"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Věčná láska mrtvých srdcí - 32. část

11. května 2010 v 18:43 | Akka |  Věčná láska mrtvých srdcí

32. Návrat

EDWARD CULLEN
Když už jsem samotu na louce nemohl vydržet, rozběhl jsem se domů. Ne, že bych potřeboval něčí společnost, ale už jsem prostě nemohl být sám na tomhle konkrétním místě, na naší louce.


Cesta domů by mi bývala nezabrala víc než pár minut, ale asi v půlce jsem zpomalil do normální lidské chůze, připravený zastavit, kdybych se moc přiblížil k někomu, s kým jsem v téhle chvíli zrovna nechtěl mluvit.

Bylo to zvláštní, nechtěl jsem být sám, ale zároveň tu bylo pár lidí, které jsem opravdu nechtěl vidět. Jako například Bella.

Nechápejte mě špatně, samozřejmě, že jsem ji chtěl vidět, ale zrovna teč jsem nevěděl, co si mám myslet. Ano, byl jsem odhodlaný přizpůsobit se tomu, čemu se rozhodne ona, ale zároveň jsem nutně potřeboval, aby zůstala se mnou… A tím jsem si zrovna nebyl až tak moc jistý.

Došel jsem ke kraji lesa a mezi posledními stromy jsem uviděl záblesky bílých stěn našeho domu. Pomalu jsem ho obešel, abych se dostal k hlavnímu vchodu, ale nerozhodně jsem se zastavil, když jsem uviděl, jak po schodech ven jde Bella ruku v ruce s Thomasem. No, možná ne ruku v ruce, ale šli hodně blízko u sebe.

Thomas je vážně milý, slyšel jsem Carlisleovy myšlenky.

Pokusil jsem se zaostřit svůj talent na dvojici před dveřmi, ale Bellina záhadná obrana stále fungovala, neslyšel jsem ani slovíčko.

Mluvili tak tiše, že jsem je neslyšel, ani když jsem uši napínal sebevíc.

A potom ji objal.

Musel jsem sebrat veškerou svou sílu vůle, abych se nerozběhl za nimi a neodtrhl je od sebe. Chvíli stáli ve vzájemném objetí a potom se Thomas odtáhl. Pozoroval jsem, jak se jeho rty pohybují a potom jsem najednou nemohl dýchat. Thomas Bellu políbil.

Ne, ne na rty, jenom na tvář. Ale stejně…

Thomas se naštěstí pro něho hned odtáhl. A potom se k mému překvapení otočil a odběhl pryč. Bella ještě chvíli stála na místě; vypadalo to, že se za ním dívá. Po chvíli se jí zachvěla ramena a ona se posadila na nejnižší schod, hlavu si položila do dlaní. Vypadala tak bezbranně…

Pomalým krokem jsem k ní došel; nepohnula se. Nechtělo se mi věřit tomu, že by mě neslyšela, že by si mě nevšimla…

Zastavil jsem se asi dva metry od ní.

"Bello?" vydechl jsem. Prudce vzhlédla.

"Edwarde," zašeptala a postavila se. Rukama si nepřítomně oklepala prach ze svého roztrhaného oblečení. "Promiň, že jsem tak utekla, nevím, co mě to napadlo…" Otočila hlavu stranou.

Udělal jsem dva kroky dopředu a položil jí ruku na tu vzdálenější tvář, aby se na mě podívala. Nic jsem neřekl. Ale ona ano, jako by věděla, co mi v tu chvíli udělá radost, jako kdyby mi četla myšlenky…

"Miluju tě, Edwarde. Můžeš mi ještě odpustit?"

BELLA SWANOVÁ
"Bello?" probral mě ze zamyšlení tichý hlas. Edwardův tichý hlas. Podívala jsem se na něho. Stál kus ode mě a s opatrným výrazem v očích mě pozoroval, jako kdybych se měla najednou otočit a s křikem utéct. Jako tehdy, když mě poprvé přivedl do tohoto domu, když mi prozrazoval jeho tajemství a tajemství své rodiny…

Ale jak bych mohla utéct?

