"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 31. část

10. května 2010 v 17:41 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

31. Rozloučení

BELLA SWANOVÁ
"Miluju tě," šeptal mi Edward do ucha a hladil mě přitom po tváři. Leželi jsme na louce - nevím, jak už jsme tu byli dlouho, ale myslím, že přinejmenším několik hodin - a nemohli jeden od druhého odtrhnout ruce, natož pak oči. Teď, když jsme se konečně zase našli, nechtěli jsme se jeden druhého pustit, aby se náhodou nerozplynul jako duch, jako mylná představa, jako zákeřná halucinace.


Usmála jsem se a zavřela oči. Položila jsem svou ruku přes tu jeho na své tváři. Potom jsem si povzdechla. Bylo to příliš krásné, aby to bylo reálné. Když jsem oči znovu otevírala, tak trochu jsem si myslela, totiž vlastně jsem byla přesvědčená, že tam nebude, že se zase vrátím do svého špinavého pokoje ve Volteře a že u mě bude Thomas, že mě bude těšit, bude mi pomáhat, přestože mu vždycky bylo a vždycky bude jasné, že mě nikdy neutiší.

Ale Edward tu byl. A podle výrazu v jeho očích jsem si byla jistá, že pokud to bude v jeho moci, pokud to bude záležet na něm, vždycky tu pro mě bude, vždycky bude stát při mně.

Natáhla jsem se a vtiskla mu lehký polibek na rty. Cítila jsem, jak se usmál, a pocítila jsem euforickou radost, když můj lehký polibek přetáhl daleko za hranici slušnosti. Ne že by mi to vadilo…

"Bello," vydechl a se zavřenýma očima opřel své čelo o mé. "Ach, Bello."

Neodpověděla jsem, nedokázala jsem snést to, že byl takhle blízko a honem jsem ho znovu políbila. Nevypadal, že by mu to bylo proti mysli. Přitáhl si mě blíž a cítila jsem, jak jeho ruce, doteď mi bloudící po zádech, pomalu zabrousily pod mé tričko. Na nic nečekal a začal mi ho opatrně svlékat. Nechala jsem ho, dokonce jsem mu i pár setin vteřiny pomáhala, ale tohle všechno bylo na mě trochu moc. Prudce jsem se mu vytrhla, ale byl to spíš instinkt, než záměr.

Najednou jsem zjistila, že stojím ve stínu stromů na kraji louky. Edward stále ležel na trávě uprostřed volného prostoru, opřený o loket. Rychle se znovu položil a díval se do mraků, ale než to udělal, zřetelně jsem viděla hlubokou bolest v jeho očích. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Co jsem to zase udělala? A potom jsem to ucítila. Důvod, proč jsem jednala tak, jak jsem jednala. Proč jsem Edwardovi způsobila takovou bolest, i když jsem si přísahala, že to už nikdy neudělám.

Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se do lesa, za vůní, na kterou jsem byla vyladěná, která mě tak volala.

EDWARD CULLEN
Moje srdce jásalo. Byl jsem plný radosti, připadalo mi, že každou chvíli prasknu, jak mě naplňovala.

"Miluju tě," zašeptal jsem jí do vlasů a pohladil ji po tváři. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že tu je, že leží v mé náruči. Chytila mě za ruku, kterou jsem měl na její tváři, a usmála se. Potom zavřela oči. Nelíbilo se mi to, chtěl jsem se jí do nich dívat. Chtěl jsem se v nich utopit, chtěl jsem pozorovat záblesky zlata v jejích krvavě rudých zorničkách.

Konečně mi začalo docházet, co tohle všechno znamená.

Naše rodina bude zase kompletní. Bude celá, bude šťastná… Už nebudu muset žít daleko od nich, aby mi nepřipomínali něco, na co jsem nechtěl myslet. Všechno bude tak, jak to má být. Jak to mělo být od té doby, co jsem Bellu potkal. Teď jsem tomu rozuměl. Věděl jsem, že jsem měl věřit Alici, když říkala, že Bella buď zemře, nebo že se z ní stane jedna z nás. Byla si tím tak jistá a já jsem málem přijal tu možnost, která mi byla odpornější. Málem jsem o Bellu přišel úplně. S hrůzou jsem si uvědomil, co bych způsobil, kdyby mi Volturiovi splnili mou žádost o smrt.

