"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Spoutáni osudem - 8. kapitola

30. března 2011 v 11:25 | Akka |  Spoutáni osudem - 1. část

8. kapitola

Mám tu pro vás další kapitolu, tak doufám, že se bude líbit Také jsem se koukala na vásledky ankety ohledně překladu... Sice hlasovalo poměrně málo lidí, ale i tak prozatím vyhrál překlad jednorázovky na téma Jih proti severu, takže jsem na něm začala pracovat - uvidím, jak dlouho mi to bude trvat... No nic, přeju krásné počtění


Nebylo to jako předtím v klubu. Tenhle polibek byl jiný, tak opatrný, tak jemný. Navíc, ani nebyl na rty. Jenom na tvář. Nevím, proč se mi při něm tak rozbušilo srdce. Brian mě prostě lehce políbil na tvář, přesně jako se líbají přátelé, když se loučí nebo vítají nebo když chtějí jeden druhého utěšit. Jenom mi po ní lehce přejel rty. Ale pak najednou rychle ucukl, pustil mě a udělal krok dozadu.

"Promiň," vyhrkl. "To jsem nechtěl. Nevím, co to do mě vjelo."

Byla jsem úplně omámená, neschopná pohybu, neschopná slova. Roztřeseně jsem se nadechla ve snaze trochu se uklidnit, ale bylo mi to celkem na nic. Stále jsem na tváři cítila jeho rty, do obličeje mi stoupala horkost a podlamovala se mi kolena. Věděla jsem, že bych měla něco říct - například, že mi to vůbec nevadí, ať to klidně udělá znovu - ale nedokázala jsem se přinutit vysoukat ze sebe ani jednoduchou odpověď.

"Ahoj," špitla jsem nakonec, otevřela dveře a rozběhla se dolů ze schodů. Utíkala jsem jako malá holka a věděla jsem to, ale bylo to tak nečekané, tak zvláštní, tak příjemné… Nedokázala jsem udělat nic jiného.
Zítra ve škole to napravím, rozhodla jsem se. Omluvím se mu, že jsem tak utekla.

Jenže co když nebude chtít slyšet omluvu za ten útěk? Co když bude chtít slyšet něco jiného? A co když… co když mě vůbec nebude chtít vidět?
Dost!

Zakázala jsem si na něho myslet. Uzavřela jsem další šuplík ve své mysli. Zamkla jsem do něj celé dnešní odpoledne. Musela jsem. Kdybych to neudělala, asi bych se zbláznila. Proč mi to dělá? Proč mi dává naději, když pro nás stejně žádná naděje není?

Nebo snad je?

Bylo by to možné?

Teď, když se s námi Jess nadobro přestala bavit, byla by tu šance pro nás dva jako pro pár? Vážně bych mohla mít takové štěstí?
Ne!

Nesmím na to myslet. Uvidíme, jak se bude Brian chovat zítra. Nebudu o tom teď přemýšlet. Potřebuju si napsat úkoly a podívat se na španělská slovíčka. Nepotřebuju žádné rozptýlení.

Došla jsem domů, vytáhla z tašky učebnici španělštiny, abych si vypsala slovíčka z další lekce. Jenže jsem se na ně nedokázala ani za mák soustředit. Zvlášť, když jsme jako téma lekce měli navazování vztahů a řešení různých nedorozumění v lidské komunikaci. Vážně skvělé načasování. Podívala jsem se na zadání úkolu, který jsem si zaškrtla dole na stránce jako domácí.
Představte si, že jdete s přítelem/kyní do kina (divadla), na večeři (oběd) nebo nakupovat. Popište situaci, kdy si budete chtít stěžovat na špatná místa, zkažené jídlo…

Dál už jsem to nemohla číst. Připadalo mi, jako kdyby první část první věty byla vytištěná tučně. Představte si, že jdete s přítelem… Písmenka mi začala tančit před očima. Najednou jsem na ně nedokázala zaostřit, nedokázala jsem přečíst už ani jediné slovo. Vztekle jsem zabouchla učebnici a vyskočila na nohy. Potřebovala jsem zmizet.

