"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 23. část

29. dubna 2010 v 18:27 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

23. Jacob

BELLA SWANOVÁ
Ucítila jsem přítomnost cizího člověka.

Zvedla jsem hlavu z právě vysáté kořisti a uviděla možná pětiletou holčičku. Stála asi tři metry ode mě a natahovala. Potom se prudce otočila a rozběhla se. Jenže zakopla. A odřela si koleno. I kdybych ji chtěla v tu chvíli ušetřit, nepovedlo by se mi to. Přestože jsem se zrovna sytila, nebo možná právě proto, jsem té nádherné vůni nedokázala odolat. Skočila jsem a za moment už byla holčička i s pánem v drahém obleku, mou předešlou obětí, zahrabaná hluboko pod zemí.

O chvíli později jsem stála nad čerstvě zahrabanou dírou a přemýšlela, jakou ironií osudu jsem se dostala právě sem, do Palm Coast, města ležícího asi osmdesát kilometrů od Jacksonvillu. Věděla jsem, že se trefím někam sem, ale že to bude tak blízko…

Ne! Třeba už tam nebydlí, možná dostal Phil místo někde na druhé konci Ameriky… Možná…

Rozběhla jsem se. Běžela jsem po západním pobřeží, tak abych byla co nejdál od Jacksonvillu, od místa, kde žije moje minulost. Utíkala jsem z něj jenom proto, abych našla jiné, ještě horší místo. Utíkala jsem od matky, abych našla mrtvou památku na lásku svého života.

Dost! Nehledala jsem památku na Edwarda, stejně je teď ve Volteře, nebo se možná vrátí k rodině. Hledala jsem pomstu. Sladkou, dokonalou pomstu. Hledala jsem Victorii. Byla jsem lovec, soustředila jsem se pouze na svou kořist. Pouze na to, abych se k ní dostala a zničila ji. Pouze na to. Na nic jiného. Pouze na pomstu.

Přinutila jsem své tělo běžet ještě rychleji. Musela jsem ze sebe vyplavit nepříjemné vzpomínky. Běžela jsem a vroucně si přála, abych byla alespoň chvíli schopná logicky uvažovat, aby mě na pár vteřin přestali strašit duchové z minulosti…

ALICE CULLENOVÁ
Páni! Já jsem tak nadšená! Edward a Bella… Mohou být konečně znovu spolu! A Bella je upírka, to znamená, že… Že bude všechno v pořádku!

"Alice, uklidni se, jsme na veřejnosti," napomenul mě Jasper a chytil mě kolem pasu, aby si mě přidržel a znemožnil mi poskakovat sem a tam. Ale v jeho úsměvu jsem poznala, že vlastně nechce, abych byla klidná. Viděla jsem, jak vděčně čerpá z mé radosti všechnu sílu, která v ní byla. I z radosti ostatních, i když ti ji nedávali tak okatě najevo. Stáli jsme v odletové hale na letišti v Seattlu.

Konečně! Nemohla jsem tu myšlenku dostat z hlavy. Konečně bude zase celá rodina pohromadě!!!

"Tak, vezměte si všichni své věci a pokračujte rovnou do letadla, mají pro nás ještě pár volných míst, takže máme reálnou šanci být ve Volteře do dvanácti hodin," oznámil nám Carlisle, jednou rukou popadl svůj batoh, druhou rukou Esme kolem ramen a vyrazili jsme. Konečně!

BELLA SWANOVÁ
Proběhla jsem Richlandem a moje srdce pokleslo.

Zjištění, že už jsem ani ne půl dne rychlého běhu od Forks mělo na mou už tak sotva se držící psychiku devastující účinky. Jak to pro všechno na světě jenom vydržím?

Cestou jsem naštěstí narazila na pár zatoulaných nevinných lidí, čehož jsem okamžitě využila ke svému prospěchu. Přece se nemůžu trápit žízní, že? Zakopala jsem je hluboko v lese a poněkud volnějším tempem se vydala vstříc svému osudu.

Ve Forks jsem byla okolo půlnoci. Načasovala jsem si to tak, abych se tam dostala v noci. Bylo to tak lepší, byla menší pravděpodobnost, že mě někdo uvidí, a mohla jsem si bezstarostně prohlížet místo, kde se odehrálo to nejšťastnější období mého života a kde můj život také skončil.

Procházela jsem důvěrně známými ulicemi a ponořila se do vzpomínek. Což byla samozřejmě chyba, ale koho to zajímá?

