí,
vlna se tříští a láme,
letí a nedoletí.

Tmí se a odkusi z hlubin
nějaký osud tě volá.
Rozběh se dobrodružně
do moře úzký hrot mola.

Tmí se a písčitou dýnou
vede tě ještě tvá cesta.
A maně počítáš vlny:
čtvrtá a pátá a šestá.

Ale jdeš odvahy plný
vstříc kterýmkoli losům.
A maně počítáš vlny,
počítáš: sedm. A osm…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lukáš Lukáš | Web | 28. dubna 2010 v 18:49 | Reagovat

Zdravím. Působivý text. Básničky jsou velice pěkné. Taky jsem psal básničku na téma moře. :-)

2 Kolda Kolda | E-mail | Web | 13. února 2011 v 10:15 | Reagovat

Páni, moc krásně jsi to napsala! Ještě víc se mi to líbilo, protože báseň Soumrak u moře  mám strašně ráda!x) Ale doufala jsem, že se tam onen kamarád nakonec objeví.. =)

3 Anne Anne | E-mail | 22. ledna 2014 v 23:16 | Reagovat

Krasna basnicka, uplne bozi +_+
Povidka jakbysmet :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."