"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 30. část

8. května 2010 v 20:04 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

30. Louka

BELLA SWANOVÁ
Zarazila jsem se na hranici stromů, skrytá ve stínu, abych se ujistila, že si mě ještě nevšiml. Ležel na zádech, ruce měl pod hlavou a oči měl zavřené. Na rtech mu pohrával lehký úsměv a oči za víčky se mu míhaly neuvěřitelnou rychlostí. Kdybych si nebyla na sto procent jistá, že to není možné, řekla bych, že spí a že se mu zdá nějaký úžasný sen.


Ale to nebyl ten případ.

Po špičkách jsem se k němu připlížila a stoupla si nad jeho hlavu. Pořád jsem dávala pozor, aby byl vítr proti mně; nechtěla jsem, aby zjistil, že tu jsem, dokud na to nebudu připravená. A dokud se na něho dostatečně nevynadívám, dodala jsem v duchu. Věděla jsem, že je nepravděpodobné, že bych kdy měla dost pohledů na jeho andělskou tvář. Přesto jsem si ale chtěla nabrat tolik z jeho dokonalého úsměvu, i když s jasným tragickým podtónem, kolik jsem stačila. Bylo to sobecké, já vím, ale nutné. Nechtěla jsem myslet na to, co by se mohlo stát během, dalších pár vteřin, protože nehledě na to, co říká Jacob, tu byla stále ještě velmi pravděpodobná možnost, že to dopadne špatně.

Zadržovala jsem dech, aby mě náhodou neslyšel, ale bylo to pro mě hotovým mučením. Bylo to horší než všechny ty roky, kdy jsem si myslela, že je někde ve světě a užívá si svou zábavu, svá rozptýlení. Dokonce to bylo horší i než těch pár měsíců, co byl u nás, ve Volteře.

U nás… Už to není žádné u nás. Věděla jsem, že i kdybych měla chuť se tam vrátit, i kdyby mě Aro a ostatní přijali zpátky, což bylo takřka nemožné, nebyla bych schopná tam moc dlouho zůstat. Dřív, vždycky když mě napadaly pohřební myšlenky, věděla jsem, že je tu ta možnost požádat je o rychlé, bezbolestné řešení. Teď už jsem tu možnost neměla. A neměla jsem ani domov.

Rychle jsem zaplašila vlezlé myšlenky, dřív, než mě všechny zaplavily a než se dostavila beznaděj, která je vždycky doprovázela. Došlo mi, že pokus chci něco udělat, bude to muset být hned, protože jinak už bych se neodhodlala nikdy.

Stála jsem nad Edwardovou hlavou a byla jsem omámená jeho úsměvem. Pomalu jsem se naklonila, zlehka, abych si byla jistá, že mě neuslyší. Do poslední chvíle jsem držela hlavu dost vysoko, aby mě nemohl ani cítit. Ale potom už jsem to nevydržela, prostě to nešlo.

Rychle jsem překonala zbytek vzdálenosti, který nás dělil, a jemně jsem ho políbila. Nezavřela jsem oči, potřebovala jsem vidět jeho reakci.

Nepohnul se. Opatrně jsem se odtáhla, abych se podívala, jak se tváří.

Jeho výraz nebyl stejný, vypadalo to, jako kdyby se jeho tvář trochu rozjasnila a jeho úsměv rozšířil. Ale oči neotevřel, což mě přinutilo zamyslet se nad tím, jestli vůbec ví, že jsem tady.

Najednou zvedl jednu ruku, aby mě pohladil po tváři. Nebo si alespoň myslím, že to chtěl udělat, protože se zarazil o chvíli dříve. Vypadalo to, jako kdyby hladil vzduch. Byla jsem moc daleko, aby na mě dosáhl.

Zřejmě snil. Znovu jsem se naklonila, abych ho políbila. Můj předešlý dojem, že spí, by se teď býval potvrdil, kdyby se prudce nenadechl a potom neotevřel oči. Ztuhla jsem, rty jenom pár centimetrů od těch jeho, a nejistě se zadívala do jeho topazových očí. Pár setin vteřiny potom, co otevřel oči, byly jako tekuté zlato. Ale jakmile si uvědomil, že to není sen, ani halucinace, najednou jako by ztuhly. Najednou už to nebylo to příjemné, laskavé tekuté zlato. Najednou z něho byl tvrdý, hrubý kov.

S leknutím jsem ucukla a couvla pár kroků dozadu. Nečekala jsem, že by se na mě kdy mohl dívat s takovou nenávistí. V mžiku stál na nohou a přikrčil se, jako by se připravoval k boji. To chce bojovat se mnou?!

"Co chceš?" vyštěkl. "Přišla ses mi vysmívat?"

Jeho hlas byl tak hrubý… Klesla jsem na kolena a zakryla si tvář dlaněmi. Třásly se mi ruce, a tak jsem si je přitiskla na obličej co nejsilněji, aby to alespoň nebylo vidět.