Rozběhla jsem se do předsíně a sáhla na věšák pro bundu, ale s překvapením jsem zjistila, že tam není. Začala jsem pátrat v paměti, kam jinam jsem ji mohla odložit, když mi došlo, že jsem ji pravděpodobně nechala u O'Brianových, když jsem od nich tak rychle mizela.
To nic, Brian mi ji určitě zítra přinese, utěšovala jsem se a začala se přehrabovat ve skříni, abych našla něco jiného, co bych si mohla vzít na sebe. Když jsem se prohrabala mezi těmi pár věcmi, co tam máme, objevila jsem ošoupanou černou mikinu. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale vytáhla jsem ji ven a opatrně si k ní přičichla. Vůně, která z ní vycházela, na okamžik zaplavila všechny mé smysly.

Najednou jsem před sebou viděla vysokou mužskou postavu oblečenou právě v mikině, kterou jsem držela v ruce. Postava byla nejdřív temná, ale postupně se vyjasňovala. Na první pohled mi připadala docela neznámá, ale když jsem se podívala pořádně, viděla jsem osobu, která mi kdysi byla velmi blízká. Viděla jsem, že má stejně modré oči, jako mám já, připadalo mi, že se ke mně přibližuje a jde tak, jako chodím já, a byla jsem si jistá, že kdyby přišel ještě blíž, poznala bych v něm muže, který se konečně po dlouhé době objevil na fotce v rámečku u máminy postele.

Ta mikina patřila mému otci.

Nevěděla jsem, jak je možné, že tu takhle dlouho zůstala, ale byla jsem si tím naprosto jistá. Bez váhání jsem si ji přetáhla přes hlavu, dokonce jsem si i nasadila kapuci, popadla klíče a vyrazila jsem ze dveří. Rychle jsem vyběhla těch několik pater, co mě dělila od toho osvobozujícího pocitu, který ve mně vzbuzoval pohled na nebe. Ještě nebylo dost pozdě na to, aby byly vidět hvězdy, ale slunce už nehřálo tak moc, jako hřeje ve dne. Nebude to dlouho trvat a začne se stmívat. A potom už to bude jenom krůček k tomu, aby vykoukla první hvězdička a aby mě svou vesmírnou krásou osvobodila od všech těch malicherných pozemských trápení.

Odtáhla jsem starou almaru, kterou jsem vždycky zakrývala malá dřevěná dvířka na půdu, a malým klíčkem, co jsem nosila na šňůrce na noze - jako imitaci náramku, ale také protože jsem ho chtěla mít pořád u sebe - odemkla zámek, co na nich visel. Opatrně jsem prolezla dovnitř a zavřela za sebou. Potom jsem si klekla vedle dveří, odcvakla kryt a prostrčila ruku dírou, kterou jsem měla vyříznutou v dřevěné stěně. Zahákla jsem zámek na místo - nezamykala jsem, stejně to nemělo cenu, když jsem tu byla - a nahmátla lano, které bylo přivázané ke kovovému háku přibitému zespoda na skříni. Zatáhla jsem za něj a skříň se se skřípotem zasunula zpátky na místo. Nikdo nepozná, že se tu něco změnilo. Vytáhla jsem ruku z díry, zacvakla do ní zpátky kryt a postavila se. Potom jsem si přivázala šňůrku s klíčkem zpátky na místo a otočila se zády ke dvířkům.

Už dlouho jsem tu nebyla a podle toho to i vypadalo. Na křesle, které jsem sem pracně dotáhla a dokonce si na něj i ušila nový povlak, se usadil prach, takže ani nebylo vidět, jakou měl povlak barvu. Povzdechla jsem si. Budu tu muset zase někdy uklidit.
Možná bych tu měla uklízet častěji, napadlo mě. Měla jsem pocit, že tu teď budu trávit mnohem víc času než kdy jindy, a když před sebou úklid pohrnu dál a dál, bude s ním pak mnohem víc práce. Ale teď jsem uklízet nechtěla. Příště si sem přinesu kbelík s vodou, hadr a koště a pořádně tu vytřu. Možná bych se mohla i pokusit propašovat povlak na křeslo dolů a dát ho do pračky. Zhluboka jsem se nadechla a vtáhla tak do plic mírně zatuhlý zápach, který tu panoval. Jednou se tu byli podívat Jess s Brianem - stěžovali si, jak to tu páchne. Ale já jsem to jako zápach nevnímala. Strávila jsem tu tolik času, že jsem si na něj zvykla a teď jsem ho vnímala spíš jako vůni. Byla to pro mě vůně bezpečí, vůně domova. Jess se mě několikrát snažila přesvědčit, abych sem dala nějaký osvěžovač vzduchu, dokonce mi jeden i koupila, ale já jsem to udělat nemohla. Věděla jsem, že by mi ta neodmyslitelná vůně tohoto místa chyběla. Nedokázala jsem si půdu bez ní představit. Prostě k tomuhle místu patřila, stejně jako prach a stejně jako já.

