"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Without You - 12. část

26. července 2010 v 14:33 | Akka |  Překlad povídky Without You
Táááák a máme tu poslední kapitolu této povídky. Doufám, že se všem, kdo ji četli, líbila, a že se třeba najde ještě někdo, kdo si ji přečte už dokončenou. Každopádně prosím, nechte dole komenty

A teď něco "organizačně". Sice jsem se už vrátila ze zahraničí, ale teď budu týden u babičky, kde není signál ani na mobil, natož na internet... Takže uvidím, jestli se mi podaří něco aspoň napsat, naštěstí tam je elektřina (kterou jsme v Řecku neměli - to je tak, když člověk jezdí obytným autem... Což mě přivádí k dalšímu "bodu": za týden zase odjíždím, tentokrát do Itálie, takže ani tam nepočítám s připojením k internetu...

Ale jedna (doufám) lepší zpráva: až se vrátím z Itálie (to je odteď asi za tři týdny), budu mít volno na psaní a na internet až do konce září, kdy mi začíná škola

Dobře, už přestanu kecat, tady je kapitola:


12. Rostoucí síla//Snění


Stále v Maine, Edwardův pohled

Out of the darkness the voices are calling
Riding the wings of a song
The Fury is screaming and Heaven is falling
I feel it coming on strong

Z temnoty slyším hlasy
Na křídlech písně
Vztek křičí a nebe padá
Cítím tu sílu přicházet

Kapky mi přistávaly na tváři. Ve vteřině mě celého promočily. Nezajímalo mě to. Temnota deštivého dne a přicházející noci mě obklopila a mé černé okolí mi nabídlo větší útěchu než cokoliv jiného. Vítr divoce ohýbal špičky stromů a dokonce z nich tu a tam shodil trochu jehličí. Vůně deště byla těžká - dusivá.

The lightning strikes, cracking the night
It feels like never before
Thunder and sparks in the Heart of the Dark
I hear a Rising Force

Blesky blýskají, osvětlují noc
Je to jako nikdy předtím
V srdci temnoty je hrom a blesk
Slyším rostoucí sílu

Do nedalekého stromu uhodil blesk. Začal hořet a na chvíli tak osvítil okolní les, dokud prudký déšť plameny neuhasil. Ve vzduchu byly cítit elektrické výboje. Pršelo už celé dny. Skoro mi připadalo, že jsem zpátky ve Forks.

Searching my soul
now I find something else
I take my life in my hands
From the gates of Heaven
to the altars of Hell
The Power is at my command

Nahlížím do své duše
Našel jsem něco jiného
Beru svůj život do svých rukou
Od bran nebe k oltáři pekla
Ta síla mě poslouchá

Svezl jsem se podél jednoho stromu na zem. Nepřítomně jsem zíral na pavučiny blesků, které křižovaly nebe a sotva jsem si všímal hromů. Bella se vracela… a nenáviděla mě. Byla tou nejdůležitější bytostí mé existence a nenáviděla mě.

Zachránil jsem jí život!

A bral jsi vůbec v úvahu, že možná nechtěla zachránit?

Proč by to neměla chtít? Takhle uvidí svou dceru dospívat.

A zestárnout. A zemřít.

Ne, zavrčel jsem v duchu. Nenechám ji. Já… já…

Co uděláš? Odsoudíš ji k téhle odporné existenci? Nevinnou dívku?

Myslíš, že se Bella bude chtít dívat, jak její dcera umírá?

Myslím, že Bella bude chtít, aby její dcera vedla normální, lidský život.

Ale to nemůže!

Proč ne?

Není člověk. Je vlkodlak.

Myslíš, že bys ji vůbec dokázal přeměnit? Stala by se tak svým vlastním nejhorším - přirozeným - nepřítelem. To by bylo ještě horší než žízeň. Přemýšlel jsi o tom?

Zmlkni. Potřásl jsem hlavou a snažil se vytlačit ze své hlavy tu rozumnější část. Tu, která si trvala na tom, že mě Bella bude stále nenávidět. Ale ta optimističtější část mé mysli stále nadějně navrhovala, že by mě někde hluboko ve své duši mohla milovat. Rychle jsem tu myšlenku zahnal. Zatímco agonie, kterou jsem cítil, když byla pryč, hrozila, že mě možná zabije, naděje - a zvlášť, kdyby se ukázalo, že marná - by mě zabila určitě. Nastavil jsem tvář dešti a nechal kapky vody, aby z mé hlavy vymyly jakékoliv myšlenky.


Bella

Alice konečně po bolestivě dlouhé cestě zastavila u domu. Vyskočila jsem z auta. Protáhla jsem si každičký sval v těle. Prohrábla jsem si rukama vlasy, které byly tak zcuchané, že už to ani nebyly vlasy, ale spíš lano.

"Maminko!" zaútočila na mě najednou moje malá dcera.

"Ahoj, holčičko," broukla jsem, když jsem si klekla a pohladila ji po vlasech. "Chybělas mi."