Dlouho bylo ticho. Po nějaké době jsem se odvážila odkrýt si obličej. Nepohnutě stál asi tři metry ode mě a tvářil se chladně. Neměl ve tváři žádný specifický výraz, ale bylo vidět, jak moc bojuje, aby to tak zůstalo.

"Ne, nepřišla jsem se ti vysmívat. To bych nemohla…" zašeptala jsem. Přivřel oči a zhluboka se nadechl, než znovu promluvil.

"Tak proč jsi tady?"

Teď, nebo nikdy. Buď to řeknu okamžitě, nebo se s tím budu muset prát po celý zbytek věčnosti. Tak do toho.

"Protože jsem ti přišla říct, jak moc tě miluju," vydechla jsem, dost rychle na to, abych se nemohla v půlce věty zarazit, kdybych si to rozmyslela. Naštěstí moje mysl nedohonila mou pusu. Nebo naneštěstí?

Tentokrát oči zavřel úplně. Chvíli jsme tam jen tak stáli a mlčeli; bála jsem se cokoliv říct, už bych nesnesla, kdyby se na mně znovu podíval tím spalujícím pohledem plným nenávisti.

Nakonec už jsem to nemohla vydržet. Vrávoravě jsem se postavila, otočila se a chystala se rozběhnout pryč. Daleko od něho, daleko odsud, daleko odevšud.

"Počkej," zastavil mě a jeho hlas překypoval emocemi. Pomalu jsem se otočila zpátky a marně potlačovala naději, která ve mně při zvuku jeho hlasu - tentokrát bez nenávisti - vzkypěla.

"Myslíš to vážně?" zeptal se nedůvěřivě a já jsem si všimla, že podvědomě zatíná ruce v pěst. Co se to děje?

Němě jsem přikývla. Když se znovu nějakou dobu nehýbal, vyložila jsem si to jako pokyn k tomu, abych už konečně odešla. Otočila jsem se a s hučením v uších a mlhou před očima jsem se vydala pryč. Chtěla jsem běžet, ale připadalo mi, že bych stejně hned upadla.

Ale moc daleko jsem nedošla, protože jsem do něčeho narazila. Do kamene?

"Nechoď pryč," řekl ten kámen a položil mi ruce na ramena. Zamrkala jsem, abych zahnala mlhu. Stál přede mnou, v celé své kráse. Tyčil se nade mnou jako bůh… Bůh čeho? Pomsty ne, na to byl jeho hlas moc jemný. Ale lásky také ne. Na to byl zase moc hrubý.

Cítila jsem zvláštní pálení v očích, jako kdybych se měla každou chvíli rozbrečet. Byl to zvláštní pocit, tak dlouho už jsem ho necítila…

Podlomila se mi kolena a byla bych se bývala skácela na zem, kdyby mě nechytily dvě silné ruce. Pevně jsem stiskla oči, abych zarazila to pálení. Cítila jsem, jak mě ty dvě ruce najednou rychle položily na zem, jako kdybych byla kus doběla rozžhaveného kovu. Přitom jsem ho ale nemohla pálit, nebo by mu to alespoň nevadilo.

Nebo mu vadil pouhý dotyk? Tolik mu vadilo, když se mě musel dotknout? Jaká muka jsem mu tedy způsobila, když jsem ho políbila? Proč mě teď prostě nenechá samotnou? Vždyť mě stejně nechce!

Stulila jsem se na zemi do klubíčka a bezmocně se roztřásla. Cítila jsem, jak mě znovu, sice pomalu, ale velmi jistě, opouští všechny smysly…

…ale neopustily mě úplně. Ne, protože než se to stalo, znovu jsem na sobě ucítila ty dvě silné ruce. Už mi nepřipadaly tak studené, jako vždycky předtím. Ale pořád byly stejně příjemné, stejně jemné, stejně opatrné, i když teď asi z jiného důvodu než kdysi, když už se nemusel bát o mé bezpečí. Myslím, že tentokrát se bál o to svoje.

Neotevřela jsem oči. Držela jsem je stále pevně zavřené. Doufala jsem, že vydržím dost dlouho, alespoň než odejde a nechá mě o konečně samotě s mými myšlenkami, přestane se mě snažit utěšit… Ale alespoň že už jsem se kontrolovala, kdoví, kolik toho z mé mysli stihl za těch pár vteřin zachytit…

Byl to paradox, vždyť jsem ho sama vyhledala, a teď chci, aby odešel? Nerozuměla jsem tomu.

A nebyla jsem k řešení ani o kousek blíž, když se jeho rty najednou prudce přitiskly na mé. Nezůstal jenom u letmého polibku jako já, ani zdaleka. Cítila jsem jeho vášeň a touhu, cítila jsem, jak všechny své pocity vložil do svých rtů.

