"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Without You - 4. část

9. dubna 2010 v 17:37 | Akka |  Překlad povídky Without You

4.     Držet se zpátky

Skrz závěsy probleskovalo sluníčko.

Zasténala jsem a přetáhla si deku přes hlavu. Na sto procent jsem nechtěla vstát. Ach. Musela mi spadnout peřina; cítila jsem napravo od sebe závan velmi chladného vzduchu. Ledově chladného. Přetočila jsem se, abych si srovnala peřinu, a uviděla jsem dvě zlaté oči.
Vykřikla jsem a spadla z postele. Peřina spadla na mě a já jsem tam chvíli jen tak ležela a snažila se přesvědčit, že stále spím a něco se mi zdá. A jakmile jsem mohla zase normálně dýchat, odhodila jsem peřinu a posadila se. Podívala jsem se na svou postel. Prázdná. Povzdechla jsem si. Potom se rozletěly mé dveře, do ložnice vběhla ječící sedmiletá holčička a skočila na mě.
"Vstávej, maminko! Vstávej, vstávej, vstávej! Je sobota, vstávej! Slíbilas, že půjdeme do parku! Vstááávej!"
"Vstávám, vstávám. Pojď, uděláme si snídani," řekla jsem a zvedla se. Vzala jsem ji za ruku a vyrazila ke dveřím.
"Ale maminko," řekla a vzhlédla na mě, "snídaně už je hotová."
"Co?" zeptala jsem se. "Zlato, cereálie máme každý den. Chtěla jsem udělat něco extra."
"Maminko, máme palačinky a slaninu a míchaná vajíčka. Udělal to ten legrační pán s bledou kůží a zlatýma očima. Řekl, abych tě šla vzbudit."
"Co?" zeptala jsem se nevěřícně.
Povzdechla si. "Máme palačinky a slaninu a míchaná vajíčka. Udělal to ten legrační pán s bledou kůží-"
"Zlato, jdi se obléknout. Musím si s ním jít promluvit."
"Kdo to je?" zeptala se.
"Je to - starý přítel. Teď se jdi obléknout." Odskákala do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Podívala jsem se dolů ze schodů, zaťala zuby a vpochodovala do kuchyně. A tam, v  kuchyni, seděl on, u mého stolu, se snídaní (z ledničky) před sebou.
Podíval se na mě. "Ahoj, Bello," řekl jemně.
"Edwarde Anthony Masen Cullene, co si sakra myslíš, že děláš? Posledních sedmnáct let jsem všechno bez problémů zvládala, takže co si sakra myslíš, že dokážeš tím, že si sem teď takhle přijdeš?" řekla jsem a nutila se zůstat v klidu. Vztek dal mému hlasu velmi ostrý hrot. Trhl sebou. "Jediný důvod, proč se k tobě chovám zdvořile je ten, že má dcera je nahoře a já nechci, aby ses k ní jenom přiblížil. Rozumíš?"
Povzdechl si. "Bello-"
"Neopovaž se na mě mluvit. Předpokládám, že jsi nepřijel sám? Protože v mém vjezdu teď stojí i nějaký mercedes."
Přikývl. "Já-"
"Nemluv na mě! Promluvím si jenom s tím, koho sis s sebou přivezl. Teď vypadni z mé kuchyně."
V tu chvíli se otevřely dveře. "Bello?" ozval se jemný, melodický hlas.
"Alice? Jsi to ty?"
Slyšela jsem něco, co znělo, jako kdyby nějaké tašky dopadly na zem, a najednou mě objímala velmi šťastná Alice Cullenová. Pevně.
"Alice - nemůžu dýchat - potřebuju - kyslík!" lapala jsem po vzduchu.
"Ups. Promiň," zakřenila se.
"Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím," řekla jsem. "Prosím, dostala bys svého bratra ven z mé kuchyně?"
Alice si povzdechla. "Edwarde, říkala jsem ti, že to není dobrý nápad. Dej nám čas." Povzdechl si, zvedl se ze židle a vyšel ven. Když jsem si byla jistá, že je - i se svým hloupým nablýskaným Volvem - pryč, otočila jsem se na Alici a zeptala se: "Proč jste tady? Co se děje? proč jste se vy dva po sedmnácti letech rozhodli, že se vrátíte?"
"Bello, já jsem nikdy nechtěla odjíždět. Ale Edward si myslel, že čistý řez je nejlepší, bla bla bla. Před dvěma týdny mi konečně zavolal a pak jsem tě slyšela zpívat v rádiu. Myslím, že kdybychom s Edwardem byli stále naživu, bývali bychom dostali infarkt. Našli jsme si tě na internetu, zjistili, kde pracuješ, a zeptali se tvého manažera, kde žiješ."
"Dobře, takže předpokládám, že jsi tu byla ve stejnou dobu jako Edward. Tak proč jsi nebyla v mé kuchyni ty?"