"Ty mě taky," zamumlala mi do hrudi.

"Ahoj všichni!" ozvalo se z druhé strany louky, která byla vlastně zahradou obklopenou lesem.

"Emmette! Jak ses měl?" zavolala jsme zpátky. Když jsem ho uviděla, zrovna objímal Alici a Tanyu.

"Upřímně? Pěkně jsem se nudil celých minulých osmnáct let, když jsi nebyla s námi, Bells," zasmál se a zvedl mě i s Annou do vzduchu.

"Emmette, pozor na dítě!" dostala jsem ze sebe.

"Ups. Promiň, holka."

"V pořádku," zamumlala.

"Co? Chceš ještě obejmout?"

"Jo!" A okamžitě zmizela v Emmettově obřím náručí.

"Neumačkej ji," varovala jsem ho. "Tak nějak se mi líbí, když je celá."

"Žádný problém. Pojďte. Jdeme pozdravit Rosalie," řekl. Jeho poslední věta byla mířená na Annu.

"Bello!" vzhlédla jsem a na schodech uviděla stát Esme s Carlislem.

"Ahoj!" zavolala jsem na ně a rozběhla se je obejmout.

"Bylo to tak dlouho, Bello," zamumlala Esme.

"Moc dlouho," zasmála jsem se.

Po spoustě objetí mě konečně nechali o samotě. Tanya a celá její rodina se pomalu vytratili do svých pokojů, zatímco Esme, Carlisle, Alice a Jasper se usadili v kuchyni, aby dohnali tu zameškanou dobu. Anna pravděpodobně vyslýchala Tanyu, Rose nebo Emmetta. Jediná osoba, která mě nepozdravila, byla také jedinou osobou, kterou jsem doopravdy chtěla vidět.

Prohledala jsem celý dům (doslova od střechy po sklep) a nenašla jsem ho. Nakonec jsem se neochotně vrátila do obýváku, kde mě Alice s Esme ujistily, že se Edward vrátí. Ne dost brzo, ale vrátí se.

Po krátké chvíli klidu se zase bouře rozjela naplno. Televize nefungovala a počítač musel zůstat vypnutý kvůli bleskům. Nemusím tedy říkat, že kromě Anny jsme se všichni pěkně nudili.

Shades of night fall upon my eyes
Lonely world fades away
Misty night, shadows start to rise
Lonely world fades away
In my dreams your face is all I see

Přes oči mi padají stíny noci
Osamělé světy pohasínají
Mlhavá noc, stíny povstávají
Osamělé světy pohasínají
Ve svých snech nevidím nic jiného než tvou tvář

Nebesa, jak mi chyběl - oba mi chyběli. Byla jsem nepokojná. A ta bouře, ten nepřetržitý déšť, mi tolik připomínal Forks. Nemohla jsem spát - samozřejmě. A tak zatímco se nikdo nedíval, tiše jsem se zvedla z pohovky a vyšla ven.


Alice

Koutkem oka jsem viděla, jak se Bella rozhlédla kolem sebe, pak se zvedla a odešla.

"Zaplať, Emmette. Odešla dřív, než vyšlo slunce," zasmála jsem se. Emmett tiše zaklel a otevřel peněženku.

"Neztratí se?" zeptala se s obavami Esme.

"Ne. Má teď lepší orientační smysl - Emmette, ani nemysli na to, že mě ošidíš."

"Sakra. Doufal jsem, že to neuvidí," řekl a s úsměvem mi podal mou výhru.

"Neviděla jsem to. Jenom tě prostě znám."


Edward

Pořád jsem se opíral o ten starý strom. Chvilková přestávka mezi blesky mě "probudila", ale jakmile se znovu rozpršelo, znovu jsem upadl do svého tranzu.

Through the night you share your love with me
Dreaming
Visions of you
Feeling
All the love I never knew

Skrz noc se mnou sdílíš svou lásku
Sním
Vidím tě ve snech
Cítím
Všechnu tu lásku, kterou nikdy nepoznám

Je to vlastně legrační. Jediná doba, kdy jsem Bellu mohl doopravdy milovat - jediná doba, kdy to vypadalo, že mi lásku oplácí - byla vždycky noc. Když tu ani nebyla.

Zvedl se mírný vánek a s ním ke mně přivála něčí vůně - až bolestně známá a přesto tak naprosto cizí. A spolu s tou vůní se objevilo i prázdné místo, kde bych slyšel každou bytost, která následovala tu vůni - tu upíří vůni. Jenom jediná osoba byla takhle výjimečná.

"Bello?" zašeptal jsem. Potom jsem se kousl do jazyka, ale to slovo tam bylo - nenavratitelné. Marné naděje!

"Edward." V jejím nádherném hlase nebyla ani stopa po zaváhání. Žádný vztek, žádná nenávist. Žádné emoce. Vrávoravě jsem se postavil - jak netypické. Otočil jsem se a uviděl tu nejkrásnější živou bytost. Nebo spíš neživou. Ano, stále vypadala na osmnáct. Bylo to zvláštní. Ale moje mysl okamžitě zavrhla všechny myšlenky, které by jakýmkoliv způsobem odsuzovaly Bellu. Její oči zářily tmou - jejich temný jantar prosvětloval temnotu.

