"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 9. část

7. dubna 2010 v 17:08 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

9. Zjištění

EDWARD CULLEN
Nic jsem tam nenašel.

Naprosto nic, co by dokazovalo, že tam kdy byla. Napadla mě strašlivá myšlenka. Co když se odstěhovala? Co když se vrátila za Renée a já už ji v životě neuvidím, v životě ji nenajdu? Ale hned jsem se vzpamatoval. Kdyby se odstěhovala, nic mi nebrání v tom, vydat se hned teď na Floridu a zjistit, jestli to tak je. S Charliem jsem se nechtěl setkat. Musí mě tolik nenávidět… Jediný problém v mé potencionální cestě na Floridu je ten, že je tam kapánek slunečno. Ale to není překážka. Pro to, abych ji ještě alespoň jednou v životě mohl spatřit na vlastní oči, bych udělal naprosto všechno.
Ležel jsem na trávě za Charlieho domem a koukal na zataženou oblohu. Jak příhodné. Počasí, jakoby odráželo přesně moji náladu. Ne, že by se na nebi honily bouřkové mraky, byla to jedna hustá šedivá záplava. Přesně jako moje myšlenky. Nedokázal jsem najít nic, co by nebylo smutné nebo tragické, aby to alespoň na chvíli odehnalo šedou mlhu a nechalo na malou chviličku vysvitnout slunce. Moje jediné slunce, Slunce s velkým S, bylo někde, kde jsem ho nemohl najít. Ale já se nevzdám. Budu Charlieho sledovat a dříve nebo později musím zjistit, co se s ní stalo…
Svým dokonalým sluchem jsem uslyšel motor policejního auta. Potom utichl a byly slyšet kroky. Pak klíč v zámku. Zvedl jsem se a schoval se za strom na kraji lesa dostatečně blízko, abych slyšel, co bude Charlie dělat, ale také dost daleko, aby mě neobjevil. Charlie vyndal z mrazáku něco k jídlu a slyšel jsem, jak pustil mikrovlnou troubu. Musel jsem se přiblížit na dosah k domu, abych slyšel, co bude dělat dál. Mezitím Charlie zvedl telefon a vytočil nějaké číslo. Oknem jsem mu viděl do obličeje. Nedokázal jsem popsat, co mi na něm nesedělo. Bylo to, jako kdyby z něj vyprchal veškerý život. Jeho oči nesvítily. Jeho tvář byla bledá a byly v ní zřetelné stopy nějaké neskutečné bolesti. Jeho myšlenky byly ale tak zmatené, že jsem z nich sotva dokázal něco vyčíst. Co se tady sakra stalo? pomyslel jsem si. Muselo to být něco opravdu hrozného, co poznamenalo jeho mysl natolik, že nebyl schopný myslet na nic jiného než na to, co zrovna v tu chvíli dělá…
"Jacobe?" Nepoznával jsem ten hlas. Nebyl to Charlie, kdo teď mluvil, byla to prázdná schránka, která z něho zůstala. "Chtěl jsi, abych ti dal vědět, když přijedu domů."
"Ano Charlie, chtěl jsem s tebou mluvit," odpověděl někdo z druhého konce. Jeho hlas mi byl povědomý. A jméno také. Jacob Black. Ten kluk, který přišel na naši… Bellinu… stužkovací slavnost, aby ji varoval před mou rodinou. Z hrdla se mi vydralo temné zavrčení. "Billy je na tom poslední o něco hůř, napadlo mě, jestli bys nechtěl strávit víkend u nás…" pokračoval Jacob.
"Rád, Jacobe, víš, že mě nemusíš moc přemlouvat, vždycky se rád odsud na nějaký čas dostanu…" odpověděl Charlie a mě znovu připomněl prázdné tělo, bez duše.
"Děkuji, Charlie, moc mi to pomáhá… nevím, jak dlouho to ještě bude trvat, obávám se, že Billy už tu nemá moc zbývajícího času… Kdy dorazíš?"
"Dobře víš, že jsi to byl ty, kdo mi pomohl potom, co…" Charlie se odmlčel. "Myslím, že bych tam mohl být během dvou tří hodin, rád bych se ještě… Rád bych se stavil za , jestli ti to nevadí…" Charlieho hlas se pomalu ztišil, až už skoro šeptal. Za ?