Zastavila jsem se před školou a zapotácela se. Tady to všechno začalo… Prudce jsem se otočila a rozběhla se pryč. Pálilo mě v očích a v tu chvíli bych dala cokoliv za to, abych byla schopná se vybrečet. Proto jsem oči raději zavřela a běžela poslepu. Díky své "vrozené" elegantnosti a pružnosti, která byla mému druhu vlastní, jsem byla schopná držet se cesty a pohybovat se i bez toho nejnepatrnějšího klopýtnutí.

Neměla jsem ponětí, kam běžím, ale když jsem oči znovu otevřela, stála jsem uprostřed měsícem osvětlené louky. Naší louky. Svezla jsem se na kolena a bez dechu zírala na tu nádheru. Byla jasná noc, bylo tu světlo jako ve dne, jako by to bylo znamení… Lehla jsem si na záda a pozorovala měsíc v úplňku.

Najednou jsem uslyšela zavrčení. Neměla jsem ani čas se vzpamatovat, když na mě něco dopadlo. Okolo mě se mihl tvor s jiskřivou světle šedou srstí. Na chvíli zaběhl do lesa, ale během pár setin vteřiny se na mě vrhl znovu. Tentokrát jsem ale byla připravená. Bleskově jsem uskočila a postavila se k němu čelem. Byl to drobný vlk, zřejmě ještě velmi mladý, nezkušený. Jinak by ho ani nenapadlo zaútočit na někoho, jako jsem já.

Šedý chumel na mě skočil znovu, ale minul, a já tak dostala příležitost útok opětovat. Natáhla jsem ruku, uhnula těsně předtím, než se stihl zakousnout, a jednoduchým stiskem jsem mu rozdrtila všechny kosti v pravé přední tlapě. Bolestně zakňučel, což mi zvedlo sebevědomí. Ne že bych si předtím nevěřila, ale bolest druhých může velmi silně povzbudit a povznést mysl. Vím to z vlastních zkušeností… znovu jsem se mu vyhnula a rychlostí blesku si ho přitáhla za zadní tlapy. Roztočila jsem ho a hodila směrem ke kraji louky.

Zalapala jsem po dechu. Ve stínu lesa tam pyšně stálo dalších sedm vlků. Vyděšeně jsem couvla. Do té doby mi nedošlo, že vlk, který se mnou bojoval, vlastně může být Jacobův kamarád, bratr…

Rozhlédla jsem se, kudy bych se mohla dostat pryč. Jenže v tu chvíli už se šedý vlk vrávoravě zvedl a došoural se k ostatním, společně se pak rozestavili do kroužku kolem mě. S jistotou jsem poznala toho velkého hnědého. Jacob se ke mně přiblížil na dosah ruky a vyčítavě mě pozoroval.

Odvrátila jsem pohled.

"Poslužte si," vydechla jsem a objala si pažemi hruď. Padla jsem na kolena, zavřela oči a trpělivě očekávala smrt. Úlevu od trvalé bolesti. Vysvobození.

JACOB BLACK
Klečela tam, třásla se a čekala. Nemohl jsem tomu uvěřit. Byla to opravdu ona? Ale co tady dělá? Proč tu je? Myslel jsem…

Vždyť by měla být mrtvá! uslyšel jsem Quilovy myšlenky. Podobnými otázkami se zabývala celá smečka, až na jednoho člena. Leah, jak jinak, to vůbec nezajímalo. Sedla si, a zatímco se Paul připravoval ke skoku, olizovala si tlapu, za kterou ji před chvílí Bella chytla.

Jacobe, zvládneš se proměnit zpátky? zeptal se mě v duchu Sam. Nemusíš to samozřejmě dělat, je to na tobě. Jenom by bylo dobré vědět, co tu dělá…

To je v pořádku, udělám to, odpověděl jsem bez přemýšlení. Jinak ani nemůžu…

Neboj, budeme ve střehu, odpověděl vděčně. Odběhl jsem kousek do lesa. Snažil jsem se zhluboka dýchat, abych se mohl proměnit. Zabralo mi to o něco déle, než normálně, byl jsem rozčilený. Ale nakonec se povedlo. Oblékl jsem si šortky, které jsem měl předtím přivázané k tlapě a pomal se vrátil na louku. Bella pořád seděla na stejném místě, jenom byla o něco víc nahrbená. Ale už byla klidná. Seděla naprosto bez pohnutí.

