"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 19. část

20. dubna 2010 v 18:13 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

19. Prohlídka

BELLA SWANOVÁ
Byl to špatný nápad.

Neměla jsem se ho na to ptát. Ale nemohla jsem čekat, že taková jednoduchá otázka spustí proud doznání. Jasně, když si na to zvykneš, není to zase takový problém, to určitě. Není takový problém co? Pohybovat se okolo lidí nebo se nesvíjet v agonii z neustupující žízně? Druhé možnosti jsem ani sama nevěřila. Nevím proč… Mnohem víc mě ale zajímala ta první. Sama jsem se nezvládala pohybovat kolem lidí, aniž bych nemusela každou vteřinu bojovat o udržení určité hranice sebekontroly. Určité vysoké hranice. Ale oni všichni v tom měli dlouholetou praxi… Zmatené myšlenky se pomalu, ale jistě utvářely do jednoho přesvědčení, které mi připadalo čím dál tím více logické.
Doteď jsem tak úplně nevěřila jeho výmluvám, jak přišel o dívku a tak podobně. Nevím, co jsem si myslela a čím jsem si to vysvětlovala, ale najednou to bylo všechno jasné. Tedy alespoň to, co se týkalo mě. Pokud mě Edward opravdu opustil díky tomu, že jsem ho prostě přestala zajímat - a já neměla důvod mu nevěřit - musel najít někoho, kvůli komu mu opravdu stálo za to dusit v sobě to monstrum, kterým se nazýval. Se mnou byl přece jenom rok, ale s touhle osobou, jinak jsem na ni myslet nedokázala, strávil pět let! Pět dlouhých let… Když si na to zvykneš…
Potřásla jsem hlavou a rozhodla se chvíli dávat pozor na to, co říká.
"Víš, proto jsem sem přijel. Potkal jsem dívku, lidskou dívku, a zamiloval se do ní. Byl jsem pošetilý. Ty si vůbec nedokážeš představit, jaké to pro mě bylo. Každý den jsem odolával její vůni, a každý den jsem uspěl. Ale potom… stala se nehoda a ona… zemřela. Mojí vinou. Rozhodl jsem se, že už nemohu dál existovat. Ne bez ní." Tak tohle jsem už všechno věděla. Cítila jsem, že ztrácím pevnou půdu pod nohama. Sice jsem to věděla, ale do chvíle, kdy to řekl nahlas, mi to nedocházelo. Najednou na mne dolehla celá pravda… Další věc, co jsem byla schopná vnímat, byla jeho ruka na mých zádech. Tolik to bolelo…
"Nedotýkej se mě!" sebrala jsem poslední síly, abych do svého hlasu vložila co nejvíc vzteku. Cítila jsem, jak se pode mnou zvedly nohy. Cítila jsem, že běžím a slyšela Edwarda těsně za sebou. Nevnímala jsem své okolí, ale kupodivu jsem se docela bez problémů dostala do hradu. Bez problémů… To se snadno řekne. Pravděpodobně bych si stejně žádných nevšimla. Asi proto jsem před svými dveřmi vrazila do Thomase. Byla bych upadla, kdyby mě nezachytil. Znovu. Pevně mi stiskl ramena a já se najednou cítila o tolik klidnější. Dokonce jsem za chvíli byla schopná stát i bez jeho opory. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych získala kontrolu i nad svým hlasem, a otočila se k Edwardovi, který stál zmateně kousek od nás.
"Budu s Thomasem u sebe, prosím nechoď teď ze svého pokoje. Až bude čas ukázat ti nějakou zábavu tady v hradě, přijdu za tebou," zašeptala jsem, nejistá svým tónem a hlavně vyděšená, že by mě mohl poznat. Thomas souhlasně přikývl a usmál se. Potom mě vzal do náruče a odnesl mě do pokoje, kde si sedl na zem, posadil si mě na klín a sundal mi kapuci.
"Přál bych si, abych věděl, co mám udělat, abych ti pomohl," zašeptal mi do ucha. Zastrčil mi pramínek vlasů za ucho a pohladil mě po tváři. Zavřela jsem oči, opřela si hlavu o jeho hruď a snažila se tentokrát úplně zapomenout na upíra, který je ode mě oddělen jenom tenkou zdí. Vůči Thomasovi to nebylo fér, ale nemohla jsem si pomoct. Poslední dobou jsem si uvědomovala, že víc se než kdy jindy spoléhám na to, že pokaždé, když mě Thomas obejme, když se mě dotkne, objeví se mi před očima Edward.
