"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 20. část

21. dubna 2010 v 19:17 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

20. Výlet a vize (1. část)

BELLA SWANOVÁ
Všechno dostalo své koleje.

Nebylo to ideální, ale kdo by to byl také čekal, s Edwardem hned za zády, že? Každopádně v rámci možností všechno klapalo. Přibližně jednou za týden jsem brala Edwarda za město na lov, on byl nucen jednou týdně sledovat, jak se v jídelně sytí banda krvelačných upírů. Při každém slyšení jsme stáli vedle sebe, Thomas stával za mnou a držel mě za ruku. Přes původní nejistotu jsem to nakonec zvládala docela dobře, myslím udělat "bublinu", kterou po mně chtěl Aro. Jak jsem řekl, všechno klapalo. Ale samozřejmě to nebylo na dlouho.
"Poslyš, Bello, co kdybychom si někam vyrazili, co říkáš? Už jsme dlouho neměli chvíli nějakého toho soukromí, sami pro sebe," řekl mi jednou Thomas, když jsme spolu leželi na dece, kterou mě donutil dát si na podlahu. Už jsme nemohli být v jeho pokoji, protože jsem se pořád musela soustředit na to, aby Edward nic neslyšel. Ale pořád jsem vehementně odporovala, když mě přemlouval, abych si sem koupila postel, nebo alespoň křeslo.
"A kam?" zeptala jsem se zvědavě. Připadalo mi to jako dobrý nápad, mohli jsme spolu vypadnout z města, lézt zase po horách, pořádně si zalovit, prostě si to parádně užít.
"Kamkoliv budeš chtít," usmál se. "A nemusíš se bát, s Arem všechno zařídím, jenom si musíme vybrat dobu, kdy tě tu nebude potřebovat," dodal. Přitulila jsem se k němu blíž a plnými doušky vdechovala jeho nezaměnitelnou vůni.
Ještě dlouho jsme tam leželi jeden druhému v náručí, až se venku úplně setmělo. Neměla jsem v pokoji světlo, takže jsme byli ve tmě. Za chvíli mě Thomas jemně zvedl a posadil, aby si mohl stoupnout.
"Kam jdeš?" zeptala jsem se ho zmateně.
"Za Arem, jak jsem slíbil. Je večer, to bývá přece s Markem a Caiem v trůnním sále," odpověděl s úsměvem. Naposledy mě k sobě přitiskl a odešel. Zůstala jsem sedět na zemi a jenom doufala, že bude mít štěstí. A pak mi to došlo.
Edward tu přece nemůže zůstat sám! Přestože už je tu přes půl roku, Aro mu pořád moc nevěří, i když to na sobě nedá znát. Ještě aby dal! Chová se k Edwardovi jako k primadoně, jako k princátku, které se uvolilo nás navštívit! Kdo by si potom pomyslel, že je to vlastně právě naopak, kdo by se vůbec opovážil o něčem takovém přemýšlet, je to přece Arův oblíbenec! Jenom pár lidí, já mezi nimi, vědělo, že Aro ve skutečnosti Edwardem pohrdá z hloubi své duše…
Pokud se Thomasovi podaří Ara přemluvit, nakonec to stejně dopadne tak, že ho budeme muset vzít s sebou. Beznadějně jsem sebou plácla na deku. Jako vždycky ho budu mít pořád u sebe, budu se muset soustředit, budu muset pořád dávat pozor, aby náhodou nevyslechl něco, co vědět nemá, prostě si to nebudu moct užít tak, jak jsem si to s Thomasem vždycky venku užívala. Nebudeme moct bezstarostně lézt o horách, ani lovit tak, jak vždycky lovíme, protože na nás bude pořád zírat ten abstinent… Stulila jsem se na dece do klubíčka, abych se obrnila trpělivostí a hlavně, abych si znovu vytvořila obranou hradbu, která vzala za poslední měsíce poněkud za své. Pokud jsme s Edwardem chodili po hradě, chodil s námi Thomas. Edwardovi ale kupodivu nejvíc vyhovovalo mezi různými slyšeními trávit čas ve svém pokoji. Proto jsem nepotřebovala trénovat sebeovládání, takže jsem se paradoxně dokázala uvolnit nejvíc za celý svůj upíří život. Jenže pokud budeme celý den spolu, ještě tam, kde nebude nikdo jiný, kdo by alespoň trochu odstínil Edwardův vliv na mě… Nedokázala jsem si představit, jak by to mohlo dopadnout.