Jeho ruce mě teď neobjímaly kolem ramen. Jedna jeho ruka mi přejížděla po tváři a po vlasech, až mi z toho běhal mráz po zádech. Druhou rukou mě držel kolem pasu a surově tiskl k sobě. Ale nebylo to dost surově. Nevím, kde se ve mně vzala taková touha, potřebovala jsem ho mít k sobě co nejblíže a ani to nebylo dost.

Na chvíli se trochu odtáhl. Roztřeseně jsem mu položila ruce kolem krku a hladově si přitáhla jeho obličej ke svému.

Bylo to úplně jiné, než líbat Thomase, mnohem lepší. Cítila jsem to jiskření, které mezi námi probíhalo, bylo to, jako kdybych si sáhla do zásuvky. Po zádech mi běhal mráz a já jsem věděla, že i kdybych milovala Thomase sebevíc, na prvním místě u mě vždycky bude Edward, ať se stane cokoliv.

Otevřela jsem oči, jenom abych zjistila, že on je má také otevřené a upřeně mě pozoruje, zatímco mi jeho ruce přejíždějí po zádech a jeho rty se ze mě snaží vysát poslední zbytky nepotřebného dechu.

A už jsem neviděla to tvrdé, chladné zlato, už to zase byly světlé, rozteklé karamelky, které jsem kdysi tak milovala. Které stále tak miluji…

Bylo to jako nebe. Cítila jsem, jak se moje duševní obrana hroutí, ale tentokrát to nebylo z toho důvodu, jako vždycky dřív, kdepak. Tentokrát to bylo kvůli něčemu úplně jinému. Kvůli něčemu přesně opačnému…

EDWARD CULLEN
Leželi jsme s Bellou uprostřed naší louky, já jsem měl hlavu položenou v jejím klíně. Byla to jedna z mých nejoblíbenějších představ. Nemluvili jsme, jenom jsme se jeden druhému dívali do očí, ale bylo to tak nějak intimnější, důvěrnější než kdybychom řekli tisíce slov.

Najednou se rychle naklonila a jemně mě políbila. To bylo divné. Často jsem míval halucinace, hlavně dřív, když se mi náhodou podařilo uklidnit mysl natolik, aby v ní pro ně bylo dost místa. Ale Bella v nich většinou jenom tak seděla a usmívala se na mně. Nikdy nic neudělala sama od sebe. To už jsem se zbláznil? Uvítal bych to. Takovéhle šílenství vůbec nebylo špatné.

Zvedl jsem ruku, abych ji pohladil po tváři. Měla tak jemnou kůži… Pod mým dotekem naklonila hlavu na stranu a slastně se usmála.

Najednou jsem něco uslyšel. Jestli to bylo zapraskání větvičky, zašustění listů nebo jenom zdání, netuším. Prudce jsem se nadechl a uvolnil tak dech, který jsem podvědomě zadržoval, abych své vysněné Belle neublížil, abych mohl zjistit, co to bylo za zvuk.

Jenže to, co jsem ucítil, bylo něco, co jsem naprosto nečekal. Otevřel jsem oči a uviděl jsem ji. Pocítil jsem nával radosti. Tak takovéhle šílenství bych si nechal líbit. Cítil jsem, jak se mi rty kroutí do úsměvu.

Udeřilo to jako blesk z čistého nebe. V jednu chvíli tam byla moje nádherná, lidská Bella, která se ale během setiny vteřiny změnila v rudooké monstrum. Úsměv, který se mi začal objevovat ve tváři, zmizel jako mávnutím kouzelného proutku.

Pár kroků ustoupila a mně se trochu ulevilo, ale stejně jsem se rychle postavil a pro jistotu jsem se přikrčil. Co kdyby se mnou chtěla bojovat?

"Co chceš? Přišla ses mi vysmívat?" řekl jsem a ani jsem se moc nenamáhal skrýt nevoli v mém hlase.

Padla na kolena a přitiskla si dlaně na tvář. Nic neříkala. Proč tu sakra je?! Nenapadal mě jediný důvod, co by tu měla dělat.

Po chvíli ruce z obličeje odtáhla. Nehýbal jsem se, jenom jsem se velmi pracně soustředil na to, abych si udržel neutrální výraz.

"Ne, nepřišla jsem se ti vysmívat. To bych nemohla…" zašeptala. Cítil jsem, jak se mi oči stáhly do tenkých čárek. Co tím sleduje? Zhluboka jsem se nadechl, abych si pročistil hlavu. Nepovedlo se, její nebeská vůně mi zaplavila všechny smysly. Udělal jsem si mentální poznámku: nedýchat.

"Tak proč jsi tady?"


