"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 28. část

6. května 2010 v 15:45 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

28. Odmítnutí

BELLA SWANOVÁ
Nevím, jestli to bylo štěstí nebo smůla, když dveře otevřel Edward. Nesměle jsem zvedla oči z prkenné podlahy a podívala se na něho. Měl na sobě džíny a pomačkanou košili a vypadal, že se dlouho nečesal. Ne že by to na něm někdy bylo vidět, ale teď vypadal vážně hrozně. Zabolelo mě srdce, když jsem si uvědomila, že to je pravděpodobně kvůli mému chování. Rychle jsem se podívala jinam.


"Ahoj," hlesla jsem, když už bylo moc dlouho ticho.

"Ahoj," odpověděl šeptem, ale vypadalo to, že je duchem tak trochu mimo.

"Můžu dál?" zeptala jsem se tiše, nechtěla jsem na něj pospíchat, ale zase se mi nechtělo stát takhle venku. Ne že by mi byla zima, ale stejně…

Edward nic neřekl, jenom ustoupil ke straně, abych mohla projít. Nejistě jsem vešla a zastavila se uprostřed haly. Čekala jsem, až něco řekne, ale čekala jsem marně. Jenom stál s rukama volně spuštěnýma podél těla proti mně a díval se do země. Alespoň z toho, co jsem mohla říct, sama jsem nespouštěla oči z malé mezery mezi dvěma parketami.

Napadlo mě, jak úžasná Esme je, že drží tenhle dům v takovém skvělém stavu. Totiž, jsem si jistá, že tu od svého odjezdu z Forks nebyli, a to bylo více než pět let. Přesto to skoro nebylo poznat.

Odvážila jsem se zvednout hlavu. Nejistě jsem se podívala na temeno té jeho, protože to bylo všechno, co jsem mohla vidět, jak ji měl skloněnou, a nadechla jsem se.

"Nemusíš nic říkat," promluvil najednou a jeho dokonalý hlas byl podivně hrubý. Opatrně zvedl hlavu. Výraz v jeho očích byl nečitelný, ale poznala jsem, že se hodně snaží skrýt jakýkoliv náznak emocí.

"Zrovna jste se minuli, před chvílí všichni odešli na lov. Můžeš tu na ně počkat," řekl a upřeně mě pozoroval. Musím uznat, že jsem určitě nevypadala nejlépe, ale na druhou stranu mohl projevit trochu snahy. "Teď mě prosím omluv."

Chvíli jsem tam jen tak stála a snažila se vzpamatovat z toho šoku. A teď mě prosím omluv? Proč se ke mně takhle chová? Protáhl se kolem mě, dával ovšem pozor, aby se mě nedotkl, a zamířil ke schodům.

"Počkej," zastavila jsem ho a vztáhla k němu ruku. Potom jsem ji zase spustila, když se se vzteklým výrazem v očích otočil. Najednou jsem nevěděla co říct. Nikdy jsem ho neviděla takhle se tvářit. Během těch pár dnů, co jsme se neviděli, se toho muselo hrozně moc stát, když se teď takhle choval. "Já…"

Nevím, jestli jsem něco vůbec chtěla říct, ale najednou mi došla slova. Edward se znovu otočil k odchodu. Šel pomalu, jako kdyby ho všechno bolelo, a ztěžka se opíral o zábradlí. Potom zmizel a já jsem slyšela, jak za sebou zabouchl dveře od svého pokoje a jak se potom složil na svou pohovku. Dovedla jsem si představit, jak tam leží s rukama za hlavou a dívá se do stropu.

A potom jsem se rozhodla. Vyběhla jsem schody, jak nejrychleji jsem mohla, a na místě se zarazila před jeho dveřmi. Rychle jsem zaklepala.

Z pokoje se nic neozvalo, ale já jsem si to vyložila jako pozvání dál a otevřela jsem dveře. Zůstala jsem šokovaně stát na prahu. Jeho pokoj byl úplně zdemolovaný! Jediné, co bylo nepoškozené, byla černá pohovka, na které ležel, přesně tak, jak jsem si ho tam představovala. Ale jinak se všude po zemi válela rozlámaná cédéčka a jejich obaly. Dokonce i hi-fi věž byla roztřískaná na malé kousíčky.

