"Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci."

Spoutáni měsícem - 3. kapitola

4. listopadu 2013 v 18:44 | Akka |  Spoutáni osudem - 2. část

Tak. Je toho na mě teď extrémně moc, takže nestíhám ani číst (což je už samo o sobě tragédie), natož psát. Na druhou stranu ale je mi líto, že blog takhle zahálí, takže tady je třetí kapitola, pokud tu vůbec ještě je někdo, kdo by si ji přečetl...


3. kapitola



Jenže to naposledy nebylo. Zase. Temnotu jemně rozzářilo zlatavé světlo a v uších se mi rozezněl majestátní zpěv beze slov. Zlaté nitky protkávaly tmu kolem mě a tvořily rozličné obrazce. Připadalo mi, že to trvá celou věčnost. Usoudila jsem, že i kdybych už byla mrtvá, takhle bych smrt trávit mohla. Krásná hudba, krásný pohled, nic mě nebolelo, bylo to dokonalé.

Ale potom zpěv začal utichat. A když utichl docela, zlaté nitky se před mýma očima spletly dohromady a vytvořily slova:


Teď otevři oči, Ospalá
Nejsi sama, podívej se, přátele a lásku jsi tu potkala.


A potom jsem se poprvé vědomě nadechla.

Vzápětí mi hlavu zaplavila neskutečná tepající bolest. Tiše jsem zasténala a chtěla zvednout ruce, abych si je přitiskla na spánky, jenže to nešlo. Uvědomila jsem si, že mě kromě hlavy bolí úplně celé tělo. Podařilo se mi jenom nepatrně pohnout prsty. Trochu mě potěšilo, že tentokrát se alespoň už můžu pohnout, i když jen maličko. Alespoň už jsem nebyla vězněm svého vlastního těla.

Vedle mě najednou začalo něco pípat. Natočila jsem za tím zvukem hlavu a pokusila se rozlepit víčka, ale podařilo se mi je jenom pootevřít. A hned jsem je radši zase zavřela - tentokrát mě ostré světlo skoro oslepilo. Jeho paprsky se mi zabodly do očí a ještě zhoršily tu odpornou bolest. Znovu jsem zasténala, tentokrát hlasitěji.

"To není možné!" zaslechla jsem vedle sebe užaslý šepot. Potom se ozvalo všemožné cvakání a šoupání. "Opravdu! Jules? Slyšíš mě?"

"Au," dostala jsem ze sebe a měla jsem pocit, jako kdyby mi tím nepatrným pohybem úplně popraskaly rty, jak jsem je měla vysušené.

"Tumáš, spolkni to, ale opatrně," řekl Danny a přiložil mi na rty lžičku s nějakou tekutinou. Spolkla jsem ji a cítila jsem, jak se mi tělem rozlévá teplo. Trochu jsem pootevřela rty a Danny mou žádost pochopil, protože po chvilce se mi lžička dotkla rtů znovu. A pak ještě jednou.

"To prozatím stačí," promluvil po třetí lžičce Danny a v jeho hlase zazníval úsměv.

Bolest, která mi předtím zaplavovala tělo, pomalu ustávala, jenom hlava mi pořád bolestivě tepala. Znovu jsem se pokusila pohnout rukou, tentokrát se mi podařilo ji zvednout a položit si ji na břicho.

"Můžeš otevřít oči?" zeptal se Danny a chytil mě za ruku, kterou jsem před chvílí hýbala.

Pokusila jsem se splnit jeho přání, ale světlo bylo pořád stejně ostré.

"Světlo," zašeptala jsem celá překvapená, že se mi vůbec podařilo promluvit.

"Mám zhasnout?" zeptal se. "Vydrž," pokračoval, aniž by čekal na odpověď. Jeho ruka na chvíli opustila tu mou, ale po pár vteřinách mě za ni znovu chytil. "Lepší?"

Zkusila jsem tedy oči otevřít do třetice.

Stále jsem byla v tom stejném pokoji, tentokrát byl ale ponořený do tmy. Jediné, co ho trochu osvětlovalo, byla obrazovka přístroje vedle mé postele. Několikrát jsem zamrkala, až se mi podařilo zaostřit, a vzhlédla jsem na člověka stojícího nade mnou.

Byl to muž ve středních letech, delší světle hnědé vlasy mu padaly do očí, které momentálně svítily dětským nadšením. Skláněl se nade mnou a na čele se mu dělaly starostlivé vrásky. Když si všiml, že ho pozoruji, lehce se usmál.

