"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 13. část

13. dubna 2010 v 17:03 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

13. Život ve Volteře

BELLA SWANOVÁ
Soustředila jsem se.

Soustředila a byl to úžasný pocit. Bavilo mě to. Jane po mně vrhla vzteklý pohled. Páni, jak mě to bavilo. Stála jsem uprostřed jídelny a soustředila se na vytvoření a udržení pole nepůsobení po celé místnosti. Jane ráda před krmením své oběti mučila. A já jí v tom ráda bránila. Ne, že by mi těch lidí bylo líto, naopak, ale bavilo mě Jane provokovat. Spoléhala totiž v jakémkoliv boji na svou schopnosti mučit ostatní pouhým pohledem, takže se nepotřebovala učit různé bojové techniky, způsoby boje a podobně. A to byla moje výhoda. Před pár týdny mě Aro přinutil zúčastnit se "kurzů", které pořádal v temných sklepeních, kterým říkal tréninkový areál, upír-albín Ronald.
Thomas mi jednou vyprávěl, že před mým příchodem mu Ronald pověděl svůj příběh. Narodil se někdy ve dvanáctém nebo třináctém století na předměstí Londýna. Jenže se narodil jako albín, a to bylo tehdy chápáno jako zlo. Povídalo se o něm, že je to vtělený ďábel nebo tak něco. Matka ho nejdřív chránila, ale když pomluvy přerostly do nesnesitelných mezí, tehdy patnáctiletý Ronald se rozhodl utéct z domova. Toulal se po Anglii a živil se tím, co si sám ulovil. Takhle prožil něco okolo deseti let. Život ve vyhnanství ho naučil se o sebe postarat, dovedl se ubránit rozzuřeným vesničanům, když ho v zimě, kdy neměl co jíst ani kde spát, chytili v seníku nebo přistihli při krádeži. Jenže po deseti letech zabloudil nedaleko Southamptonu, kde narazil na smečku divokých upírů. Nějak se jim podařilo ho nezabít, nepátrala jsem po tom, jak, ale skončilo to tak, že se k nim Ronald přidal. Společně procestovali celou Evropu, až došli do Itálie. Smečka chtěla jít dál, ale Ronald se rozhodl vyhovět Arovi a zůstat u něho coby učitel boje…
Usmál jsem se na Jane.
"Isabello, za tohle jednou zaplatíš," procedila skrz zaťaté zuby. Pokrčila jsem rameny a rozhlédla se, abych našla nějakého uspokojujícího člověka, kterého bych mohla vysát. Jane na mě prskla ještě pár nadávek a pak odevzdaně ponořila zuby do krku dívky, kterou držela v náručí. Viděla jsem Thomase, jak se zavřenýma očima vychutnává krev nějakého staršího pána v saku. Věděla jsem, že Thomas se vždycky soustředí na to, aby jeho oběť nic necítila, proto jsem nechávala v jídelně bublinu, aby tam mohla jeho schopnost fungovat. Dokonce jsem se už naučila nechávat ji kolem něho pořád, když jsme se spolu toulali po hradu. Byla jsem na sebe pyšná…
Zrak mi padl na paní ve středních letech, na sobě měla džínovou mini a upnutý poloprůhledný top a měla obličej zmalovaný tak, že ani nebylo poznat, jakou měla původně barvu její kůže. Buď to byla prostitutka, nebo něčí ohavně bohatá manželka. Pomalým krokem jsem k ní došla. Šokovaně se rozhlížela a vypadala, že každou chvíli omdlí. Potom se její pohled zastavil na mě. Všimla si, že mířím k ní. Rozklepala se jí kolena.
"Dobrý den," pozdravila jsem jí. Měla jsem ve zvyku se se svými oběťmi chvíli bavit, předtím než jsem je "zakousla". "Jmenuji se Isabella Swanová, ale můžete mi říkat Bello. A vy jste?" Beze slova zírala do mých krutých, krvavě rudých očí. Ještě chvíli jsem počkala. Nic. "Odpovíte mi, nebo si to mám zjistit sama?" Dala jsem si záležet na tom, aby se mi v očích pořádně vztekle zablesklo.
"K-K-Kimberly Lawrencová," odpověděla roztřeseným hlasem. Zářivě jsem se na ni usmála.