A také jsem si uvědomil, čemu se Aro tak smál, když jsme s Alicí byli ve Volteře. Došlo mi, že pravděpodobný důvod jeho odmítnutí byla právě Bellina přítomnost, zřejmě považoval za zajímavé pozorovat její chování. Nebo ji chtěl potrestat? Stáhly se mi útroby, když jsem si uvědomil, že jí chtěl ublížit, že jí ublížil tím, že mě přijal mezi svou "gardu".

Z chmurných myšlenek mě vytrhly její rty, když se jemně přitiskly na mé. Nevěnoval jsem pozornost tomu, co dělám, věděl jsem jenom, že ji chci mít k sobě co nejblíže. Potřeboval jsem ji.

Cítil jsem, že naše rty jsou spojené už trochu moc dlouho, a tak jsem se jemně odtáhl a opřel naše čela o sebe.

"Bello," zašeptal jsem a zavřel oči. "Ach, Bello."

Nic neřekla. Jenom se trochu natáhla a znovu mě vtáhla do víru žhavého polibku. Tentokrát jsem to nevydržel. Nedokázal jsem své ruce zastavit, bylo to zhola nemožné. A když už o tom mluvím, ani jsem nechtěl. Vklouzl jsem rukama pod její tričko a po chvíli jsem ho začal pomalu nadzdvihávat, zatímco jsem se jedním loktem opíral o zem, snažil jsem se udržet rovnováhu. Vypadalo to, že se jí to líbí, že jí to není nepříjemné, ale jenom do chvíle, kdy mi najednou zmizela z rukou. Zmateně jsem se rozhlédl.

Stála na hranici stromů a zmateně se rozhlížela. Cítil jsem, jak se můj výraz mění a jak se pode mnou podlamuje loket, o který jsem se opíral. Najednou jsem zjistil, že ležím na zádech a zírám na nebe. Po chvíli jsem uslyšel svist větru, a když jsem se znovu podíval tam, kde předtím stála, už tam nebyla.

Udělal jsem něco špatně? Vypadala, že tu chce být, že tu je ráda…

Potom mi ale něco došlo. Za celou tu dobu, co jsme tu byli - a byla to dlouhá doba - neřekla jediné slovo o tom, co ke mně ve skutečnosti cítí. Ano, řekla to předtím, když sem přišla, ale už to nezopakovala. Co když to řekla jenom proto, aby…

Ne, to by ona nikdy neudělala.

Co ty víš? našeptával mi tichý hlásek někde vzadu v mé hlavě. Vždyť ji ani neznáš! Už to není ta křehká, hodná Bella, která by neublížila ani mouše a kterou ty jsi znal a miloval!

Zmlkni! Musel jsem ho zastavit. Nemohl jsem se nechat přesvědčit. Nějak to dopadne a já se s tím vyrovnám. I kdyby to pro mě mělo dopadnout špatně, jak to teď vypadá. Musím se s tím vyrovnat. Musím se snažit, aby naše rodina zůstala rodinou, aby to neskončilo jako předtím…

BELLA SWANOVÁ
Neběžela jsem dohromady ani deset vteřin, ale přesto jsem uběhla obrovskou vzdálenost. Thomasova vůně byla stále silnější, jako by mi chtěla dokázat, že běžím správným směrem. Ale to nebyla pravda, a já jsem to věděla. Běžela jsem přesně opačným směrem, než bych měla. Běžela jsem pryč od Edwarda, ale měla jsem běžet k němu. K Edwardovi - to byl můj jediný povolený směr. Jediný možný směr.

Přesto jsem teď běžela přesně na opačnou stranu.

Na chvíli jsem se nerozhodně zastavila. Teď, když jsem v tom, co chci udělat, měla úplně jasno, bylo to najednou tak těžké… věděla jsem, že Thomasovi zlomím srdce, až mu řeknu to, co musím. Ale zároveň jsem věděla, že to, co se chystám udělat, je jediná možná cesta, jak si uzdravit to své. Věděla jsem, že se chovám jako sobec, ale v tomhle jsem nemohla dát přednost ostatním před sebou. Prožila jsem si tak dlouho v bolesti a smutku, že už bych to déle nevydržela. A vyhlídka společného šťastného života po Edwardově boku… Pokušení bylo jednoduše moc silné.

