"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 22. část

27. dubna 2010 v 19:55 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

22. Útěk

BELLA SWANOVÁ
Utíkala jsem lesem tak rychle, jak jsem jenom mohla.

Chtěla jsem tomu všemu utéct. Poprvé za celou tu dobu, co je ze mě upír, jsem chtěla, abych jím nebyla. Chtěla jsem mít možnost v klidu se někde vybrečet, chtěla jsem, aby na mé tváři bylo alespoň trochu vidět, že brečím! Nejenom, že mi nemohly téct slzy, ale moje suché vzlyky připomínaly smích blázna. Možná jsem jím opravdu byla… Přinutila jsem své nohy běžet ještě o něco rychleji. Cítila jsem, jak se z mého těla vyplavují poslední zbytky smutku a nahrazuje je vztek. Vztek na všechno okolo a hlavně, vztek na Victorii. Za to, že ze mě udělala to, co jsem. Za to, že ze mě udělala upírku. Kdybych mohla, v tu chvíli bych ji roztrhala na úplně malinké kousíčky a jeden po druhém pomalu spálila…
V tu chvíli mi hlavou probleskl spásný nápad. Udělám teď něco, co jsem ještě nikdy neudělala. Zabiju upíra. Sice bude menší problém ji najít, ale byla jsem přesvědčená, že když se nějak dostanu do Forks…
To byl další problém. Jak se mám dostat do Forks, když nemám žádné peníze na letenku! A když už jsme u toho, pochybuju, že bych byla schopná vydržet celý dlouhý let bez toho, abych pozabíjela všechny lidi v letadle, včetně pilotů…
Ale do Forks nutně potřebuju! Musím ze sebe dostat ty potlačované emoce… Musím se zbavit toho pouta, co mi brání, abych… Věděla jsem, že se ho nezbavím. Nemám šanci. Ale mohla bych se alespoň pokusit…
Jenže jak se tam dostanu?
Poplavu! Ano, poplavu. Edward - au! Myslet na něj tak bolí… - přece říkal, že se to Carlisleovi podařilo!
Tak. Jeden problém bych měla vyřešený. A teď, co budu dělat, až budu tam?
Mohla bych si sjednat setkání s vlkodlaky a zkusit se jich zeptat, jestli o Victorii něco nevědí. Lovili ji přece, ne?
To bych mohla, pokud mě nezabijí hned, jak mě uvidí, což je dost pravděpodobné…
Trochu jsem zpomalila. Najednou jsem byla úplně klidná. Nechápejte mě špatně, naprosto jsem si uvědomovala, co se stalo, ale prostě jsem to necítila. A zároveň jsem věděla, a to mě trochu utěšovalo, že Thomas s Edwardem budou mít pěkný průšvih, až se vrátí do Volterry… Alespoň Edward, ten určitě…
Vzpomínka na Edwarda mě přinutila přemýšlet o mém vztahu k Thomasovi. Poslední dobou jsem s Edwardem trávila tolik času… Čím dál tím víc jsem si uvědomovala, že k Thomasovi nepatřím. Jediný, ke komu vždycky a všude budu patřit, je Edward. To zabolelo. V hloubi duše jsem věděla, že nikdy, za celý svůj věčný život, ke kterému jsem odsouzená, nenajdu nikoho, kdo by mi dokázal třeba jenom z poloviny nahradit lásku, kterou jsem tak zbytečně cítila k Edwardovi. Nikdo mi nikdy nedokáže nahradit mou jedinou možnost, jak přežít…
Thomas mi byl oporou celou dobu, co jsem strávila u Volturiových, ale teď jsem byla rozhodnutá víckrát se tam nevrátit. Měla jsem na to místo sice docela dost relativně dobrých vzpomínek, ale nakonec to stejně dopadlo špatně. Dokud Edward nevěděl, že jsem to já, bylo všechno v pořádku. Samozřejmě ne úplně, ale v rámci možností. Jenže teď to věděl… Pochybuju, že by chtěl Volterru opustit, když tam vlastně přišel požádat o smrt. Vsadím se, že stejně chtěl svého cíle dosáhnout, ať už jakýmkoliv způsobem. Byla jsem přesvědčená, že kvůli mně by odešel. Nechtěla jsem ho vyhnat… Ano, byla jsem tam sice dřív, ale nikdy bych mu nedokázala bránit v tom, co chtěl… Proto jsem se rozhodla odejít.
Znovu jsem zrychlila a znovu jsem se během snažila zaplašit všechny myšlenky.