"Edwarde," zašeptala jsem, když jsem si uvědomila, že na sebe jen tak zíráme už pěknou dobu. Vyskočila jsem na nohy a na jazyk se mi nahrnul příval slov, o kterých jsem ale věděla, že jsou špatná, že bych měla říkat něco úplně jiného… "Promiň, že jsem tak utekla, nevím, co mě to napadlo…"

Musela jsem se otočit, nemohla jsem se mu dívat do těch zraněných očí, když jsem věděla, že ten, kdo mu ublížil, jsem byla já.

Ucítila jsem na tváři jeho ruku, otočil mi hlavu k sobě. Vypadal, jako kdyby chtěl něco říct, ale potom si to asi rozmyslel. Tvářil se tak smutně, tak neskonale nešťastně…

"Miluju tě, Edwarde," slyšela jsem se najednou říkat. "Můžeš mi ještě odpustit?"

Smutek v jeho očích se najednou změnil na zmatek a nepochopení.

"Co bych ti měl odpouštět, Bello?" zeptal se. Vytrhla jsem se z jeho sevření a udělala pár kroků směrem k lesu.

"Všechno. To, jak jsem se k tobě chovala ve Volteře, jak jsem se k tobě chovala tady, jak jsem se k tobě chovala před chvílí… Prostě všechno."

Během pár setin vteřiny mě dohonil, a já pocítila ohromnou radost, když mě zezadu objal.

"Není co odpouštět, Bello. Stačí, když už navždy zůstaneš se mnou, když už mě nikdy neopustíš…" Trochu mě stiskl a potom mě ve svém objetí otočil čelem vzad. Najednou jsem se mu dívala přímo do očí. "Pokud ovšem sama chceš…"

Nechal tu větu viset ve vzduchu, jako kdyby to byla nějaká složitá filozofická otázka.

"Kdybych nechtěla, myslíš, že bych nechala Thomase jen tak odejít?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. Nic neříkal, jenom si mě zkoumavě prohlížel.

"On odešel? Napořád?" zeptal se. Nevím proč.

"Ano," odpověděla jsem. "Napořád. Vrací se do Vol - "

Nedokázala jsem to doříct, protože v tu chvíli se jeho rty prudce přitiskly na mé. Zapletla jsem ruce do jeho vlasů a nechala se unášet vášní našeho polibku.

Ale Edward se dost brzy odtáhl. Nechápala jsem proč, ale rozhodla jsem se to respektovat, a tak jsem si jenom opřela hlavu o jeho hruď. Cítila jsem, jak mě hladí o zádech, a prohrabávala jsem se mu jeho bronzovými vlasy.

EDWARD CULLEN
"On odešel? Napořád?" vyhrkl jsem - potřeboval jsem se ujistit, že tohle nebyl další její úskok.

"Ano," přikývla a z mého netlukoucího srdce spadl obrovský. "Napořád. Vrací se do Vol - "

Už jsem to nevydržel, ani jsem ji nenechal domluvit. Potřeboval jsem slyšet její hlas, byl pro mě jako živá voda, ale v tu chvíli jsem ještě mnohem víc potřeboval cítit její rty na svých.

Cítil jsem, jak v tom polibku ztrácím sám sebe, jak se celý oddávám andělovi ve svém náručí…

Prudce jsem se odtáhl - nemohl jsem dopustit, aby zase utekla jenom kvůli tomu, že bych moc pospíchal. Doufal jsem ale, že to nebylo až moc prudce, aby si to nevyložila špatně, ale nevypadalo to. Spokojeně se o mě opřela a zavřela oči.

Vychutnával jsem si naši chvíli soukromí a býval bych si ji vychutnával ještě déle, kdyby ze dveří za námi nevyběhla nadšená Alice a v těsném závěsu za ní Emmett. Překvapeně jsem zjistil, že neslyším jejich otravné myšlenky. Znovu jsem zapomněl na Bellin užitečný talent…

"Naše malá sestřička se vrátila!" zvolal Emmett a strčil do Alice, která běžela těsně před ním, chtěl ji předběhnout. Alice zavrávorala a než jsem stihl cokoliv udělat, leželi jsme všichni čtyři v trávě na jedné velké hromadě. A pak že upíři mají dokonalou rovnováhu!

