"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 27. část

4. května 2010 v 18:54 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

27. Prohlédnutí

BELLA SWANOVÁ
Ležela jsem tam dlouho. Tak dlouho, že jsem ztratila pojem o čase. Věděla jsem, že minuly více než dvě noci, ale to bylo tak všechno, co jsem o tom vůbec byla schopná říct.


Nevím, co jsem celou tu dobu dělala nebo na co jsem myslela. Po většinu času jsem se vlastně snažila na nic nemyslet. Nevyhýbala jsem se nepříjemným myšlenkám, ale potřebovala jsem si nejdřív vyčistit hlavu. Soustředila jsem se jenom na dýchání. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech…

Nechci se vrátit do Volterry!

Zmateně jsem se posadila. Cože? Přejela jsem si rukou po čele. Věděla jsem, že se nemůžu zpotit, pro můj druh není takový projev lidskosti vůbec možný, ale připadala jsem si jako v horečce. Vždyť tohle jsem nebyla já!

Ne. Najednou mi bylo všechno jasné. Tohle jsem nebyla já. Alespoň ne ta já, kterou jsem znala posledních více než pět let, ta já, která se probrala po třídenních bolestech tam na louce ve Forks. Už jsem nebyla Isabella Volturiová. Ne. Najednou jsem věděla, že se ke mně vrátila ta stará Bella. Bella Swanová, člověk, který se zamiloval do upíra.

A v tu chvíli jsem také věděla, co udělám. Věděla jsem, že už jsem připravená vrátit se do Forks a setkat se se svojí rodinou. Se svojí pravou rodinou, ne tou adoptovanou, kterou jsem našla ve Volteře. S tou pravou, s Cullenovými.

Věděla jsem, že přestože to bude těžké a možná také hodně bolestivé, setkám se i s Edwardem. Chci se s ním setkat. Chci si s ním o všem promluvit. Všechno si vysvětlit. Všechno.

A i kdyby on už se mnou nechtěl nic mít, v tu chvíli jsem byla přesvědčená, že udělám všechno pro to, abych dostala šanci alespoň se rozloučit s ostatními, než odejdu.

Ale neodejdu s Thomasem. Věděla jsem, že mu to zlomí srdce, ale nechtěla jsem se s ním vrátit. Věděla jsem, že už nechci mít nic společného s životem - s existencí -, který jsem vedla do té doby.

Byla jsem svým rozhodnutím nadšená. Konečně, po hodně, hodně dlouhé době, jsem byla nadšená. Cítila jsem, jak se mi tělem rozlévá hřejivý pocit a otupuje bolest, kterou jsem nepřetržitě, přestože v různé intenzitě, cítila už od té osudné chvíle tam v lese ve Forks. Cítila jsem se volná.

Lehce jsem vyskočila na nohy a protáhla se. Cítila jsem, jak mi zdřevěněly nohy, když jsem se tak dlouho nehýbala. Věděla jsem, že to vlastně není možné, totiž aby mi ztuhly svaly, ale byl to tak neodbytný pocit, že jsem si nemohla pomoct a musela jsem se podívat, jestli jsou moje nohy vůbec na svých místech.

Potom jsem se rozhlédla. Cítila jsem, jak se mi ve vlasech zabydlují první sluneční paprsky a omámeně jsem sledovala, jak se na trávě kolem mě třpytí rosa. Připadala jsem si, jako kdybych se probudila z předlouhého spánku. Jako Šípková Růženka. Párkrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že je to všechno pravda, že okolo m není můj zaprášený pokoj ve Volteře, že jsem opravdu svobodná…

A potom jsem je uviděla. Byli dva a vesele skotačili ve vlhké trávě. Vypadali jako dvě roztomilá koťata, přestože byli mnohem větší. A věděla jsem, že z nich brzy vyrostou dva velcí, silní medvědi, i když na to teď rozhodně nevypadali. Zavětřila jsem, chtěla jsem se ujistit, jestli se tady někde v okolí náhodou netoulá jejich matka, ale nic jsem necítila. Samozřejmě ode mě mohla být proti větru, takže bych ji stejně necítila, ale stejně mi nepřipadala jako kdovíjaká hrozba.