Zřejmě jsem se ale zastavila pozdě, protože po pár setinách vteřiny jsem uslyšela váhavé kroky a po dalších pár setinách vteřiny jsem ho i uviděla. Šel opatrně, pravděpodobně mě nechtěl vyděsit.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uvolnit všechny svaly v těle, chtěla jsem mu ukázat, že jsem na dobré cestě. Chtěla jsem, aby viděl, že už necítím žádnou bolest, že jestli ještě nejsem úplně vyléčená, tak rozhodně brzy budu. Prostě že už nebude mít žádnou práci.

Ale zarazila jsem se, když mi došlo, že jsme nebyli zas až tak daleko od louky, kde, jak jsem doufala, zůstal Edward, takže by mohl bez problémů slyšet moje myšlenky. A to jsem nechtěla. Mohl by si myslet, že jsem změnila názor, mohl by získat milný dojem, že ho nechci. V tu chvíli jsem si vzpomněla na jeho výraz těsně předtím, než si znovu lehl. Pravděpodobně už ten dojem získal.

V ten samý moment, kdy mi došlo, že jsem mu ublížila, jsem pocítila tak ostrou bolest jako ještě snad nikdy. Teď, když jsem ho znovu získala, když mě díra v hrudi konečně přestávala bolet, byla bolest ještě nesnesitelnější. Ublížila jsem mu!

Další důvod, proč bych se neměla snažit, aby Thomas viděl, že už mě nemusí léčit, teď by totiž musel.

"Bello," oslovil mě jemně a vztáhl ke mně ruku. Přinutila jsem svou tvář zkroutit se do veselého úsměvu. Myslím, že se mi to povedlo, protože se udiveně zastavil.

"Ahoj," pozdravila jsem ho. Vypadal, že nedokáže najít, kde má v mozku centrum řeči. To jsem se za těch pár dní tolik změnila? "Poslyš, Thomasi, chtěla bych se omluvit."

"Za co?" zeptal se zmateně, když se vzpamatoval.

"Za všechno. Za to, jak jsem se chovala ve Volteře, i za to, jak jsme se setkali na pláži. Prostě za všechno." Chvíli jsme na sebe beze slov zírali, než mu došlo, co vlastně říkám.

"Ne, Bello, neomlouvej se." Přiblížil se ke mně a položil mi ruku na rameno. "Mělas na takové chování nárok. Vůbec se nemusíš omlouvat."

Znovu jsem se usmála. Jsem přesvědčená, že tentokrát můj úsměv vypadal opravdověji.

"Pojď, vrátíme se ke Cullenovým," navrhl. Zavrtěla jsem hlavou.

"Vrátíme se tam později. Potřebuji si s tebou promluvit."

Napadlo mě, že si mé 'promluvit si' možná špatně vyložil. Jeho stisk na mém rameni zesílil. "Promluvit si můžeme, až se vrátíme do Volterry. Tam na to budeme mít klid."


"To je právě ono," zašeptala jsem a úsměv z mé tváře zmizel. Naklonil hlavu a stranu.

"O čem to mluvíš?" zeptal se udiveně.

"No, víš, já už se do Volterry nechci vrátit." Odvrátila jsem pohled od jeho hlubokých červených očí; nemohla jsem se do nich dívat. Viděla jsem v nich tolik obav, tolik smutku…

"Proč?" nechápal. Chytil mě za bradu a otočil mě tak, abych se mu podívala do očí. Sklopila jsem pohled, abych to udělat nemusela.

"Víš," povzdechla jsem si. "Byla to hodně nešťastná etapa mého života - totiž existence. A hodně bolestivá. Ale teď všechno nabralo nový směr," odpověděla jsem a vzhlédla. Marně jsem pátrala po jakémkoliv záblesku emocí. Pečlivě udržoval svůj výraz neutrální. Po chvíli mu unikl tichý povzdech.

"Asi jsem věděl, že to takhle musí dopadnout. Edward si to rozmyslel, viď?" řekl s povzdechem.

"Rozmyslel si co?" nechápala jsem.

"No, to, že nás nechá na pokoji. Cestou z Itálie jsme spolu uzavřeli menší dohodu. Řekl, že viděl, jak jsi se mnou byla šťastná, a že si myslí, že by nám neměl překážet. Chtěl, abych se s tebou vrátil domů a on sám měl zůstat se svou rodinou."

