"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 11. část

11. dubna 2010 v 18:06 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

11. Vlkodlak

EDWARD CULLEN
Zapadalo slunce.

Věděl jsem, že zapadá, i když jsem ho tak úplně neviděl. Netušil jsem, že mi někdy bude slunce tahle moc chybět. Slunce jako takové, ale i to přenesené. Slunce, které do mého života vnášela ona… na les okolo mě padala tma. Doufal jsem, že Jacob s sebou přivede celou svoji smečku. Pak by moje smrt mohla být rychlá…
Než jsem šel sem, zavolal jsem Alici. Nechtěl jsem, aby za mnou nikdo chodil. Řekl jsem jí, že se s nimi setkám sám a že je všechno v pořádku, nechceme přece ohrozit dohodu… Kupodivu mi uvěřila a nechala mě jít. Ani neprotestovala…
ALICE CULLENOVÁ
Nevěděla jsem, že s Charliem přijede domů i ten vlkodlak. Dozvěděla jsem se to, až když mi to Edward řekl, když mi volal. Samozřejmě, že jsem ho nechtěla pustit na to setkání s Jacobem Blackem samotného, a Carlisle se mnou souhlasil, ale pak jsme došli k závěru, že bychom mu měli ukázat, že mu věříme. Nakonec mě přesvědčili. Ale pořád mi nešlo do hlavy, jak je možné, že jsem neviděla, že s Charliem přijde ten pes…
Je možné, že by vlkodlaci byli vůči mé schopnosti imunní? Carlisle má takovou teorii. Ale známe Carlislea a jeho teorie… I když, na téhle něco je…
EDWARD CULLEN
Stál jsem přesně na hranici. Ještě krok a porušil bych dohodu s indiány. Pozoroval jsem les přede mnou a čekal, že každým okamžikem se tam objeví zástup obrovských vlků. Ale přepočítal jsem se. Stál tam jenom on. A podle jeho myšlenek ostatním ani neřekl, že jsem zpátky. To bylo od něho velmi pošetilé. Zjevně si hodně věřil, když se odvážil jít na schůzku s upírem a ani o tom nikomu neříct… Pozdravil mě pokývnutím hlavy. Divím se, že máš odvahu se sem vůbec vrátit, pomyslel si. Jenom jsem pokrčil rameny. Zavrčel a začal se třást. V jeho mysli jsem četl, že se mermomocí snažil uklidnit, ale sám vím, jak je těžké odolat něčemu tak přirozenému… Nakonec se mu to ale povedlo. Úctyhodný výkon. Ale mě bylo jedno, jaké úsilí na to vynaložil. Bylo by mi jedno, kdyby se na místě proměnil a roztrhal mě na kusy. Vítal bych to.
Věděl jsem, že hledá padnoucí nadávku. Chápal jsem ho. Potom jsem v jeho mysli uviděl ji. Vypadala úplně stejně, jako v Alicině vizi. V jejích očích nebylo světlo, její vlasy zplihle visely po stranách jejího strhaného obličeje. Klesl jsem na kolena. Nesnesl jsem ten pohled. Jacob se jenom ušklíbl.
"Co ode mě chceš?" zašeptal jsem. Jacobův úšklebek se ještě rozšířil. V jeho mysli jsem viděl všechnu bolest, kterou jsem Belle přivodil. Viděl jsem, jaká troska se z ní stala. Pohrdal jsem sebou.
