"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Spoutáni měsícem - 2. kapitola

3. září 2013 v 15:10 | Akka |  Spoutáni osudem - 2. část
Omlouvám se, měla jsem teď dost těžké období... Ale na psaní jsem nezapomněla a až se to trošku přežene, zase se do toho vrhnu rovnýma nohama :) mám i pár dalších nápadů, tak uvidíme, jak se to s nima vyvrbí :) tady je ale po extrémně dlouhé době další kapitola Spoutáni měsícem :)



2. kapitola




Teď vystoupit zkus z těla svého, Statečná
Však selžeš-li tu, snaha naše úplně bude zbytečná


Cože mám zkusit? Vystoupit z těla?! Nedokázala jsem uvěřit vlastním očím. Nebo snad uším?

Tak jako jsem doteď vždycky pochopila, nebo aspoň tak nějak podvědomě tušila, co po mně hlasy vlastně chtějí, tentokrát jsem jim vůbec nerozuměla. Netušila jsem, co si mám pod jejich rozkazem představit.

Ale pak mě něco napadlo. Pokusila jsem se si před očima vyvolat obraz Měsíce. Pěkné, stříbrné kuličky, Měsíce v úplňku. Připadalo mi pravděpodobné - ne, jisté - že mi Měsíc poradí, co mám dělat. Tak jako mi radil předtím, tak jako jsem díky němu věděla, co mě čeká, co se se mnou děje.

A taky že ano.

Najednou jsem věděla, co mám udělat. Najednou se všechno rozzářilo.

Uvědomovala jsem si, že mám zavřené oči. Cítila jsem kolem své hlavy drsný obvaz, na svém těle lehkou přikrývku. V nose mě štípal ostrý zápach dezinfekce. Ukazováček pravé ruky mi svíralo něco umělého, vedle mé hlavy se ozývalo dotěrné pískání. Levou ruku jsem měla obklopenou něčím měkkým a teplým. Na předloktí jsem cítila něčí horký dech a ze strany mi něco tlačilo do stehna.

Uvědomovala jsem si všechno.

Chtěla jsem otevřít oči, abych zjistila, kde to vlastně jsem, ale nepodařilo se mi to. Nemohla jsem se ani pohnout.


Předčasné je probouzet se, Uspěchaná
Nejdřív náš poslední úkol splň, probudit se můžeš zrána.


V duchu jsem protočila očima. Asi jsem se úplně zbláznila, když poslouchám takovéhle kraviny. Světlo před mýma očima zase pohaslo a já jsem na sobě bolestivě pocítila tichý hněv mých oblíbených zpěváků.

Chytila jsem se ale naděje ve druhém verši poslední sloky, možná ještě není všemu konec. Jaký že byl ten poslední úkol? Znovu jsem se soustředila na Měsíc a na hvězdy jako jeho pomocnice. V duchu jsem si představila, že stojím na střeše nad svojí půdou a pozoruji hvězdnaté nebe.

Zhluboka jsem se nadechla. Překvapeně jsem zjistila, že už necítím dezinfekci. Tentokrát mé smysly zaplavila vůně města po dešti. Znovu jsem se pokusila otevřít oči - tentokrát úspěšně. Rozpřáhla jsem ruce a rozhlédla se kolem sebe. Pode mnou se táhly zaprášené ulice New Yorku zkropené sprškou jarní bouřky lesknoucí se pod osvětlením pouličních lamp a Měsíce v úplňku. Udiveně jsem si uvědomila, že doopravdy stojím tam, kde jsem si stát přála. Kousek ode mě se třepotal igelit zakrývající okno půdy. Došla jsem k němu, abych ho uhladila, ale když jsem na něj sáhla, moje ruka prošla skrz.

Zaraženě jsem se na ni podívala - nic zvláštního jsem neviděla. Zkusila jsem to znovu, ale se stejným výsledkem. A potom jsem si všimla, že moje ruka přece jenom nevypadá úplně normálně. Vyzařovalo z ní jemné modrobílé světlo. Stejně tak i z mé druhé ruky, z mých nohou, z břicha - z celého mého těla.

Jsem snad mrtvá?

Pravděpodobně ano. Když jsem se nad tím zamyslela, vlastně jsem si vzpomínala na to, jak mě srazilo auto. Na svou smrt. Na smrt své matky. Na Toma. Na Brooke s Jamajkou. Na všechno. I na Briana s Jess. Co tam dělali? Přišli se mi vysmívat v mé poslední hodince?

