"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 10. část

8. dubna 2010 v 18:09 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

10. Charlie

EDWARD CULLEN
Nevím, jak dlouho jsem tam tak ležel a třásl se.

Vím, že tam Alice celou dobu byla se mnou. Byl jsem na ni naštvaný, ale zároveň jsem jí byl neskonale vděčný… Už se úplně setmělo. To znamená, že jsme tu byli minimálně osm hodin… Roztřeseně jsem se postavil.
"Co chceš dělat?" zeptala se tiše Alice, když se postavila vedle mě a svojí drobnou rukou mě objala kolem ramen. Povzdechl jsem si.
"Nejdřív půjdu za Charliem. Ne, že bys to už nevěděla, viď?" dodal jsem poněkud jízlivě. Nechtěl jsem na ni být nepříjemný, ale přece jenom… pět let to přede mnou tajila… Zřejmě ale uhodla moje myšlenky.
"Edwarde, je mi moc líto, že jsem ti to neřekla, ale pomysli, co by byla první reakce, které bychom se od tebe dočkali?" měla pravdu. Byl jsem na ni naštvaný, ale měla pravdu. Přišli bychom o tebe, slyšel jsem v její mysli.
"Copak jste o mě nepřišli společně s ?" zeptal jsem se kysele, vymanil se z jejího objetí a odvrátil se od ní. Ach Edwarde… kéž bych věděla, co mám říct…
"Radši neříkej nic," odsekl jsem a vykročil směrem k východu ze hřbitova.
"Edwarde, počkej!" slyšel jsem ji, ale nešla za mnou. Naštěstí pro ni. Nevšímal jsem si jí a pokračoval v cestě k východu. Chtěl jsem zajít za Charliem, tentokrát jsem chtěl dát najevo svou přítomnost… Chtěl jsem si s ním promluvit o Belle… Ale sotva na půl cestě mi došlo, že on tam nebude. Byl u Jacoba Blacka, v La Push, kam jsem já nesměl…
Doběhl jsem k jeho domu. Třeba kdybych ho znovu prohledal… Možná bych něco našel…
Ne, nenašel. Už jsem to tam jednou velmi důkladně prohledal, už nic jiného najít nemůžu! Ale co kdybych… Napadla mě spásná myšlenka. Předtím jsem hledal cokoliv, co by mělo spojitost s její osobou, ale co kdybych hledal klíč k jejímu pokoji? Tam bych našel něco o ní, tím jsem si byl jistý.
Otevřel jsem si dveře schovaným náhradním klíčem a dal se do hledání. Musel jsem něco dělat, abych dostal z hlavy její… Její smrt. Zastavil jsem se. To nebyla pravda, Bella nemohla být mrtvá, byla můj anděl, důvod, proč existuji, byla moje všechno… a byla mrtvá? To vážně nemohla být pravda. Cítil jsem, jak se znovu propadám do bolestné agonie, jako na hřbitově. Tam mi pomohla Alice, ale kdo by mi pomohl tady? Potřásl jsem hlavou, abych se vzpamatoval. Trochu to pomohlo, byl jsem alespoň schopný pokračovat v hledání…
Hledal jsem do úsvitu. Prohledal jsem všechno. Celý obývák jsem obrátil naruby, dokonce i Charlieho ložnici! Jediné místo, kde jsem ještě nebyl. Postupně jsem pootvíral všechny šuplata, i ty s příbory. A tam jsem ho uviděl. Ležel pod přihrádkou na vidličky. Kdybych nebyl mrtvý, teď by se mi asi prudce rozbušilo srdce.
Vyšel jsem z kuchyně a pokračoval rovnou po schodech. Šel jsem pomalu, nebyl jsem si jistý, že tam chci jít…
Zhluboka jsem se nadechl a odemkl. Zavřel jsem za sebou, než jsem se tam rozhlédl. Bylo tam uklizeno, vládl tam až nepřirozený pořádek, ale na všem ležela tlustá vrstva prachu. Ze všeho okolo jsem ji cítil. Bylo to mučivé, ale zároveň uklidňující. Mohl jsem si představovat, že každou chvíli uslyším hlučný motor jejího malého náklaďáčku… byla to nezdravá představa. Věděl jsem, že jestli budu pokračovat, pravděpodobně už se z toho nikdy nedostanu. Ale já se z toho nechtěl dostat! Chtěl jsem na ni myslet, chtěl jsem si ji pamatovat… Alespoň do té doby, než se dostanu do Itálie, abych… No, abych je požádal o smrt. Ve světě, kde už nebylo světlo, jsem nechtěl existovat.