Edward ležel s rukama za hlavou a měl zavřené oči. Kdybych nevěděla, že to není možné, myslela bych si, že spí. Ale nespal, a to dokázala i jeho další slova.

"Vypadni," řekl téměř neslyšitelně. Když jsem se nepohnula, dodal bezbarvým hlasem: "Prosím."

"Potřebuju s tebou mluvit," řekla jsem a stále se nehýbala. Nechal oči zavřené.

"Ale já s tebou ne," odpověděl a jeho hlasem prosáklo trochu toho napětí, které skrýval, a také bolesti.

"Poslyš, já vím, že jsem ti možná něco mohla říct, nebo že jsem se asi měla chovat jinak, ale… Prostě jsem nemohla, chápeš? Chtěla jsem se ti omluvit. Dovedu si představit, jakých pro tebe těch prvních pár týdnů ve Volteře muselo být. Sama jsem to také zažila. Všichni se mnou jednali tak, jak by jednali s každým jiným členem stráže, i když to jsem vlastně tou dobou byla," dodala jsem zamyšleně a odmlčela se, abych nabrala nepotřebný dech. Ale on mě nenechal pokračovat.

"Ty nevíš, co pro mě bylo a nebylo těžké. Ani nemůžeš, myšlenky snad číst neumíš, nebo ano?" zeptal se, ale myslím, že ani neočekával odpověď. "Víš co? Nech mě na pokoji. Jdi dolů, sedni si tam, pust si televizi a v klidu tam počkej na Thomase, a pak můžete konečně odjet zpátky domů," dodal kysele.

"Ne. Já už doma totiž jsem," odpověděla jsem a doufala, že to pochopí tak, jak to myslím.

"Tak fajn. Ale stejně můžeš jít dolů a počkat tam na Thomase. Myslím, že on tu chtěl také zůstat. Nebudu vám… bránit." Byla jsem si jistá, že chtěl říct něco jiného, ale včas se zarazil. Každopádně to nepochopil tak, jak jsem to myslela. Byl to prostě Edward, jakého jsem si ho pamatovala a jakého jsem přes veškerou svou snahu tak vroucně milovala.

"Víš, Edwarde, já tu ale nechci zůstat kvůli Thomasovi," řekla jsem tiše a chystala se, že za sebou zavřu dveře a půjdu si sednout do obýváku, abych počkala na ostatní, jak mi doporučil. Ale když jsem se na něho naposledy podívala, všimla jsem si, že otevřel oči. Nevím, co jsem v nich viděla, že mě to přinutilo říct to, co jsem potom řekla. Nevím ani, jak mě napadlo zrovna tohle říct. Možná to byla moje poslední naděje, její poslední záblesk… "Chci tu zůstat s tebou," zašeptala jsem.

Chvíli jsem ta slova nechala jen tak viset ve vzduchu a potom jsem za sebou konečně zavřela. Pár vteřin jsem stála s rukou na klice a pak jsem si povzdechla. Touhle větou jsem si to pravděpodobně všechno nadobro pokazila. Cítila jsem, jak mě opouští síly a jak se moje obranná zeď řítí dolů, jak se třístí na jemný prach. Teď budu muset odejít…

Roztřásla jsem se a vrávoravě sešla ze schodů, abych se posadila v obýváku. Chtěla jsem si pustit televizi, ale když jsem tu udělala, zjistila jsem, že ji vůbec nevnímám, a tak jsem ji radši znovu vypnula.

Seděla jsem tam asi dvě hodiny, ale možná to nebylo tak dlouho, myslím, že to klidně mohlo být jenom pár minut. Každopádně jsem tam jenom seděla, rukama si objímala kolena a snažila se nemyslet na své mizivé naděje. Ale do mysli se mi pořád vkrádala jedna a ta samá otázka: Co teď budu dělat?

Věděla jsem, že bude těžké se vrátit a vysvětlit Edwardovi, že s Thomasem už nechci mít nic společného, ale nikdy by mě nenapadlo, že se na mě jediná opravdová láska mého života bude dívat s takovou nenávistí…

Možná bych měla odejít, než se ostatní stihnou vrátit…

Zvedla jsem se a prudce vyběhla ze dveří. Byla jsem tak soustředěná na pohyb svých nohou, že jsem ani nevnímala, kam běžím. Najednou se přede mnou objevila zeď a já ji bez přemýšlení přeskočila. Jenže pak jsem se překvapeně zastavila. Párkrát jsem zamrkala, abych zahnala mžitky, které se mi najednou začaly dělat před očima. Ne. Nezdálo se mi to. Stála jsem nad svým vlastním hrobem.

Milovaná dcera? Milovaná přítelkyně? Kdo to vymyslel? Navzdory své pohřební náladě jsem se musela zasmát. Smála jsem se všemu, co bylo kolem mě. Smála jsem se ironii, která mě zavedla na hřbitov. Smála jsem se prostě všemu. Najednou mi to přišlo všechno tak legrační…

Ale když jsem nad sebou spatřila něčí siluetu, rychle jsem zvážněla a vzhlédla, abych se podívala, kdo mě zastihl v mé slabé chvilce.

JACOB BLACK
Zabočil jsem na parkoviště u kostela a vypnul motor. Nevím, proč sem pořád jezdím, když už vím, že není mrtvá. Ale když jsme Bellu pohřbili, osvojil jsem si zvyk čas od času zajít k jejímu hrobu. Nakonec to dopadlo tak, že jsem sem začal chodit pravidelně alespoň jednou týdně. Většinou jsem jenom stál nad jejím hrobem a přemýšlel, ale někdy, to když se mi po ní zvlášť hodně stýskalo, jsem jejímu náhrobnímu kameni vyprávěl různé své zážitky. Vím, že to je hloupost, ale nemohl jsem si pomoct, musel jsem jí všechno vypovědět.

Chvíli jsem seděl s rukama na volantu a přemýšlel, jestli tam vůbec mám chodit. Jenom tím všechno zhorším, protože o ní potom budu muset přemýšlet, a to se mi nechtělo.

Ale když jsem otevřel dveře a uslyšel ten hysterický smích, rychle jsem se rozhodl a spěšně došel k bráně. Ano, byla to ona. Klečela před svým hrobem a smála se. Došel jsem až k ní. Když si všimla mé přítomnosti, byla najednou vážná.

Když vzhlédla, spatřil jsem v jejích rudých očích záblesk zlata. Z toho mála, co jsem věděl o vegetariánských upírech a o jejich způsobu stravování, jsem poznal, že nedávno musela být na lovu. Ale ne lidí. Ulovila zvíře.

Usmál jsem se na ni.

"Ahoj," pozdravil jsem.

"Ahoj," odpověděla tiše a sklopila oči. Chvíli byla zticha, ale potom se zhluboka nadechla a zašeptala: "Mluvila jsem s ním. Nechce mě tady." Vzhlédla a já jsem v jejích rudozlatých očích uviděl nepopsatelné zklamání. "Říkal jsi, že je smutný, ale on mě tu přesto nechce. Chce, abych odjela spolu s Thomasem." Potom si přikryla dlaněmi oči a začala tiše vzlykat.

Sedl jsem si vedle ní a opatrně jí položil ruku na rameno. Trochu sebou cukla, ale po chvilce se uklidnila.

"Myslím, že mezi vámi došlo k nedorozumění. Mluvil jsem s ním, krátce po tom, co jsi odešla přemýšlet. A věř mi, pokud řekl, že tě tu nechce, musel být buď úplně mimo nebo si musel myslet, že jsi někdo jiný. Musíš za ním jít znovu, nevzdávej se naděje, ta, jak známo, umírá poslední. Jdi za ním a dost důrazně mu vysvětli, co k němu cítíš a co chceš dělat, že chceš být s ním. Nevzdávej se."

Znovu se na mě podívala a tentokrát jsem v jejích očích uviděl odhodlání. Povzbudivě jsem se na ni usmál, ale myslím, že už to neviděla, protože se prudce zvedla a rozběhla se pryč. Doufám, že si mou radu vzala ke svému netlukoucímu srdci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."