"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 15. část

15. dubna 2010 v 19:29 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

15. Lov a jeho následky

BELLA SWANOVÁ
"No tak, Isabello, pospěš si!" popoháněl mě Ronald, celý nedočkavý.

Nemohl se dočkat, až budeme venku za hradbami. Naplánovala jsem, že poběžíme jenom do Ceciny, což bylo město asi dvacet kilometrů od Volterry, tam Ronald zastoupí řidiče meziměstského autobusu a dovezeme ho do Volterry. Tak nevznikne podezření, zvlášť když vezmeme autobus směřující někam úplně jinam. A navíc jsem nepotřebovala nějaké specielní oblečení. Poslední dobou se mi přestávalo líbit nosit výrazné oblečení, aby si mě každý všiml…
"Ale Ronnie, přece nepospícháš," popichovala jsem ho a schválně jsem šla za ním jenom hodně, hodně pomalu. Bavila jsem se. Ronald, který byl vždycky pomalý, mrzutý a často nepříjemný, Ronald, který trčel hodiny a hodiny v tělocvičně, ten Ronald přede mnou teď poskakoval jako kůzle.
"Isabello, nebuď mrzutá," otočil se na mě. Od něj to sedí.
"Nejsem mrzutá, jenom jsem… no nic," odpověděla jsem vyhýbavě. Nemusel vědět všechno… Naštěstí byl tak natěšený, že si nevšiml, že jsem zmlkla v půlce věty. Připadala jsem si jako jeho matka, přestože byl mnohem starší než já, z obou pohledů. Trochu jsem zrychlila, ale ne moc, přece to nebudu přehánět.
Když jsme byli v bezpečí za branou, kde nás nemohli vidět lidé, rozběhli jsme se. Teď už jsem nemohla dělat, že se mi nechce běžet rychle, na to jsem měla rychlost až moc ráda. Běželi jsme vedle sebe lesem a na mě se přenesla část Ronaldovy veselosti. Nemohla jsem si pomoct. Bok po boku jsme se proplétali mezi stromy nadpozemskou rychlostí a já jsem pocítila potřebu zavřít oči a plně si užívat vítr ve vlasech. Věděla jsem, že do ničeho nenarazím, běhání byla moje přirozenost. Už jsem přesně věděla, jak to Edward myslel, když mi o tom povídal…
"Ronalde, přidej, nebo to rychleji neumíš?" zavolala jsem na něj a otevřela oči, abych mohla ještě přidat. Snadno jsem mu utekla. Doběhla jsem na malou mýtinku uprostřed hlubokého lesa a sedla si pod strom. Opřela jsem se zády o široký kmen, zavřela oči a zhluboka se nadechla. Ronaldovi to bude trvat ještě pěkně dlouho, než mě vystopuje, usmála jsem se pro sebe. Mám alespoň čas si tuhle chvíli užít sama. Chtěla jsem chvíli přemýšlet…
Vzpomněla jsem si na tu noc, jak se mi poprvé zdálo o Edwardovi. Tehdy bylo všechno tak jednoduché… Vzpomněla jsem si, jak jsem mu řekla, že váhám, který ze dvou slavných komiksových superhrdinů je. Jak se na mě zvláštně podíval a řekl, že možná není ten hodný… Jako tolik jiných věcí jsem i tohle najednou chápala. Instinktivně jsem se objala kolem hrudi. Připadala jsem si, jako kdybych se každou chvíli měla zhroutit. Vzpomínání mě tolik bolelo…
"Isabello, tak jdeme? Nebo tu budeš sedět a čekat, až k tobě ty lidi přivedu?" uslyšela jsem jakoby zdálky Ronaldův hlas. Vzhlédla jsem a uviděla ho, jak se nade mnou sklání. "No konečně! Kdybys neměla otevřené oči a čas od času nevzdychla, myslel bych si, že jsi omdlela!" To jsem byla mimo tak dlouho? Vůbec nic jsem si nedokázala vybavit. Vlastně jsem si ani nepamatovala, na co jsem myslela, co mě přinutila roztřást se a tisknout di kolena k bradě tak moc… Pomalu jsem se zvedla, ale podlomila se mi kolena a znovu jsem se svalila. Ronald se shýbl a pomohl mi se zvednout.
"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě.
"Samozřejmě, jenom jsem moc dlouho seděla," pokusila jsem se o úsměv.
"Isabello, to se upírům nestává," nedal se.
