"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 25. část

2. května 2010 v 17:59 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

25. Zrada

EDWARD CULLEN
Když jsme vystoupili v Seattlu z letadla, hned se k nám přiřítila až příliš nadšeně poskakující Alice. Mrzutě jsem vykročil vstříc nevyhnutelnému střetnutí. Ale sotva se Alice trochu přiblížila, její nadšený výraz vystřídalo znechucení.


Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi se mohl takhle špatně rozhodnout?! křičela na mě vztekle svými myšlenkami. Podvědomě jsem si ucpal uši, i když to samozřejmě nepomohlo.

"Alice, nech toho, prosím," zašeptal jsem, abych se jí alespoň na chvíli zbavil.

Fajn. Ale počítej s tím, že o tom povedeme hodně, hodně dlouhou debatu.

Krátce mě objala, aby se neřeklo, otočila se k Thomasovi a kývla na pozdrav.

"Thomasi," řekla a dál si ho nevšímala. Vedla nás davem lidí napjatě očekávajících přílet svých přátel nebo příbuzných přímo do podzemního parkoviště. Šel jsem odevzdaně, se sklopenou hlavou a snažil se nedávat najevo žádné emoce. Přesto jsem si nemohl pomoci, abych sebou cestou párkrát nepříjemně necukl. Už jsem odvykl hluku, který lidské myšlenky obvykle způsobovaly…

Tolik mi chyběla! Už nikdy ji nemohu pustit na tak dlouho pryč!

Páni, jak já ho miluju!

Díkybohu, že v pořádku přistáli. Jednou nějaké to letadlo spadne a co já pak budu dělat, když přijdu o svá zlatíčka…

Začal jsem si v duchu pobrukovat melodii Debussyho Svitu luny, pokusil jsem se tak zatlačit myšlenky lidí kolem sebe hluboko do svého podvědomí, abych je nemusel v jednom kuse poslouchat. Chvíli to fungovalo, ale nebylo to dlouho. Moje dokonalá metoda měla ten správný efekt přesně do toho okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že zrovna Svit luny hrál v mém autě, když jsem v něm poprvé vezl Bellu…

Zavrávoral jsem a pro jednou jsem byl vděčný za Alicin talent vidět budoucnost. Přitočila se ke mně dost včas na to, aby mě podepřela, což jsem přivítal s úlevou - nechtělo se mi válet se na zemi uprostřed letiště plného lidí -, ale zároveň mi stihla ve své mysli vynadat.

Ty víš, že bez ní nemůžeš existovat, ale přesto se jí dobrovolně vzdáš ve prospěch nějakého druhořadého "královského vojáka"!

"Alice! Věřím, že víš, proč jsem to vlastně udělal a domnívám se, že si uvědomuješ, že letiště není zrovna vhodné místo na řešení mých osobních problémů. Proto jsem si jist, že se budeš chovat slušně a také že mě necháš po dlouhé cestně poněkud vydechnout, než se pustíš do kritizování a než začneš soudit má rozhodnutí, o kterých ty navíc zhola nic nevíš," odpověděl jsem strojeně na její nevyslovenou výčitku, vymanil se z jejího objetí a vydal se směrem, o kterém jsem z její mysli věděl, že nás zavede k mému Aston Martinu, který si mimochodem dost drze přivlastnila. Ne že by z toho tedy měla výčitky svědomí, že.

ALICE CULLENOVÁ
Myslím, že to chtělo hodně silnou vůli, aby se Edward rozhodl tak, jak se rozhodl. Vždycky jsem věděla, že jeden bez druhého nemohou být. Ale když jsem viděla, že Edward dobrovolně zahodil své štěstí jenom proto, aby Bella mohla být šťastná s někým jiným… Dalo mi to dostatečný důkaz k tomu, abych uvěřila, že jeho láska k ní opravdu nemá hranice.