Vzduch najednou naplnil melodický smích. Zněl tak krásně, jako by ani nebyl z tohoto světa… Vymotal jsem se zámětí rukou a nohou, abych se podíval, jaké andělské stvoření se tak nádherně směje.

"Emmette, slez ze mě," prosila zadýchaně Bella a potom se rozesmála, když ji Emmett začal lechtat. Byl to její smích!

"Em-em-mette!" snažila se ze sebe dostat mezi záchvaty smíchu. Odstrčil jsem Alici, která se ještě pořád vzpamatovávala ze svého pádu - tohle se jí nepodařilo už hodně dlouho, aby se tak nedůstojně válela na zemi - a skočil po Emmettovi. Chvíli jsme se ještě v zápasnickém sevření kutáleli po zemi, ale když jsme byli v bezpečné vzdálenosti od Belly, hned jsem ho pustil. Zvedl jsem se a oprášil si imaginární smetí z kalhot.

Když jsem se narovnal, viděl jsem, jak Bella stojí v sesterském objetí s Alicí, obě viditelně velmi šťastné. Zaslechl jsem pobavené uchechtnutí a podíval jsem se po jeho původci. Zbytek naší rodiny stál na schodech před dveřmi a shovívavě nás pozoroval.

Došel jsem k Belle s Alicí, které si teď tiše povídaly, a chytil ji za ruku.

BELLA SWANOVÁ
Ucítila jsem, jak do nás něco tvrdého narazilo. Můj první instinkt, vypěstovaný při mém pobytu ve Volteře, mi říkal, že bych se měla bránit, že nás někdo napadl. Ale ten rychle zmizel. Poznala jsem Emmettovo veliké svalnatě tělo a když už jsme u toho tak i jeho hlas. Rozesmála jsem se, když jsme se všichni složili na zem.

"Emmette, slez ze mě!" Neslezl. Ale začal mě lechtat. "Em-em-mette!" Nemohla jsem dýchat.

A najednou Emmett zmizel. Rozhlédla jsem se a uviděla, jak se s Edwardem válí na zemi v jednom chumlu rukou a nohou. A také jsem uviděla Alici, jak se opatrně zvedá kousek ode mě. Pomohla jsem jí na nohy a objala ji.

"Chybělas mi, Bello," zašeptala mi do ucha. "Vážně jsi mi chyběla, sestřičko."

"Ty mě taky Alice," odpověděla jsem a stiskla ji pevněji. Svoji sestru…

Po chvilce mě pustila a já jsem si vzpomněla, jak mě prosila, abych něco udělala s tím, že mě nevidí. Zhluboka jsem se nadechla a uvolnila se. Dovolila jsem tak Alici a Jasperovi, aby na mě jejich dary mohly působit. Alice se na mě vděčně podívala.

"Díky, to je lepší," zašeptala. "Konečně tě zase vidím." Usmála jsem se.

Koutkem oka jsem viděla, jak se k nám blíží Edward. Podívala jsem se na něj se šťastným úsměvem na rtech. Chytil mě za ruku a jemně mě vedl ke schodům do domu, kde se shromáždil zbytek jeho rodiny. Prošli jsme kolem nich a došli do obýváku, kde si sedl na křeslo a stáhl mě k sobě na klín. Položila jsem hlavu na jeho rameno a pozorovala, jak si ostatní také sedají, Carlisle s Esme vedle sebe na pohovku, potom Emmett s Rosalií na druhou a Jasper s Alicí na klíně na schody. Rozpačitě jsem se zavrtěla. Neměla jsem tušení, co bych měla říct.

"Ehm… Já…" začal několikrát Carlisle, vypadal, že stejně jako já nedokáže najít ta správná slova. "Totiž… ehm… Rádi tě vidíme, Bello," řekl nakonec. Neodpověděla jsem, jenom jsem se slabě usmála. "A myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že tě i rádi přivítáme zpátky mezi námi. Bez tebe vlastně nikdo z nás nebyl sám sebou."

Snažila jsem se svým výrazem vyjádřit svou vděčnost, ale jsem přesvědčená, že se mi to nepodařilo. Cítila jsem, jak mě Edward přivinul pevněji k sobě.