To není pravda a ty to dobře víš, ozval se mi v hlavě vemlouvavý hlásek. Chtěli ti pomoct, báli se o tebe. Samozřejmě, že nechtěli, abys zemřela!

Moc se jim to nepovedlo, setřela jsem sebe samu. Zjevně totiž mrtvá jsem. Protože jak jinak by se to dalo vysvětlit? Před chvílí jsem byla někde v nemocnici a teď jsem tady, pravděpodobně úplně na druhém konci města!

S nitrem ztěžklým pocitem beznaděje jsem se sesula na střechu. Přitáhla jsem si kolena k bradě - těch jsem se dotýkat mohla. To tady budu takhle strašit až do konce věčnosti? Čím jsem si to zasloužila?

***

Najednou se mi v hlavě rozezvučelo poplašné pípání. S leknutím jsem se začala rozhlížet kolem sebe, ale na střeše nebylo nic, co by mohlo vydávat takový zvuk.

"Zastavilo se jí srdce!" překřičel pískání vyděšený hlas. Poznala jsem ho - byl to ten samý hlas, který předtím tak klidně a rozhodně vysvětloval Brianovi, co se se mnou děje. "No tak, naskoč!"

Na hrudi jsem cítila rytmický tlak, ale i když jsem couvala a uhýbala před ním, neustával. Jako by mi někdo stlačoval hrudník, jenom aby ho v následující vteřině zase povolil.

"Briane, připrav defibrilátor!" vykřikl zase ten hlas.

"Co se děje?" uslyšela jsem dívčí hlas - ten patřil Jess.

"Nezvládá to," odpověděl udýchaně ten první.

Potom mým tělem zazmítala obrovská bolest, škubla jsem sebou a obraz hvězd nad New Yorkem se na chvíli rozostřil. Ale po chvilce bolest odezněla a moje oči opětovně zaostřily.

"Znovu!"

A další rána, další zamlžení, ale tentokrát to hned nepřestalo. Hučelo mi v uších a hlava se mi motala. Byla jsem ráda, že sedím, připadalo mi, že kdybych stála, zhroutila bych se.

Najednou se mi zdálo, jako by mě opustila veškerá síla. Už jsem nemohla vydržet ve vzpřímené poloze. Opatrně jsem se položila, abych nesklouzla dolů ze střechy. Rytmické stlačování hrudníku sice ustalo, místo toho jsem ale měla celé tělo v jednom ohni. Zavřela jsem oči v naději, že se mi přestane točit hlava. Nepomohlo to. Celý svět se se mnou houpal.

A potom jsem cítila, jak se moje okolí mění. V nose mě znovu zaštípala dezinfekce, tentokrát se mi ale neleželo tak pohodlně, jako předtím. Hlavu jsem neměla podloženou polštářem, nehřála mě peřina, ani ta ruka, co mě předtím držela, se mě už nedotýkala.

"Je zpátky," zašeptal úlevně někdo nade mnou. "Prozatím. Můžeš ji znovu přikrýt."

Potom mi někdo opatrně nadzvedl hlavu a vsunul pod ni polštář. Znovu mě přikryli tou lehkou přikrývkou. A znovu mě někdo chytil za ruku. Potom mě čísi jemné prsty pohladily po tváři.

"Tohle už nikdy nedělej, lásko," napomenul mě Brianův hlas.

"Má pravdu, Jules. Tohle už nesmíš udělat," ozvala potichu se Jess a chytila mě za druhou ruku. "Kdy se probudí, Danny?" zeptala se hlasitěji.

"Dejte jí čas," promluvil znovu ten racionální hlas - ten Danny. "Její tělo si musí na všechno zvyknout, přizpůsobit se novému fungování. Ona se probudí, uvidíte." Jeho slova byla sice povzbudivá, ale tón, jakým je vyslovil, napovídal, že se snaží přesvědčit i sám sebe.

Ozvalo se klapnutí dveří a chvíli bylo ticho.

"Myslíš, že jsme udělali dobře? Že nám to nebude vyčítat?" prolomil mlčení Brian. Cítila jsem, jak se mi při zvuku jeho hlasu sevřelo hrdlo. Nechápala jsem, co se děje, proč má o mě najednou takové starosti.

"Nevím, brácho. Opravdu nevím," odpověděla šeptem Jess a její chladná ruka stiskla mou. "Musíme doufat. Víš, jak moc jsme jí ublížili. Kdoví, jestli bude vůbec schopná nám odpustit."

Na to Brian už neodpověděl, jenom si povzdechl a i jeho ruka sevřela tu mou o trošku pevněji.