ALICE CULLENOVÁ
Viděla jsem Edwarda v temné místnosti. Proti němu stál neznámý tmavovlasý upír.
"Aro vás za chvíli přijme, jen ještě malé strpení…" říkal právě. Edward vypadal netrpělivě. A také zmateně a v očích měl bolest. Vypadal, jako kdyby se na něco soustředil, evidentně tomu upírovi nemohl číst myšlenky.
"Thomasi, já už nechci čekat! Proč mě nemůže přijmout hned?" zeptal se popuzeně.
"Musíte pochopit, že vzhledem k vaší schopnosti musíme zaujmout určitá opatření," odpověděl mu klidným hlasem ten Thomas.
"Tak ať si pospíší!" vykřikl Edward a odvrátil se.
Musím ho zastavit!
EDWARD CULLEN
Přešel jsem k uvolněnému prknu v podlaze. Nepřišla nato. Netušila, že jsem tady zanechal část sebe. Ještě jinou, kromě té, která byla pořád s ní… Ani jsem se nenamáhal prkno zvednout, viděl jsem, že je nedotčené. Chystal jsem se pustit do prohledávání zásuvek jejího stolu, když jsem uslyšel Aliciny myšlenky. Ohlédl jsem se. Stála ve dveřích a tvářila se neštvaně.
"Nikam nejdeš, je ti to jasné?" prskala. Musela mě vidět u Volturiových. Opravdu ji to rozrušilo. "Nikam tě nepustím!" dodala zoufale. Její rysy změkly, teď se tvářila nešťastně. "Přišla jsem už o jednoho sourozence, nechci ztratit druhého…" zašeptala. Přešla pokoj a objala mě. Chvíli jsem váhal a pak její objetí opětoval. Znovu měla pravdu. Měl bych si nejdřív promluvit s Charliem a pak e jít omluvit Esme za svoje chování. A rozloučit se…
"Dobře, Alice, ještě chvíli počkám. Chtěl bych, aby mi Charlie o ní vyprávěl," přiznal jsem. Alice zvedla hlavu z mého ramene a zvědavě se na mě podívala. Jen jsem protočil oči, vytrhl se jí a pokračoval v prohledávání Bellina stolu.
Když se Alice ujistila, že nikam neuteču, zase odešla. Ztratil jsem pojem o čase. Jenom jsem ležel na její posteli a vzpomínal. Myslel jsem na naše první "rande" na louce uprostřed lesa. Na náš první polibek. Na pocit triumfu, který mě zaplavil, když jsem zjistil, že jsem schopný se kontrolovat, že jí neublížím. Na ten incident ve Phoenixu, kde jsem si tuhle myšlenku ještě utvrdil, když jsem si začal ještě více věřit, když jsem vysával její krev smíchanou s Jamesovým jedem, vzpomněl jsem si na to, jak mě vždycky dokázala omámit svým pouhým pohledem, jak sedávala vedle mě, když jsem jí hrál na klavír, jak mumlala ze spaní mé jméno… Projela mnou vlna palčivé bolesti. Už ji nikdy neuvidím, nikdy nepolíbím, nikdy ji neuvidím se červenat…
Když jsem uslyšel venku Charlieho auto, nejdřív jsem si toho nevšímal. Ale pak jsem ucítil ten divoký zápach. Vlkodlak. Rychle jsem vstal a podíval se škvírkou mezi závěsy. Stál tam. Vedle Charlieho policejního auta stál malý Rabbit a z něho právě vystupoval Jacob Black. Vypadal starší, vyspělejší, než když jsem ho viděl naposledy. A větší. Bylo na něm znát, že to není obyčejný indiánský mladík. Rychle jsem vyběhl z pokoje, zamkl za sebou a jen taktak stihl vyběhnout zadními dveřmi z domu. Jenže mi bylo jasné, že mě Jacob dřív nebo později ucítí. A potom mě už nic nezachrání. Možná by to bylo řešení, kdyby mě Jacob zabil, nemusel bych se trmácet až do Itálie, vždyť jsem si ani nebyl jistý, že by mi vyhověli! Zajiskřila ve mně stopa naděje.
"Jsi si jistý, že máš dost jídla, Charlie?" uslyšel jsem Jacobův hlas z kuchyně.
"Ano, Jaku, děkuju," povzdechl si Charlie.
"Dobře. Stavím se tu zítra, ano?" zeptal se Jacob asi takovým tónem, jako kdyby mluvil ke tříletému dítěti. Ale Charliemu to zdá se nevadilo. Byl úplně mimo. Jacob se s ním rozloučil a pak jsem uslyšel bouchnout dveře. Edwarde Cullene, ty hnusná pijavice, myslel jsem, že jsem tvojí sestře řekl dost jasně, že už o vás nechceme slyšet! Uslyšel jsem jeho myšlenky hlavně díky tomu, že ve své mysli vyslovil moje jméno. Pochybuji, že bych je jinak vůbec zaregistroval… Sejdeme se za po setmění u hranice teritorií, buď tam! A jestli ublížíš Charliemu, najdu si tě! Nevím, jestli se mi to nezdálo, ale připadalo mi, že jsem ho v mysli slyšel vztekle zavrčet.
Když si Charlie sedl k televizi, vrátil jsem klíč od Bellina pokoje do šuplíku v kuchyni. Potom jsem vyšel zadními dveřmi ven, obešel dům a zastavil se před hlavním vchodem. Rozhodl jsem se čas zbývající do setmění využít tím, že se pokusím promluvit si s Charliem. Ale s rukou na zvonku jsem zaváhal. Co bych mu asi měl říct? Na nic jsem nemohl přijít. Nakonec jsem si povzdychl a zazvonil. Ono to třeba přijde samo… Slyšel jsem, jak se Charlie zvedl a pomalým šouravým krokem došel ke dveřím. Když je otevřel, zůstal v nich stát jako opařený. Já mám určitě halucinace. Co tady dělá? Já ho zabiju! Ale nakonec se asi rozhodl to hned neudělat.
"Dobré odpoledne, Charlie," pozdravil jsem tiše. Hlas se mi trochu třásl, ale myslím, že to nepoznal. Nechtěl jsem mu přidávat bolest, a tak jsem už nic dalšího neřekl. Charlie na mě ještě chvíli omráčeně zíral a snažil se utřídit si zatoulané myšlenky. Chvíli mu to trvalo, ale já se nepohnul. Potom beze slova otevřel dveře dokořán a pokynul mi, abych šel dál. Vztek možná přijde později. Věř mi, Charlie, kdybys měl vůbec šanci uspět, rád bych tě nechal, abys mě zabil… Posadil se v obýváku do křesla a pokynul mi na pohovku.
"Co tady chceš?" zeptal se hlasem prostým všech emocí. Nevím, jestli se o to jenom snažil to skrýt, nebo jestli vůbec byl schopný vložit do hlasu vztek. Věděl jsem, že mě musí nenávidět…
"Charlie, chtěl jsem vědět… Chtěl jsem vědět, jestli vám mohu nějak pomoci…" nevěděl jsem, jak pokračovat. Ale asi jsem zvolil špatnou variantu…
"Od tebe já žádnou pomoc nepotřebuju!" zařval a jeho tvář dostala fialovočervenou barvu. Konečně nějaká známka, že něco cítí… "Zvládnu to sám, jako jsem to zvládl doteď!" Charlie teď prudce oddechoval. Sklopil jsem oči. Nemohl jsem se dál dívat do těch jeho… Bylo v nich teď tolik toho, co jsem já cítil… Dlouho jsem pozoroval podlahu a snažil se přijít na něco, co bych mohl říct, ale nic mě nenapadalo…
"Po tvém odchodu byla zničená. Netušil jsem, že to někdo může takhle prožívat." Věděl jsem, o kom mluví. Trochu mě ale šokovala náhlá změna v jeho tónu. Nebyl už vzteklý, teď byl jenom hodně, hodně smutný… "Ale jacob jí pomohl. Jacob pro ni byl dobrý. Byl to nejlepší, co ji kdy potkalo." Vzpomněl jsem si, jak něco takového říkala ona mě. "S ním vypadala spokojenější, šťastnější. Jenže za nějakou dobu už toho na ni byla moc…" Charlie se odmlčel. Nechtěl na to vzpomínat. Ani já jsem nechtěl. Potom se jeho nálada prudce ochladila. I jeho hlas byl teď ledový. "Měl bys jít. Ztrať se!" Zvedl jsem hlavu. Z jeho mysli jsem vyčetl, že to opravdu myslel vážně, a tak jsem se zvedl a vykročil ke dveřím. Cestou jsem se ještě ohlédl a to, co jsem viděl, mě zlomilo. Charlie seděl na křesle, hlavu v dlaních, a tiše vzlykal. Jak jsem ji mohl opustit? Měl jsem vědět, co jí to udělá! Jsem sobec…
Vyšel jsem před dům a najednou jsem uviděl štěrkovou cestu, jak se nebezpečně rychle přibližuje. A potom jsem ležel na ní, stočený do těsného klubíčka. Jak může chyba jednoho člověka způsobit tolik bolesti? Ne člověka, upíra. Sobeckého upíra, který si myslí, že všechno zná a že nic nemůže udělat špatně…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."