Začala jsem se plížit směrem k párku dovádějících zvířátek. Přikrčila jsem se a uvědomila jsem si, že tohle bude poprvé, co okusím zvířecí krev. Napadlo mě, že bych měla své rozhodnutí založit právě na této zkušenosti, ale věděla jsem, že na něm už nic nešlo změnit. Jakkoliv by mi byla chuť zvířecí krve odporná, bylo mi jasné, že bych se už nikdy nepřinutila zabýt jediného člověka.

Už jsem u nich byla dost blízko, takže jsem se prudce odrazila a skočila. Pravou rukou jsem si přidržela toho většího, abych se do něho mohla rovnou zakousnout a měla jsem ještě tolik duchapřítomnosti, abych natáhla levou ruku k tomu druhému a pevně ho chytila, takže mi nemohl utéct. A potom jsem se ponořila do lahodné chuti teplé medvědí krve.

Cítila jsem, že to není tak úplně ono, ale nebylo to zase až tak hrozné. Věděla jsem, že by mě nic na světě nepřinutilo odtrhnout rty od toho chlupatého krku. Cítila jsem, jak se druhé medvídě vyplašeně škube, věděla jsem, že kdybych ho nedržela dostatečně pevně, určitě by mi uteklo.

Když jsem cítila, že v tom malém chlupatém tělíčku nezůstala už ani kapka té životodárné tekutiny, otočila jsem se k jeho bratříčkovi a pokračovala v krmení.

Úspěšně jsem vysála i druhého medvídka a s potěšením jsem konstatovala, že i přes to, jak jsem byla žíznivá, zůstalo mé oblečení bez jediného krvavého flíčku. Bylo sice roztrhané a špinavé, ale nebyla na něm krev.

Zahrabala jsem oba malé medvídky pořádně hluboko pod zem a rozběhla jsem se směrem, o kterém jsem doufala, že mě dovede k nějakému městu, abych mohla zjistit, kde to vlastně vůbec jsem.

Zalapala jsem po dechu, když jsem zjistila, že jsem skončila uprostřed Severní Dakoty. Věděla jsem, že jsem byla daleko, ale ani v nejmenším jsem netušila, že tak moc…

Na nic dalšího jsem nečekala a rozběhla se plnou rychlostí domů. Domů… Konečně.

Cesta se mi hrozně vlekla. Když jsem utíkala z Forks, připadalo mi to jako malá chvíle, ale asi to bylo jenom tím, že jsem byla tak rozrušená, že jsem vůbec nevnímala, kudy běžím. Ale teď jsem i přes svoji nepřekonatelnou rychlost netrpělivě odpočítávala míli za mílí.

EDWARD CULLEN
Ještě hodně dlouho jsem seděl tam, kde mě Jacob opustil, s hlavou v dlaních a zavřenýma očima, než jsem se konečně odhodlal vrátit se domů. Byl jsem tak zabraný do myšlenek, že jsem si ani nevšiml Alice stojící uprostřed chodby, kde na mě pravděpodobně už dlouho čekala, dokud jsem do ní nevrazil.

"Kdes byl?" zeptala se zvědavě. Jenom jsem na ni nechápavě zíral. Její slova mi nedávala smysl. Když si všimla, že jí pravděpodobně neodpovím, chytla mě za loket a dotáhla mě do obýváku, kde mě posadila na gauč a sedla si naproti mně.

"Musíme si promluvit," oznámila mi. V tu chvíli mi došlo, že neslyším jiné myšlenky než její, a ty byly plné čínské hymny, kterou překládala do esperanta. To znamenalo, že jsme byli v domě jenom my dva a že ona mi potřebovala říct něco důležitého, o čem jsem ale neměl vědět předem.

