"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 7. část

4. dubna 2010 v 18:10 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

7. Svoboda

BELLA SWANNOVÁ
Ještě ten den jsem se vydala do města, abych si sehnala něco na sebe.

Nechtěla jsem toho moc, ale něco by se mi přece jenom hodilo, nemůžu pořád chodit v těch roztrhaných džínech, ve kterých jsem byla přeměněná… Nehledě na to, že už byly docela hodně od krve… nakonec jsem si koupila jedny krátké džíny, jedny dlouhé černé plátěné kalhoty, jedno černé triko s krátkým rukávem a jedno tílko se špagetovými ramínky, také černé. Všechno jsem si pečlivě složila do nejméně zaprášeného rohu ve svém pokoji. Pak jsem si sedla zády ke zdi a zbytek noci se jenom snažila vytěsnit ze své mysli všechny myšlenky. Nechtěla jsem myslet na ani jednoho z nich. Pro dnešek toho bylo dost.
Ráno mě Thomas překvapil, byl u mě, sotva se rozednilo.
"Dobré ráno," usmál se a mě roztálo srdce. "Jsi připravená? Můžeme vyrazit?" zeptal se, hned jak jsem ho pustila dovnitř.
"A co Aro? Ještě jsem se ho nezeptala!" namítla jsem. Ale Thomas si s tím hlavu nedělal.
"To už je zařízené, před chvílí jsem za ním byl," odpověděl sebevědomě. Usmála jsem se na něj. To snad nemůže být ani pravda, já se směju! A poslední dobou to dělám docela často…
S Thomasem jsme si našli krásné místo v jednom lese, poblíž malé horské vesnice. Každý jsme se dosyta napili, našli jsme pár pastýřů. Byl to obrovský rozdíl, tahle krev chutnala tak zdravě, čistě…
"Máš zajímavý styl lovu," prohodil Thomas, když jsme se společně zbavovali těl pastýřů. "Vypadáš tak elegantně, jestli se to dá říct… Neviděl jsem moc upírů, kteří by lovili tak jako ty." Kdybych byla člověk, na sto procent bych teď zrudla. Být upírem má nespornou výhodu v tom, že se mnohem lépe skrývají emoce.
"Díky, Thomasi," usmála jsem se a zahladila poslední stopy po svém obědě. "Co teď budeme dělat?"
"Myslel jsem, že bychom mohli vylézt na nějakou pořádně vysokou horu, co ty na to?" zeptal se vesele. Bylo to tolik jiné, než na hradě. Tady se všechno zdálo mnohem jednodušší, byl tu čerstvý vzduch a také dost "jídla"… Znovu jsem se usmála. S Thomasem mi bylo opravdu dobře. Tak dobře, jako už hodně dlouho ne. Přikývla jsem v odpověď na jeho otázku.
Zbytek dne jsme strávili běháním po lesech a naprostou většinu času jsme se smáli. Nemohu popřít, že jsem se vážně dobře bavila. Když jsme běželi vedle sebe lesem, když jsme lezli po skalách, když jsme jeden druhého pozorovali a studovali svou třpytící se kůži, i když jsme jen tak vedle sebe seděli a klátili nohama ve vzduchu…
"Jsem rád, že jsi sem se mnou šla," řekl Thomas, když jsme seděli a kochali se výhledem na údolí, kterým se vinula horská říčka. "Občas sem chodím sám, ale není to ono…"
"Já jsem taky ráda," odpověděla jsem a opravdu jsem to tak myslela. Chvíli jsme jen tak seděli a Potom jsem cítila, jak mě Thomas jednou rukou objal a mírně přitáhl k sobě. Nebylo na tom nic divného, většinou jsme se normálně dotýkali, drželi za ruce, ale tentokrát jsem v jeho dotyku cítila ještě něco. Nebylo to, jako když se dotýkají dva přátelé. Dřív, než jsem si to stihla promyslet, Thomas mě přitáhl ještě blíž a jemně přitiskl své rty na mé. Zaváhala jsem. Opravdu jsem na to připravená? Ptala jsem se sama sebe. Proč to nezkusit? Thomase mám ráda, ale… Možná se tomu bráním jen z principu… Thomas zřejmě mé zaváhání vycítil a trochu se odtáhl, ale když jsem ho neodstrčila, zvedl mě a posadil si mě k sobě na klín. Náš polibek se prohloubil. Teď už jsem nebyla schopná tomu zabránit, ani kdybych chtěla…
"Promiň, jestli to bylo moc rychle, můžeme ještě počkat, jestli se na to necítíš," zašeptal, když se naše rty konečně rozdělily.