"Ráda tu zůstanu, Carlisle, pokud vás tak nebudu moc obtěžovat…" odpověděla jsem, protože mi připadalo, že bych alespoň něco říct měla.

"Ale to v žádném případě nehrozí, Bello!" přerušila mě Esme. Podívala jsem se na ni. Tvářila se tak mile, tak mateřsky, až se mi z toho začalo chtít brečet, jak mě to dojalo. Že bych po pěti letech neštěstí našla znovu matku? Rodinu? Zavřela jsem oči a znovu se opřela o Edwarda. Jeho ruka mi kroužila na zádech, uklidňovala mě.

Potom najednou nastal naprostý zmatek. Všichni najednou vyskočili na nohy a všichni najednou se řítili na nás s Edwardem. A během pár setin vteřiny jsem se ocitla v obrovském medvědím objetí, v chumlu rukou, hlav a vlasů, jak se ke mně každý chtěl dostat, jak mě každý chtěl alespoň poplácat po zádech.

Byla jsem ve svém živlu, byla jsem šťastná. Sem jsem patřila, tady jsem byla opravdu doma.

"Vítej zpátky, Bello."

"Chybělas nám, Bello."

"Je fajn, že jsi zpátky, Bello."

A když se mě všichni nabažili, když mě všichni objali a když se všichni ujistili, že tu zůstanu, alespoň nějaký čas, nechali nás konečně s Edwardem samotné. I když neochotně, nakonec se všichni pomalu rozešli do svých pokojů.

Edward mě popadl do náruče a vyběhl se mnou z domu. Běžel dlouho a já jsem se mu celou cestu dívala do očí. Postavil mě na zem a já jsem zjistila, že mě odnesl zpátky na louku.

"Aby nás neslyšeli," vysvětlil, když jsem se na něho nechápavě podívala. Povzdechla jsem si a posadila se.

"Chceš slyšet, jak jsem se dostala do Volterry?" zeptala jsem se s útrpným výrazem.

Chvíli mě pozoroval, potom si sedl proti mně a vzal mé ruce do svých.

"Kdepak, Bello. Teď ne. Až někdy jindy," řekl a jeho palec kreslil na hřbetě mé ruky nepřítomná kolečka. "Teď bych chtěl vědět, co jsem udělal špatně. Víš, proč jsi utekla…" Jeho hlas postupně ztrácel na hlasitosti, až utichl úplně.

Mlčela jsem.

"Ale jestli nechceš, samozřejmě mi t říkat nemusíš," dodal rychle. Sklopila jsem hlavu; nemohla jsem se mu dívat do těch utrápených očí.

"Chci ti to říct. Není to tajemství. Ucítila jsem Thomase," řekla jsem po pár dlouhých vteřinách se slabým úsměvem. To, že jsem ho vlastně cítila proto, že jsem na něm v uplynulých pár letech byla více méně závislá, že jsem za ním běžela proto, že jsem byla tak moc zvyklá za ním vždycky přiběhnout, aby mi pomohl, protože on to vždycky udělal, a navíc byl jediný, kdo měl dostatek trpělivosti a soucitu, aby se o to vůbec snažil.

"Ucítila jsi Thomase? Nic víc?" ptal se s nadějí. Ale potom se zamračil. "Ale proč - "¨

"Protože jsem s ním potřebovala mluvit a nechtěla jsem, aby se to, že jsem se rozhodla tu s tebou zůstat, dozvěděl nějak jinak a od někoho jiného než ode mě. Jsem jeho dlužníkem, alespoň takhle jsem mu mohla splatit byť jen velmi malou část svého dluhu." Odvrátila jsem hlavu a hypnotizovala své ruce. Podvědomě jsem popotáhla - překvapilo mě, že jsem si to za tu dobu, co nejsem schopná brečet, neodvykla. "Udržoval mě v chodu, víš, bez něho bych se ve Volteře nikdy nedokázala přinutit alespoň trochu fungovat…"

"Ššš, Bello. To nic…"

Přitáhl si mou hlavu na rameno a hladil mě po temeni. Dlouho jsme tam tak seděli, kromě jeho ruky na mé hlavě se ani jeden z nás nehýbal.

"Dokážeš mi někdy odpustit, že jsem tě tu nechal? Že jsem tě opustil?" vyhrkl najednou. Vzhlédla jsem.