"Ahoj," pozdravil mě. Mluvil pomalu, srozumitelně, jako kdyby mě nechtěl vyděsit. "Jsem Daniel. Ale můžeš mi říkat Danny. Dalo by se říct, že jsem něco jako tvůj ošetřující lékař, i když to je velká nadsázka. A ty jsi Jules Moonová, Brianova přítelkyně," oznámil mi.

"Ne," namítla jsem.

"Co ne?" opáčil nechápavě.

"Nejsem Brianova přítelkyně," zašeptala jsem a pohnula rukou tak, abych ho donutila mě pustit.

"Cože? Ale on tvrdil…" začal Danny, ale pak se zarazil. "Víš co? Zavolám ho, aby sis s ním mohla promluvit, ano?" A aniž by čekal na odpověď, vyrazil ke dveřím.

"Ne!" vyhrkla jsem a pokusila se posadit, abych ho mohla zarazit.

"Počkej, lež," napomenul mě a vrátil se, aby mě mohl přitlačit zpátky na postel. "Ty se teď nemůžeš moc namáhat, musíš počkat, až se tvoje tělo pořádně uzdraví. Dobře, tak já mu řeknu, že ho nechceš vidět. Jít za ním ale musím, Jess ho odtud musela prakticky odnést - vypadalo to, že jsme tě ztratili, víš? Což mi připomíná, o tom si spolu taky ještě musíme promluvit," řekl a významně na mě mrkl jedním okem.

"Dobře," souhlasila jsem potichu a povzdechla si. "Tak dobře. Ale nechci ho vidět, jo?" ujistila jsem se, ještě než stihl odejít.

"Řeknu mu to a postarám se, aby sem nepřišel," slíbil a zmizel ve dveřích.

Napadlo mě, že bych mohla jít za ním - s pomocí Měsíce ho sledovat, ale pak mi došlo, že by to pravděpodobně zjistil. Nejspíš je z nějakého důvodu schopný mě vidět i jako "ducha". Nebo by se mi to vůbec nepovedlo, třeba to byl jenom vedlejší účinek nějakých léků, co mi dal. A taky se mi to všechno mohlo jenom zdát, což je asi nejpravděpodobnější.

Tiše jsem si povzdechla a přivřela oči. Hlava mi stále třeštila a připadalo mi, že je to čím dál tím horší. Navíc jsem měla lehkou závrať, postel se se mnou trochu houpala, což vůbec nebylo příjemné. A při pouhém pomyšlení na to, že bych měla s Danielem probírat nějaké vážnější téma, se mi mírně zvedal žaludek. Protože bylo evidentní, že on neponechá nic náhodě.

Stiskla jsem víčka těsně k sobě a snažila se nemyslet na nic z toho, co mě za posledních pár dní - nebo to bylo týdnů? - postihlo. Ještě alespoň chvíli jsem si chtěla dopřát pocit blažené nevědomosti, než se vrátí Daniel a moji iluzi rozmetá v prach. Nechtěla jsem se zabývat tím, co bylo, věděla jsem, že to bude bolestivé. Stejně tak jsem se nechtěla zabývat tím, co je teď. Za prvé by to bylo snad ještě bolestivější a za druhé mi bylo jasné, že nic není takové, jaké se to na první pohled zdá. Daniel věděl něco pořádně velkého a zjevně si nedá pokoj, dokud si se mnou o tom pořádně nepromluví.

A pak tu byli O´Brianovi. Dvojice, která mi zamávala životem natolik, že už ho asi nezvládnu znovu vrátit do nějakých rozumných kolejí.

"Ne, Briane, tam nesmíš!" ozval se za dveřmi najednou křik a přetrhl tak nebezpečný tok mých myšlenek. "Ještě by to nezvládla. Je slabá, to přece chápeš, ne?"

"Ale ty nic nechápeš!" vztekal se Brian. "Já ji musím vidět!"

"Nejde to, hochu, vážně ne," snažil se ho přesvědčit Danny, ale nejspíš se mu to moc nedařilo, protože klika od mých dveří sebou začala cukat, jako by se o ni prali.

Příval adrenalinu mi nahrnul krev do hlavy a bolest se tak stala ještě nesnesitelnější, než byla doteď. Ruce se mi rozklepaly a měla jsem pocit, že se ani nemůžu nadechnout. Mělo mi být jasné, že Brian hned přiběhne! Na to ho přece znám už dost dlouho, nebo jsem alespoň znala.