Jemně jsem odstrčila Thomasovy ruce a vstala. Došla jsem k oknu a ulomila kus prkna, abys viděla ven.
"Mně nemůže pomoct nikdo, Thomasi, ať už se snaží jakkoliv," odpověděla jsem mu po chvíli mlčení.
"Bello, takhle nesmíš mluvit. Jsem si jistý, že kdyby…"
"Ty to nechápeš!" vykřikla jsem a otočila se k němu. V mém hlase bylo jasně slyšet, jak mi chybí slzy. Tak moc jsem chtěla brečet, abych pláčem smyla všechnu tu špínu, co se mi v životě stala a co jsem způsobila… Zůstal chvíli šokovaně stát, ale pak udělal ty dva kroky, co nás od sebe dělily, a chytl mě za ramena.
"Tak mi to zkus vysvětlit," požádal. Sklopila jsem hlavu. Věděl, že mu to nedovedu vysvětlit, ale přesto to po mně chtěl. Nebo to nevěděl? Chytil mě pod bradou a zvedl mi ji, abych se na něj musela podívat, ale já zavřela oči. Potom jsem ucítila jeho rty na svých. Nechala jsem ho, aby mě políbil. Když se odtáhl, otevřela jsem oči a sebrala odvahu se na něj podívat.
"Neboj, na tvojí minulosti mi vůbec nezáleží, ani na tom, jak tě ovlivnila," zašeptal a naklonil se, aby mě znovu políbil. Tentokrát jsem se nenechala dvakrát pobízet a polibek opětovala.
"Myslím, že je čas, abys Edwardovi ukázala tělocvičnu.
Možná bude chtít trávit čas i jinde, než ve svém pokoji," nadhodil Thomas. Podívala jsem se z okna; venku byla tma. To jsme tu s Thomasem stáli tak dlouho? Když je někdo upír, opravdu ztrácí pojem o čase. Vždyť máme věčnost…
"Asi máš pravdu," přiznala jsem neochotně a povzdechla si.
"Nemyslíš, že by se hodilo představit se mu svým celým jménem?" pokračoval. Tím mě naprosto zaskočil.
"Nemyslím."
"No, když vezmeme v úvahu, že tu teď bude žít s námi a ty mu musíš nepřetržitě dělat společnost, neměl by to vědět?"
"Nejsem toho názoru, že tu zůstane dlouho. Za chvíli se mu přestane líbit, že se všichni živíme z lidí, a navíc mu bude chybět jeho rodina," odpověděla jsem upjatě. "Nemáš ty vlastně něco na práci?" zeptala jsem se kousavě.
"No, ehm, když už o tom tak mluvíš, vlastně bych se ještě měl stavit za tím zraněným novorozeným, nemohl jsem všechno zvládnout najednou, musel jsem si nějakou chvíli odpočinout. Nebo to jsem alespoň řekl Arovi," usmál se, dal mi rychlou pusu na tvář a odešel. Ještě chvíli jsem stála uprostřed pokoje a sbírala síly na další setkání s Edwardem. Potom jsem si povzdychla a vyrazila…
Zaklepala jsem na jeho dveře a opatrně vešla. Ležel na pohovce a měl zavřené oči; vypadal, že spí. Ale sotva jsem vešla, otevřel je a prudce se posadil, takže jsem ani neměla čas si ho pořádně prohlédnout.
"Pojď," poručila jsem mu a vyšla ven. Poslušně mě následoval. Otevřela jsem těžké kovové dveře do tělocvičny a hned mě do nosu udeřil těžký zápach plesnivých žíněnek. Musela jsem přestat dýchat. Po místnosti se válelo párů, kteří se snažili jeden druhého dostat na lopatky a Ronald na ně svým odborným pohledem dohlížel.
"Isabello!" zvolal, když mě uviděl a rozběhl se ke mně s napřaženýma rukama. Zůstala jsem stát a nechala ho, ať mě obejme. Dávala jsem přitom ale dobrý pozor, aby mi náhodou neshodil kapuci. "Kohopak jsi mi to přivedla?" zeptal se pak zvědavě.
"To je Edward Cullen. Edwarde, tohle je Ronald. Radši ho nechtěj ničím naštvat, pak bys toho hořce litoval." Viděla jsem, jak se Edwardovi zalesklo v očích náhlou inspirací. Ale potom natáhl ruku a podal ji Ronaldovi. Ten vypadal naprosto spokojeně a já mu na očích viděla, že se těší na nový přírůstek, nebo lépe řečeno na nový boxovací pytel.
