"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 12. část

12. dubna 2010 v 16:59 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

12. Přesvědčování

ALICE CULLENOVÁ
Sotva jsem se zvedla, ozvala se nahoře hlasitá rána.

Věděla jsem, že Edward něco rozbil. Napadlo mě, jestli vůbec chci vědět, co to bylo… Povzdechla jsem si a zamířila k jeho dveřím. Bylo mi ho tak líto… Nemohla jsem si pomoct a vzpomněla jsem si na Bellu. Na tu nešikovnou Bellu, co každou chvíli o něco zakopla, i kdyby to měla být její vlastní noha…
"Alice, prosím, nech toho! Prosím!" ozval se z jeho pokoje sotva slyšitelný zmučený šepot. Rychle jsem ty vzpomínky zahnala a pomalu otevřela jeho dveře. Otevřela jsem je a zůstala stát v šoku na místě. Edward ležel na zemi uprostřed pokoje stočený do klubíčka a objímal si kolena rukama. Poklekla jsem vedle něho a stiskla mu rameno. Cukl sebou pod mým dotykem, ale pořád ležel na zemi a měl pevně zavřené oči. Rozhlédla jsem se, hledala jsem inspiraci. V takovémhle stavu jsem jeho pokoj ještě neviděla. Jeho cédéčka se válela všude po zemi a neviděla jsem jediné, které by mělo ještě celou krabičku. Dřevěné poličky, na kterých byla původně vyskládaná, byly roztříštěné na úplně malé kousíčky.
"Je mrtvá… mrtvá! Jak jsem to jenom mohl udělat?" mumlal si pro sebe a vypadal, že mě jinak vůbec nevnímá. Zvedla jsem ho a položila si ho do klína. Byl jako hadrová panenka. Sice máme tvrdou kůži a tak, ale Edward vypadal v tu chvíli velmi zranitelně. Vypadal, jako kdyby byl něco ještě mnohem slabšího, než jsou lidé. Vypadal jako člověk se zlomeným srdcem. Člověk, který ztratil to nejcennější. Člověk, který ztratil lásku.
"Není to tvoje vina, Edwarde, opravdu ne," snažila jsem se ho ukonejšit. Začal vzlykat. Bez slz, ale za to o to více žalostně.
"Neříkej to, Alice, víš dobře, že to není pravda…" Neodpověděla jsem. Neměla jsem co, vlastně měl pravdu.
Jenom jsem seděla a kolíbala ho v náručí…
EDWARD CULLEN
Už to byly tři dny. Tři dlouhé dny od té doby, co jsem zjistil tu otřesnou pravdu. Tři dlouhé dny, po které jsem se zmítal v agonii u sebe v pokoji. Tři neskutečně dlouhé dny, na jejichž konci už jsem neměl co rozbíjet. Moje poličky na cédéčka už nešly rozbít na menší kousky, moje kožená pohovka už nebyla pohovka…
Pokud vím, zůstala se mnou Alice jenom půl dne. Ale čím déle se mnou byla, tím větší měla problém udržet si svoje myšlenky na uzdě. Proto jsem ji nakonec poslal pryč. Cítil jsem, jak se ke mně Jasper snaží poslat vlny klidu, ale nikdy nešel až ke mně do pokoje. Bylo mi jasné, že mu působím příliš mnoho bolesti a že on jenom s největším sebezapřením zůstává v mé blízkosti. Je dobře, že nevěděl, že jeho snaha nenese žádné ovoce. Necítil jsem ani tu nejmenší úlevu. Po třech dnech jsem se konečně odhodlal si s nimi promluvit. Promluvit o své budoucnosti. Jako kdyby nějaká byla.
Vrávoravě jsem se postavil. Nohy se mi třásly a cítil jsem vzadu v hrdle palčivou žízeň. Byl jsem slabý, slabší než kdy dřív. Musel jsem se opřít o zeď, abych nespadl. Když jsem nabyl alespoň trochu rovnováhy, pomalým krokem jsem se vydal směrem do obýváku. Poprvé za hodně dlouhou dobu jsem se vědomě zaposlouchal do myšlenek členů své rodiny.
Měli bychom ho dostat na lov, než příliš zeslábne, myslel si zrovna Carlisle a přecházel sem a tam po své kanceláři.