"Ne, kdybych chtěla počkat, myslíš, že bych tě nechala to udělat?" odpověděla jsem otázkou a opřela si hlavu o jeho hruď. Políbil mě do vlasů.
Nechápejte mě špatně, v žádném případě bych nedokázala zapomenout na Edwarda nebo na Jacoba, ale ani jeden z nich tu teď nebyl, ani jeden z nich nebyl tehdy na louce, aby mě zachránil před Victorií, ani jeden… Prudká bolest na prsou mě zastihla naprosto nepřipravenou. Zalapala jsem po dechu.
"Bello? Co se stalo?" zeptal se Thomas, hlas plný obav. Zhluboka jsem se nadechla.
"Nic, to je v pořádku," odpověděla jsem co nejklidněji. "Budu si muset jenom zvyknout, to je všechno…" Thomas mě sevřel pevněji. Konečně se mám o koho opřít, pomyslela jsem si. Pokud mě ovšem neopustí. Ale věděla jsem, že to je zhola nemožné. To je pravděpodobnější, že já opustím jeho. A i kdyby mě opustit chtěl, už si najdu nějaký způsob, jak mu v tom zabránit.
Bolest mi připomněla ještě něco. Victoria je pořád naživu. Pocítila jsem náhlou touhu po pomstě. Otočila jsem se, abych viděla Thomasovi do tváře.
"Budu muset na chvíli odjet," řekla jsem.
"Proč?" zeptal se zmateně. "Něco jsem udělal špatně?" Koho mi to připomíná? Vinu vzít vždycky na sebe…
"Ne, není to tvoje chyba… Victoria, upírka, která mě kousla tehdy ve Forks, pořád běhá po světě, víš…" řekla jsem rychle, abych předešla dalšímu proudu sebeobviňování.
"A ty bys ji chtěla zabít?" zeptal se se zábleskem pochopení v očích. Přikývla jsem. "Pomůžu ti," dodal.
"To nemusíš, zvládnu to sama, je to moje válka," usmála jsem se.
"Rád to udělám," namítl.
Nakonec jsem mu to dovolila, co jsem také mohla dělat… Na stejném místě jsme zůstali ještě dlouho po západu slunce a probírali plány na chycení Victorie. Rozhodli jsme se, že začneme ve Forks, tam jsem ji potkala naposledy. Pokud její stopa už nebude zřetelná, což je pravděpodobné, pokusíme se navázat kontakt s vlkodlaky. Věděla jsem, že to pro mě bude bolestivé, ale je to moje jediná šance, jak konečně dojít pomsty…
Během noci, když už jsme měli plány důkladně probrané, nechala jsem svoje myšlenky volně se toulat. Bylo to už skoro pět let, co mě Aro našel na tom špinavém dvoře v Olympii a za tu dobu se toho hodně změnilo. Když jsem sem přišla, nebyla jsem schopná vydržet delší dobu ve společnosti kohokoliv. Všichni pak vzdali pokusy se se mnou sblížit, a to jakkoliv. Nemohu říct, že by se o mě vůbec nezajímali… Sám Demetri třeba několikrát projevil svůj zájem, ale jak už jsem řekla, všichni nakonec své pokusy vzdali. Poslední dobou ale má cvičení začala nést ovoce a párkrát jsem dokonce byla přizvaná k různým slyšením, asi aby se Aro ujistil, že se něco dělám a že se opravdu snažím. Myslím, že jsem na něj udělal docela dojem. To ale mělo za následek, že jsem se musela víc věnovat lidem kolem sebe. Musela jsem se naučit alespoň vypadat, že poslouchám, co se okolo mě děje.
Čas u Volturiových opravdu utíká velmi rychle.
Jak se asi má Charlie? napadlo mě najednou. Jsem přesvědčená, že ho moje "smrt" hluboce zasáhla. Ale také si myslím, že je lepší, když o mně neví, když neví, co se ze mě stalo. Zlomilo by mu to srdce… Jacob touhle dobou už pravděpodobně je ženatý a má spoustu dětí, spoustu vlkodlačích dětí. Chudáci malí…
Co dělá Edward, to bych asi ani nechtěla vědět. Pravděpodobně si někde užívá spolu se svou rodinou. Možná někde chodí do školy. Možná, a to je pravděpodobné, se dál snaží být něčím, čím vlastně ani nejsou. Teď jsem víc než kdy jindy rozuměla slovům, která mi řekl kdysi v lese. Jsem unavený z předstírání, že jsem někdo jiný. Nejsem člověk. Ano, já jsem ale nikdy nic nepředstírala. Nikdy. Ale oni všichni, oni pořád něco předstírají, i když mi řekl něco jiného. To, že se snaží v sobě potlačit svou přirozenou touhu, nezkrotnou touhu po lidské krvi, to je předstírání!