"Alice, ani tě snad nemusím upozorňovat, že kdybys přestala překládat tu čínskou hymnu, bylo by to všechno mnohem jednodušší a také rychlejší," řekl jsem kysele a doufal, že ji to odradí. Ale jako bych ji vůbec neznal. Co by tak mohlo Alici někdy od něčeho odradit?

"Ne, myslím, že ti to chci říct nahlas. Tak se prosím přestaň snažit to dostat z mé mysli," odpověděla vážně. Poraženě jsem se zabořil hlouběji do sedačky.

"Tak spusť," vydechl jsem.

"No… Povídali jsme si teď pěkně dlouho s Thomasem a zdá se, že obdivuje náš způsob života," začala. Zpražil jsem ji pohledem.

"Něco zajímavějšího? Po tom, co si myslí ten vrah mi nic není," odsekl jsem. A byla to pravda, pokud jeho myšlenky ovšem nezahrnovaly Bellino štěstí. To by pak byla jiná.

"Totiž, ostatní ho teď vzali ven na lov, ukázat mu, jak to chodí, když lovíš zvířata. Vypadá to, že vážně přemýšlí o změně jídelníčku," usmála se. "Nebylo by to báječné? Tak by se potom nemuseli nikam stěhovat, mohli by i s Bellou zůstat u nás…"

"NE!" vykřikl jsem a vyskočil na nohy. Ale sotva mi došlo, co jsem udělal, rychle jsem se posadil a párkrát se nadechl, abych se uklidnil. Alice mě zkoumavě pozorovala, a kdybych nebyl tak rozrušený, pravděpodobně bych si býval všiml v jejích očích záblesku uspokojení.

"Ne. Jestli tady zůstane, myslím, že nakonec změním názor," řekl jsem o něco klidněji, přestože jsem si byl jasně vědom, že se mi stále vzteky třese hlas. Co mě to popadlo?

"Názor na co?" zeptala se zvědavě Alice, v jejím hlase nepopiratelně zazněla naděje. "Na svoje rozhodnutí ohledně Belly?"

"Ne. Na svoje rozhodnutí zůstat s vámi," odúpvěděl jsem, můj hlas sotva slyšitelný. "Kdyby se nastěhovali k nám…" zaváhal jsem. "Kdyby se to stalo, odešel bych. Pravděpodobně zpět do Volterry, pokud by mě tam chtěli."

Alice chtěla zřejmě něco namítnout, ale zarazila se s otevřenou pusou. Potom se zmateně rozhlédla po pokoji, párkrát zatřepala hlavou a nakonec vyhrkla: "Musím jít. Asi najdu ostatní a přidám se k nim."

Kdyby to neřekla tak rychle, tak bych se nad tím pravděpodobně nezamýšlel, ale takhle mě napadlo, že bych ji měl zastavit. Jenže než jsem stihl něco říct, než jsem stihl natáhnout ruku a zastavit ji, byla pryč.

Nevěřícně jsem zíral na místo, kde před chvílí seděla a nemohl to pochopit. Proč tak najednou zmizela?

Seděl jsem na místě a sbíral síly na to, abych se odšoural k sobě do pokoje, kde jsem se hodlal zavřít na zbytek věčnosti. Nebo alespoň do té doby, než se Thomas rozhodne. Zrovna jsem se chtěl zvednout, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře.

BELLA SWANOVÁ
Konečně jsem v dálce zahlédla moře. V duchu jsem si vynadala. Tolik jsem se těšila, že jsem zapomněla, že mezi mnou a mým tolik vytouženým cílem je ještě voda. Na chvíli jsem zvolnila tempo a snažila se odhadnout, jestli pro mě bude rychlejší běžet přímo rovně a na Olympijský poloostrov přeplavat, nebo jestli bych to měla vzít oklikou po pevnině. Věděla jsem, že mokré oblečení by nebyl problém, zima mi nikdy nebude a rychlým během by bylo hned suché, ale nakonec jsem se rozhodla běžet po souši. Bude to pohodlnější. A navíc se mi nechtělo přibližovat sek hustě obydlenému pobřeží, a ještě k tomu se cestou mořem vyhýbat té spoustě ostrovů a ostrůvků, které úžinu vyplňovaly.

Radost, která mi vydržela po celou dlouhou cestu ze Severní Dakoty, naráz vystřídala nervozita společně s obavami, když jsem doběhla na starou známou silnici vedoucí z Forks směrem k místu, kde se v houští skrývala příjezdová cesta k tomu velkému bílému domu.

Trochu jsem zpomalila a pokusila se zamyslet. Věděla jsem, že jakkoliv to bude nepříjemné, musím své rozhodnutí nejdřív probrat s Edwardem. A nejenom to. Musím mu toho spoustu vysvětlit, za spoustu věcí se omluvit…

A můžu začít rovnou tím, jak jsem ho zklamala, nejenom jeho, ale celou jeho rodinu, hlavně Carlislea, a sebe samu ve zpětném pohledu také, když jsem se rozhodla žít tak, jak jsem žila. Existovala. Nebo tím, jak jsem se mu ve Volteře vyhýbala, teď když jsem věděla, že nejspíš do Itílie přišel kvůli mně, viděla jsem jeho chování v úplně jiném světle. Zkrátka, nutně jsme si potřebovali promluvit.

A najednou jsem i věděla, jak to udělám. Celou svou myslí jsem se soustředila na rozhodnutí, že komukoliv, kdo mi otevře dveře, řeknu, že chci mluvit o samotě s Edwardem, a opatrně jsem spustila část své obrany. Tu část, která zřejmě bránila Alici v tom, aby viděla mou budoucnost. Třeba bude zrovna dávat pozor, třeba to uvidí a všechno jí dojde, není přece hloupá…

Ale věděla jsem, že si to ničím nemohu pojistit, takže jsem se pro jistotu snažila psychicky připravit na rozhovor s ostatními členy Cullenovic rodiny, případně se samotným Thomasem. Ovšem doufala jsem, že se mi tenhle konkrétní rozhovor podaří odsunout co nejdál. Prozatím mi nezbývalo než doufat…

Párkrát jsem se zhluboka nadechla a snažila se nemyslet na to, jak by to také mohlo všechno dopadnout. Potom jsem znovu přidala a jistým krokem jsem se rozběhla vstříc svému osudu.

Doběhla jsem na mýtinu, kde stál jejich dům, a zastavila jsem se. Jediné místo, kde se svítilo, byl obývák, ale přes zatažené závěsy nebylo vidět dovnitř. Povzdechla jsem si; teď nebo nikdy.

Vykročila jsem, přešla otevřené prostranství před vchodem a zastavila se na schodech, s rukou ve vzduchu. Užuž jsem chtěla zaklepat, ale nemohla jsem se přinutit překonat těch pár centimetrů.

Co když…?

Prudkým potřesením hlavy jsem zahnala všetečné myšlenky a než mě stihla zastavit jejich nová vlna, natáhla jsem ruku a konečně zaklepala. Nebylo to nic hlasitého, ale věděla jsem, že mě uslyší všichni, i kdyby byli schovaní na půdě. Jsou to přece upíři.

Když jsem po chvíli uvnitř uslyšela téměř neslyšitelný pohyb, rozklepala se mi kolena. Musela jsem se jednou rukou opřít o sloup, který podpíral malou stříšku nad verandou, jinak bych se neudržela na nohou. Klika se pohnula a na mě dopadly všechny pochybnosti, které jsem se celou cestu zpátky snažila zatlačit tak hluboko do svého podvědomí, jak to šlo, jako by bylo možné, že kdyby se mi povedlo zasunout je dostatečně hluboko, všechny by zmizely. Snažila jsem se jim vyhnout, utéct jim, ale věděla jsem, že to je nemožné.

Zavřela jsem oči, sklopila hlavu a zhluboka se nadechla v očekávání toho, co mělo teď přijít. Zadržela jsem dech a periferním viděním jsem spatřila, jak se dveře pomalu otvírají…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."