Bylo zvláštní, jak rychle jsem se dostala k moři. Slunce bylo vysoko nade mnou a já bez zaváhání skočila do vody. Ani jsem se nenamáhala se svléknout, jenom jsem skopla boty, které se za chvíli pohodlně usadily na dně…
Plavala jsem dlouho, ani na chvíli jsem se nezastavila. Nebyla jsem unavená. Nemohla jsem se unavit. A protože jsem nedávno lovila, mohla jsem opravdu plavat bez přestávky, nemusela jsem ani na chvíli zastavit.
Nemusela jsem se snížit k tomu, abych se napila nějakého vodního zvířete.
Najednou jsem v dálce uviděla břeh. Zajímalo by mě, kam jsem se to dostala, pomyslela jsem si. Celou dobu jsem se snažila plavat přibližně na severozápad, směrem k severní Americe. Doplavala jsem ke břehu. Slunce bylo pořád vysoko nad mou hlavou, tak jsem si lehla na pláž, aby mi alespoň trochu uschlo oblečení.
Znovu jsem se zamyslela. Je to opravdu to, co chci udělat? Setkat se s vlkodlaky a vyptávat se jich na jiného upíra? Vážně to chci?
Ne. Chci se vrátit. Chci zpátky do Volterry, chci za Edwardem, chci mu znovu dokázat, jak moc ho miluji, jak moc ho potřebuji! Chci dostat druhou šanci, každý si ji přece zaslouží! Třeba budu mít štěstí a nějakou chvíli ho nebudu nudit, nějakou chvíli to se mnou vydrží… Chci to alespoň zkusit…
Tak dost. Takhle to nejde. Nemůžu se vrátit! Edward mě nemiluje! Nezajímám ho! Má teď plnou hlavu té své nové mrtvé přítelkyně, tak proč by se zajímal o mě? Proč? Pocítila jsem vlnu nenávisti. Ke všem upírům, úplně ke všem. Neměla jsem pro ni nějaký zvláštní důvod, naprosto mi stačilo, že existují. Že existujeme. Znovu se mi před očima vynořil obraz Victorie. Rudé vlasy vlající ve větru, černé, zlobou se lesknoucí oči… Rozklepala jsem se. Věděla jsem, že mi už v podstatě nemůže ublížit, ale při té vzpomínce se mi útroby sevřely paralyzujícím strachem.
Musím dostat možnost se pomstít. Musím to alespoň zkusit! A když se mi to nepovede, alespoň mi moji drazí vlkodlaci pomohou zemřít. Nebylo to to, co jsem vlastně úplně nejdřív chtěla? Nebyl to důvod, proč jsem nakonec skončila jako bezohledný upír bez svědomí? Nebyl to ten důvod?
Probrala jsem se z myšlenek. Bylo to, jako kdybych se probudila z velmi, velmi hlubokého spánku. Zjistila jsem, že už mám oblečení už docela suché a najednou jsem si všimla, že se úplně setmělo. To jsem tu ležela tak dlouho? Vstala jsem a vytřepala si písek z vlasů.
Rozběhla jsem se směrem k nejbližší silnici, abych zjistila, kde vůbec jsem, kterým směrem se mám dát. Cestou jsem chtěla navštívit nějaké příhodné městečko, potřebovala jsem lovit. Přemýšlení o bolestivých věcech mě tolik vyčerpává…
Hlavou mi znovu probleskla ta proklatá myšlenka. Třeba mi pomohou zemřít. Kéž by…
EDWARD CULLEN
Stál jsem tam. Prostě jsem tam jen tak stál. Nemohl jsem se ani hnout. Zíral jsem na Thomase, jak běží ke kraji skály, jakoby doufal, že Bella pod ní zůstala, že neutekla… Zůstal stát a pohledem pročesával lesy, snažil se zachytit i sebemenší stopu, která by mu napověděla, že se třeba vrátí…
"Bello," zašeptal jsem nevěřícně, spíš pro sebe, než pro kohokoliv jiného. Stále jsem tomu nemohl uvěřit. Bylo to příliš nádherné, že žila, a zároveň až příliš mučivé. Vyvolalo to smutné vzpomínky, na které jsem už dnes chtěl zapomenout… Thomas se prudce ohlédl.
Co to s ním je? slyšel jsem jeho myšlenky. To ho ani nenapadlo, že by se tu možná neměl ukazovat před smluvenou dobou? Že se tu třeba děje něco osobního? Jak jí to jen mohl udělat?
CO jsem jí udělal? Jenom to, že jsem ji viděl! Vždyť si zasloužím vědět, že jediná láska mého života nezemřela! A to přece není žádné závažné provinění!
Thomasův pohled se znovu vrátil k prohledávání lesů na svahu. Hledal ji. Ale marně.