"Bello?" oslovil jsem ji. "Vstaň, prosím." Vzhlédla a podívala se na mě svýma karmínovýma očima plnýma žalu. Potom vyskočila na nohy a několikrát se rozběhla směrem ven z našeho kroužku, místem, kde si myslela, že je naše obklíčení slabší. Chovala se jako plaché zvíře chycené do pasti. Ale vždycky ji hned zastavil někdo z mých bratrů. Zuřivě na ni cenili zuby a vrčeli. Leah si sedla a zblízka si prohlížela pravou přední.

"Můžu si s tebou promluvit?" zkusil jsem to znovu. Zastavila se a zkoumavě si mě prohlížela. Smečka se pro jistotu přiblížila. Věděl jsem, že kdyby se rozhodla zaútočit, pravděpodobně nebudou dost rychlí. S trochou štěstí mi možná zachrání život, ale na každý pád to bude bolet.

Musel jsem spoléhat na naše přátelství.

"Samozřejmě že můžeš, vždyť ti nebráním!" zavrčela. "Ale nečekej, že ti budu odpovídat."

"Proč?" Otočila se ke mně zády a přikrčila se. "Ne, počkej! Co můžu udělat, abys mě vyslechla?"

"Pošli je pryč," zasyčela a vrhla po mně vzteklý pohled. Vyděsilo mě to. Tohle přece není Bella! Nemohla se tolik změnit! Ale mohla. A změnila se. Tázavě jsem se podíval na Sama. Naklonil hlavu nejdřív na jednu stranu a pak na druhou. Výborně. Nechal to na mně. Krátce jsem kývl a pohledem jim naznačil, aby odešli.

"Fajn, jsou pryč," otočil jsem se zpátky k Belle.

"Ještě ne," odpověděla a zavětřila. Měla pravdu, ještě nebyli z doslechu. "Můžeme jít jinam? Já… Nechci zůstat tady…" navrhla nejistě.

"Jistě. Kam?"

"Šlo by to na pláž? Jestli to nevadí…"

"Vůbec ne. Technicky vzato, nejsi Cullenová, takže se na tebe neváže žádná dohoda." Zřetelně jsem viděl, jak sebou cukla, když jsem vylovil to jméno. Dělal jsem, že jsem si nevšiml, i když mi to rvalo srdce. Přece se pořád netrápí?

"Fajn," hlesla. Potom se otočila na patě a bez zaváhání se vydala směrem k moři.

BELLA SWANOVÁ
Moje návštěva Forks nabrala zajímavý směr.

Seděli jsme na pláži a mlčky pozorovali noční hladinu. Zhluboka jsem se nadechla.

"Chtěla jsem se zeptat, jestli jste tu čirou náhodou nenarazili na nějakého upíra? Kdykoliv od té doby, co jsem… odjela?" Snažila jsem se mluvit mírně, i když ve mně vřel vztek.

Zamyslel se.

"Vlastně ano. Nějakou dobu jsme tu a tam narazili na jednu stopu, ale byl chytrý, nikdy nás nenechal, abychom se přiblížili na dohled. Bylo to frustrující." Mohla by to být ona?

"Jak je to dlouho?" zeptala jsem se dychtivě. "Musím to vědět!"

"Bylo to pár týdnů po tvé… po tvém zmizení. Když odjeli Volturiovi…"

"Vy jste o nich věděli?" skočila jsem mu do řeči.

"Samozřejmě, Aro Volturi nám zavolal, že chtějí tvou… ehm… situaci vyřešit sami, abychom se do toho nepletli. Objevil se, když si byl jistý, že jsou pryč."

"Jak vypadal, to nevíš?"

"Ne, říkal jsem, že jsme se nikdy nedostali na dohled!"

Přitáhla jsem si kolena k bradě a povzdechla si. Nebyla jsem ani o kousek blíž. Pohupovala jsem se dopředu a dozadu.

"Bello?" Dělala jsem, že ho nevnímám. Nechtěla jsem ho vnímat. "Naše smečka se ale pořád rozrůstá. Tentokrát za to nemohou Cullenovi," pokračoval neúnavně. Musel přede mnou vyslovovat to jméno? Chvíli bylo ticho. "Víš, co to znamená?" Zavrtěla jsem hlavou. Proč by mě to mělo zajímat?! "Znamená to, že všechny pijavice neodešly. Někde tu ještě někdo je. Mohl by to být ten, koho hledáš."