"Těší mě, Kimberly. Máte rodinu?"
"P-p-p-prosím, n-nezabíjejt-te mě," vykoktala. Pomalu jsem ztrácela trpělivost. Neměla jsem ráda, když se se mnou nebavili.
"Máte rodinu?" zasyčela jsem.
"A-a-ano, dva syny. Jsem rozvedená," přiznala ještě víc se třesoucím hlasem, než předtím. Musela jsem se usmát. Tak rozvedená… Při rozvodu musela ze svého manžílka vymáčknout pěkně tučné alimenty. A dva syny, jo… Chystala jsem se zrovna zeptat na jejich jména, když jsem ucítila na rameni něčí ruku.
"Lásko, neměla bys je takhle trápit," řekl Thomas. Zřejmě už byl se svým obědem hotový. Pohodila jsem hlavou.
"Thomasi, Thomasi, Thomasi… Kdy ti konečně dojde, že mi jinak nechutnají? Kolikrát ti to mám ještě říkat?" popichovala jsem ho. Věděla jsem, že to nemá rád. Povzdechl si a jedním ostrým nehtem škrábl Kimberly Lawrencovou do ruky. Na kůži se jí objevila kapička krve. Obklopila mě rudá mlha. Potom jsem cítila tu lahodnou tekutinu, jak mi stéká dolů do krku a plní mi tělo hřejivým teplem…
Když už v jejím těle nezbyla ani ta nejmenší kapka krve, odhodila jsem ji tak prudce, že narazila o zeď na druhé straně místnosti a otočila jsem se na Thomase.
"Neměl jsi to dělat," zasyčela jsem na něj vztekle. "Nikdo se nemá stavět mezi predátora a jeho kořist!" Přikrčila jsem se a připravila se k boji. Zhluboka jsem dýchala a snažila se alespoň trochu uklidnit. Věděla jsem, že musím mít chladnou hlavu a přemýšlet, jinak že nemám proti němu šanci.
"Bello, no tak, nemůžeš tu na mě jen tak zaútočit, to přece nejde," prosil. Nevšímala jsem si toho. Nevšímala jsem si ani kruhu, který okolo nás utvořili čerstvě nakrmení členové gardy, vždy dychtiví zažít i sebemenší zpestření stále stejného běhu věcí tady ve městě. Jediné, čeho jsem si všímala, byly Thomasovy rudé oči. Jeho upřenému pohledu jsem dokázala bez problémů odolat. Nikdy nepřinutil mé myšlenky vytratit se, v jeho přítomnosti jsem se dokázala dokonale ovládat. Nikdy nade mnou neměl a nikdy také nebude mít takovou moc, jako měl kdysi jiný upír. Thomas byl pro mě "zdravý", jako jsem si to myslívala o Jacobovi, ale tentokrát jsem byla rozhodnutá si své osobní slunce udržet za každou cenu. Sice nedokázal úplně rozehnat mraky kolem mě a prosvítit je jasem svého úsměvu, ale přesto mi velmi pomáhal. Slíbila jsem si, že o tohle své slunce, i když v zatmění, nikdy nepřijdu.
To ovšem nic neměnilo na situaci, ve které jsme byli teď. Napjala jsem se, odrazila a skočila. Povalila jsem Thomase na zem a snažila se ho znehybnit tím, že bych mu zkroutila ruce za zády. Nehledě na to, jak jsem na něj byla naštvaná, nechtěla jsem mu ublížit. Na to jsem ho moc potřebovala. Ale jestli byl mým výpadem byť jenom trošičku překvapený, nedal to na sobě znát a útoky mi oplácel stejnou měrou. Byla jsem sice silnější než většina upírů ve městě, ale Thomas byl jedinou výjimkou. Nikdy jsem ho nedokázala porazit, naše cvičné souboje vždycky končily remízou. Váleli jsme se po podlaze neschopní jeden nad druhým získat sebemenší převahu.