"V pořádku, nemusíš spěchat," Jacob zaváhal. "Mám tam jít s tebou? Dělat ti společnost?"
"Ne, Jacobe, jsi hodný, ale myslím, že je načase, abych se odhodlala tam konečně zajít sám…" povzdechl si Charlie. O čem to mluví?
"Dobře, když si jsi jistý… Uvidíme se večer," rozloučil se Jacob. Charlie odpověděl a zavěsil. Nešťastně si povzdechl a šel si vyndat jídlo z mikrovlnky. Chvíli jsem poslouchal, jak zvoní příborem, ale pak jsem si šel zase lehnout na trávu za domem, potřeboval jsem se trochu uklidnit… Charlieho rozhovor s Jacobem Blackem mě opravdu vyděsil. Co se tu jenom mohlo stát? Čeho se Charlie tak bojí? A co s tím má co dělat Jacob Black?
Ležel jsem tam a trápil se depresivními myšlenkami. Pak jsem uslyšel Charlieho, jak zamkl dům a nastartoval auto. Pomalu, neochotně jsem vytlačil ty hrozné myšlenky z hlavy. Cokoliv, co se tu stalo, zvládneme. Až najdu svého anděla, společně zvládneme všechno. I kdybych ji měl na kolenou prosit o odpuštění…
Vstal jsem a sledoval Charlieho auto cestou do města. Neměl jsem s tím problém, se svou rychlostí… Policejní auto zastavilo před kostelem. Proč tady? Zašel jsem za roh, aby mě náhodou neviděl. Vystoupil a namířil si to k bráně na hřbitov. Začaly mě nahlodávat pochybnosti. Nechtěl jsem si to připustit, ale co kdyby se mi už nedostalo té výsady, abych ji mohl prosit o odpuštění… Třeba to nebyla pravda…
Rozhodl jsem se podívat se přes zeď, kterým směrem Charlie půjde, abych se tam mohl podívat, až odejde. Nechtěl jsem, aby mě tam přistihl…
Čekal jsem. Charlie došel k nejvzdálenějšímu konci hřbitova a poklekl u skromného náhrobního kamene. Klečel tam dlouho. Mohl jsem slyšet, co říká.
"Proč si mě musela opustit, proč jsi tu nemohla zůstat o něco dýl…" šeptal. Zmocnila se mě nepříjemná předtucha. Poslouchal jsem Charlieho nářky a připadal si nepatřičně. Jako kdybych poslouchal něčí soukromou konverzaci. Konečně Charlie políbil hrob, vstal a pomalým vrávoravým krokem se vydal k bráně a potom k autu. Viděl jsem, že má oči plné slz a na tvářích široké potůčky. V jeho předtím mrtvých očích teď sice byly znatelné emoce, ale předtím to možná bylo lepší. Charlie smrtí toho dotyčného velmi trpěl. Mohl jsem jenom doufat, že to nebyl jeden určitý člověk…
Když Charlie odjel, opatrně jsem se rozhlédl a došel k bráně. Před vchodem jsem zaváhal. Co když to opravdu nechci vědět? Co když měla Alice pravdu?
Ne, chtěl jsem to vědět. Cokoliv, co souvisí s rodinou mé Belly, mě zajímá a chci to vědět.
Otevřel jsem branku a vešel. Šel jsem pomalu, abych nerušil pokoj mrtvých, co na tomhle smutném místě odpočívají… A pak jsem to uviděl. Hrob, u kterého klečel Charlie. Byla to skromná mramorová deska. Pohled se mi rozostřil, když jsem četl jméno, a věděl jsem, že kdybych byl člověk, pravděpodobně bych tenhle moment nepřežil.
Isabella Swannová
1987 - 2006
Milovaná dcera
Milovaná přítelkyně
Bylo jí devatenáct let. To znamená, že zemřela asi rok potom, co jsem… co jsem ji opustil. Podlomily se mi kolena. Nedokázal jsem zůstat stát. Tenhle malý kámen znamenal tolik věcí… Znamenal, že moje Bella, můj nádherný anděl, mě opustila. Navždy. Ne jako když já jsem opustil ji, ona už se nikdy nemohla vrátit a prosit o odpuštění… I když, nemyslím si, že by to udělala. Vypadala, že mi opravdu uvěřila mou nehoráznou lež, že mi uvěřila, že ji už nemiluji… Nechápu, jak mohla! Vždyť jsem jí tolikrát zopakoval, že… Ano, ale také jsem jí říkal, že ji nikdy neopustím, že tu vždycky budu s ní… Nebyl jsem. Porušil jsem svůj slib. Najednou jsem pod sebou ucítil mokrou trávu. Stočil jsem se na zemi do klubíčka a nechal bolest, aby mě naplnila. Bylo to nesnesitelné, ale alespoň jsem něco cítil…