Ucítila jsem na těle silné ruce, které mě zvedly, a cítila jsem, jak si mě Thomas posadil na klín.
"Bell, lásko," řekl. "Aro souhlasí, že Edward potřebuje pauzu, že si potřebuje odpočinout od toho stereotypu, který tu vládne, takže nemá nic proti tomu, abychom vyrazili do hor. Má ovšem jednu podmínku; musíme ho vzít s sebou." Zamračila jsem se.
"A má potom cenu vůbec někam chodit?" zeptala jsem se pochybovačně.
"Ale samozřejmě, že má, protože když budeme daleko od Volterry, nebudeš mu muset blokovat čtení myšlenek, bude stačit, když se naprosto omezíš na sebe a já si dám pozor, abych tě neprozradil," usmál se sebejistě. Nemohla jsem si v tu chvíli pomoct; rozesmála jsem se a objala ho kolem krku.
"Thomasi! Děkuju," zašeptala jsem a políbila ho naplno na rty.
"Hele, to by stačilo," odtáhl se se smíchem. "Dojdi za Edwardem, ať se sbalí a můžem se vydat na cestu!"
Zvedla jsem se a doběhla k Edwardovým dveřím.
"Ehm, Bello?" ozval se za mnou Thomas. Otočila jsem se. "Nezapomněla sis tu něco?" řekl a ukázal na můj černý plášť, který se válel v prachu u stěny. Zvedla jsem ho, oklepala z nejhorší špíny a natáhla si ho na sebe.
Poděkovala jsem Thomasovi a radši se snažila nemyslet na to, co by se stalo, kdybych za Edwardem přišla bez své nepostradatelné kapuce. Poznal by mě? O tom není pochyb.
Potřásla jsem hlavou a vyšla na chodbu.
"Edwarde?" oslovila jsem ho, když jsem ho jako vždycky našla ležet na pohovce, jak zírá do stropu. "Chceme s Thomasem vyrazit do přírody, odpočinout si a trochu se pobavit."
"A co?" odsekl. Patrně byl v jedné ze svých "horších" nálad. Nedala jsem se.
"No a Aro si vydupal, že nás musíš doprovázet, nebo spíš že já nemohu opustit hrad bez toho, abych zajistila, že se nic nedozvíš z myšlenek jeho obyvatelů. To znamená, že asi budeš muset jít s námi," řekla jsem mile.
"A co když se mi nebude chtít někam jít s tebou a s tvým Thomasem?" zeptal se kousavě.
"No, tak to mi může být jedno. Ale chtěla jsem ti nabídnout, že jestli ti chybí slyšet pořád nepřetržitý šum cizích myšlenek, můžu, až budeme daleko v horách, svou schopnost stáhnout pouze na sebe a na Thomase, aby sis mohl poslechnout myšlenky lidí v okolí. Souhlasíš?" Byla jsem trochu překvapená, že podporoval, většinou udělal přesně to, co jsem po něm chtěla, a ani se na nic neptal.
"Fajn," povzdechl si a zvedl se. Možná jsem ho vyrušila z nějakých důležitých myšlenek? Nebo z vzpomínek na tu jeho lidskou krásku? Asi. "Kdy vyrazíme?"