Byla jsem zmatená. Nerozuměla jsem jejich péči. Proč se mě vůbec snaží zachránit? Vždyť jsem se o nic takového neprosila! V hlavě se mi mihl obraz Toma, jak ode mě s ostatními odchází. A potom mámy, která ode mě taky odešla. Proč bych nemohla chtít umřít? Vždyť už na světě nikoho nemám, tak proč mě vlastně zachránili?

Chtěla jsem se jim oběma vytrhnout, obořit se na ně, aby mě nechali na pokoji, ale stále ještě jsem nebyla schopná pohnout byť jen sebemenší částí těla.

Třeba by i zase mohl pomoct Měsíc, napadlo mě. Třeba bych se s jeho silou mohla zvládnout pohnout.

A opravdu. Sotva jsem na Měsíc pomyslela, podařilo se mi pohnout rukou. Pokrčila jsem ji, najednou mě na ní nehřála ta Brianova. Jenže on se ani nepodivil. Zmateně jsem otevřela oči, abych se podívala, jestli jsem zase někam neodcestovala.

Ležela jsem v oslnivě bílém pokoji. Nad sebou jsem viděla strop, na kterém svítily jasné zářivky, jejichž prudké světlo by mě mělo pálit do očí, ale nepálilo. Pokusila jsem se posadit - kupodivu se mi to podařilo, dokonce jsem ani necítila žádnou slabost.

Rozhlédla jsem se. Opravdu jsem byla v nějakém nemocničním pokoji, ležela jsem na klasickém nemocničním lůžku, vedle hlavy postele byl stojan s několika složitými přístroji. Jediné, čemu jsem se vyhýbala, byl pohled na dvě postavy sedící po stranách postele.

Je divné, že si ještě nevšimli, že se hýbu, blesklo mi hlavou. Rozhodla jsem se tedy ještě chvíli pokoušet své štěstí - třeba bych se odtud mohla dostat. Posunula jsem se po posteli, abych z ní mohla seskočit, a vrhla jsem se ke dveřím. Jenže když jsem se natáhla po klice, moje ruka skrz ni prošla, aniž bych cítila nějaký dotyk.

Ohlédla jsem se k posteli a málem jsem v tu chvíli leknutím omdlela. Na posteli totiž leželo moje tělo.

Podívala jsem se na sebe a znovu jsem si všimla, jak celá trochu namodrale zářím. Najednou jsem to pochopila. Takhle to ty zatracené hlasy myslely, když mluvily o "vystoupení z těla"! Umím ze sebe udělat ducha! Se zájmem jsem přistoupila k posteli, abych si sebe samu lépe prohlédla.

Hlavu jsem skoro neměla vidět, jak jsem ji měla důkladně obmotanou obvazem. Dokonce byl přikrytý ještě takovou síťkou, zřejmě aby nesklouzl. Jako kdybych se mohla hýbat. Ale vypadala jsem hrozně. Měla jsem propadlé tváře, byla jsem celá bílá, akorát pod očima jsem měla kruhy tak tmavé, že skoro vypadaly jako modřiny. Obličej jsem měla celý odřený a ruce, které jsem měla položené na peřině, také.

Teď, když jsem si byla jistá, že mě nikdo nepřistihne, začala jsem si prohlížet i svoje dva společníky, začala jsem u Jess. Vypadala dobře, lépe než jsem si ji pamatovala. Když jsem ji viděla naposledy, byla vyhublá a ztrhaná. Teď vypadala zdravě, do tváří se jí vrátila červeň. Jediné, co mi k ní nesedělo, byl starostlivý výraz, který se jí usadil v očích. Stále ještě mě držela za ruku a jemně mě po ní hladila.

Potom jsem obrátila svůj zrak k Brianovi. To bylo něco úplně jiného. Jeho obličej byl plný smutku, byl pobledlý a vypadal vyčerpaně. Do očí mi vhrkly slzy, jejich pálení bylo tím horší, čím déle jsem si ho prohlížela, ale nebyla jsem schopná od něho odtrhnout oči. Jakkoliv jsem si za tu dobu, co jsem ho neviděla, namlouvala, že už mi nechybí, teď jsem si uvědomila, že kdyby mi řekl, že mě chce zpátky, zřejmě bych neváhala a souhlasila.

Bylo mi špatně ze sebe samé. Po tom všem, čím jsem si kvůli němu prošla, jsem ho nebyla schopná nenávidět. Prostě to nešlo.

Moje myšlenky přerušilo odporné pípání, stejný alarm, jako se ozval, když jsem předtím stála na střeše. A potom se stalo několik věcí najednou.