To, že je ochotný kvůli ní trpět, jenom aby byla v bezpečí, to už jsem věděla. Ale tohle bylo něco úplně jiného. V podstatě se rozhodl k věčnému životu s vědomím, že ona tam někde je s někým jiným.

A proto já s tím musím něco udělat, když to nikdo jiný na sebe nevezme. Musím zabránit tomu, aby se takhle ničil. A aby takhle ničil naší rodinu.

Protože jsem si byla jistá, že s námi stejně nezůstane. Zahrabe se někde v nějaké špinavé díře a bude myslet jenom na ni. A nakonec to stejně dopadne tak, že někoho uprosí, aby ho zbavil života.

BELLA SWANOVÁ          
Ležela jsem na písku, tak, aby mi vlny omývaly špičky nohou, a připadala jsem si zbytečná. Posledních pár hodin jsem vůbec většinou zůstávala v dosahu pláže a docela jsem se vykašlala na nějaké to hledání. Stejně to pravděpodobně nebyla Victoria, co by tu dělala, když já jsem už údajně byla mrtvá… Prostě jsem to nechala na Jacobovi, ne že by o tom ale on věděl.

A také jsem se držela za hranicemi La Push, kdyby náhodou někoho z Cullenových napadlo se vrátit, nechtěla jsem na ně narazit. Alespoň ne během nějakých dalších deseti let, minimálně. Věděla jsem, že touhle dobou budou veškeré moje stopy mimo rezervaci dávno smyté deštěm, takže kdyby se tu někdo z nich objevil, můj pach nezkříží. Ne že by mě někdo z nich poznal, vždyť už dávno nejsem člověk, a myslím, že by mě tu stejně nečekali. Ale co kdyby…

Pozorovala jsem, jak se nad mojí hlavou formují mraky a byla vděčná, že jsem tu sama a že je zataženo. Zavřela jsem oči. Byla jsem myšlenkami úplně mimo, takže mě překvapilo, když ke mně zavál známý pach.

Co tu sakra dělá Thomas?!

EDWARD CULLEN
Alice se ani neptala, kam nás má zavézt, a zamířila přímo na hranici. Tam zastavila, a když jsme vystoupili z auta, ihned se na nás vrhli ostatní členové rodiny. Netrpělivě jsem je odstrčil a otočil se na Alici. Nevnímal jsem jejich rozhořčené myšlenky, věděl jsem, že bych je nesnesl. Bylo mi jasné, že se k nim moc dobře nechovám, ale nemohl jsem jinak.

"Co teď?" zeptal jsem se otráveně. Takhle to bylo dobré, bylo to bezpečné. Nechtěl jsem prozradit, jak se doopravdy cítím, ale u jednoho z nich samozřejmě nemám šanci. Zachytil jsem Jasperův významný pohled.

"Počkáme na Jacoba Blacka, on ví, kde ji najdeme," odpověděla. A jako dotvrzení jejích slov se po pár minutách z lesa vynořil Jacob ve své lidské podobě. Postupně se s námi všemi přivítal mírným pokývnutím hlavy a Alice mu představila Thomase. Trochu se zamračil, když se dozvěděl, že ji hledáme pro něho, ale nic neřekl. Bylo vidět, že hodně zapracoval na svém sebeovládání, nevšiml jsem si, že by sebou jedinkrát cukl. I když jsem až tak moc nedával pozor…

"Sam vám udělil povolení, dnes v noci se smíte zdržovat v rezervaci, byli bychom ale samozřejmě rádi, kdybyste ji co nejdřív opět opustili. Nechceme, aby se stala nějaká nehoda, že," řekl s významným pohledem na Thomase, který jako jediný z nás měl tmavě rudé oči.

"Nemáte se čeho bát, dovedu se kontrolovat stejně dobře, jako tady vegetariáni," odpověděl Thomas suše. "Teď prosím, kdybys nám bez dalšího zdržování ukázal, kde ji najdeme."