Myslím, že tentokrát si nalakuji nehty světle modrou. To byla Rosalie. Stará známá Rosalie.
"Rose, dneska ti to opravdu sluší," myslel si Emmett a skoro zároveň jí to i sdělil. Emmett. Co na srdci, to na jazyku. Esme, Jaspera a Alici jsem nikde neslyšel. Proto jsem se rozhodl navštívit Carlislea v jeho pracovně. Zaklepal jsem.
"Dále," ozval se nepřítomně Carlisle. Vešel jsem. "Edwarde!" zvolal překvapeně. Nevím, co ho překvapilo víc, jestli to, že jsem konečně vstal nebo to, že jsem šel za ním a ne za Esme nebo za Alicí. Jenže ty byly nejspíš někde pryč, což je pravděpodobné, protože jiné vysvětlení jsem si představit nedokázal. V tu chvíli jsem nemohl myslet na nic jiného, než na svoje rozhodnutí.
"Carlisle, odjíždím," začal jsem. Můj hlas zněl divně. Mrtvě. Přesně tak, jak jsem se cítil. Carlisle se na mě tázavě podíval. Potom se mu zablesklo v očích.
"Nemůžeš odjet, Edwarde! Dovedeš si představit, co to udělá Esme? Co to udělá celé rodině? To nepřipadá v úvahu. Jestli chceš, přestěhujeme se všichni, ale sám nikam nejedeš," řekl přísným hlasem. Byl bych se s ním začal hádat a určitě by to neskončilo příjemně, kdyby se přesně v ten okamžik nenahrnula do kanceláře Alice, bez zaklepání a jako velká voda.
"Edwarde! Můžu s tebou mluvit?" Vrhla na Carlislea omluvný pohled a slyšel jsem, jak se mu v duchu omlouvá, přestože to on slyšet nemohl. Popadla mě za ruku a táhla mě ven. Ani jsem nevěděl, kudy jdeme, dokud jsme nedošli na malý palouček hluboko v lese. Nepoznával jsem to tam, ale museli jsme být hodně hluboko, protože široko daleko jsem necítil lidi ani neslyšel jejich hlasy nebo myšlenky.
"Jsem ráda, že jsi konečně vylezl ze svého pokoje, Edwarde," vyhrkla, ale nezněla ani trochu radostně.
"Co chceš, Alice?" zeptal jsem se jí naštvaně. Kdyby tam nepřiběhla a nepřerušila mě, mohl jsem být touhle dobou už na cestě.
"Edwarde, nemůžeš nám to udělat! To nejde! Bella by nechtěla…" Bylo to poprvé, co od našeho odchodu před pěti lety kdokoliv v mé přítomnosti použil její jméno, nebo alespoň poprvé, kdy jsem ho opravdu vnímal. Spolu s veškerou bolestí, která ho doprovázela. Roztřásla se mi kolena. Musel jsem ji přerušit, nechtěl jsem, aby říkala něco dalšího. Nechtěl jsem, aby vůbec mluvila.
"Bella je mrtvá, Alice, ta už do toho nemá co mluvit. Stejně tak jako nemáš ty. Nech mě na pokoji a nepleť se mi do života," odsekl jsem. Nechtěl jsem ji ranit, ale nemohl jsem si pomoct.
"Tomuhle říkáš život? Musíš se přes ni dostat, Edwarde! Jsi můj bratr a já nedovolím…"
"No právě, bratr. Nejsem tvůj syn a nemáš mi co dovolovat! Budu si dělat co chci ať už s tvojí pomocí nebo bez ní!"
"Nemůžeš to udělat, to nejde, pomysli na svou rodinu!"
"Jakou rodinu, Alice? Myslíš tu, která přede mnou pět let tajila její smrt? Tuhle rodinu? Mám pro tebe novinku, to není moje rodina!"
ALICE CULLENOVÁ
Zalapala jsem po dechu a zavrávorala. Cítila jsem, že se propadám do hluboké temnoty a nic mě z ní nemůže dostat. Tohle nebyl náš Edward. Tohle nebyl můj bratr, ten, kterého jsem tolik milovala a se kterým jsem si dříve tolik rozuměla. Nechtělo se mi uvěřit, že by to mohl být ten stejný Edward. Ten starý Edward by nikdy nepřemýšlel o tom, že by se jel do Volterry nechat zabít. Ten starý Edward by se snažil najít jiné řešení! A hlavně, pro toho starého Edwarda byla rodina nade vše. Vážil si jí, miloval ji a udělal by cokoliv, aby ji udržel pohromadě.