"Jak ty to víš? A vůbec, je to moje věc, takže mě nech na pokoji," odsekla jsem, oprášila si plášť a znovu jsem se rozbšhla. "Tak jdeš?" zavolala sem přes rameno. Tentokrát jsem běžela přesně tak rychle, aby mi Ronald stačil. Nechtěla jsem být sama, mohlo by se to opakovat…
Doběhli jsme do Ceciny a bez problémů našli místní autobusové nádraží. Stoupla jsem si nakonec fronty cestujících a Ronald se mezitím rychlostí blesku zbavil řidiče, jeho tělo schoval pod zadní sedadlo a přikryl ho dekou, aby ho nikdo nemohl najít. Dal si pozor, aby při jeho zabití neprolil jedinou kapičku krve, varovala jsem ho před tím, protože ani jeden z nás nebyl natolik zběhlý v sebeovládání, abychom si byli jisti, že to zvládneme, že zvládneme přestat zabíjet…
"Ty jsi anděl?" zeptala se mě ani ne šestiletá holčička, která stála přede mnou. Podívala jsem se na ni a potlačila touhu něco pádného odpovědět a radši jsem místo toho zadržela dech. Bylo to trochu nepříjemné, ale pořád to bylo lepší, než se prozradit zmasakrováním celého nádraží…
"Nech ji na pokoji, Jen, pojď, počkáme na příští autobus," řekla jí přísným hlasem žena stojící vedle ní, zřejmě její matka a přitom mě spalovala naštvaným pohledem. V tu chvíli jsem jí byla vděčná, ale potom mi došlo, že si pravděpodobně myslí, že jsem feťačka nebo možná dokonce něco horšího. I když, co mi bylo po tom, co si o mně ostatní myslí, už nikdy je neuvidím a navíc, jsou to přece jenom lidé… Paní vzala holčičku za ruku a odešly. Posunula jsem se o místo dopředu. Konečně se fronta také trochu pohnula a já se dostala až ke dvěřím. Šla jsem dovnitř jako předposlední a v autobuse byla ještě tři místa. Vybrala jsem si to skoro úplně vzadu, vedle šedovlasé sympatické paní.
"Dobrý den, slečno," pozdravila mě. Neodpověděla jsem. Paní to zřejmě nevadilo, protože pokračovala: "Víte, já jedu za vnoučaty, jedno z nich má zítra třetí narozeniny, takže mě pozvali na oslavu. Moje dcera byla vždycky ohromně citlivá, to víte, a narozeniny dětí moc prožívá." Vytáhla z igelitové tašky nechutně růžovou panenku a strčila mi ji před nos. "Tohle jsem jí koupila, myslíte, že se jí bude líbit? Já myslím, že určitě, už má jednu podobnou, chtěla, aby měla kamarádku, tak jsem jí koupila tuhle…" Podobně blábolila celou cestu až do Volterry. Při její samomluvě mi ani nedělalo potíže zadržovat dech, nepotřebovala, abych kývala, nevadilo jí, když jsem vypadala, že ji vůbec nevnímám. Bylo uklidňující poslouchat její blábolení, docela jsem si odpočinula. Do teď jsem si neuvědomila, jak jsem vyčerpaná. Vyčerpaná z toho, jak jsem v jednom kuse vzhůru. Docela jsem si už zvykla na to, že jako upír nemůžu spát, ale přece jenom to bylo něco nepřirozeného…
Pomalu jsme se posouvali ve frontě čekající na vjezd do Volterry a touhle dobou už si lidé v autobuse začínali všímat, že vlastně nejedeme tam, kam bychom měli.
"Slečno, nevíte, kde to jsme?" zeptala se mě paní vedle mě. Tentokrát jsem jí odpověděla.
"Ve Volteře," řekla jsem temně. Byla jsem ráda, že už jsme skoro na místě, konečně se nasytím a nebudu si muset dávat takový pozor…
"Ve Volteře? A co tu děláme?" ptala se dál.
"Půjdeme se podívat na hrad," odpověděla jsem jí nenuceně.
"Ale já myslela, že se tam nesmí? Že není přístupný?"
"Normálně nebývá, ale dnes udělal majitel malou výjimku, můžete tomu říkat den otevřených dveří," usmála jsem se. Pátravě se na mě zadívala a pak se její výraz naplnil zděšením.
"Ale to nestihnu tu oslavu! Já ji musím stihnout! To nejde, abych tam nepřijela! Co by tomu Sue řekla? To přece nejde!" sypalo se z ní jako z roztrženého pytle s moukou.
"Nebojte, neřeknou tomu nic, pochopí to," zarazila jsem ji. Znovu se na mě zkoumavě zadívala a potom propukla v pláč. Jenom jsem potřásla hlavou a přesunula jsem se dopředu za Ronaldovo sedadlo.
"Tak co, Ronnie, kde zaparkujem?" zeptala jsem se.
"No, Aro nám nechal uvolnit přístup na první nádvoří, autobus necháme tam a potom je povedeme zkratkou, kterou nedávno garda probourala, rovnou do jídelny. Je to naprosto jednoduché," usmál se tak trochu samolibě a projel mezerou mezi dvěma auty, do které by nikdo neřekl, že se autobus vejde.
"O čem to mluvíte?" vetřel se nám do rozhovoru muž ve středních letech, který seděl za sedadlem řidiče. Ohlédla jsem se a zpražila ho pohledem.
"Do toho ti nic není!" A dál jsem si ho nevšímala. Jenže on to nechtěl nechat být a chtil mě za zápěstí, aby mě otočil čelem k sobě.