"Šla jsem nakupovat."
"Pro koho?" zeptala jsem se podezřívavě.
"Pro Annu. Podívala jsem se jí do skříně, abych zjistila její velikost. Taky bych ti něco koupila, ale potom, co jsi omdlela, a Edward tě odnesl do tvého pokoje, už mě nepustil dovnitř."
Povzdechla jsem si. "No, slíbila jsem Anně, že dneska půjdeme do parku, a vypadá to, že bude dneska výjimečně zataženo, takže nechtěla bys jít s námi?"
"Jasně!" vypískla.
Později v parku
Seděly jsme s Alicí na lavičce, zatímco Anna byla na houpačce.
"Takže… Bello… ty máš dceru?" zeptala se Alice.
"Jo. Je vážně chytrá. Nejchytřejší ze třídy."
"A její otec je…?"
"Mrtvý."
"A… vdala ses někdy?"
"Jo," povzdechla jsem si. "Byl úžasný. Umělec, víš. Byl úžasný."
"Kde je?"
"Mrtvý."
"Aha. Kdy má Anna narozeniny? Jaké má druhé jméno? Jak je stará?"
"Narozeniny má za čtyři dny - budeš moct jít znovu nakupovat." Alice se rozzářila. "Její druhé jméno je Elizabeth. Je jí sedm, bude jí osm. Ale žádné velké dárky, Alice. Žádné počítače, ani auta, nic podobného."
Vypadala zklamaně, potom si povzdechla. "Dobře. Nic velkého. Tak, kdy jsi začala zpívat?"
"Asi před rokem. Moje sestřenice z Floridy se rozhodla odtamtud odstěhovat - miluje horko, nenávidí hurikány, takže - v Arizoně je teplo a sucho a hezky. Hraje na kytaru a její muž na housle. Já umím zpívat, tak jsme si založili malou country kapelu. Začátkem roku jsme většinou hráli jenom na večírcích a navíc jenom cizí písničky. Potom jsem já začala psát, nahráli jsme CD a sehnali si manažera. A tak se zrodila nová úžasná kapela Whispering Sunshine."
"Whispering Sunshine?" řekla Alice skepticky.
"Jo. Whispering Sunshine. Co, máš s tím problém?"
"Ne," zachichotala se Alice.
"Alice… Vidím, že je něco, co chceš říct… a vím, co to je… ano, můžeš vzít Annu na nákup."
Zavýskala a já jsem sebou trhla. "Ale máš limit: nic přes tři sta dolarů. Nechci, aby mi nějaký upír rozmazloval dítě."
Jenom znovu zavýskala.
V obchodě
"Ááá, Bello, líbí se ti ty-"
"Ne."
"A co-"
"Ne."
"Tohle?" Zvedla něco mezi tričkem a svěrací kazajkou.
"Ne. Řekni mi znovu, proč jsem se sem nechala zatáhnout?"
"Protože jsem se začínala přibližovat ke svému 'limitu' a ty potřebuješ nové oblečení a tohle je ten nejlevnější obchod, který jsem dokázala najít. Teď si něco vyber," poručila. Povzdechla jsem si.
"Dobře. Asi se mi líbí tyhle sluneční brýle…"
"Jupí! Teď k nim musíme najít oblečení a boty a…"
Znovu jsem si povzdechla. Dnešní den začínal vypadat jako… den s Alicí.
Doma
Konečně jsem se svezla na pohovku a zasténala. Musely jsme jít třikrát, abychom všechno nanosily dovnitř.
"Dobře, Alice, změnila jsem názor. Nesmíš Anně koupit nic. Jdi jí popřát brzké všechno nejlepší, teto Alice."
Vyběhla po schodech nahoru. Po pár vteřinách přiletěla zase zpátky. Podívala jsem se na hodinky a znovu jsem zasténala. "Alice - mohla bys dneska pohlídat Annu? Kerri je ve Phoenixu a já musím do práce."
"Jasně," zašvitořila.
Natáhla jsem si kabát. Když jsem vycházela ze dveří, slyšela jsem, jak si Alice něco zpívá. Usmála jsem se. Nastoupila jsem do auta a začala si zpívat tu samou melodii. Líbila se mi. Možná podle ní napíšu písničku. Hmm. Blíží se bouřka.
Začalo pršet. Pustila jsem stěrače, jak nejrychleji to šlo, ale stejně jsem nic neviděla. Hmm. Jelo proti mně auto - až moc rychle, došlo mi. Dupla jsem na brzdy - pozdě. Sakra. Jako ve zpomaleném záběru jsem viděla, jak se ke mně auto blíží, jak do mě naráží.
Slyšela jsem, jak někdo křičí mé jméno - někdo s andělským hlasem. A potom jsem na zápěstí ucítila oheň. A potom mě pohltila sladká temnota bezvědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Anne Anne | E-mail | 22. ledna 2014 v 14:15 | Reagovat

Mooc pěkné, hlavně shledání s Alicí.
čím to je, že ji všichni milují? :-P :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."