Opatrně jsem se vydala přes místnost a dávala jsem pozor, abych moc nezvířila prach na podlaze. Stoupla jsem si na starou, rozvrzanou židli stojící přímo pod oknem jako improvizovaný schůdek a opatrně odhákla gumičku, která držela na místě průhlednou igelitovou plachtu. Tu se mi tam povedlo přidělat, když jsem zjistila, že se rozbitým oknem naprosto bez problémů dostávají dovnitř holubi - proto taky nový povlak na křesle; čas od času jsem si na ně sedla a nechtělo se mi sedat si na holubí exkrementy. Na několika místech na kraji jsem plachtu prořízla a dírami protáhla gumičku. Potom jsem vzala pár hřebíků a zatloukla je do okenního rámu tak, že vytvořily dokonalé háčky. Za ty jsem potom přichytávala plachtu, aby neuletěla.

Odhákla jsem dvě gumičky a nechala plachtu viset na zbytku - nechtělo se mi ji pokládat do prachu na zemi, musela bych ji potom vytřepávat a zbytečně bych tím zvířila prach. Natáhla jsem ruce, chytila se za kraj okna a vytáhla se nahoru. Vyškrábala jsem se na střechu - trochu jsem vyšla ze cviku - a konečně jsem se mohla posadit na své oblíbené místo.

Sedla jsem si kus od kraje, abych si mohla na střechu položit i nohy, pokrčila jsem je a přitáhla si kolena k bradě. Takhle budu sedět, než vyjdou hvězdy. Než si budu moct lehnout a utopit zmatek ve své duši v nekonečných hlubinách noční oblohy.

Urovnala jsem si na hlavě kapuci tátovy mikiny, stáhla si dlouhé rukávy až ke konečkům prstů a přetáhla si dolní konec přes nohy. Potom jsem si rukama objala nohy, položila si hlavu na kolena a zachumlala se do příjemně voňavé černé látky.

A pak jsem si teprve dovolila myslet na to, co se to vlastně dnes stalo.

Proč mě jedna nevinná pusa na tvář takhle rozhodila? Proč teď a proč zrovna pusa? Proč se mi to nestalo už dřív? Vždyť Brian mě tolikrát objal, tolikrát jeho ruce náhodou zabloudily někam, kam neměly! Proč zrovna teď?

Co když to mělo důvod? Co když právě to načasování má nějaký smysl? Co když je to znamení?
A co by asi tak mělo naznačovat? okřikla jsem sebe samu. Vůbec to není znamení, jak by mohlo!

Snažila jsem se ty nesmyslné dohady vypudit ze své mysli. Nešlo mi to. Jakmile mě to jednou napadlo, nedokázala jsem tu myšlenku úplně potlačit. Bylo to, jako když jste svědkem nějaké nehody. Víte, že když se budete dívat, přivodíte si jedině zlé sny. Ale na druhou stranu nejste schopni podívat se jinam, jak vás to, co se děje, fascinuje. Stejný pocit jsem měla teď. Věděla jsem, že když na to budu pořád myslet, bude mě to trápit čím dál tím víc, i když jsem nevěděla proč. Ale nebyla jsem schopná se od takových myšlenek distancovat, nedokázala jsem je zapudit, nebylo jak. Neměla jsem nic, na co bych myslela místo toho. Neměla jsem nic, čím bych zaměstnala svou mysl, aby se zase samovolně neotočila a nenašla si souvislost, přes kterou by se zase vrátila k Brianovi a jeho polibku.