"Ukážu vám to, samozřejmě, ale rád bych ještě podotkl, že nevím, jestli je připravená někoho vidět. Kohokoliv," dodal, když viděl Thomasův výraz 'mě samozřejmě uvidí ráda'. Thomas jenom pokrčil rameny.

"Jak myslíš. Ale pokud něco půjde jen trochu špatně, příště už vám nepomohu," odpověděl Jacob a také pokrčil rameny. "Je to vaše věc, domluvte se sami. Já se vám do toho nebudu plést. Vydržte moment."

Odběhl kousek do lesa a za chvíli se vrátil, tentokrát ve své vlčí podobě. Podíval se na mě.

Takhle vám budu líp stačit. Pojďte za mnou, pomyslel si. Nepovažoval jsem za nutné to tlumočit ostatním, jednoduše jsem vyrazil za ním.

Nebylo to ani tak daleko. Jacob nás zavedl na jeden z vysokých útesů, takže jsme měli dobrý přehled o celé pláži.

Tam, pokynul hlavou nalevo od nás. Podíval jsem se tím směrem a po chvíli jsem ji
uviděl. Ležela tam, ve svých roztrhaných šatech, v těch samých, ve kterých utekla z Itálie, a zírala na nebe. I na tu dálku byla tak nádherná…

Zvedl jsem ruku a ukázal ostatním, kde leží. Zároveň jsem se snažil neposlouchat všechny ty nadšené myšlenky okolo.

Jdeš za ní ty? zeptal se mě. Zavrtěl jsem hlavou a pokynul hlavou k Thomasovi.

"On," řekl jsem tiše.

Tak mu řekni, ať jde. Vy ostatní ale počkejte tady, ano? Dokud vám nedá znamení, že je schopná se s vámi setkat, řekl. Zopakoval jsem to nahlas a pak jsem se posadil na kraj útesu tak, že mi nohy visely ve vzduchu, a zároveň jsem měl dobrý výhled na lásku svého života… Existence, opravil jsem se v duchu. Věděl jsem, že tohle je pravděpodobně naposledy, co ji vidím, a chtěl jsem si její obraz opravdu vtisknout do paměti…

BELLA SWANOVÁ
Vyskočila jsem na nohy a přikrčila se. Stál na hranici trávy a písku a pomalu se přibližoval.

"Stůj," vyhrkla jsem. Zmateně se zastavil. Nevěděla jsem, jestli jsem připravená se s ním vrátit…

Když jsem viděla, že mě poslechl a nehodlá přijít blíž, ostražitě jsem se narovnala.

"Co chceš?" zašeptala jsem. Nevěřila jsem svému hlasu natolik, abych mluvila nahlas. Pokud to vůbec bylo možné, zatvářil se ještě zmateněji.

"Přijel jsem pro tebe," odpověděl, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc na světě. Nerozuměla jsem jeho otázce. Nerozuměla jsem ani svým vlastním myšlenkám, natož pak těm jeho. Rozhodla jsem se neodpovědět, nechtěla jsem to teď řešit. Prostě jsem to odsunula na později.

"Kde je?" vystřelila jsem další otázku, která mě začala tížit. Chvíli nevěděl, co tím myslím, ale potom se mu v očích zablesklo porozumění.

"Je tu se mnou. Ale nemusíš se s ním setkat, jestli nechceš. Vyříkali jsme si to spolu," odpověděl nejistě, bylo jasné, že nevěděl, co může říct, aby mě nerozrušil.

Zarazil mě způsob, jakým řekl to 'vyříkali'. Připadalo mi to tak, že spolu museli vést pořádně dlouhou diskuzi, přestože mě pro ni nenapadal jediný důvod, proč by měli. Udělala jsem pár kroků směrem k němu a nejistě se zastavila. Nevěděla jsem, co chci.