Sklopil oči, když si uvědomil, co to vlastně vypustil z úst. Došla jsem k němu a chytla ho za ruku. Rozklepal se, ale mou ruku nesetřásl.
"Promiň, Alice…" zašeptal. "Asi jsem se nechal unést…" Pohladila jsem ho po ruce, kterou jsem držela. Posadili jsme se vedle sebe a navzájem jsme se objali. Chyběla nám oběma, naše hodná Bella… "Ale musíš se mě pokusit pochopit, zkus si představit, že bys přišla o Jaspera…" Trhla jsem sebou. To jsem si ani nechtěla představit. Už při pouhém pomyšlení na nějaké delší odloučení se mi zvedal žaludek. Pokud to ovšem bylo pro upírku jako já možné… "Pochop mě, zvládal jsem bez ní žít, věděl jsem, že tu někde je a že je šťastná," stiskl mi ruku o něco pevněji. Kdybych byla člověk, asi bych ji teď měla zlomenou. "Nemohu ale žít ve světě, o kterém vím, že v něm neexistuje!" zvolal a v hlase měl takový smutek, že přinutil mé už léta mrtvé srdce udělat kotrmelec. Tolik ji miloval, a přesto ji v zájmu jejího vlastního štěstí dokázal opustit… "A ještě k tomu s vědomím, že svým odchodem, kterým jsem ji chtěl chránit, jsem nadělal ještě mnohem víc škody, než kdybych tu zůstal. To bych se ji alespoň mohl pokusit chránit…" Odmlčel se. Chvíli jsme tam jen tak beze slova seděli a houpali se ze strany na stranu.
"Alice, musíš mi dovolit odejít, nemohu dál žít…" zašeptal pak. Chápala jsem ho. Teď už jsem ho dokázala pochopit. Vím, že kdyby se něco stalo Jasperovi, chtěla bych udělat to samé. Vím, že on by mě přemlouval, abych to nedělala, ale já bych si nedala říct. Konečně jsem pochopila, co je třeba udělat.
"Pomůžu ti," řekla jsem tiše. Zvedl hlavu, kterou měl opřenou o mé rameno a začal si mě zkoumavě prohlížet svýma zmučenýma očima. "Ale musíš se se všemi rozloučit, všichni by měli vědět, co se chystáš udělat," pokračovala jsem. Věděla jsem, že tohle na tom bude to nejhorší. Než jsme odjeli, Bella se chtěla stát jednou z nás. Edward nechtěl zničit její duši a našel si proti jejím prosbám jeden nepřekonatelný argument. Co by to udělalo Charliemu a Renée, kdyby ji už nikdy nesměli vidět? Na to Bella neměla odpověď. Tohle byla naprosto stejná situace. Edward se rozhodl jít do Volterry, aby tam požádal o smrt, což se v podstatě z pohledu člověka rovnalo tomu stát se jedním z věčně zatracených. Pro svou rodinu bude mrtvý. Jako by byla Bella, kdyby se stala upírkou.
"Alice," zašeptal a objal mě pevněji, "děkuji ti…" Ještě chvíli jsme tam seděli a pak se zvedl. Také jsem si stoupla a následovala ho o patro níž. Cestou jsem postupně klepala na dveře pokojů ostatních členů naší domácnosti a mlčky jim naznačovala, aby nás následovali dolů. Když jsme se všichni usadili kolem velkého jídelního stolu, všichni ostatní s pohledem zvědavě upřeným na Edwarda, kterého tři dny nikdo neviděl vylézt z pokoje, Edward si odkašlal a spustil…
EDWARD CULLEN
Zhluboka jsem se nadechl a konečně se odhodlal promluvit. Věděl jsem, že to bude těžké, ale teď, když jsem měl na své straně Alici, připadal jsem si mnohem jistější…
"Chtěl bych se omluvit za to, jak jsem se poslední dobou choval…"
"Ale to je v pořádku, Edwarde, my tě všichni naprosto chápeme," skočila mi do řeči Esme. Vděčně jsem se na ni podíval.