Ale potom mé myšlenky zaplavilo ještě něco jiného. Najednou se odněkud vynořilo zoufalství, které jsem nedávno uzamkla co nejhlouběji do svého nitra. Vzpomněla jsem si na chování Jessicy a na to, jak moc bych si přála jí pomoct, kdyby mi to jenom dovolila. Zavřela jsem oči a zabořila nos do mikiny ve snaze jim uniknout, ponořit se do mlhavých vzpomínek na otce. Snažila jsem si představit jeho tvář, Jaklem ji znala z fotek.

Jenže jakmile jsem zavřela oči, objevily se mi před očima dvě tváře a ani jedna z nich nepatřila mému otci. Ta napravo byla Brianova a vlevo od něho se vznášel obličej jeho sestry. Prudce jsem oči otevřela. Co bylo lepší? Mít je otevřené a nemít možnost vypudit z těla pocit zoufalství a zklamání? Nebo je zavřít a dívat se na tváře dvou lidí, kteří v mém životě byli to nejdůležitější, co jsem měla? Z nichž jednoho jsem ztratila nadobro a toho druhého pravděpodobně také ztratím?

Potřásla jsem hlavou a zkusila tak neposedné myšlenky vyklepat. Nepomohlo to. Jak by také mohlo? Vždyť hlava není síto! No, možná u někoho ano, ale ne v tom smyslu, na který jsem teď narazila já. Není možné donutit se jenom pouhou silou vůle na něco zapomenout.

Zvedla jsem se na nohy, ale asi moc rychle, protože se mi zatmělo před očima a zamotala se mi hlava. Zavřela jsem oči a počkala, než se přestanu motat. Potom jsem se otočila a pomalým, opatrným krokem se vydala dál po střeše, směrem od okna. Uvědomovala jsem si, jak je to nebezpečné, ale v tu chvíli bych dala cokoliv za to, abych přišla na jiné myšlenky. A ta trocha adrenalinu, která zaplavila mé krevní řečiště při pohledu na město z vrcholu naší střechy, splnila svůj úkol. Spolu s tím, jak se mi rozbušilo srdce, když jsem tam tak stála, jednou rukou se držela za hromosvod, jsem cítila, jak zoufalství ze ztráty Jessicy pomalu opouští mé tělo. Ale zmatek a nejistota, které šly ruku v ruce s Brianovou tváří, adrenalin vyplavit nedokázal. Ač to byly pocity relativně nové - rozhodně novější než ty ohledně Jess - zdály se mnohem vytrvalejší. Zavřela jsem oči a jenom tak slepě stála vedle hromosvodu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 thereskaaaaa thereskaaaaa | Web | 30. března 2011 v 12:55 | Reagovat

Hurá, další kapitolka :) Copak se jí stane?

2 Vala Vala | Web | 30. března 2011 v 16:38 | Reagovat

Páni, přečetla jsem si to od začátku a zatím se mi to líbí, je to vážně zajímavé, jinak se moc těším na další kapitolu. :-)

3 Teryii Teryii | Web | 17. července 2012 v 23:33 | Reagovat

No tak toto bolo vážne dobré :-D Len tak zdrhnúť z miesta činu ? No pekne Jules! Toto ti Brian neodpustí :-D
No ale, už už sa to blížilo k tomu, čo som chcela dosiahnuť a nič z toho :-( :-D
Prečo mi to robíš? :-(
Tie jej pocity boli fakt veľmi dobre opísané, prežívala som to s ňou, trápi ma, že sa ona trápi, je to jednoducho veľmi emotívne.. Dokonca som mala slzy v očiach pri časti, kde ona plakala.. :-( Bolo toho na mňa priveľa, ešte keď zažívam aj pravidelný menštruačný cyklus a tentoraz sa vo mne hormóny množia ;-) :D :D Jednoducho, veľmi pekné :-) Len škoda, že už dnes nemám čas na čítanie :-( Mama na mňa kričí, aby som vypla počítač .. Takže nič z toho.. Ale, pokračujem zajtra :-P
Teším sa :-)
Ďakujeem :-P
Teryii

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."