"Tak dost!" práskl místností Marcusův hlas jako bič. Zkameněla jsem. Jak tichem doznívala pzvěna výkřiku, pomalu jsem se zvedla na nohy a oprášila si háv. Znovu jsem se podívala Tjomasovi do očí. Jejich výraz přivolal nepříjemné vzpomínky. Připomněl mi výraz jiných očí. Na jiném místě, za jiných okolností, v jiné době - v té šťastnější… Najednou naproti mně stál někdo úplně jiný než Thomas a okolo mě nebyl zástup dychtivých upírů. Stála jsem uprostřed lesa a dívala se na osobu, která pro mě tehdy tolik znamenala - a vždycky znamenat bude, ať už já nebo on chceme, nebo ne. Cítila jsem v hrudi palčivou bolest, jak se mi znovu otvíraly staré, ne úplně zhojené rány. Stejně jako předtím, ani teď jsem nedokázala identifikovat jeho výraz, který čas od času probleskoval jeho chladnou maskou. Potřásla jsem hlavou a snažila se nepříjemné a bolestivé vize zbavit. Když okolo mě znovu stál zástup rudookých místo jednoho zlatookého, prudce jsem se otočila a jak nejrychleji jsem mohla, jsem vyběhla ven. Na Thomase, stále ležícího na zemi, jsem se ani neohlédla. Doběhla jsem do svého pokoje a zhroutila se na zaprášenou zem, kde jsem se stočila do klubíčka a co nejpevněji si přitáhla kolena k bradě. Snažila jsem se vzpamatovat. Jenže bolest ne a ne ustoupit. Bylo to, jako kdyby mě něco trhalo na miliony kousíčků. Horší než cokoliv, co jsem kdy zažila. Dokonce i horší, než jaké to bylo předtím, když jsem byla ještě člověk a mé rány byly čerstvé… Nevím, jak dlouho jsem tam ležela a jenom tiše bezútěšně vzlykala. Už jsem neměla sílu bolesti vzdorovat, a tak jsem ji nechala, ať mě naplní, ať se stane mou součástí…
"Bello, mohla bys prosím spustit ty svoje hradby a nechat mě ti pomoct?" uslyšela jsem šepot a najednou jsem si uvědomovala studené ruce, které mě držely a kolébaly sem a tam. Je možné, dokonce pravděpodobné, že na mě Thomas mluvil už dlouho, ale já byla tak utopená ve vlastní bolesti, že jsem ho neslyšela. "Vidím, že máš bolesti, vím to, ale nedostanu se k tobě, abych ti mohl pomoct!" Ani jsem nevěděla, nedokázala jsem si uvědomit, že přišel. To je ze mě už opravdu taková troska? Chvilku jsem se soustředila na to, abych se uvolnila, a dovolila Thomasovi zmírnit mou bolest. Vážně se mi teď hodila jeho schopnost. Oddechla jsem si, když bolest pomalu, ale jistě ustupovala a nahradila ji sladká otupělost. Uvolnila jsem se teď úplně, ale svoje "hradby" jsem vrátila na místo, kam patří. Cítila jsem, jak mě Thomas objal pevněji. Zvedla jsem hlavu a přinutila se ho políbit na krk. Ne že by mě to stálo tolik sebezapření, ale přece jenom… Pořád jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych místo Thomase takhle líbala někoho jiného…
"Promiň," zašeptala jsem slabě a opřela si hlavu o jeho prsa.
"To nic, Bello, to nic," odvětil a pohladil mě hřbetem ruky po tváři. "Měli bychom zase spolu někam vyrazit, co říkáš? Jen ty a já. Dlouho jsme nebyli venku, jsme tu zavření už celou věčnost…" Přikývla jsem. Změna prostředí by mi mohla udělat dobře. Krátkodobá změna. Nemyslím si, že bych dlouho vydržela bez některých rozptýlení, která jdou v tomhle prokletém místě zažít. Thomas zvedl hlavu z mých vlasů a rozhlédl se po místnosti. Zase. "A ty by sis sem měla pořídit nějaký nábytek a alespoň trochu si tu uklidit." Dělal to pořád. V jednom kuse mě přemlouval, abych si pokoj alespoň trochu lidsky zařídila. Jenže to byl právě ten problém. Já jsem nebyla člověk, byla jsem upír. A navíc, takhle mi to mnohem víc vyhovovalo. Jenže to on zřejmě nikdy nepochopí…
"Nepotřebuju nábytek, Thomasi," povzdechla jsem si. Beztak jsme většinu svého volného času trávila u něj. Většinu. Když byl pryč nebo když jsem chtěla být sama, ráda jsem se tu zavřela a přemýšlela. A vzpomínala. Což většinou ale skončilo stejně jako teď. Thomas pochopil mou narážku, jemně mě zvedl ze země a položil mě až u sebe, na svou obrovskou postel s nebesy. Pořídil si ji až nějakou dobu po mém příchodu, myslím, že přesně dokážu říct kdy - do té doby ji nepotřeboval. Lehl si vedle mě a začal si hrát s mými vlasy. Věděl naprosto přesně, že se potom projeví moje obvyklá prudkost a netrpělivost. Chytla jsem ho za ruku a přitáhla si jeho hlavu ke své, abych ho mohla políbit.