Znovu se prudce otočil směrem ke mně, tentokrát s výrazem plným vzteku. Zabiju ho! uslyšel jsem těsně předtím, než na mě skočil. Zabiju ho za to, co jí udělal!
Byl jsem tak zmatený, že jsem se vzpamatoval, až když jsme se oba váleli v trávě. Thomas se mě zuřivě snažil uškrtit, zatímco já jsem nenašel ani ždibeček síly, kterou bych využil k odporu. Prostě jsem tam jen tak bezvládně ležel a nechal Thomase, ať se mi pomstí za cokoliv, co uznal za hodné odplaty. V tu chvíli jsem nedokázal myslet na nic jiného než na to, že Bella je naživu. Že nezemřela. Že neleží pod tím skromným mramorovým náhrobním kamenem tam na tom vlhkém hřbitůvku ve Forks. Cítil jsem, jak mi Thomas zaryl zuby do ramene a trhl. Zapraštělo to, jak se přelomila kost. Utrhl mi ruku v rameni, poznal jsem to podle té palčivé bolesti, ale bylo mi to jedno. Potom mi chytil druhou ruku, znovu se zakousl, ale když viděl, že se stále nebráním, nakonec toho všeho nechal.
Obezřetně se posadil se zkříženýma nohama do bezpečné vzdálenosti ode mě a pozoroval, jak jsem se schoulil do klubíčka. Zaplavila mě vlna bolesti. Nebylo to ale z utržené ruky, byla to psychická bolest. Byla přesně ta bolest, která mě od mého odchodu z Forks neopustila ani na okamžik. Akorát byla teď mnohem silnější a mnohem nesnesitelnější.
Najednou jsem cítil na zádech Thomasovu ruku. Beze slova mě zvedl do sedu, přitiskl mi utrženou ruku na správné místo a zavřel oči. Bylo to, jako by mi ji tam chtěl přilepit pouhou silou vůle. Za chvíli už vážně držela na správném místě a všechna fyzická bolest zmizela. Dokonce jsem měl dojem, že se zacelila i část díry v místě, kde jsem míval srdce…
Najednou sebou Thomas trhl. To není možné!
"Co se děje?" hlesl jsem, když se zatvářil bolestně a rychle mě pustil.
"N-nic. Všechno je v pořádku,"odpověděl. Jestli se tomu tak dá říkat. Potřásl hlavou a otevřel oči. Byl v nich soucit. "Víš, na základě toho, co jsem se dozvěděl z Bellina vyprávění, jsem se tě naučil nenávidět. Když sem přišla, měla v sobě tolik bolesti, kolik jsem myslel, že v jedné osobě ani není možné. Všechno jí bylo jedno, starala se jenom o to, aby se mohla nasytit, a potom se vždycky zavřela ve svém pokoji a byla tam do dalšího jídla. A sám jsi viděl, jak její pokoj vypadá. Nikdy tam nechtěla dát nic, co by ho trochu zlidštilo. Byla z ní troska. Ale když jí Aro dal práci, začalo se to pomalu zlepšovat. Díky své schopnosti jsem věděl, že neskutečně trpí vždy, když někdo zmínil Cullenovy. Ať už tebe, nebo jenom Carlislea. Snažil jsem se jí pomoci, ale nikoho k sobě nepustila. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem z ní vůbec dostal, kdo jí co udělal. Vážně nebylo snadné pomáhat jí. Měla v sobě tolik bolesti… Nemůžeš se mi tedy divit, že jsem…"
"To je v pořádku," povzdychl jsem si. Co tady ještě dělám? Měl bych jít za Bellou! problesklo mi hlavou. Zvedl jsem hlavu, kterou jsem během Thomasova vyprávění sklonil - nemohl jsem se mu dívat do tváře - a setkal se s jeho pohledem. "Neměl jsem se vám sem plést. Odjedu. Vrátím se ke své rodině a ona na mě zase zapomene." Thomas zavrčel.
"Copak to nechápeš? To je právě ten problém! Nikdy na tebe nezapomněla! Víc než pět let jsem se o to snažil a když na tebe myslela, nikdy se mi nepodařilo přivést ji na jiné myšlenky! Vždycky si to musela protrpět znovu a sama, ani nevíš, jak je to ponižující! A když navíc vím, že celou dobu, co jsme spolu, myslí jenom na tebe, na to, že by byla nejradši, kdybys na mém místě byl ty…"
"Jak to víš?" Musel jsem ho přerušit. Takhle to už dál nešlo. Už jsem to nemohl poslouchat. Mučilo mě to. "Jak to můžeš vědět?"