"Tak co, Edwarde, chceš se k nám přidat? Co kdybychom si dali pár přátelských zápasů?" ozval se Ronald po chvíli mlčení. "Isabella se samozřejmě může přidat, ale jak ji znám, už se určitě celá třese, až bude odsud pryč." Edward se ohlédl. Pokrčila jsem rameny na znamení, že je mi všechno jedno.
"Vlastně, Ronalde, myslím, že to není potřeba. Možná sem někdy zaskočím, ale teď nemám náladu se prát," odpověděl Edward hlasem, který asi měl znít mile. "Nashledanou, Ronalde, rád jsem tě poznal," dodal a otočil se k odchodu. Šourala jsem se za ním.
EDWARD CULLEN
"Co si o sobě myslíš?" vyjela na mě, sotva za námi zapadly dveře. "na mě ohledy brát nemusíš, nejsem za to placená!" Cože? Vždyť já na ni žádné ohledy neberu, jen jsem nechtěl s Ronaldem bojovat!
"Poslyš, co máš vlastně za problém?" zeptal jsem se jí tiše. Podívala se na mě těma svýma červenýma očima plnýma bolesti, tvář ale stále schovanou ve stínu.
"Ty jsi můj problém," zašeptala. "Nebýt tebe, mohla jsem si tu v klidu žít, nemusela bych nikomu dělat chůvu, Aro by na mě nebyl naštvaný a vůbec by všechno bylo v nejlepším pořádku!" To bolelo. Takže ona se chovala tak, jak se chová, protože já jsem jí svým příchodem zničil pohodu, kterou tu měla?
"Mám pro tebe novinku, Isabello, žít bys tu v klidu nemohla už nikdy." Vím, že to ode mě nebylo hezké, něco takového jí říct, ale tím, co řekla, se mě opravdu dotkla. Vždyť jsem jí nic neudělal!
"Co chceš teda dělat?" zeptala se po chvilce. No, vlastně, co jsem chtěl dělat? Nic. Chtěl jsem si lehnout a utápět se v sebelítosti.
"Fajn," řekla, když jsem dlouho neodpovídal. "Ukážu ti knihovnu, jo?"
"Dobře."
Šli jsme skoro přes celý hrad, nebo mi to tak alespoň připadalo. Ale výsledek stál za to. Knihovna byla v obrovské místnosti, spousta skříní a polic a hlavně stěny byly úplně zastavěné a některé knihy dokonce byly naskládané v krabicích u krajů. Uprostřed byla řada křesílek, na jednom z nich seděla nějaká cizí upírka.
"Heidi," kývla na ni Isabella.
"Isabello, tebe jsem tu ještě neviděla, co tě sem přivádí?" zeptala se Heidi udiveně.
"Mám jisté povinnosti tady k našemu hostovi," pohnula hlavou v mém směru. "To je Edward Cullen." Heidi se na ni tázavě podívala.
"Edward sem přišel požádat o smrt, ale nakonec se rozhodl se tu usadit." Heidi chápavě přikývla.
"Dobrá volba, opravdu," usmála se. "Žít tady je lepší než kde jinde, že, Edwarde?"
"o tom by se dalo polemizovat, Heidi," odpověděl jsem a snažil jsem se, aby to znělo nenuceně.
"Á, už chápu. Máš zlaté oči, to znamená, že nelovíš lidi," svitlo jí. "Potom tě opravdu nechápu." Pokrčil jsem neurčitě rameny a ona jen nechápavě kroutila hlavou.
"Co pro vás můžu udělat?" zeptala se potom a dívala se přitom na Isabellu.
"No, vlastně asi nic, díky. Jenom jsem Edwardovi chtěla ukázat knihovnu," odpověděla. "myslím, že půjdeme. Edwarde?" Následoval jsem ji do dveří. "Půjdeme teď k Thomasovi," oznámila hlasem nepřipouštějícím námitky a vyrazila. Dohonil jsem ji a srovnal s ní krok.
"Chtěl bych ti jenom říct, že je mi srdečně jedno, co budeme dělat. Chovej se tak, jak ses chovala, než jsem přijel a dělej to, co bys dělala, kdybych tu nebyl, ano?" Zastavila se a podívala se na mě.