Here we are on the crossroads of forever
Silent star lights the way

Tady jsme, na křižovatce věčnosti
A v cestě nám stojí mlčenlivé hvězdy

Tlustou přikrývkou mraků prosvítaly jemné paprsky měsíce. Pokynula mi prstem - jenom s ním trošku pohnula. Mohl jsem si její gesto špatně vyložit. Ale po chvíli mého váhání její trpělivost zmizela.

"No tak, Edwarde. Já neukoušu - aspoň ne tebe." Její oči se zaleskly suchým humorem. Udělal jsem jeden opatrný krok směrem k ní.

"Zase mě praštíš?"

"Bože, to ne. Nechtěla bych zničit tenhle nádherný les!" prohlásila hravě.

"A co svoje zdi?" popichoval jsem ji.

"Ne." Potřásla hlavou. "Zdi jsou mrtvé dřevo. Stromy jsou živé. Můžeš jim ublížit."

Walk with me on the winds of time
Loves mystery is for us to find

Projdi se se mnou po větrech času
Musíme poznat tajemství lásky

Šli jsme vedle sebe po cestě, unavení hodinami rychlého běhu. Všiml jsem si, že Bella ani jednou
nezakopla, navzdory té spoustě kořenů, přes kterou jsme šli.

"Změnila ses," zamručel jsem.

"Vážně? Není to tím, že jsem o něco vyšší? Hezčí? Trvanlivější?" zeptala se a v jejím hlase zazněl zvláštní podtón.

"Ne. Ještě jsi nezakopla."

"Ach. Jo. Skoro mi to chybí."

"Být tak nemotorná, až se to skoro dá brát jako postižení?"

"Jo. Myslíš, že kdybych spadla, pořád bys mě stihl chytit?" zeptala se. Zdálo se mi to, nebo jsem v jejím hlase zaslechl touhu? Nebo mi jenom moje podvědomí způsobovalo halucinace?

"Myslím, že bych tě pořád -"

Samozřejmě, nedávala pozor, kam jde, a najednou se v ní na krátkou vteřinu objevila ta stará Bella - zakopla. A já jsem ji samozřejmě chytil.

"- chytil." Postavil jsem ji zpátky na nohy. Podívala se na mě a v tu chvíli jsem pochopoil, co tím myslela, když říkala, že ji omamuju.

"Doufala jsem, že bys mě chytil," povzdechla si. Znamenalo to, co jsem si myslel, že to znamená? Vzala mě za ruku.

"Nikdy jsem tě nepřestala milovat, víš?" zašeptala. "Já… Chyběl jsi mi."


"Ty mě taky."

"Tvoje zábavy ti nestačily?"

"Nebyla to zábava. Vymyslel jsem si to."

"Takže… může mezi námi zase být to, co předtím?" Její hlas byl plný naděje a možná také trochu vyděšený.

"Nemůže to být úplně stejné. Nakonec, musíme vychovávat dceru," zašeptal jsem.

"Společně?" Sotva jsem ji slyšel.

"Vždycky."


Nikdo

"Ano!" sykla Alice.

"Co?" jejich hlasy bylyhlasité a netrpělivé.

"Jsou zpátky! Ano!"

Carlisle si s úlevou povzdechl. "Konečně. Teď se Edward třeba přestane chovat tak protivně."

"A Bella. Pořád jenom chodila kolem jako tělo bez duše. Naučila se celé Hvězdné války zpaměti." Alice se ušklíbla.

"Což mi připomíná," zasmál se Jasper, "že jí je musím vrátit."

"Skvělý! Můžeme zase hrát baseball!" vykřikl Emmett.

"Můžeme být zase rodina. Konečně," usmála se Esme.

Edward s Bellou se tu noc nevrátili. Zůstali celou noc v lese. Skrz trhající se mraky jasně zářily hvězdy a osvětlovaly stromy a ty dva. Byli jeden pro druhého stvoření a konečně byli zase spolu.

Until the day, until the day I find you
I won't rest, I won't let go
Somehow, some way, I know I'll be beside you
To warm my heart and fill my soul
Go on dreaming ...

Až do toho dne, až do toho dne, kdy tě najdu
Nespočinu, nezapomenu
Nějak, někdy, vím, že budu s tebou
Zahřeješ mé srdce a naplníš mou duši
Pokračuj ve snění…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa


Komentáře

1 hollis hollis | Web | 31. července 2010 v 16:25 | Reagovat

Ach jo, nemyslela jsem, že to skončí tak brzo :-( Každopádně to ale bylo perfektní a když si představím, kolik práce ti musel dát ten překlad a ještě tak perfektní překlad, nezbývá mi než ti složit velkou poklonu, Akko. DOufám, že si to na všech svých dovolených užiješ :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."