"Neumím číst myšlenky, jestli se ptáš na tohle, ale v jejích očích se to dá přečíst dost jasně."
"Nevypadala, že by myslela na mě, když jsem vás tu před chvílí vyrušil," odsekl jsem. Thomas jen zavrtěl odmítavě hlavou.
"To nemůžeš pochopit, dokud si s ní nepromluvíš," odpověděl. Pozorně jsem si prohlížel jednotlivá stébla trávy u svých nohou.
"Možná ti to uniklo, ale poslední dobou jsem s ní mluvil dokonce častěji, než ty!"
"Ano, ale to jsi nevěděl, kdo to skutečně je. Schválně, co sis o ní myslel, když jsi ji poprvé uviděl? Když jsi byl u toho, jak se v jídelně složila? A vůbec, co tě napadlo, když tě zavedla do svého pokoje?" Zamyslel jsem se. Věděl jsem přesně, co jsem si o ní tehdy myslel. Že jí někdo musel moc a moc ublížit. Nebylo to normální, aby se rozumná bytost chovala tak jako ona.
"Už tomu rozumíš?" zeptal se mě Thomas jemně, když jsem dlouho neodpovídal. Takže to všechno bylo kvůli mně? Ty její emocionální výbuchy, to, jak se přede mnou schovávala, to bylo kvůli mně? Kvůli tomu, jak jsem ji tehdy ve Forks nechal samotnou v lese, nehlídanou, se zlomeným srdcem? Kvůli tomu, že jsem pro ni chtěl jenom to nejlepší? Těžká pravda na mě dolehla s neočekávanou silou. A s takovou bolestí, jakou jsem od ztráty své lásky ještě nepoznal.
"Edwarde?" oslovil mě znovu Thomas a dotkl se mého ramene. Ihned s bolestným zasyknutím ucukl. "Něco mi prozraď," řekl opatrně. Vzhlédl jsem. "To, že teď tolik trpíš… Je to kvůli ní?" zeptal se mě a pozoroval mě přitom zkoumavýma očima.
"Ano," zašeptal jsem a bezradně sklonil hlavu.
"To je všechno, co potřebuji vědět," odpověděl. Vzhlédl jsem a uviděl, že se usmívá. Jak se může v téhle chvíli usmívat?! "Najdeme ji, neboj," ujistil mě. "Teď se ale musíme vrátit do Volterry. Mám jisté tušení, kde by mohla být, ale nejsem si jistý, jestli je to zrovna nejlepší nápad, vydat se teď na to místo. Předně musíme její útěk oznámit Arovi a ostatním. Připrav se ale na to, že to pro nás pro oba bude těžké. Dokonce si myslím, že nás Aro docela tvrdě potrestá. Bella, ačkoliv to nedával moc okatě najevo, byla jeho oblíbenkyně. Sice ji poslední dobou na můj vkus dost tvrdě stíral, ale jsem přesvědčený, že to bylo kvůli ní samotné. Myslím, že chtěl, aby se konečně dostala ze svých depresí a začala překonávat své vlastní hranice…"
"Počkej," přerušil jsem ho. "Chceš říct, že všechna ta její zhroucení, která jsem zažíval a kdys jí pomáhal, že všechna byla kvůli mně?" zeptal jsem se přiškrceně. Potřeboval jsem to od něho slyšet. Potřeboval jsem ujištění.
"No, vlastně ano. Já… snažil jsem se jí ze všech sil pomoct. Dokonce se to začalo i zlepšovat, vypadala, že dokáže i něco cítit, ale…"
V mysli se mu najednou objevila vzpomínka. Leželi s Bellou ve vzájemném objetí přesně na tomhle místě. Ani jsem si nechtěl domýšlet, co se mohlo dít chvíli předtím. Cukl jsem sebou. Nesnesl jsem pohled na to, jak se Bella, moje Bella, tiskne k jinému muži. Thomas si to ale rychle uvědomil a vzpomínku naštěstí zaplašil. "Ale potom jsi přišel ty. Sám jsi viděl, jak se chovala při tvém prvním slyšení. Aro byl docela naštvaný, Joanna totiž - ona umí vytvářet iluze - dokázala, že Bella neudržela svou schopnost celou dobu. Proto ji jmenoval tvým průvodcem. Možná chtěl, aby si zvykla na to být v tvé přítomnosti, nebo to byl jenom jeho způsob, jak ji potrestat, to nevím. Ale jak jsi sám viděl, bylo to pro ni ohromně těžké…" Thomas si povzdychl. Potom se zvedl a podal mi ruku. Chytil jsem se jí a on mě vytáhl na nohy. "Pojď, čím dřív tam budeme, tím líp pro nás pro všechny…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."