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něho. Seděl víc než metr ode mě a krčil nos. Ale usmíval se.

"Rád tě vidím," zašeptal. Potom se zvedl. "No nic," odkašlal si, "budu muset jít. Zůstaň prosím dost daleko od našich domovů, ano? A kdyby… kdybys měla hlad, vadilo by ti hodně živit se chvíli zvířaty? Nemůžeme riskovat další zásah vaší vládnoucí rodiny…"

"Jasně, nedělej si s tím starosti," vyhrkla jsem, ale vlastně jsem ani nevěděla, s čím souhlasím. "Ale po rezervaci se pohybovat můžu? Chtěla bych se pokusit najít toho upíra, jestli tu ještě někde je… Můj pach znáte, takže…"

"Neboj se. Řeknu všem, aby tě nechali na pokoji. Přijď ale prosím zítra večer sem, kdybys na něco přišla, chtěl bych to také vědět, ano? Musíme to tu uhlídat. A Bello? Nepřibližuj se k Forks, ano?" To by nemělo být složité. Neměla jsem v plánu se tam v nejbližší době ukazovat. Bude to tak lepší nejen pro moji psychickou stabilitu…

"Dobře," odpověděla jsem. "Budu jenom v lese. Nepřiblížím se k Forks ani nikam jinam, kde mě nechcete. Ale lovit zvířata po mně chtít nemůžeš. Zvířecí krev je slabší, nemohu si dovolit zeslábnout. Musím být v plné síle, pokud mám bojovat s tím upírem nebo pokud tu… pokud tu mám vůbec vydržet…" To byla dobrá výmluva. A Jacob na mou malou lež očividně skočil. A navíc, byla to částečně pravda…

"Pořád na něho myslíš, viď? Řekni mi, proč?" zeptal se mě. Nevím proč, ale znělo to pohrdavě.

"Protože jsem ho milovala, ale to ty nemůžeš nikdy pochopit. Jak je možné milovat odpornou pijavici, že jo?" odsekla jsem.

Zarazil se. Přišel ke mně a s očividným sebezapřením mi položil ruku na rameno.

"Byl tady. Mluvil jsem s ním," oznámil mi tiše. "Ptal se na tebe."

"K-kdy?" zeptala jsem se a hlas se mi přitom zadrhl.

"Nedávno. Ani ne před měsícem," odpověděl, jako kdyby to vůbec nic nebylo. "Vypadal, že se vrátil, protože si myslel, že jsi mrtvá."

"C-c-cos mu řek-kl?"

"Řekl jsem mu to, co jsem si v tu dobu myslel. Skoro."

"Cos mu řekl?" Teď už byl můj hlas pevný. Musela jsem to vědět. Musela.

"Řekl jsem mu, že jsi spáchala sebevraždu. Co jsem měl říct? Myslel jsem si, že tě stejně zabil ten Aro, chtěl jsem, aby se cítil provinile. Aby byl potrestaný za to, co ti udělal." Vyjeveně jsem na něj zírala. Potom se jeho výraz změnil. Doteď se tvářil podrážděně, bylo vidět, že má na Edwarda vztek. Ale teď jeho oči naplnil soucit. "Jenže když jsem viděl, že je z toho opravdu nešťastný, řekl jsem mu, že není jediný, kdo za to může, kdo ti tolik ublížil. Je jedním ze dvou. A tím druhým jsem já. Nevím, kam pak šel, ani kde teď je, ale vím, že tě stále miluje a že by udělal cokoliv, aby tě přivedl zpátky mezi živé. Věř mi." Naposledy mi stiskl rameno a bez dalšího slova odešel. A mě zanechal sedět na pláži a obírat se ponurými myšlenkami.

Pořád mi to nějak nedocházelo. Takže Edward tu byl? Nemohla jsem to pochopit. Byl tu, protože si myslel, že jsem mrtvá? Takže to nebyla nějaká jeho nová přítelkyně? Byla jsem to já? Já? Jak jsem to vůbec mohla být já?

Cítila jsem, jak znovu ztrácím své sebeovládání, svou kontrolu. Věděla jsem, že tento boj nemohu vyhrát. Bylo mi jasné, že každou chvíli ztratím i poslední zbytky jasného vědomí a beznadějně se propadnu do hluboké propasti plné bolesti a trápení…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Macik Macik | Web | 29. dubna 2010 v 22:13 | Reagovat

Ou..krasna povidka..:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."