"Řekl ti, že viděl, jak jsem s tebou šťastná?" ujišťovala jsem se, jestli jsem ho dobře slyšela. Jak to mohl říct? Vždyť s Thomasem jsem jenom přežívala, nikdy jsem s ním opravdu šťastná nebyla! Možná mě tu a tam vyvedl z neštěstí, možná mi občas pozvedl náladu, ale nikdy jsem s ním nebyla šťastná. To jsem ovšem nahlas říct nemohla a naštěstí jsem se zarazila včas. Ale Thomas mě znal a sám dobře věděl, jak to vlastně bylo.

"Věděl jsem, že bys nikdy nemohla žít ve Volteře, kdyby ti nepřipadalo, že tam být musíš. Ale on nepřipouštěl jinou možnost. A také jsem věděl, že kdyby existovala jen nepatrná naděje, že bys mohla zůstat s ním, skočila bys po té možnosti jako hladový lev po kousku krvavého masa. A víš co? Myslím, že jsem rád, že si to uvědomil."

Němě jsem na Thomase zírala. Takže dohoda? A ještě k tomu všemu o tom, že mě Edward nechá Thomasovi, protože jsem mu s ním připadala šťastnější?

"Pojď, vrátíme se ke Cullenovým, chtěl bych se s nimi rozloučit," přerušil Thomas dlouhé ticho, které mezi námi zavládlo. Vděčně jsem se usmála. Byla jsem ráda, že jsem se ve svém odůvodnění mohla vyhnout tomu, že jsem Edwarda vlastně přemlouvala, abych tu mohla zůstat, že to nebyl on, kdo přemlouval mě. Myslím, že by to Thomasovi zbytečně ublížilo.

Chytil mě za ruku a dali jsme se do běhu. Nenápadně jsem se snažila vést ho dalekou oklikou kolem louky, kde jsem opustila Edwarda, abychom mu nezkřížili cestu. Vypadalo to, že si toho Thomas ani nevšiml.

Doběhli jsme na dohled velkého bílého domu a v mlčenlivé shodě jsme oba zpomalili. Pomalým krokem jsme ruku v ruce došli ke dveřím. Tam jsem svou ruku z té jeho vykroutila. Potom jsem zaklepala.

Otevřela Rosalie.

"Přišli jste se rozloučit?" zeptala se jízlivě. "Je mi líto, Isabello, že tu Edward teď není, bohužel mu nemůžeš znovu zlomit srdce," pokračovala. Myslím, že bych po ní skočila, kdyby nezasáhl Thomas a znovu mě tak nezachránil.

" jsem se přišel rozloučit, Rosalie. Bella se se mnou nevrací. I když," řekl a podíval se na mě. "Myslím, že ani já ve Volteře moc dlouho nepobudu. Pokud mě Aro hned nevyžene," slabě se usmál, "odejdu hned, jakmile mu předám zprávu, že Isabella Volturiová už víckrát Isabellou Volturiovou není."

Opětovala jsem jeho úsměv a potom obrátila pohled zpátky na Rosalii. Ta stála strnule ve dveřích. Po pár vteřinách ustoupila ke straně, abychom mohli projít dovnitř.

Všichni přítomní Cullenovi - protože Edward tu pravděpodobně ještě nebyl, protože jsem nedokázala zachytit jeho čerstvou stopu - zřejmě už slyšeli náš rozhovor, protože se shromáždili v hale. Postavila jsem se těsně vedle dveří, abych nechala Thomasovi prostor k rozloučení, a doufala, že mi nebudou věnovat přílišnou pozornost.

I když, to by potom Alice nemohla být Alice.

"Bello!" vykřikla a hnala se ke mně. "Páni, jsem tak ráda, že jsi tady! Musíš mi toho tolik vyprávět! A taky musíme jít nakupovat!"

"Alice," pokusila jsem se zastavit ten příval slov.

"Kde máš Edwarda?" Na chvíli se odmlčela a podržela si mě na délku paží. Připadala jsem si dost divně, Alice byla o tolik menší než já… "Musíme ti koupit něco pořádného na sebe, takhle přece nemůžeš chodit. A kde máš vůbec ostatní věci? Přece jsi sem nepřijela jenom tak! A mohla bys něco udělat s tím, že tě nevidím? Hrozně mě to znervózňuje!"