"Protože jsem ti přišla říct, jak moc tě miluju," odpověděla okamžitě, možná až moc rychle. To nemohla myslet vážně. Copak si neuvědomila, jak moc mi tím jedním polibkem tam v Itálii ublížila? I když, já zrovna nemám o ubližování co mluvit. Zavřel jsem oči. A jsme u toho znovu. Jak se může takhle cítit? Tedy pokud říká pravdu. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a snažil se nevnímat její omamující vůni… Dýchat jsem prostě musel.

Znovu jsem otevřel oči a zjistil, že už je skoro pryč. Chtěla odejít? Proč?

"Počkej," zastavil jsem ji a tak nějak jsem se přestal starat o to, co je a co není slyšet v mém hlase. "Myslíš to vážně?" zeptal jsem se a zaťal ruce v pěst, abych jim zabránil natáhnout se a obejmout ji. Co když se mi vážně přišla vysmívat a tohle je jenom nějaký trik?
Nějaký špatný vtip?

Přikývla a já jsem čekal, že ještě něco řekne, ale po chvíli ticha se znovu otočila. Tentokrát šla pomalu, vypadala, jako kdyby měla každou chvíli upadnout.

Využil jsem toho, jak jde pomalu, oběhl ji a zastavil se před ní. Měla otevřené oči, ale přesto do mě narazila. Vždyť mě musela vidět!

"Nechoď pryč," řekl jsem a položil jí ruce na ramena. Trochu sebou cukla a potom několikrát zamrkala, jako kdyby nemohla uvěřit tomu, co vidí. A potom ji zradily nohy a začala padat k zemi. Rychle jsem ji chytil, chtěl jsem ji jenom podepřít, ale nevypadala, že by byla schopná sama stát, a tak jsem ji opatrně položil na zem a rychle pustil.

Nevím, proč jsem to udělal, ale na rukách, tam, kde se moje kůže dotýkala té její, jsem cítil zvláštní jiskření, jako kdyby mezi námi probíhal elektrický proud. Nebylo to nepříjemné, ale připadalo mi, že kdybych ji v tu chvíli nepustil, nemohl bych ji pustit už nikdy. Musel bych ji držet až do konce věčnosti…

Stulila se na zemi do klubíčka a roztřásla se.

…mu vadilo, když se mě musel dotknout? Jaká muka jsem mu tedy způsobila, když jsem ho políbila? Proč mě teď prostě nenechá samotnou? Vždyť mě stejně nechce!

Moje tělo reagovalo dřív, než jsem si stačil uvědomit, že to, co slyším, jsou její myšlenky. Být u ní tak blízko, vidět ji tak zranitelnou… Bylo to těžké. Ale ještě těžší by bývalo bylo v téhle chvíli od ní odejít. Nechat ji tam samotnou, jak chtěla. O tom jsem ani nedokázal vážně přemýšlet. Jak si to může myslet?!

Opatrně jsem se k ní sehnul a jemně ji objal. Bál jsem se, že mě odstrčí, a byl jsem připravený při první známce odporu rychle ucuknout a rozběhnout se do lesa, pryč, daleko od ní.

Nevím, jestli jsem v tu chvíli nevěděl, co dělám, vím jenom to, že ke mně najednou zavanul její omamující dech a potom byly mé rty na jejích.

Přitáhl jsem ji k sobě, ale cítil jsem, že nic není dost blízko. Chytil jsem ji jednou rukou kolem pasu a přitáhl si ji blíž. Ale pořád to nebylo dost. Nemohl jsem si pomoct, potřeboval jsem ji víc než cokoliv jiného na světě, dokonce i víc než krev… Moje druhá ruka bloudila po její tváři, objížděla jednotlivé tahy jejího obličeje a učila se ho zpaměti.

Ale potom mi došlo, co dělám. Co když jsem udělal něco špatně? Vždyť jsem to ani nechtěl udělat! Trochu jsem se odtáhl a otevřel oči. Kdy jsem je vlastně zavřel?

Ona měla oči zavřené a zrychleně dýchala. Položila mi třesoucí se ruce kolem krku, přitáhla si mé rty ke svým a hladově mě políbila. Tak, jako kdyby už nemělo být žádné zítra, jako kdyby tohle byly poslední chvíli před koncem světa. A já jsem věděl, že kdyby to tak opravdu bylo, kdyby měl nastat konec světa, nikde bych nebyl raději než tady a s nikým jiným než s ní.

Tentokrát jsem si dal pozor, abych nezavřel oči a moje sebeovládání bylo odměněno. Po chvíli je totiž i ona otevřela a podívala se do těch mých. Její oči byly velmi blízko a já jsem si všiml zlatavých kontur okolo jejích rudých zorniček.

Asi jsem si ani plně neuvědomoval, co to znamená, ale s čerstvou vlnou radosti jsem se ponořil hluboko do našeho doslova dech beroucího polibku. Ještě že nepotřebujeme dýchat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."