"Hned, venku je už tma, můžeme tam zůstat přes celý zítřejší den bez nebezpečí, že by nás někdo viděl, a plánujeme se vrátit pozítří před úsvitem," odpověděla jsem nenuceně.
"Fajn," zopakoval. Otočila jsem se a málem vrazila do Thomase, který na mě čekal mezi dveřmi.
Za chvíli už jsme tryskem běželi po loukách a polích, já vepředu, Thomas v těsném závěsu a Edward poněkud pozadu. Byl to nádherný pocit, cítit zase ve vlasech prudký vítr… Přemlouvala jsem své tělo, aby se moje nohy hýbaly rychleji, abych mohla běžet rychleji. Bylo to osvobozující, konečně jsem si připadala úplně ve svém živlu…
Zastavili jsme pár kilometrů od nějaké vesnice.
"Edwarde, my teď půjdeme na lov, jestli nechceš jít s námi, nemáme nic proti," řekl Thomas. Potom ukázal na horu, která se tyčila nad vesnicí. "Vidíš tamten výběžek? Ten úplně vlevo, nad tím prudkým srázem." Thomas počkal, až ho Edward najde a pak pokračoval: "Tak tam se sejdeme po zítřejším západu slunce, domluveno?" Vymyslel to dobře, takhle budeme mít celý den pro sebe. V duchu jsem se při té vyhlídce usmála.
"Dobře. Dojdu si také na lov, tady je dost zvěře, že ano?" Thomas přisvědčil. Já jsem jenom dělala, že je neposlouchám. "Fajn. A Isabello?" otočil se na mě.
"No?"
"Doufám, že dodržíš svůj slib," řekl významně. Uvolnila jsem část své mysli a nechala svou schopnost působit jenom na sebe a na Thomase. Vážně jsem v tu chvíli nemohla pochopit, proč tolik chtěl, abych ho nechala slyšet.
"Teď všechny uslyšíš, tedy kromě mě a Thomase. Spokojený?"
"Nadmíru." A odběhl. Ani nepoděkoval.
"Konečně," vydechla jsem a rozběhla se na druhou stranu než Edward, směrem k té malé vesničce, která byla dnes naším cílem. Thomas mě následoval, a když mě doběhl, chytil mě za ruku. Běželi jsme takhle ruku v ruce, až se za zatáčkou vyloupla ona horská vesnička. Chytla jsem Thomase pevněji a doslova ho táhla za sebou. Ne že bych měla takovou žízeň, ale vidina čerstvé "horské" krve byla tak lákavá, že jsem se nemohla udržet.
Sice nám netrvalo dlouho se sem z Volterry dostat, ale neuvědomila jsem si, kolik času Thomasovi zabralo přemluvit Ara, aby nás vůbec pustil. Když jsme se zastavili u krajních chatiček, byla hluboká noc. Ideální. Takhle nebudeme vidět a nebudeme si muset dělat starosti se skrýváním. Bude stačit, když prostě někoho vytáhneme z postele a on bude potom prostě "pohřešovaný". Možná to budou pár týdnů vyšetřovat, ale stejně na nic nepřijdou. Jak říkám, ideální.
Thomas se na mě usmál a ukázal na nejbližší domek.
"Až po tobě," zašeptal.
Lidským tempem jsem došla ke dveřím, opatrně je otevřela a vešla dovnitř. Trochu mi to připomínalo skanzen, byl to takový středověký venkovský domek, celý ze dřeva, kvalitně postavený. Rozhlédla jsem se a rychle našla dveře do ložnice. Žil tu jen jeden manželský pár, dva mladí lidé, co se chtějí vrátit k přírodě. Jemně jsem vzala spícího muže, vynesla ho ven, kde jsem se do něho konečně pustila. Protože jsem nebyla tak moc žíznivá, dokázala jsem si chuť jeho krve dokonale užít. Byla taková zvláštní, voněla po posekané trávě, ale chutnala jako… jako krev. Po rzi a po soli. Přesto, bylo v ní něco čistého, neposkvrněného. Hltavě jsem ji všechnu vysála, do poslední kapky. Potom jsem odhodila vysušené tělo někam za sebe a pospíchala pro jeho ženu. Jenže jsem nečekala, že se mezitím probudí.