"Děkuji, Esme…" Znovu jsem se zhluboka nadechl. "Jak už jsem řekl Carlisleovi, chtěl bych odjet." Podíval jsem se na Alici. Povzbudivě se usmála. Věděl jsem, že to pro ni bylo nesmírně obtížné, vždy jsme si byli velice blízcí… "Chtěl bych odjet do Itálie." Rozhlédl jsem se. Všichni měli ve tvářích šokovaný výraz.
"Edwarde, to přece nemůžeš, něco vymyslíme, bude to v pořádku, uvidíš," řekl tiše Carlisle, který jako první našel hlas.
"Jo, jasně, brácho, přece tě nenecháme odjet, to by nešlo," vložil se do toho Emmett.
"Musím to udělat, copak to nechápete? Jinak to nejde!" Alice do mě pod stolem kopla. "Chtěl jsem se rozloučit. Na mém rozhodnutí už to nic nezmění," pokračoval jsem sotva slyšitelným hlasem.
"Chtěla bych jet do Itálie s ním," řekla Alice a naprosto mě tím překvapila. Tázavě jsem se na ni podíval.
"Alice!" vykřikl Jasper. "To nedovolím!" Prohnala se mnou vlna vzteku, než si jasper uvědomil, co udělal, ale po chvilce zmizela.
"Jaspere, lásko, nechci je žádat o to, o co Edward, chci jenom jet s ním," odpověděla mu měkce a pohladila po tváři a něco mu zašeptala tak tiše, aby to slyšel jenom on. Odvrátil jsem zrak. Nesnesl jsem pohled na jejich lásku, příliš mě to mučilo. Takhle jsem opravdu nemohl žít. Bylo to jediné východisko. Nemohl jsem strávit zbytek věčnosti v bolestné agonii…
"Edwarde, jestli je to opravdu tvé rozhodnutí, nebudeme ti samozřejmě bránit, i když se nám to nelíbí, přeci jenom jsi zralý na to, abys o sobě rozhodoval sám. Nepopírám, že bych chtěl udělat všechno, abych tě tu udržel, ale chápu tě," ujal se slova Carlisle. Vrhl jsem po něm vděčný pohled.
"Cože! Vy ho necháte jen tak jít? To přece nejde! Musíme mu v tom zabránit, nemůže nás tu nechat! S kým se budu prát?" vykřikl Emmett. Kdyby situace nebyla tak vážná a kdybych se necítil tak, jak jsem se cítil, asi bych se musel rozesmát… Carlisle se na Emmetta přísně podíval. RFosalie ho chytla za ruku.
"Emmette, nemůžeme mu v tom bránit, je to jeho věc, nezapomeň…" zašeptala Rosalie. Překvapila mě. Ne tím, že uklidnila Emmetta, ale tím, co si myslela. Edwarde, chci, abys věděl, že tě naprosto chápu a že udělám cokoliv, abych Emmetta přinutila to taky pochopit. Jdi a udělej, co musíš… Přikývl jsem.
"Ale…" začal znovu Emmett, ale Rosalie mu položila ruku přes pusu.
"Kdy pojedeš?" zeptala se slabě Esme. Pootočil jsem hlavu, abych na ni viděl. Měla ve tváři bolestný výraz, věděl jsem, že jí svým rozhodnutím ublížím nejvíc. Byla jako moje matka, miloval jsem ji. Ale ani tahle láska by nikdy nedokázala nahradit prázdnotu, kterou jsem cítil po ztrátě Belly… Podíval jsem se na Alici. Věděl jsem, že se její společnosti už nevyhnu, jakmile si Alice něco zamane, není úniku. Myslím, že je to na tobě, podřídím se. Jenom bych chtěla, abys mě vzal s sebou… Chtěla bych tam být, víš… nemyslím, že by tam zbytek rodiny měl být, ale já chci. Chci se rozloučit se svým jediným rozumným bratrem… pomyslela si s významným pohledem na Emmetta a nepatrně se usmála. Zřejmě si to ještě úplně neuvědomovala, bude se vracet sama. Možná doufala, že mě cestou přemluví rozhodnutí změnit…
"Co nejdřív. Chtěl bych chytit první letadlo, které poletí přes oceán…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."