Ale on to zřejmě věděl, protože když viděl, že se k němu přibližuji, ihned překročil krátkou mezeru, která mezi námi zůstala, a sevřel mě v náruči. Nejdřív jsem stála poněkud dřevěně, ale potom jsem se mu stulila na hrudi a pomalu spustila svoje bariéry. Zalapal po dechu, ale během pár vteřin jsem cítila, jak moje napětí a bolest pomalu opadává.

"Díky," vydechla jsem a zvedla hlavu. Naklonil se, aby mě políbil, ale já jsem otočila hlavu.

"Promiň," zašeptal a vypadal, že je mu to opravdu líto. "Počkám, jestli ti to pomůže."

Slabě jsem se usmála a on mě pohladil po vlasech. Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí, ale potom on náš kontakt přerušil a zadíval se někam za mě. Otočila jsem se, abych se podívala tam, kam on a zalapala jsem po dechu. Zavrávorala jsem, ale on mě chytil. Prudce jsem ho odstrčila a rozběhla se pryč.

Když jsem dosáhla prvních stromů, zastavila jsem se a ohlédla se. Thomas stál nerozhodně na pláži a střídavě pozoroval mě a skupinu stojící nahoře na útesu, která samozřejmě nespouštěla oči ze mě.

Jak mi to mohl udělat? letělo mi hlavou a myslela jsem Jacoba. Jak je mohl přivést až ke mně? A já mu věřila! Zklamal mě. Myslela jsem, že pochopí, že chci být sama, že nemám náladu setkat se s kýmkoliv…

"Jacobe!" zavolala jsem tak, abych měla jistotu, že mě uslyší. Když jsem se znovu odvážila zvednout pohled na útes, už tam nebyl. Za to jsem ale za sebou uslyšela tiché kroky čtyř velkých tlap. Otočila jsem se a uviděla ho za sebou.

"Pojď za mnou," řekla jsem potichu, a aniž bych čekala na jeho souhlas, jsem se rozběhla mezi stromy. Zastavila jsem se až hluboko v lese.

Chvíli trvalo, než se objevil, ale alespoň za mnou přišel už v lidské podobě.

"Poslyš, Bello, než na mě začneš křičet a vyčítat mi, že jsem je sem zavedl, musíš vědět, že jsem s tím nesouhlasil. Alespoň ne úplně. Nemůžeš říct, že jsem je neupozornil, že pravděpodobně nechceš nějakou chvíli nikoho z nich vidět. Ale jak jsi viděla, nikdo mě neposlouchal. Věděl jsem, že on by to stejně dřív nebo později zjistil z mých myšlenek, takže nemělo smysl to odkládat. A navíc, myslím, že by ses tu už neměla utápět v sebelítosti. Není to zdravé, ani pro tebe ne," vychrlil ze sebe.

Chvíli jsem na něj nechápavě zírala a potom jsem si povzdechla.

"Já vím," přiznala jsem poraženě. "Ale mohl jsi mě alespoň varovat, víš," vyčetla jsem mu, ale jenom napůl vážně a on to věděl. Usmál se.

"Měla by sis s ním alespoň promluvit, myslím s Edwardem. Chápej, je z toho všeho, jak se to vyvinulo, hodně smutný. Měli byste si všechno vyříkat…"

"Máš pravdu. Ale není to tak jednoduché, tomu snad rozumíš, ne?" odpověděla jsem šeptem. Přikývl, ale bylo vidět, že mě vlastně nechápe.

"Řekni jim, ať mě nechají chvíli samotnou, přijdu za nimi potom domů. Až budu připravená… A vyřiď jim, že je prosím, aby u sebe nechali Thomase, jestli jim to nebude moc vadit. Nemá kde zůstat a já si nemyslím, že budu zpátky zítra nebo pozítří. Pravděpodobně mi to bude trvat trochu déle, než dva dny…"

"Jasně. Nech si tolik času, kolik potřebuješ. Jsem si jistý, že to pochopí."

Naposledy jsem se na něj usmála, jak nejlépe jsem dokázala, a odběhla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."