"Kdo jste?" zeptala se rozespale. "A kde je Claudio?"
"Claudio je venku, čeká tam na mě," usmála jsem se na ni sladce. "Já jsem totiž jeho přítelkyně." Proč to nezkusit, mohla by to být legrace, že?
"To-tomu nevěřím, to by mi neudělal!" zašeptala šokovaně.
"Ale ano, udělal. Chcete se mrknout?" Zavrtěla hlavou, ale přece jenom se po chvilce vydala směrem ven. Ukázala jsem směrem, o kterém jsem si myslela, že jsem Claudia tam někam odhodila.
"Claudio? Kde jsi?" zavolala tiše do tmy. Než toho ale stihla říct víc a hlasitěji, chytla jsem ji jednou rukou zezadu kolem pasu, druhou jsem jí zacpala pusu, přitiskla jsem nos na její krk a zhluboka vdechla tu božskou vůni.
"Claudio už tě asi neuslyší, ale neboj se, za chvíli budeš s ním," zašeptala jsem do jejího krku a zakousla se. Mé veškeré smysly znovu zaplavil pocit extáze, sotva se ta její lahodná krev dotkla mých lačných rtů. Párkrát sebou ještě cukla, ale netrvalo to dlouho a byla zcela moje. Pche, nevinná oběť.
"Bello?" uslyšela jsem Thomase někde na druhém konci vesnice. Byla to jedna z výhod toho být upírem, měli jsme úžasný sluch. "Můžeme jít?"
"Jasně, ale měli bychom je asi vzít s sebou, abychom je později mohli někde zahrabat." Musíme k tomu přistupovat zodpovědně, že ano?
"Kolik jich máš?"
"Jenom dva," odpověděla jsem nevinně.
"Bell, víš, že jsme se dohodli, že nebudeme zbytečně plýtvat, ne?" vyčetl mi. Mezitím přišel na "můj" konec vesnice, v náručí nesl postarší paní, vycucnutou do poslední kapičky. Jeden by řekl, že si budou s Edwardem rozumět, Thomas měl podobné názory jako Carlisle ohledně zabíjení lidí. Dělal to jen, když to bylo opravdu nutné, ale zase věřil, že proto jsme byli stvořeni, aby lidé měli také nějakého přirozeného nepřítele. A kvůli nám tu byli vlkodlaci. Pomyšlení na vlkodlaky mnou otřáslo. Už jsem si dlouho nevzpomněla na Jaka. Co asi teď dělá? A Terri? A Sam s Emily? Najednou jsem si uvědomila, že k nim vůbec necítím zášť nebo nenávist. Vlastně jim přeju štěstí. Třeba Jake nakonec přece jenom našel dívku, která ho bude milovat tak, jak si zaslouží…
Dalším důvodem toho, že spolu Thomas s Edwardem nevycházeli tak dobře, jak by se dalo čekat, bylo možná to, že Edward moc dobře nevycházel s nikým. Ze začátku se se mnou čas od času snažil zavést hovor, ale já jsem jeho pokusy většinou utnula hned v zárodku, takže časem všechno to snažení vzdal a nadobro se uzavřel do sebe. Asi nám to oběma tak lépe vyhovovalo, přeci jenom jsme spolu byli nuceni trávit naprostou většinu času. A tím, že o mně vlastně vůbec nic nevěděl, se všechno jenom zhoršovalo. Ale samozřejmě neříkám, že by mi to nějak zvlášť vadilo, spíš naopak. Byla jsem za to vděčná, opravdu.
"Tohle není plýtvání, jsou to manželé," odpověděla jsem dotčeně. "Přece jsem nemohla nechat jednoho z nich naživu, aby se trápil smrtí své lásky."
