"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Without You - 5. část

17. dubna 2010 v 18:46 | Akka |  Překlad povídky Without You

5.     Změny

Edward
Celý den jsem Bellu s Alicí sledoval - ne že bych Alici nevěřil.

Ale teď… teď jsem byl rád, že jsem to udělal. Bouře přišla rychle, hned po setmění. Bella byla na cestě do té restaurace, když proti ní nějaký idiot vyjel moc rychle - rozhodně moc rychle při těch deštivých podmínkách - a naboural ji.
Křičel jsem její jméno. Doběhl jsem k jejímu autu - kdy se vůbec zbavila svého starého náklaďáčku? - a vytáhl ji ven. Ne, ne, ne! Umírala. Tak jsem udělal tu jedinou věc, kterou jsem udělat mohl - kousl jsem ji. Kapky deště, které mi dopadaly na obličej a stékaly mi po tvářích, mi nahrazovaly slzy, které jsem nikdy nemohl mít. Běžel jsem zpátky k jejímu domu tak rychle, až se mi okolí úplně rozmazávalo. Proběhl jsem dveřmi, ani jsem se neobtěžoval je otevřít. Držel jsem její tělo co nejblíže u sebe, aby jí třísky neublížily. Alice mě doběhla a křičela: "Edwarde, říkala jsem ti, ať zůstaneš venku, zrovna jsem to dítě uspala a ta teď -" Ztuhla.
"Ach, ne."
"Alice, dostaň to dítě odsud. Vezmi ji třeba do hotelu nebo tak něco. Prostě ji dostaň pryč. Nechci, aby tady byla, až se Bella probudí," zavrčel jsem.
Když jsem běžel nahoru po schodech, slyšel jsem, jak Alice budí Annu. Zavřel jsem dveře, zamkl je a posadil se vedle Belly. Nepohnula se - ale dýchala. Potom zasténala. Potom vykřikla. Chytil jsem ji za ruce, aby si neublížila. Držel jsem ji celou dobu, celé tři dny.
Když konečně přestala křičet, naklonil jsem se nad její tvář a odhrnul jí z tváře pramínek vlasů. Její oči - jasně červené - se prudce otevřely.
"Vypadáš zase na osmnáct," zašeptal jsem. Než jsem se stihl vzpamatovat, něco mě praštilo, před očima se mi začaly míhat hvězdy a já jsem se sbíral z podlahy - na druhé straně pokoje.
"Jak jsi mohl," zavrčela. Promnul jsem si bradu.
"Jak jsem mohl co?"
"Jak jsi mi to mohl udělat? Nemůžu teď vidět svou dceru! Už nikdy neuvidím svou rodinu! Jak jsi mohl?"
"Bello, ty…"
"Jdi pro Alici. Hned." Znovu jsem si promnul bradu.
"Víš, před sedmnácti lety jsi mě doslova prosila, abych ti tohle udělal."
"Před sedmnácti lety jsi mě ty neopustil, znovu jsem se nezamilovala, nevdala a neměla dceru. Teď. Jdi. Pro. Alici." Její poslední slovo už bylo jenom zavrčení.
Vyběhl jsem z pokoje, dolů po schodech, z domu a do svého auta.
V hotelu, Alicin pohled
Povzdechla jsem si. Dítě zase usnulo. V tom musí být po Belle. Nikdy jsem neviděla někoho, kdo by tolik spal. Potom do dveří vrazil Edward. Vypadal naštvaně. Ach. Tohle mi určitě oživí náplň dne.
"Bella…"
"Mě chce vidět. Já vím. A poslala tě k zemi. To byla legrace," zahihňala jsme se.
"Alice, přestaň mluvit, nebo pošlu k zemi tebe," zavrčel.
"Dobře. Dávej pozor na Annu, ano?"
"Jasně," prskl.
U Belly doma
Prošla jsem skrz zbytky dveří.
"Bello?"
Najednou stála přede mnou. Páni. "Ehm - Bello… ty jsi… páni."
Byla bledá - totiž, bledší než je pro upíry normální. Její tmavé vlasy, které už předtím byly nádherné, byly teď naprosto úchvatné. Byla štíhlá a její hezká tvář byla ještě hezčí. Samozřejmě, její tmavé, čokoládově hnědé vlasy teď byly jasně červené, ale celkově byla nádherná upírka. Myslím, že hezčí než Rose.
Skočila na mě a já jsem její objetí opětovala, pevněji, než jsem kdy předtím mohla. "Bello, myslím, že z tebe bude skvělá upírka. Teď půjdeme na lov!"
"Ano, prosím! Mám velkou žízeň," zasmála se. Její hlas byl krásnější než kdy předtím. Jemný, čistý, hladký jako hedvábí a sladký jako med. Nádherný hlas, i na upíra.
Zpátky v hotelu, Edwardův pohled
Seděl jsem u stolu s hlavou v dlaních. Cítil jsem, jak se mi zvedají chloupky vzadu na krku - někdo mě pozoroval. Vykoukl jsem mezi prsty. Zírala na mě malá holčička v růžové noční košilce a pod paží svírala plyšového medvěda.
"Co?" zamumlal jsem.
"Kde je maminka?" vypískla.
"Je… um… zeptej se Alice, až se vrátí."
"Kdo jsi?"
"Jsem Edward Cullen. Jsem…"
"Maminčin starý přítel. Řekla mi to."
"Chceš vědět ještě něco?"
"Proč máš zlaté oči?"
"Zeptej se Alice."
"Proč tak divně voníš?"
"Zeptej se Alice."
"Tak odpovídáš na všechno?"
"Zeptej se Alice."
Vyběhla z pokoje. Moc to s dětmi neumím. To jste si ale asi už všimli.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."