Cítila jsem Thomasovy ruce, jak mě něžně hladí po zádech. My nic nepředstíráme. My jsme tím, čím doopravdy jsme. My jsme upíři a na tom se už nikdy nic nezmění.
Někdy uprostřed noci, když jsem byla hluboko ztracená v myšlenkách, jsem znovu ucítila Thomasovy chladné rty a svých. Tentokrát jsem nezaváhala ani na chvíli a jeho polibek opětovala. I když jsem upír, nemohu žít bez lásky. Sice jí už pravděpodobně nikdy nebudu schopná, ale Thomas není špatný a třeba si na něho jednou zvyknu. Máme přece celou věčnost… Thomas si mě přitáhl blíž k sobě a já mu nezůstala nic dlužná. I ta nejmenší vzdálenost mezi námi teď byla moc velká. Cítila jsem, jak ze mě jemně stahuje moje černé tričko. Nebránila jsem se. Chtěla jsem to také, nebo ne? Rozepnula jsem mu košili a odhodila ji někam do tmy. Naše polibky se stávali hlubšími a vášnivějšími…
Přejížděl rukou po mém těle a líbal mě všude, kam ho napadlo. Nechala jsem ho a sama jsem si ten pocit vychutnávala. Za mýma zavřenýma očima se ale objevil ten krásný a dokonalý obličej mé jediné lásky. Lásky, která mě opustila. Tolik jsem chtěla, aby tu byl on. Aby to byl on, kdo mě teď líbá a hladí po celém těle. Ale on mě už nemiloval. Překulila jsem se na Thomase a začala ho líbat a vychutnávala jsem si každičký kousek jeho těla. Žádný Edward, jsem svobodná a možná mi Thomas dokonce umožní jednou provždy zapomenout a opět milovat. Zahnala jsem Edwardův obrázek hodně hluboko do mé mysli a zabarikádovala ho vlnou vášně, kterou ve mně rozpoutal Thomas…
Ještě dlouho potom jsme jen tak leželi vedle sebe a pozorovali hvězdy. Nemluvili jsme. Myslím, že jsme se oba báli porušit to nádherné mlčení, které toho tolik říkalo za nás… Po dlouhé době jsem se cítila konečně úplně volná… Byli jsme nazí, ale vůbec jsem si nepřipadala divně. Byli jsme přece vysoko v horách, kdo by tudy mohl jít… Beztak kdyby sem náhodou nějaký člověk zabloudil, myslím, že by byl vítanou snídaní…
Těsně před úsvitem jsme se oba zvedli, oblékli se a vydali se na cestu dolů. Museli jsme to stihnout ještě před východem slunce, tady by nás ani naše černé pláště neschovali…
"To jsem rád, že jste tady," zvolal Aro a usmál se, když jsme se ruku v ruce objevili v jídelně. Nebyli jsme žízniví, po našem výletu teď nebudeme nějaký čas muset pít vůbec, ale bylo nám řečeno, že tam najdeme Ara a měli jsme nakázáno se mu hned po příjezdu nahlásit. "Isabello, budu pro tebe mít práci," pokračoval. "Byl bych rád, kdybys teď trávila svůj čas střídavě se mnou v trůnním sále a potom také v tréninkové místnosti. Měla by ses trochu naučit bojovat. Sice dokážeš být rychlejší než kdokoliv z nás, ale přeci jenom, utíkat není vždycky to nejlepší. Ve zbývajícím čase si budeš moci dělat, co budeš chtít, pokud to ovšem neohrozí naši bezpečnost. Bez povolení ovšem nesmíš opustit město, to je samozřejmé, že ano?" Přisvědčila jsem. Vzhlédla jsem a podívala se Thomasovi do očí. Nebyla jsem šťastná a věděla jsem, že nebudu už nikdy, ale přece jenom tohle bylo mnohem lepší, než jsem od věčného zatracení čekala…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."