Při podobných chvílích jsem vždycky nechávala své představivosti volnou ruku. A vždycky jsem ve svých představách viděla místo tmavých vlasů ty bronzové a místo karmínových očí ty zlaté. Thomas byl můj prostředek, jak dostat to, co jsem nikdy nemohla mít, alespoň ve své fantazii. Nebolelo to. Stejně, jako mě nebolelo myslet na něj dřív, když jsem byla ještě člověk, když jsem dělala něco hloupého a nezodpovědného, jako mě nebolel jeho naštvaný hlas. Mrzelo mě, že jsem ho jako upírka už neslýchala. Možná to bylo tím, že mi už nic nemohlo ublížit, byla jsem nezničitelná… Ale naštěstí jsem měla tohle. Našla jsem si náhradu a byla na sebe pyšná… Když mě Thomas hladil, když mě líbal, představovala jsem si jeho. Jeho krásné plné rty, které mě dřív tak krásně chladily, to, jak jsem vždycky buď omdlela, nebo na něj "zaútočila", když se mě pokusil políbit, jak mě nosil na zádech a já musela zavírat oči, když běžel…
Vstala jsem a přešla k velkému oknu směřujícímu na nádvoří. Thomas zůstal ležet a pozoroval mě hladovýma očima. Přehodila jsem přes sebe svůj černý plášť. Věděla jsem, že to není nutné, nikdy mi nebude zima a za své tělo jsem se nestyděla, ale věděla jsem, že to Thomasovi vadí. A asi proto jsem to udělala…
"Pojď zpátky," ozval se za mnou Thomasův hlas. Nevšímala jsem si ho. Jen tak jsem stála u okna a pozorovala jasně modré nebe. Bylo naprosto bez mráčku. Vzpomněla jsem si na jeden z těch velmi vzácných slunečných dnů ve Forks. Na ten, kdy mě poprvé vzal na svou louku. Kdy mě poprvé políbil. Kdy mi poprvé řekl, že mě miluje. Kdy mi poprvé lhal. Otřásla jsem se a preventivně si objala hrudník. Zachumlala jsem se do svého nepostradatelného černého pláště ještě těsněji. Slyšela jsem, jak se Thomas zvedl a potom jsem ucítila jeho ruce na svých. Stoupl si za mě a položil si moji hlavu na prsa. Potom si mě obrátil čelem k sobě a já si opřela hlavu o jeho rameno.
"Nesmíš mu dovolit, aby tě pořád trápil, miláčku, prostě na něj zapomeň," zašeptal mi do vlasů. "Musíš se s tím vyrovnat, víš… Už je to dost dlouho…" Zvedla jsem hlavu, abych se mu mohla podívat do očí.
"To není tak jednoduché, jak se ti může zdát, a já se opravdu snažím…" odpověděla jsem, ale hned jsem svých slov litovala. Takhle bych o něj mohla velmi snadno přijít. "Ty víš, že teď jsi pro mě ten jediný," dodala jsem honem, aby o mě neměl šanci zapochybovat. "Miluju tě." Nebyla to tak úplně pravda, ale bylo to to nejlepší, co jsem mu v tu chvíli mohla říct, aby mi dal pokoj.
"Já tebe taky. Ale opravdu bych nechtěl, abys byla kvůli němu nešťastná…"
"Nebudu. Neboj. Jenom to chce trochu času, víš… Musím si zvyknout na to, jakým způsobem teď žiju," řekla jsem a nemyslela jsem tím zrovna svůj způsob života. Ale on mě pochopil. Přitáhl si mě těsněji k sobě, aby mě mohl lehce políbit. Potom jsme se posunuli blíž k oknu a v těsném objetí pozorovali dění venku na nádvoří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."