"Alice!" Ztichla. Nadechla jsem se. "Promluvit si můžeme později. Teď by ses možná měla rozloučit s Thomasem, ne?"

"Ale slib mi, že spolu pak pojedeme nakupovat, viď?"

Podívala se na mě tak dojemnýma štěněčíma očima, že jsem nemohla říct ne.

"Pozdějc. Ale slibuju, že určitě pojedeme."

Šťastně se usmála a pustila mě. Teprve potom obrátila svou pozornost zpět k Thomasovi. Věděla jsem, že ostatní by si se mnou také určitě chtěli promluvit, ale byla jsem jenom ráda, že si všechny svoje uvítací řeči nechali napotom. Nebyla jsem si jistá, že bych to v tu chvíli zvládla.

Ještě mi zbývalo udělat jednu věc. Rozhlédla jsem se po pokoji. Zrak mi padl na stolek s telefonem, vedle něhož ležel blok a na něm propiska. Nemohla jsem nechat Thomase odjet do Volterry jen tak; byla jsem si dobře vědomá toho, jak jsem pro Ara důležitá a jaké všechny problémy by mohlo Thomasovi způsobit, když mě s sebou nepřivede. Vytrhla jsem z bloku jeden papír a popadla propisku, abych rychle naškrábala dopis do Volterry. Snažila jsem se v něm veškerou zodpovědnost vzít na sebe.

Thomas si postupně potřásl rukou se všemi Cullenovými a vyměnil si s nimi pár zdvořilostních frází, než se konečně dostal ke Carlisleovi.

"Chtěl bych vám moc poděkovat," řekl mu. "Nevěřil jsem, že by bylo možné takhle dlouho vydržet bez lidské krve. Stali jste se pro mě velkou inspirací. Vynasnažím se následovat váš styl života tak, abych vás nezklamal."

Carlisle se na něho přívětivě usmál. "Jsem rád, že jsme ti mohli pomoci, Thomasi. A jsem si jistý, že nás nezklameš. Třeba se ještě setkáme," odpověděl. Potom ustoupil pár kroků dozadu a objal Esme kolem ramen.

Thomas se na všechny ještě jednou usmál, poděkoval a vyšel ven. Já jsem ho následovala, na zádech jsem až příliš cítila upřené pohledy všech členů Cullenovic klanu. Zastavili jsme se před dveřmi.

"Mám Arovi od tebe něco vyřídit?" zeptal se mě Thomas napůl z legrace. Podala jsem mu svůj dopis.

"Dej mu prosím tohle. A vyřiď mu, že mu děkuji za azyl, který mi poskytl, když jsem to potřebovala, a že kdyby někdy on potřeboval mou pomoc, ať se na mě neváhá obrátit," dodala jsem se sotva znatelnou stopou sarkasmu v hlase. Samozřejmě, že jsem nechtěla, aby se na mě Aro kdy obracel o pomoc, a žádnou vděčnost jsem k němu necítila - jak bych také mohla, za to utrpení, kterého se mi u něho dostalo - ale chtěla jsem, aby si Thomas nepřipadal, jako že jde na popravu.

"A Thomasi?" vzpomněla jsem si ještě na něco, když už se obracel. "Díky."

Usmál se na mě.

Pomalu překonal mezeru, která nás dělila, a opatrně mě objal. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jeho obětí opětovala.

"Budeš mi chybět, Bello," zašeptal mi Thomas do vlasů. Nemohla jsem jinak, než mu odpovědět podobně.

Po chvíli se odtáhl a podržel si mě od sebe na délku paží.

"Měj se hezky, Bello. Sbohem."

Dal mi lehkou pusu na tvář a já jsem zavřela oči a zachvěla se. Pořád mi asi nedocházelo, co jsem to vlastně udělala. Odmítla jsem se vrátit do Volterry, odmítla jsem se vrátit domů. A proč? Kvůli nejisté budoucnosti s Edwardem?

V duchu jsem se musela okřiknout. Budoucnost s Edwardem jsem už přeci měla jistou!

Když jsem oči znovu otevřela, byl už Thomas pryč. Povzdechla jsem si a posadila se na schod s hlavou v dlaních. Už není cesty zpátky. Je jenom cesta dopředu. A tahle cesta se spojovala s tou za Edwardem, to jsem věděla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."