Brian sebou trhl a rychle se podíval na monitor u mé postele.

"Jess! Děje se to znovu!" vykřikl vyděšeně, vyskočil ze židle a začal pobíhat kolem mé postele.

V tu chvíli se rozletěly dveře a dovnitř vběhl mně neznámý muž.

"Uhni, Briane!" odstrčil ho, sklonil se nade mnou a začal provádět srdeční masáž. Ve vteřině, kdy se jeho ruce dotkly hrudníku mého ležícího těla, znovu jsem na sobě ucítila ten rytmický tlak, co jsem cítila předtím.

Jess, která se mezitím zvedla, aby uvolnila místo kolem postele, se přesunula k Brianovi a objala ho. On chvíli jenom bez pohnutí stál, ale potom se jí zhroutil do náruče. Společně klesli na zem, Jess ho hladila po zádech a po hlavě a něco mu šeptala.

Najednou jako by mě nějaká záhadná síla začala táhnout k mému ležícímu tělu. Bez toho, abych se o to vědomě snažila, jsem se začala pomalu posunovat k posteli.

"Vzpamatujte se, vy dva, ještě není pozdě!" obořil se muž, který mě masíroval, na sedící dvojici. "Ještě je naděje!"

"No tak Briane, ona to zvládne," konejšila ho Jess. "Vstávej, musíme Dannymu pomoct."

Viděla jsem, jak se Brian zhluboka nadechl, a opatrně se postavil. Nejistým krokem přešel ke skříňce u zdi a začal se v ní přehrabovat.

V tu chvíli už jsem stála sama nad sebou, dívala jsem se sama sobě do obličeje. Zvedla jsem ruku, abych se sama sebe dotkla, ale zarazilo mě, když tlak na hrudi ustal. Vzhlédla jsem. Muž, který mě masíroval, Danny, zíral přímo na mě. Ne skrz mě, jako předtím Brian s Jess, ale na mě. On mě viděl.

"Proč přestáváš?" vyhrkl Brian. "Vždyť jsi teď řekl, že ještě není pozdě! No tak!"

"Nevím, Briane," promluvil Danny ztrápeně a nespouštěl ze mě oči. "Možná už přece jenom pozdě je."

"Co? NE! Není pozdě, ona přece nemůže umřít! Ještě ne, musím jí přece všechno vysvětlit!" křičel Brian. S rukou stále napřaženou nad svou vlastní tváří jsem se na něj udiveně podívala. Takhle hysterického jsem ho ještě nikdy neviděla. Oči se mu horečnatě leskly, v obličeji byl popelavě šedý a na čele se mu leskl pot. V ruce držel nějaký přístroj, a jak křičel, mával s ním kolem sebe.

Znovu jsem se podívala na Dannyho, který mě neustále provrtával pohledem.

"Obávám se, že už se ti to nepodaří. Můžeš jí to povědět, ale myslím, že už ti neodpoví," zašeptal. "Je mi to moc líto, Briane. Dělal jsem, co jsem mohl."

Už jsem se mu dál do očí dívat nemohla - byly tak plné žalu, bolesti a neuvěřitelného zklamání. Sklopila jsem tedy hlavu a podívala se zpátky na svoje tělo. Tak teď už jsem opravdu mrtvá, říkala jsem si a dokončila rukou začatý pohyb.

Sotva jsem se ale dotkla své tváře, pokoj kolem mě zmizel. Už po několikáté za krátkou dobu mě zaplavila temnota a já jsem doufala, že tentokrát už je to naposledy.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jakou postavu máte v povídce Spoutáni osudem nejradši?

Jules
Jess
Brian
Tom
Brooke
jiná - prosím do komentů ;)

Komentáře

1 Annie Annie | 6. září 2013 v 1:33 | Reagovat

Yaaaay, dalsi kapitola!!! :D Jen tak dal. :)

2 katey katey | 6. září 2013 v 10:55 | Reagovat

Konečně!Nevěřila sem vlastním očím ale je to tady! tak jen tak dál! ;-)

3 chuckyna chuckyna | E-mail | Web | 24. září 2013 v 8:11 | Reagovat

Jupíííííííííííííí!!!!!
Jsem fakt ráda, že jsem se další kapitoly dožila, ale jsem zmatená (opět.) :D
Baví mě to a konečně mam Briana, tak jsem spokojená. Teď přijde s tim nejlepším vysvětlením ever a všichni budou sluníčkově šťastný až do smrti :D
Piš dál, jsem zvědavá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."