Ucítil jsem drobné studené ruce. Nevšímal jsem si toho. Nebyl jsem ani s to pokusit se slyšet myšlenky toho dotyčného… Cítil jsem, jak mě někdo přitiskl k sobě.
"Je mi to tak líto, Edwarde…" Byla to Alice. Musela chytit hned první letadlo po našem hovoru. Ale to mě teď nezajímalo. Jediné, na co jsem byl schopný myslet, byla ona
Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale Alice zůstala celou dobu se mnou a kolébala moji hlavu ve svých dlaních. Kde v podvědomí jsem si byl jistý, že zbytek rodiny je někde poblíž, ale Alice mi vždycky nejvíc rozuměla. Po dlouhé době jsem se uklidnil dost na to, abych mohl zvednout hlavu a znovu se podívat na její náhrobní kámen. Milovaná přítelkyně. Je možné, že by si našla někoho jiného? Že by šla dál? A že by její smrt neměla nic společného se mnou? Vím, že je to divné, ale tahle myšlenka mě trochu utěšila. Třeba jsem za to přece jenom nebyl zodpovědný…
Ale to, že jsem se trochu uklidnil, mělo za následek také to, že jsem byl schopný číst Aliciny myšlenky. A to, co jsem v nich viděl, bylo příšerné. Viděl jsem Bellu, ale už nevypadala jako moje krásná Bella, vypadala přesně tak, jak teď vypadá Charlie. Jako prázdná schránka bez duše. Byla až ošklivě vyhublá a měla zapadlé zarudlé oči. Otřásl jsem se při tom pohledu. Cítil jsem, že se na to Alice snaží nemyslet, ale nepovedlo se jí to. Měla Bellu také moc ráda… Potom jsem v Bellině ruce uviděl ostrý kámen. Než jsem se stihl vzpamatovat, zavřela oči a se vztyčenou hlavou si ho zaryla do zápěstí. Potom Alicina vzpomínka skončila. Došlo mi, co to znamenalo.
"Tys ji viděla?" zasyčel jsem vztekle. Bella zemřela kvůli mně. Spáchala sebevraždu kvůli mně. A ještě něco. "Celou dobu jsi věděla, že je mrtvá a nepovažovala jsi za nutné se mi o tom zmínit?" Byl jsem na ni naštvaný. Hodně. Ale pak jsem si zase vzpomněl, kde jsme a znovu jsem se zhroutil. Nezajímalo mě, jestli mě někdo uvidí. Teď jsem nechtěl nic jiného, než si tu lehnout a nechat se zaplavit smutkem…
ALICE CULLENOVÁ
Seděla jsem na zemi a kolébala svého bratra v náručí. Nedokázala jsem si představit, čím teď prochází, ale věděla jsem, že kdyby se něco stalo Jasperovi, reagovala bych úplně stejně. Hladila jsem Edwardovo třesoucí se tělo a snažila se mu pomoct. Jenže jak můžu někomu pomoct od smutku, když cítím naprosto stejný? Bella byla mrtvá už pět let, ale díky svým dokonalým upířím vzpomínkám jsem nedokázala zapomenout na ten den, kdy jsem to viděla. Věděla jsem, že moje myšlenky mu nijak nepomáhají, ale nemohla jsem na ni přestat myslet… Tak jsem tam prostě seděla a pevně ho držela.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Anne Anne | E-mail | 21. ledna 2014 v 10:18 | Reagovat

Krásný, nenásilně podmanivý příběh, který mně chytil za srdce..
Myslím ale, že číst tohle fanynky happy endu Edward X Bella, asi by tě zvalchovaly :-D :-D
máš nádherný styl psaní, užíváš všeho s mírou.. nechceš napsat nějakou svou knížku? ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."