"Ale já se musím přesvědčit… musím se přesvědčit, že…" Brianův hlas postupně slábl, vypadalo to, že ztrácí sílu. "Ne, že bych ti nevěřil, ale… Já…"

"Já vím, Briane, já vím," Dannyho hlas nabral konejšivý tón. Potom řekl něco, čemu jsem tak úplně nerozuměla, ale klika se na chvilku přestala hýbat. A potom se dveře otevřely. Jenom na škvíru, aby se dovnitř mohl protáhnout Danny. Hned je za sebou zase přibouchl a pak otočil klíčem v zámku.

"Teď nás nikdo nebude rušit," prohlásil, když se ke mně otočil a uchechtl se. "Je to zvláštní, ve vlastním domě musím zamykat pokoje."

"Takže jsem u vás doma?" zeptala jsem se. Že by si hrál na charitu a poskytoval útulek a lékařskou péči vyhořelým existencím, jako jsme my tři?

"U tebe," opravil mě s úsměvem a posadil se na židli vedle mojí postele. "A ano, protože ubi bene, ibi partia[1]. A tady dobře je, nemyslíš?"

"Co?" reagovala jsem inteligentně.

"To je latinsky," odpověděl, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc na světě, ale vysvětlit význam té věty se neobtěžoval.

"Ale to je teď vedlejší. Mě by hlavně zajímalo, co mělo znamenat to, cos provedla předtím, než ses probudila. A neříkej mi, že nevíš, o čem mluvím."

Povzdechla jsem si. Šel na to bez obalu. Jako kdybych mu to mohla vysvětlit, když jsem sama pořádně nevěděla, jak jsem to udělala, a hlavně jak to bylo možné.

"Jules, mně se něco takového běžně nestává, alespoň ne tady. Potřeboval bych vědět, co to vlastně bylo za čáry."

"Já nevím," povzdechla jsem si znovu a unaveně zavřela oči.

"Poslyš, Jules, staral jsem se tu o tebe nějakou dobu, je mi jasné, že se s tebou děje něco, co jsem nečekal. Prostě mi řekni, cos cítila, když jsi tady stála nad svým vlastním umírajícím tělem. Jestli si to tedy vůbec pamatuješ."

"Pamatuju," ohradila jsem se dotčeně. Zrovna tahle otázka mi připadala docela nesmyslná. Vždyť jsme se o tom teď celou dobu bavili, nebo ne? Totiž, on se bavil, já jsem se jenom snažila to přes jeho úpornou snahu o opak dostat z hlavy. "Ale myslet na to nechci."

"Je mi líto, děvče, ale budeš muset na to myslet. Jinak nebudeme moci přijít na to, co je s tebou špatně, a já ti už nebudu moct pomáhat."

"A co když nechci, abys mi pomáhal?" opáčila jsem a v mém hlase zazněl najednou jakýsi ostřejší podtón. "Já jsem se tě o záchranu života neprosila! Ty to nechápeš? Už mi nikdo nezůstal, koho by zajímalo, kdybych taky umřela? Mojí matku? Ta už je totiž taky mrtvá!"

Ke konci mého krátkého proslovu mi začínal selhávat hlas. Nebrečela jsem, tentokrát se mi slzy obloukem vyhnuly, ale vzteklá jsem byla pěkně. Daniel jenom seděl vedle mě a se zájmem můj výbuch pozoroval, což mě popudilo ještě víc. Věděla jsem, že se chovám jako hysterka, ale zároveň jsem byla přesvědčená, že na to mám právo. Připadalo mi, že jsem usnula a přemístila se ve spánku do nějakého béčkového filmu - jen jestli to byl thriller nebo drama nebo dokonce horor, jsem zatím nebyla schopná určit.

"To není pravda, Jules," promluvil po chvíli ticha, zřejmě usoudil, že už jsem se uklidnila.

"Že není?" skočila jsem mu do řeči. "Fakt si to myslíš?"

"Ano, fakt si to myslím. Nezapomeň, že jsem dobu pozoroval dvojčata, jak tu u tebe dnem i nocí sedí. Navíc už u mě nějakou dobu bydlí, takže si myslím, že celkem přesně tuším, na čem jim záleží. Nemyslíš, že by se o tobě zmiňovali, kdyby jim na tobě nezáleželo?"