"Takhle se mnou mluvit nebudeš, slečinko!" zavrčel a pokusil se mě přitáhnout blíž, v tu chvíli jsem nedovedla odhadnout, jestli mě chce praštit nebo násilně políbit. Nenechala jsem to ale zajít tak daleko, abych to zjistila. Vykroutila jsem ruku z jeho sevření. Když po mně znovu chňapnul, ohnala jsem se ale možná trochu větší silou, než bylo nutné. Bylo slyšet ostré křupnutí a muž bolestí vykřikl. Chvíli se svíjel na zemi a držel se za ruku, zatímco se okolo něj sbíhali ostatní cestující.
"Vy jste mi zlomila ruku!" obvinil mě. Shlédla jsem na něj, jak tam tak ležel na podlaze, a v tu chvíli všichni zmlkli.
"Stejně ji už nebudete potřebovat," odsekla jsem a otočila se k Ronaldovi. "Už tam budem?" zeptala jsem se ho lhostejně.
"Ještě tak dvě stě metrů a budeme vjíždět na nádvoří," odpověděl a dál se věnoval řízení. Za mnou mezitím lidé znovu začali dělat hrozný hluk, každý se snažil pomoci "zraněnému" a zároveň zjistit, kde vlastně jsme. A potom to přišlo. Někdo úplně vzadu zděšeně vykřikl. Autobusem se začala šířit panika a pár lidí se na nás pokoušelo dorážet. Nejdřív jsem netušila, co se děje, ale pak jsem viděla někoho, jak zvedá deku, kterou byl přikrytý mrtvý řidič, a všechno mi došlo.
"Ronalde, máme problém," ozvala jsem se tiše. Ronald se ohlédl a zalapal po dechu. Potom vrátil zrak k silnici před sebou a znovu nabyl ztracený klid. V tu chvíli jsem ho docela obdivovala.
"Nic se neděje, jenom je udrž dál od volantu a od dveří, už tam hned budem," řekl. Odstrčila jsem jednoho vlezlého mladíka a v duchu děkovala těm, kdo tenhle autobus stavěli, že neudělali druhé dveře uprostřed. Takhle jsem alespoň měla všechno dobře pod kontrolou. Nicméně to ale neměnilo nic na tom, že jsem se strašně těšila, až to skončí…
Konečně jsme dojeli na nádvoří a zbytek cesty proběhl už poměrně v klidu. Párkrát jsme sice museli ještě uklidňovat panikařící cestující, ale jinak to bylo celkem snadné. Když jsme je dostali konečně do jídelny, vybrala jsem si z nich dva. Ženu, vedle které jsem cestou seděla a muže, kterému jsem zlomila ruku. Postavila jsem si je do rohu místnosti, kde se k sobě strachy přitiskli. Sotva viděli, jak okolo nás každý upír zakousl jednu ze svých obětí, chytli se jeden druhého ještě pevněji a vyděšeně mě sledovali. Usmála jsem se. Už za tenhle pohled mi cesta autobusem stála. A potom, pomyšlení na horkou krev, která mi za chvíli poteče ústy, to bylo neodolatelné.
Neudržela jsem se. Pohled mi sklouzl na mužovu krční tepnu a já nemohla dělat nic jiného, než po něm skočit. Cítila jsem, jak letím vzduchem a pak jsem dopadla… Mé chvilkové nepozornosti chtěla hned využít babička, ale nepočítala s mužovou rukou, která se jí pořád křečovitě držela. Byla jsem rychlá. Natáhla jsem se a přitáhla si ji blíž, rty jsem neodpoutala od mužova hrdla… Sytila jsem se…
"Aro, už nikdy po mně nemůžeš chtít jít s Ronaldem na lov!" prohodila jsem, když jsem se s ním potkala u východu z jídelny.
"Pročpak, Isabello?" zeptal se s hranou nevinností. Bylo mi jasné, že mi to všechno udělal schválně…
"Je úplně neschopný, měl by zůstat zavřený u sebe v tělocvičně a o nic jiného se nestarat! Prostě to nezvládne!" Pomalu, ale jistě se mě zmocňoval vztek. Aro se choval, jako kdybych nebyla víc než jenom obyčejný člen jeho gardy. A to mi poslední dobou tak trochu začínalo vadit…
"Ale no tak, Isabello," chlácholil mě jako malé mimino. "Přece bys nepomlouvala toho, kdo tě naučil všem bojovým technikám, které znáš!"
"Ale jo, když ho pošleš někam, kde to evidentně není jeho parketa, to se potom nemůžeš divit, že ostatní nejsou spokojeni," ušklíbla jsem se.
"Poslyš, Isabello, co vlastně udělal tam moc špatně, že si od tebe vysloužil takovýhle názor?" zeptal se. No, to je správná otázka…
"Všechno!" zavrčela jsem a přidala do kroku. Chtěla jsem být co nejdřív u sebe v pokoji…
"Isabello, počkej ještě chvíli, mám pro tebe novinku," zastavil mě Aro. Otočila jsem se.
"No?"
"Heidi byla na návštěvě u našich přátel ve Florencii a něco zajímavého tam zjistila," řekl tiše s tajuplným úsměvem.
"A co?"
"Edward Cullen se svou sestrou se rozhodl poctít nás návštěvou."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."