"Věř mi, s tím opravdu nemám problém," odsekla, ale vypadalo to, jako kdyby tomu ani sama nevěřila. Za chvíli jsme dorazili do bíle natřené místnosti. Vypadala velmi čistě, na rozdíl od ostatních prostor hradu, kde volně pobíhaly krysy a všude se válely hromady prachu, nemluvě o vlhkosti a zatuchlině, která byla cítit, ať už jsme šli kamkoliv. Vypadalo to, jako kdybychom byli v nemocnici, ale nebyl tu cítit ani náznak dezinfekce nebo hůř, lidské krve. Takže nemocnice pro upíry? Proč? V místnosti byly dvě postele, nad jednou se skláněl Thomas. Ležel na ní upír, podle toho, co jsem slyšel nedávno proměněný. Mohlo mu být něco okolo padesáti let. Po celém těle měl čerstvé jizvy, musel být na upíra opravdu těžce zraněný.
"Be… Isabello, co tu děláš?" zeptal se Thomas, když si všiml naší přítomnosti. Isabella k němu došla, objala ho kolem krku a přitiskla tvář na jeho hruď. Dal jí pusu do vlasů, ale potom ji pustil. "promiň," omluvil se, "ale mám ještě práci. Přijdu za tebou, až budu tady hotový, ano?" Přikývla a beze slova opustil a místnost. Ještě chvíli jsem tam zaraženě stál a pak jsem ji následoval. Neřekla ani slovo a zavřela u sebe v pokoji. Nezbylo mi nic jiného, než jít do toho svého, což jsem také s radostí udělal.
BELLA SWANOVÁ
Stoupla jsem si k oknu, škvírou, kterou jsem si nedávno vyrobila, jsem se dívala ven a nechala myšlenky volně plynout. Jenže po chvíli jsem se přistihla, že vlastně ani žádné myšlenky nemám. Potřásla jsem hlavou, abych se alespoň trošku vzpamatovala. Ještě chvíli jsem stála u okna, tentokrát jsem dávala pozor na to, co vidím, ale potom někdo zaklepal.
"Dále," ozvala jsem se. Vešel Felix. Už ne, prosím! To, že je tu Felix, mohlo znamenat jenom jednu věc, a to, že…
"Isabello, máš jít s Edwardem k Arovi, chce vás oba vidět. V trůnním sále," dodal ještě. Jako kdybych to nevěděla. A navíc, cesta k Arovi nevěstí nic dobrého. Nikdy. Kývla jsem, že rozumím, a prošla okolo Felixe na chodbu a potom rovnou k Edwardovým dveřím.
Vešla jsem dovnitř bez klepání. Edward ležel na pohovce a zíral do stropu.
"Edwarde," oslovila jsem ho. Trhnul sebou a pak se prudce posadil s tázavým výrazem ve tváři. "Musíme za Arem, chce s námi mluvit." Přikývl a beze slova se zvedl, aby mě následoval do trůnního sálu.
"Edwarde! Konečně jsi tu!" zatleskal Aro. Na mě se neobtěžoval ani podívat - ne že by mi to vadilo, naopak, naprosto mi to vyhovovalo. "Představ si, vymyslel jsem pro tebe práci!" A jé. "Přidáš se k Isabelle, budeš jí pomáhat při různých slyšeních. Někteří návštěvníci znají mé nadání, ale nevědí, že tu máme tebe. Takže isabella vytvoří bublinu, kde budeš moci číst myšlenky, dá si samozřejmě pozor, že Isabello?" otočil se na mě s významnou jiskrou v očích. "Joanna samozřejmě bude vše kontrolovat, alespoň ze začátku." Jeho pohled se vrátil zpět na Edwarda. "Vždycky někoho pošleme pro Isabellu a ta ti dá vědět, ano?"
"Beze všeho, rád vám pomohu," odpověděl Edward poněkud kysele. Aro si ale ničeho nevšiml. Ale já jsem to takhle nemohla nechat. Jestli si myslí, že…
"Aro, ale já…"
"Ano, Isabello?"
"No, totiž, já… Nevím, jestli to zvládnu, tedy bude to určitě komplikované…" Musela jsem to zkusit.
"Jestli ti to přijde moc náročné, vyřešíme to tak, že budeš znovu trénovat s Joannou, co ty na to?" Já věděla, že to stejně nevyjde. To radši budu trávit věčnost v trůnním sále, než navíc tréninky s Joannou ve sklepení…
"To nebude třeba, Aro, myslím, že to zvládnu." Jaké překvapení. Nemá cenu se pouštět do hádek s Arem Volturim…
"Výborně! Jsme tedy domluveni. Můžete jít," propustil nás. Odvedla jsem Edwarda do pokoje a zanechala ho jeho myšlenkám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 my-lowe my-lowe | Web | 22. dubna 2010 v 17:12 | Reagovat

Ahoj, máš to tady super!!!Nechceš se zapojit do soutěže na mém blogu? Je o nejhezčí Robův úsměv! V Twiligh jich měl spoustu!:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."