"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Téma týdne: Tanec

9. května 2010 v 12:49 | Akka |  Jednoráz.
Kraťoučká jednorázovka - prostě náhodný nápad... :-) Prosím o komentáře ;-)

Tanec

"Jen počkej, to bude tanec!" křičel za mnou Alan a můj náskok se stále zmenšoval.

Utíkala jsem dolů po louce podél lesa a snažila se nezakopnout, ale zároveň běžet co nejrychleji. Věděla jsem, že to mám marné, by stokrát rychlejší než já. Ale stejně jsem se snažila - potřebovala jsem utéct.

"Ale to bys mě nejdřív musel dohonit!" opáčila jsem provokativně - a také značně zadýchaně.

"Žádný problém," uslyšela jsem ještě jeho samolibý hlas, než se mi nohy zahákla do nějaké nerovnosti a než jsem začala dělat kotrmelce. Zavřela jsem oči a jenom tiše doufala, že do ničeho nevrazím.

Zhluboka jsem si oddechla, když jsem se konečně zastavila. Po celém těle jsem cítila mučivé pálení - ostré větvičky z blízkých stromů mě ošklivě poškrábaly.

"Aleno? Jsi v pořádku?" uslyšela jsem nad sebou starostlivý hlas a na zádech jsem ucítila jeho dlaň.

"Hmm," zabručela jsem a začala se pomalu zvedat, kontrolujíc opatrně všechny končetiny. Kromě drobných krvavých šrámů se mi zdálo, že se mi nic jiného nestalo.

"Nemělas mi utíkat," prohlásil a pevně mě objal. Přitulila jsem se k jeho hrudi a zhluboka se nadechla. Hlavu mi naplnila jeho omamná vůně a já si slastně povzdechla.

Pohladil mě po zádech a vtiskl mi polibek do vlasů. Potom mě bez námahy zvedl ze země a vydal se se mnou v náručí pomalu z kopce dolů.

"Proč jsi to vlastně udělala?" zeptal se najednou se zájmem.

"A co?" opáčila jsem nevinně.

"No co asi," usmál se. "Proč jsi na mě číhala na tom stromě? A jak tě vůbec napadlo začít po mně házet šišky?" dodal dotčeně.

"Nudila jsem se," odpověděla jsem a pokrčila rameny.

"A tak ses rozhodla mi ublížit šiškou?"

Popravdě jsem jenom chtěla, aby si mě začal trochu víc všímat. Měl plnou hlavu svatby své sestry - na jeho obhajobu budiž řečeno, že opravdu pomáhal, kde mohl - a tak mu na mě už nezbýval čas. A mně připadalo jako dokonalý nápad vylézt na strom a po vzoru Popelky na něho zavolat, aby za mnou vylezl. Jenže on jenom zavrtěl hlavou a šel dál. A tak jsem se musela uchýlit k drastičtějšímu opatření - začala jsem trhat šišky a házet je po něm. Ale tím jsem ho naštvala.

Sice jsem docílila toho, že za mnou vylezl, ale ne v náladě, v jaké jsem chtěla, aby lezl nahoru. Vzal to všechno až moc vážně. Nebo se na tom možná taky podílel fakt, že jsem ho jednou šiškou omylem trefila na špatné místo.

A tak jsem opatrně přelezla na vedlejší strom a než se stihl vzpamatovat, už jsem byla dole připravená dát se na útěk.

"Nechtěla jsem ti ublížit," odpověděla jsem kajícně.

"A cos teda chtěla?"

"Pusu," usmála jsem se, jako kdyby ta odpověď byla nad slunce jasnější.

Rozesmál se a sklonil hlavu, aby mě mohl políbit na ústa. Zvedla jsem ruce, které jsem doteď měla spojené na břiše, a dala mu je kolem krku, abych si ho mohla přitáhnout blíž k sobě.

Po chvilce se odtáhl a se slabým úsměvem mě postavil na zem.

"Musím jít za Tomášem," řekl tiše. "Potřebuje pomoct ještě s pár věcmi. Ale večer se ti budu plně věnovat," dodal.

Tomáš byl náš společný kamarád a také nastávající manžel Alanovy sestry.

Sklopila jsem hlavu. "Co se dá dělat," povzdechla jsem si. Dala jsem mu ještě rychlou pusu na tvář a pozorovala, jak se jeho záda pomalu vzdalují, když se rychlým krokem vydal k vesnici. Potom jsem se rozběhla domů, abych se také připravila na slavnost.

Když jsem pak večer seděla v koutě a pozorovala, jak si novomanželé užívají své sólo, znovu jsem si vzpomněla na Alanův slib, že se mi bude plně věnovat. Slabě jsem se usmála. Zatím jsem ho nikde neviděla. Nenáviděl tanec, takže by bylo jenom přirozené, kdyby někde seděl zašitý v šeru a popíjel jedno pivo za druhým. Když už ho donutili sem jít, tak by to tu strpěl, ale nebyla by s ním řeč.

Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Leknutím jsem nadskočila, ale když mě ten dotyčný ještě jemně políbil ze strany na krk, uklidnila jsem se. Otočila jsem hlavu, abych na něho viděla.

S překvapením jsem zjistila, že na sobě stále ještě má oblek - hrozně nerad ho nosil - a že v ruce nemá sklenici. Usmál se a zvedl ruku dlaní nahoru.

"Smím prosit?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Luc Luc | Web | 12. května 2010 v 9:13 | Reagovat

Jéé, Alan. Mé oblíbené jméno :D
Jinak, moc hezké. Píšeš krásně - myslím styl. A nápad taky není špatný, takový dobře oddechový.

2 Jehane Jehane | E-mail | 6. září 2011 v 14:21 | Reagovat

Opravdu příjemná oddechovka. Moc dobře se to četlo. A konec je samozřejmě nádherně romantický :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."