"Tobě už jsem dávno odpustila, Edwarde," řekla jsem. "Jediný, komu jsem ještě neodpustila, jsem já, za to, že jsem se nesnažila žít tak, jak by se slušelo, že jsem ublížila Jacobovi, Charliemu… všem. A vlastně ještě jsem neodpustila Victorii, i když k tomu už se blížím," usmála jsem se.

Pocítila jsem uspokojení, když zármutek v jeho očích vystřídala zvědavost.

"Dala mi to, o co jsem přišla, proč jsem skončila svůj lidský život tak, jak jsem ho skončila. Dala mi tebe," odpověděla jsem na jeho nevyřčenou otázku a dotkla se prstem špičky jeho nosu. "Miluju tě."

"A já tebe," řekl se širokým úsměvem. "Páni, tak na tohle bych si rychle zvykl," dodal. "Myslím na to, cos mi řekla," vysvětlil mi svou myšlenku, ani nečekal, až jsem se stihla zatvářit nechápavě.

Zadívala jsem se mu hluboko do očí a než jsem se v nich docela utopila, stihla jsem mu ještě odpovědět: "Uslyšíš to, kdykoliv budeš chtít."

Zlehka jsme se natáhla, abych ho mohla políbit. S úsměvem na rtech se sklonil, abych na něho dosáhla. Lehké políbení se ale proměnilo v hlubší a plnější polibky. Ani jeden jsme nedokázali naši nezkrotnou touhu udržet na uzdě, a ani jeden jsme se o to nechtěli snažit.

Stáhla jsem Edwarda na zem, a přitiskla se k němu tak pevně, abych se od něj nemusela ani na vteřinu odtrhnout. Jemně mi přejížděl konečky prstů po břiše a jeho polibky mi tančily na krku a našeptávaly mé kůži, jak moc mě miluje. Čas od času se jemně odtáhl, aby to mohl zašeptat nahlas. Tak ráda jsem to poslouchala, ale v těchhle chvílích jsem ho to většinou ani nenechala doříct, tak moc jsem potřebovala cítit jeho rty na svém těle…

Nadzvedla jsem se, abych mu mohla sundat tričko a nemohla jsem si nevšimnout jeho výrazu. Byl plný skrytého očekávání a něhy, která ve mně rozpoutala bouři emocí. Ale také jsem v něm postřehla jistou opatrnost, jako kdyby nevěděl, jestli se může odvážit zajít až tak daleko. Věděla jsem, že přemýšlí nad tím, jak to dopadlo posledně. Ale nemohla jsem se moc pozastavovat nad jeho obavami; nevydržela bych to. Jeho ruce mi sjely od pasu k hrudníku a sebou vzaly i mé roztrhané tričko. Věnovala jsem mu jeden z mých úsměvů, abych mu dala na vědomí, že může pokračovat, že tentokrát mu neuteču. Sotva byla obě naše trička z cesty, znovu jsem se rychle natáhla a dychtivě pokračovala v přerušeném polibku.

Všechno oblečení bylo najednou rozházené kolem nás. Naše dotyky byly plné vášně a hledání ukojení té dlouho nenaplněné touhy, a přece zůstávaly něžné a tajemné. S každičkým okamžikem jsme byli blíž tomu, co nás tolik táhlo, tomu, co v nás vyvolávalo ten ohromný chtíč. Přitiskla jsem se k němu ještě víc a nechala se unášet vodopádem touhy.

Zavřela jsem oči. Už jsem nemusela zahánět obrázek Edwarda hluboko do mé mysli, už jsem nemusela tajně doufat, že ten, kdo je tu se mnou, je Edward. Protože on tu byl. A jeho polibky mi dokazovaly, že se mi to nezdá, že to je skutečnost. Přestala jsem myslet, přestala jsem i dýchat, abychom nemuseli zbytečně přerušovat dlouhé vášnivé polibky, jako tehdy, když jsem byla člověk. V tenhle tolik vytoužený a tolik očekávaný okamžik jsem se oddala pouze Edwardovi a té slasti, která mě unášela po proudy řeky lásky, která mě a Edwarda vedla až k cíli našeho hledání…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."