Na to jsem neměla odpověď, tak jsem jenom ležela a zírala do stropu.

"Jediné, co po tobě chci, je, abys mi odpověděla na pár otázek, jak nejlépe dokážeš. Potom ti o tom třeba budu schopný říct víc. A potom ti také musím jednu důležitou věc vysvětlit, ale to prozatím počká. Nejdřív se musíš trochu zotavit."

"Proč myslíš, že bych ti měla odpovídat?"

"Máš pocit, že mi nemůžeš věřit?" odpověděl otázkou. Kdybych neměla tak zesláblé ruce, nejspíš bych se praštila rukou do čela. Takhle se nikam nedostaneme.

"Jo, to teda mám. Jsi pro mě úplně cizí člověk, Danieli. Vžij se trochu do mojí situace a pokus se to pochopit. Probudila jsem se - jestli se tomu teda tak dá říkat, když mi k tomu pomůže pár elektrošoků - na mně naprosto neznámém místě ve společnosti jednoho cizince a dvou zrádců. Potom, co jsem přišla jak o svoje poslední kamarády, tak i o posledního člena svojí pochybný rodiny. Se zavázanou hlavou, která mi nepřestane třeštit, po úrazu, který jsem nejspíš ani neměla přežít. Je to tak? Jak teda myslíš, že mi asi je? A ty po mně chceš, abych odpovídala na nějaký otázky, čímž bych uspokojila tvoje ego lačnící po informacích."

Když jsem viděla jeho výraz, bylo mi jasné, že jsem mu svojí poslední větou pravděpodobně dost ublížila. A taky mi došlo, že jsem ho asi obvinila neprávem - byl to přece on, kdo mě "zachránil" před smrtí. Z jeho pohledu muselo být moje obvinění jednoznačně směšné.

"Já to všechno naprosto chápu, Jules. A právě proto, že o mně vůbec, ale vůbec nic nevíš, si ani nemůžeš představit, kolik jsem toho za svůj život ztratil já. A věř mi, že na tom nejsi ani zdaleka tak špatně, jak si myslíš. Ale tohle není soutěž v míře neštěstí, která nás dva postihla. Tohle je důležité, protože na tom může záviset průběh tvého dalšího života. Takže, zeptám se tě ještě jednou: můžeš mi pěkně popořadě říct, co se ti stalo od té nehody?"

Už asi posté ten den jsem si povzdechla. "Fajn, ale mám jednu prosbu."

"Dobře," oddechl si a bylo zřetelně vidět, jak se mu ulevilo. "Co potřebuješ?"

Věděla jsem, že má pravdu. Ve všem, co říkal. Ale zároveň jsem si nebyla jistá, jestli bych mu to všechno takhle zvládla vyprávět. Poprosila jsem ho tedy o to jediné, co mi v tu chvíli mohlo pomoct.

"Potřebuju panáka. Dej mi něčeho pořádnýho napít, potom si promluvíme."




[1] "Kde je dobře, tam je domov" - Aristofanes
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jakou postavu máte v povídce Spoutáni osudem nejradši?

Jules
Jess
Brian
Tom
Brooke
jiná - prosím do komentů ;)

Komentáře

1 Annie Annie | 6. listopadu 2013 v 23:24 | Reagovat

Ja tu jsem! :D A diky tobe jsem si posilila ego. Prelozila jsem tu latinskou vetu. Nakonec ty dva semestry latiny nebyly k nicemu. :D

2 chuckyna chuckyna | E-mail | Web | 12. listopadu 2013 v 14:10 | Reagovat

Jupíííí :)
No, je to zajímavý.. Ale tak nějak jsme se k ničemu nedopracovaly, že? A žádný Brian! :D I když lepší Brian ze dveřma, než nic :)
Jsem zvědavá, kam to všechno směřuje, tak piš, jak vidíš, tví skalní fanoušci ti zůstali! :)

3 Anne Anne | E-mail | 21. ledna 2014 v 16:34 | Reagovat

Zajímavé vyvrcholení celého děje. přiznám se, že společnost Jamajky a spol. se mi moc nelíbila a při zprávě, že vlastně zabili její matku jsem brečela.
jak už tu bylo zmíněno, umíš krásně podmanivě psát tak, aby to bylo zajímavé, nenudící a ke čtení.
měla bys to jednou vydat jako knížku :-P
těším se na pokračování ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
"Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova."