"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 29. část

7. května 2010 v 19:19 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

29. Shledání

EDWARD CULLEN
Nepřítomně jsem vzal za kliku a otevřel dveře. Stála tam. Jenom tam tak stála s očima zabořenýma do podlahy. Najednou se mi začalo těžce dýchat. Byl jsem vděčný za tolik let praxe v sebeovládání, nebýt jich, moje tvář by teď velmi přesně vyjadřovala, jak se cítím. Ale nejsem si jistý, jestli se mi podařilo zakrýt všechny emoce, které mnou proběhly, když jsem ji uviděl.


Už se rozhodla? Byla si snad už jistá, co chce? Řekne mi to, nebo to prostě jen tak udělá? Proč sem vlastně vůbec chodila? Cestou musela jistě narazit na stopu ostatních, tak proč se k nim nepřidala, nepopadla Thomase a neodešla? Proč mi přilévala benzín do už tak rozpáleného ohně bolesti?

Bylo to, proč Alice tak rychle odešla? Viděla ji přicházet a nechtěla být u toho? Nechtěla ji vidět? To jí nebylo podobné. Nebyla by to Alice, aby se nepokusila přemluvit Bellu, aby tu s námi zůstala, třeba jenom pro to, že jí samotné se stýskalo. V tu chvíli by Alice zcela jistě nemyslela na mě, myslela by jenom na sebe a na svou někdejší nejlepší kamarádku…

"Ahoj," ozvala se Bella po dlouhém trapném tichu.

"Ahoj," odpověděl jsem, ale vlastně jsem ani nevěděl, že něco říkám. Nešla mi z hlavy myšlenka na Alici. Je tohle nějaký její další plán? Jako když mi tajila, že je Bella mrtvá, jenom proto, abych zůstal na světě? I když jsem stejně nebyl s nimi, nemohl jsem…

"Můžu dál?" uslyšel jsem znovu její tichý, sametový hlas. Postavil jsem se ke straně, aby mohla projít, a soustředil jsem se jenom na to, abych se udržel na nohou, což nebylo zrovna jednoduché. Zafixoval jsem pohled na jedno prkno v podlaze, abych udržel rovnováhu a nevšímal jsem si ničeho jiného.

Z transu mě vytrhlo její trhané nadechnutí.

"Nemusíš nic říkat," přerušil jsem ji rychle. Myslím, že bych už nesnesl slyšet její hlas a tím méně jsem chtěl slyšet její vysvětlení. Zhluboka jsem se nadechl a opatrně se na ni podíval. Bojoval jsem, abych při tom pohledu udržel bezvýraznou tvář. Naše oči se na krátký okamžik setkaly.

"Zrovna jste se minuli, před chvílí všichni odešli na lov. Můžeš tu na ně počkat," řekl jsem rychle, abych jí nedal příležitost promluvit. Nedokázal jsem z ní odtrhnout oči. Byla tak nádherná… Přestože na sobě měla hodně roztrhané oblečení a byla celá rozcuchaná. Nemohl jsem si nevšimnout, jak svou přeměnou zkrásněla. Bodlo mě u srdce, když jsem si všiml propadlých tváří a zmučeného výrazu, který jako by nastálo seděl na jejím obličeji. "Teď mě prosím omluv," vymáčkl jsem ze sebe a chystal se ukrýt se znovu ve svém pokoji.

Byl jsem na sebe naštvaný. Proč se v její přítomnosti nedokážu chovat alespoň trochu normálně. Proč se na ní nedokážu podívat bez toho, aby mě zaplavily vzpomínky na všechno, co jsme spolu prožili a co jsem ji udělal, jak jsem jí ublížil? Uvědomil jsem si, že bych ji nedokázal požádat, aby tu zůstala, ani aby si znovu promyslela svůj vztah k Thomasovi, jak chtěl Jacob. Nedokázal bych to vyslovit.

"Počkej," ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a ani jsem se nenamáhal kontrolovat svůj výraz. Nevím, co v něm uviděla, ale to mě popravdě ani nezajímalo. Už jsem chtěl být z jejího dosahu. Daleko pryč od jejích pronikavých červených očí propalujících se mu hluboko do duše a každým mrknutím připomínajících, čím vším si jistě musela projít, když jsem ji opustil. Viděl jsem, jak stáhla svou napřaženou ruku a zatvářila se zmateně, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.

"Já…" začala, ale kromě tohohle krátkého slovíčka z jejích úst nic jiného nevyšlo.

Prudce jsem se otočil a pokračoval v cestě po schodech do bezpečí svého zničeného pokoje. Jak jsem šel po schodech, několikrát jsem málem ztratil rovnováhu, a tak jsem se radši opřel o dřevěné zábradlí, které tu jinak bylo jenom tak na ozdobu. V tu chvíli jsem byl neskonale vděčný Esme za její puntičkářství a smysl pro detail.

Konečně jsem za sebou mohl zabouchnout dveře, konečně jsem se mohl svést na svou koženou pohovku, konečně jsem měl klid pro svoje myšlenky. Zavřel jsem oči a nechal se unášet vzpomínkami na šťastné chvíle, které jsem prožil s tou osobou, která se teď pravděpodobně bavila nějakým přihlouplým televizním pořadem o patro níž, dokud ještě byla zranitelný člověk.

Vzpomínal jsem, jak jí vždycky zčervenaly tváře, když řekla nebo udělala něco, o čem si myslela, že je trapné. Samozřejmě, že mě to trapné nepřipadalo, vždycky to bylo buď legrační nebo roztomilé nebo obojí. Nikdy ne trapné.

Ze vzpomínání mě vytrhlo tiché zaklepání na dveře. Napadlo mě, že už možná jsou ostatní zpátky z lovu, ale když jsem se přinutil chvíli se soustředit, došlo mi, že za dveřmi neslyším ničí myšlenky. Takže to buď byla Alice, která se mimořádně dobře soustředila na to, abych nic neslyšel, nebo to byla… Bella.

Nadechl jsem se a její květinová vůně mi dokázala, že to tak je.

"Vypadni," řekl jsem a doufal jsem, že mě uslyší, neřekl jsem to moc nahlas. Ale potom jsem si vzpomněl, že už není člověk se špatným sluchem. Jak jsem to mohl zapomenout? Dveře zůstaly otevřené a vzduch se nepohnul ani o píď, neodešla. "Prosím."

"Potřebuju s tebou mluvit," řekla. Neotevřel jsem oči. Nechtěl jsem ji vidět. Její hlas byl pro mě v tuhle chvíli až moc. A její vůně se v tom uzavřeném prostoru tak krásně linula…

"Ale já s tebou ne," vyštěkl jsem a uvědomil si, že můj hlas už není tak kontrolovaný, jako byl doteď. V duchu jsem si vynadal.

"Poslyš, já vím, že jsem ti možná něco mohla říct, nebo že jsem se asi měla chovat jinak, ale… Prostě jsem nemohla, chápeš? Chtěla jsem se ti omluvit. Dovedu si představit, jakých pro tebe těch prvních pár týdnů ve Volteře muselo být. Sama jsem to také zažila. Všichni se mnou jednali tak, jak by jednali s každým jiným členem stráže, i když to jsem vlastně tou dobou byla," řekla, tvrdohlavá jako vždycky. Když se odmlčela, aby mohla mluvit dál, už jsem to nevydržel.

Ty nevíš, co pro mě bylo a nebylo těžké. Ani nemůžeš, myšlenky snad číst neumíš, nebo ano?" zeptal jsem se. Můj hlas nebyl vůbec příjemný. "Víš co? Nech mě na pokoji. Jdi dolů, sedni si tam, pust si televizi a v klidu tam počkej na Thomase, a pak můžete konečně odjet zpátky domů," navrhl jsem jí to, o čem jsem předpokládal, že měla dělat už předtím. Vůbec neměla chodit za mnou nahoru. Neměla vidět ten nepořádek, který jsem tu udělal. Ještě se bude cítit provinile, a to jsem nechtěl. Chtěl jsem, aby byla šťastná, ne, aby došla k závěru, že za to, jak jsem na tom já, může ona. I když, možná, že tuhle novou Bellu, tu, o které mluvil Jacob jako o feťákovi, by něco takového nikdy nenapadlo. Kéž by…

"Ne. Já už doma totiž jsem," odpověděla a já jsem bojoval s touhou otevřít oči a podívat se, jak se tváří. "Tak fajn. Ale stejně můžeš jít dolů a počkat tam na Thomase. Myslím, že on tu chtěl také zůstat. Nebudu vám…" překážet. Ale naštěstí jsem to neřekl. Nebyl jsem si jistý, co by to mohlo způsobit. "bránit," řekl jsem místo toho a doufal jsem, že si mého zaváhání nevšimla.

"Víš, Edwarde, já tu ale nechci zůstat kvůli Thomasovi," řekla tiše. Prudce jsem otevřel oči. Co? Nebylo tohle třeba to, čeho jsem se bál? Že ji napadne, že mi ubližuje? Cítil jsem v očích zvláštní pálení, které jsem nedovedl zařadit. Jako kdyby mi něco chybělo, ale nedokázal jsem přijít na to, co by to mohlo být.

"Chci tu zůstat s tebou," dodala šeptem. Nepohnul jsem se. Zíral jsem do stropu a doufal, že už brzy odejde. Odešla. Slyšel jsem, jak dala na mou radu a pustila si dole televizi. Ale po chvíli ji vypnula a potom jsem zaslechl, jak bouchly dveře. Ona odešla?

Jestli jsem si myslel, že ucítím úlevu, naprosto jsem se spletl. A jestli jsem si myslel, že už nikdy nemůžu cítit větší bolest, než jsem cítil, když jsem zjistil, že je mrtvá… Další omyl. Ve chvíli, kdy jsem slyšel dveře se zavřít, připadalo mi, jako by se nade mnou nadobro zavřel strop, jako bych byl odsouzený strávit zbytek věčnosti v propasti bolesti.

Zhluboka jsem se nadechl a snažil se soustředit jenom na to, abych dýchal pravidelně. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech, výdech…

…nádech, výdech. Nádech…

"Edwarde! Ty idiote! Měl jsi takovou šanci a takhle ji promrháš! Jak jsi mohl? Bývala by řekla ano! Dokonce tě o tom i žádala! Ale ne, ty ses musel zase zachovat jako totální idiot!"

Alice vyrazila dveře do mého pokoje a ani se nenamáhala za sebou zamést třísky. Stála nade mnou jako anděl pomsty. Její oči i přes nedávný lov černé jako noc, zuby vyceněné.

"Alice."

"Jdi za ní! Ještě máš čas to všechno dát do pořádku. Dožeň ji, dřív, než ji najde Thomas. Musíš to udělat!"

"Alice!" Ztichla. "Nejdu za ní. Nech mě být."

Edwarde! Musíš to udělat! Když už ne pro sebe, tak alespoň pro nás ostatní! Chybí nám, ani si nedovedeš představit jak moc. Vrhl jsem po ní pohled plný bolesti a vzteku. Fajn, tak dovedeš. Další důvod proč to udělat.

"Ty to nechápeš, Alice. Není to tak jednoduché, víš?"

"Co je na tom těžkého? Řekni mi, co je těžkého na tom říct jednu pitomou krátkou větu?"

Udělala ještě jeden krok ke mně a vypadala, že se chystá na mě zaútočit. Viděl jsem v její hlavě, kdy přesně to bude, takže jsem se včas stačil vyhnout. Ona už s tím nemohla nic dělat, bylo to moc rychlé. Udělal jsem kličku a potom jsem vyskočil prosklenou stěnou ven.

Nezastavil jsem se, ani jsem se neohlédl. Běžel jsem lesem a nevnímal cestu. Nevím, jestli to byla náhoda nebo osud, co mé kroky zavedlo zrovna na naši malou louku.

Když jsem si všiml, kde jsem skončil, podlomila se pode mnou kolena. Lehl jsem si na záda a zavřel oči. Představoval jsem si, že svítí slunce a že mě hřeje na kůži. Ve svých představách jsem cítil teplo, které kdysi dokázala vyvolat jenom Bellina lidská kůže. Zhluboka jsem se nadechl a znovu se ponořil do vzpomínek, a doufal jsem, že mě tentokrát nikdo nevyruší.

Mýlil jsem se.

BELLA SWANOVÁ
"Myslím, že mezi vámi došlo k nedorozumění. Mluvil jsem s ním, krátce po tom, co jsi odešla přemýšlet. A věř mi, pokud řekl, že tě tu nechce, musel být buď úplně mimo nebo si musel myslet, že jsi někdo jiný. Musíš za ním jít znovu, nevzdávej se naděje, ta, jak známo, umírá poslední. Jdi za ním a dost důrazně mu vysvětli, co k němu cítíš a co chceš dělat, že chceš být s ním. Nevzdávej se."

Jakmile Jacob začal se svým malým proslovem, rozhodla jsem se, že už nemůžu poslouchat, jak se mě snaží udělat něco nemožného. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale také jsem viděla Edwarda, viděla jsem, jak se tvářil, když jsem mu řekla, že chci být s ním.

Bylo mi jasné, že ho nepřemluvím. Ale to mi nezabrání v tom to zkusit, uvědomila jsem si najednou. Když Jacob domluvil, krátce jsem se na něho podívala, ale potom jsem se okamžitě zvedla a rozběhla jsem se pryč, jak nejrychleji jsem mohla.

Nevnímala jsem, kudy běžím, ale věděla jsem kam. Tam, kde to všechno začalo, tam, kde to i všechno skončilo.

Musela jsem si všechno promyslet. Byla jsem pevně rozhodnutá, že za ním ještě jednou půjdu, ale nechtěla jsem jít hned, chtěla jsem počkat a rozmyslet si, jak bych měla postupovat.

Připadala jsem si jako blázen. Já miluji jeho, on miluje mě, alespoň podle Jacoba, a ten se s ním poslední dobou bavil asi víc než kdo jiný, ale přesto nejsme schopní najít jeden ke druhému cestu…

Byla jsem někde v půlce cesty na naší 'posvátnou' louku, když jsem překřížila známou stopu. V tu chvíli mi došlo, že všichni už touhle dobou musí být zpátky z lovu, rozhodně si myslím, že nešli moc daleko, takže tu teď s největší pravděpodobností někde pobíhá Thomas a snaží se mě najít, protože už musel zjistit, že jsem se vrátila a skoro určitě si myslí, že mi Edward zase ublížil, nebo že potřebuji jeho pomoc.

Jenže já jsem v tu chvíli nepotřebovala ničí pomoc, možná právě kromě té Edwardovy.

Potřásla jsem hlavou a běžela dál. Třeba na něj nenatrefím, třeba se dostanu na louku dřív, než mě ucítí…

Hnala jsem své nohy, jak nejrychleji jsem dokázala, a prázdnými žilami mi pulzoval adrenalin; něco, co už jsem dlouho necítila.

Ale když jsem doběhla dostatečně blízko k naší louce, abych cítila slabý vánek, který na ní obvykle vál, ztuhla jsem na místě. V tom úžasném, čerstvém vánku byla cítit ještě jiná, stejně úžasná a stejně čerstvá vůně.

Bylo by možné, že opustil svůj pokoj a vydal se ven? Nebo jenom nechtěl, aby ho ostatní otravovali, a tak se sebral a utekl? Ať už tak nebo tak, rozhodně mi tím velmi ulehčil práci. Už jsem se nemusela rozhodovat, co mu řeknu. Jeho vůně spolu s čerstvým lesním vzduchem mi pomohla. Už jsem měla ve všem jasno. Radostí se mi roztřásly ruce. V myšlenkách jsem děkovala všem dobrým duchům, kteří se zasloužili o to, že jsem se sem dostala tak, abych teď od něho byla po větru, takže jsem ho včas cítila, ale zároveň on nemohl cítit mě.

Znovu jsem se rozběhla, tak tiše, jak jsem byla ve svém euforickém vzrušení schopná. Konečně vím, co musím udělat…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."