Thomas si povzdychl. "Tyhle tvoje názory snad nikdy nepochopím…" Potom našel někde na zemi Claudiovo tělo, přehodil si ho přes rameno, jakoby to bylo peříčko, a vyrazil. Popadla jsem už mrtvou dívku, rychle z ní vysála poslední zbytky mladé krve a následovala ho.
Později té noci - nebo spíš ráno - jsme se s Thomasem kochali výhledem z výběžku, na kterém jsme se později toho dne měli setkat s Edwardem. Bylo to nádherné místečko, chtěli jsme tam strávit celý den. Seděla jsem v tureckém sedu na mladé zelené travičce a hladila Thomase po hlavě, kterou měl položenou v mém klíně. Občas se natáhl, aby mě mohl políbit na tvář. Většinu času jsme zachovávali posvátné mlčení přerušené občasným výkřikem samotářského ptáčka. Svůj černý plášť jsem odhodila někam pryč, nepříjemně přitahoval teplo a hlavně nebyl potřeba, minimálně do pozdního odpoledne. A navíc, takhle to bylo mnohem pohodlnější. Měla jsem na sobě černé tílko společně s mini, kterou jsem měla na svém prvním lovu s Heidi.
Thomas natáhl ruku, aby mi zastrčil pramínek vlasů za ucho, a když už ji měl nahoře, stáhl můj obličej až ke svému a jeho rty se hladově vpily do mých… Polibky jsem mu oplácela s vášní, která projížděla celým mým tělem, ale jenom sotva se vyrovnala polibkům, ve kterých jsem se tak ráda utápěla před pěti lety. Spíš ve mě probouzela záchvěv vzpomínek spojených s osobou, která mě tehdy opustila. S osobou, která pro mě byla kdysi víc, než sám život.
Musela jsem se smát jeho výrazu, když jsme se od sebe odtrhli - když jsem se já odtrhla od něho. Potom jsem uslyšela, jak za mnou někdo zalapal po dechu. Prudce jsem se otočila. Na kraji lesa, těsně na hranici stínu, stál Edward. V celé své kráse, ovšem se šokovaným výrazem v té své božské tváři. No a potom šok vystřídalo poznání.
"Bello…"
Zavřela jsem oči a modlila se, aby mě moje tělo pro jednou poslechlo, abych alespoň jednou měla nad ním kontrolu.
Cítila jsem, jak se Thomas zvedl z mého klína a objal mě kolem ramen. Nebyla jsem schopná odtrhnout od sebe křečovitě stisknutá víčka, nesnesla bych další pohled na Edwarda. Zhluboka jsem se nadechla, ale ani to nepomohlo. Vzduch jako by byl prosycený jeho nádhernou vůní… Nekontrolovatelně jsem se roztřásla. Prohrála jsem svůj boj… Cítila jsem, jak se veškeré moje hradby řítí do hlubin. Mou mysl postupně opustily všechny myšlenky. Všechny, kromě jedné. Edward to ví.
A potom přišla ještě jedna. Musím se odsud dostat pryč! Byla tak intenzivní, že na chvíli prolomila strnulost mých svalů. Prudce jsem se vytrhla Thomasovi a rozeběhla se ke srázu. Ještě, že jsou upíři nesmrtelní, říkala jsem si, když jsem skočila.
Nebyla to taková výška, jak jsem si myslela, takže jsem bez problémů dopadla na nohy. Ani jsem se neohlédla a vběhla do hustého lesa. Jenom jsem v duchu děkovala Bohu, že už nejsem tak nemotorná, jako když jsem byla člověk. Pádila jsem z prudkého kopce a mistrně se vyhýbala stromům. Neomylně jsem nabrala směr od Volterry, musím se dostat co nejdál… Za sebou jsem uslyšela Thomasův zděšený výkřik.
"Bello!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."