"Chtěl jsem ti jenom říct, že za to, že Bella spáchala sebevraždu, můžeš ty," začal. Zavřel jsem oči. "Ale taky já." Prudce jsem vzhlédl. Jeho tvář teď byla zkroucená bolestí. Stejnou, jakou jsem cítil já. "Když jsi ji opustil, stala se z ní chodící zombie. Nemluvila, nejedla, už si ani nečetla, když slyšela někde hrát hudbu, buď ji vypnula, nebo utekla. Podle Charlieho v noci nespala, a když usnula, probouzela se s křikem. Potom přišla za mnou. Přivezla s sebou dvě motorky a chtěla, abych je spravil. Když jsem to udělal, dožadovala se, abych ji na nich naučil jezdit. Už ani nevím, kolikrát jsme skončili na pohotovosti. Charlie si mě jednou vzal stranou a poděkoval mi. Bella začala komunikovat s okolím a párkrát si dokonce vyrazila se spolužáky. Časem jsme se sblížili a já čekal, že by třeba z našeho kamarádství mohlo být i něco víc. Jenže Bella to pořád odmítala. Tvrdila, že mi nikdy nemůže dát to, co si zasloužím, že mě nikdy nemůže milovat." V jeho očích se objevily slzy. Nestyděl se za ně, to jsem dokázal pochopit. Kdybych mohl, také bych plakal. "Pořád dokola mi to opakovala a já jí pořád opakoval, že mi to nevadí, měl jsem ji rád takovou, jaká byla. Jenže potom jsem potkal Terri. To je moje žena," vysvětlil mi, když viděl můj nechápavý pohled. "Nemůžeš nikdy pochopit, co se mezi námi stalo, nikdo nemůže. Je to věc, která se stává jenom vlkodlakům a může se to stát jenom, když toho člověka vidíš poprvé po své přeměně. Terri jsem znal od dětství, vyrůstali jsme spolu, ale když mi bylo dvanáct, odjela za svou tetou do Mexika, aby tam chodila do školy. Nevím, co vedlo její rodiče k tomu rozhodnutí. Každopádně, teď se vrátila, aby tu dokončila střední školu. Nemohl jsem se tomu bránit, modlil jsem se, aby to Bella pochopila. Když jsem jí řekl, že už to mezi námi takhle dál být nemůže, zlomilo jí to podruhé. Utekla, a když jsme ji našli, nebylo jí už pomoci…"
JACOB BLACK
Původně jsem mu nic z toho vyprávět nechtěl, byly to moje nejintimnější myšlenky, ale když jsem viděl jeho bolest, nedokázal jsem se zastavit. Pocítil jsem iracionální touhu mu to alespoň trochu ulehčit. Neměl by se obviňovat z její smrti. Sice jsem ho nenáviděl, ale viděl jsem, že kdyby ji neopustil po jejích osmnáctých narozeninách, byli by pořád spolu. Kdežto já bych ji stejně opustil. Moje setkání s Terri bylo nevyhnutelné. Neřekl jsem mu o tom, co se z ní stalo, nemělo cenu přilívat oheň do už tak pálící rány… A navíc jsem byl přesvědčený, že je stejně mrtvá. Co by s ní jinak ti Volturiovi dělali? Byla nebezpečná, hrozilo, že nás všechny prozradí!
"Děkuji," vydechl Edward a znovu sklonil hlavu. Nechtěl jsem vědět, co se mu v ní teď honí, chtěl jsem pryč. Už jsem ho nechtěl vidět, příliš mi ji připomínal…
"Už byste se sem neměli vracet," řekl jsem chraplavě. Roztřásl jsem se. Můj vztek se vracel. Edward to musel vycítit, nebo to uslyšel v mých myšlenkách, protože na chvíli vzhlédl. "Nashledanou, Edwarde Cullene," rozloučil jsem se a rozběhl se do lesa. Neměl jsem ani čas sundat si boty, sotva jsem se dostal z jeho dosahu, proměnil jsem se ve vlka. V tu chvíli jsem věděl, že se moji bratři dozvěděli o mé schůzce s tou pijavicí.
Všechno v pořádku, Jaku? Samův hlas přehlušil zmatené myšlenky ostatních.
Jasně, odpověděl jsem a promítl mu průběh schůzky. Věděl jsem, že moji bratři se mnou sdílí moji bolest, ale také jsem věděl, že se jí nemůžu poddat. Musím se vrátit, mám povinnosti ke své rodině. Běžel jsem domů. Čeká tam na mě Terri, určité má uvařenou dobrou večeři a malý Billy čeká na to, až mu budu vyprávět pohádku na dobrou noc. Před očima se mi objevil obraz mého prvorozeného syna. Vypadal přesně jako já, jak jsem se znal z fotek, které měl můj otec pověšené na zdi v obýváku. Jenom oči měl po matce. Ne že by byly rozdílně barevné, než moje, ale zračila se v nich upřímnost, o které jsem věděl, že v mých očích už nikdy nebude. Tolik jsem toho Terri neřekl, neznala mou minulost, nevěděla, že i přes naše magické pouto ji nikdy nebudu milovat tak moc, jako jsem před pěti lety miloval Bellu Swanovou. Nemohla nikdy naplnit mou mysl, jako to tak často dělala Bella. Věděl jsem, že i když mám Terri nade vše rád a že i když je Bella Swanová navždy pryč, bude pro ni v mém srdci navždy vyhrazené místo…
Ale o smutek, který jsem cítil se ztrátou Belly, jsem věděl, že časem přejde. Billy Black byl teď mou radostí, byl mým osobním sluncem, tak jako já byl jejím. Musel jsem se k němu vrátit. K němu a k jeho matce, která stejně jako já neměla na vybranou a kterou jsem se teď rozhodl milovat celým svým srdcem… Možná až na úplně malý kousek, který bude navždy patřit Belle…
EDWARD CULLEN
Ještě dlouho jsem tam klečel a přemýšlel o tom, co mi Jacob Black řekl. Divil jsem se, že mě na místě nezabil. Byl jsem za to rád, ale zároveň jsem ho za to nenáviděl. Moje trápení už mohlo být u konce a nemusel bych svou rodinu zarmoutit odchodem do Itálie, což by se rovnalo sebevraždě. Když se rozednilo, probral jsem se z transu. Musel jsem něco dělat, něco, co by mě odvedlo od sebevražedných myšlenek. Už jsem věděl, co udělám, ale chtěl jsem ještě chvíli počkat.
Předně jsem chtěl své rodině vyprávět, co jsem se dozvěděl od Jacoba a také jsem chtěl, aby věděli, že už mě tu neudrží…
Pomalu jsem se zvedl a vykročil. Lidskou rychlostí jsem došel k našemu domu. Věděl jsem, že jestli tu je Alice, budou tu určitě i všichni ostatní. Otevřel jsem dveře, a aniž jsem se podíval okolo, rovnou jsem šel nahoru do svého pokoje. Tam jsem si lehl na svoji černou pohovku a doufal, že za mnou nikdo nepřijde. Chtěl jsem být ještě chvíli sám.
ALICE CULLENOVÁ
Pořád se mi vracela jedna vize. Pořád dokola jsem viděla Edwarda, jak mluví s tím tajemným Thomasem. Celou noc jsem se jí nemohla zbavit. Byla pořád stejná, jen s drobnými obměnami. Párkrát tam dokonce nebyl jenom Thomas, viděla jsem tam i několik jiných členů gardy… nikomu jsem o tom neřekla. Byla jsem si jistá, že vědí, co Edward udělá, po tom, co zjistil, že Bella je mrtvá. Bella… naše malá nešikovná Bella… mrtvá. Ačkoliv jsem tu hořkou pravdu znala už dlouho, věděla jsem, že nikdy mi nebude připadat méně zlá, méně krutá…
Seděla jsem Jasperovi na klíně v obývacím pokoji a snažila se dávat pozor na film, který jsme měli puštěný, abych mu to ulehčila. Věděla jsem, že celý dům je naplněný bolestí. Divila jsem se, že tu Jasper dokáže vůbec vydržet.
"Jsem tu, protože tu bolest chci cítit, to, že umím ovládat emoce, neznamená, že nic necítím," odpověděl mi jemně, když jsem se ho na to zeptala.
Asi v půlce toho filmu, ani nevím, co to bylo za film, se tiše otevřely dveře a Edward vešel. Ani se na nás nepodíval a zamířil do svého pokoje. Cítila jsem, jak sebou Jasper pode mnou cuknul, ale nevěnovala jsem tomu pozornost a poslouchala, jak za sebou Edward nahoře přibouchl dveře. Ještě chvíli jsem počkala a pak se nejistě zvedla. Nevěděla jsem, jestli dělám správnou věc, když s ním chci mluvit, ale cítila jsem, že dřív nebo později to budu muset udělat. Jasper po mně vrhl tázavý pohled. Jen jsem zavrtěla hlavou a naznačila, že jdu nahoru. Jasper pokrčil rameny na znamení lhostejnosti. Nevinila jsem ho za to. Věděl stejně dobře jako já, že Edward tady s námi už dlouho nebude…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."